Dostali jsme vysílačkou hlášení o více než šesti banditech blížících se ze severovýchodu. Stoupali jsme proti nim a já spatřil dvanáctku Fw 190 vylétajících z mraků a točících na východ. Křičel jsem do rádia: "Stodevadesátky na desáté hodině!" Uviděli nás a začali vysokou rychlostí klesat. Naše peruť začala točit k nim. Zaútočil jsem na poslední dvojici banditů a vypálil z kulometů z úhlu asi 90°a vzdálenosti 200 až 150 yardů, ale bez výsledku.
Další stodevadesátka točila na plný plyn 800 až 1000 yardů vzadu. Vypálil jsem dvě krátké půlsekundové dávky z kanonů. Šel jsem nahoru, abych pak získal rychlost a zkrátil vzdálenost. Střemhlav jsem se vrhl zezadu dolů na nepřítele, přičemž jsem překročil rychlost 480 mil/h. Sledoval jsem ho 1,5 až 2 minuty a čekal že půjde dolů. Když jsem odhadoval jeho výšku na 2 000 až 3 000 stop, srovnal jsem letoun a ze vzdálenosti 300 yardů jsem střílel čtyřsekundovou dávku z kulometů a kanonů. Jeho levé křidélko bylo ustřeleno, také náběžná hrana levého křídla odlétla. Zasáhl jsem i motor, ten se zastavil a vyvalil se z něj černý dým a stříkal olej.
Potom odlétl kryt kabiny a já jsem stále střílel, dokud pilot nevyskočil padákem. Viděl jsem ho, jak trhl šňůrou a těsně minul moje pravé křídlo. Pilota na padáku jsem natočil fotokulometem, stejně tak potom dopadnuvší letoun s pilotem poblíž. Tento Fw 190 nárokuji jako zničený."
Takto nějak popisoval v hlášení Otto Smik své střetnutí s nepřítelem v průběhu leteckého boje, který proběhl 8. června 1944 nad Normandií. Bylo to největší letecké střetnutí našich pilotů v rámci operace Overlord. Smikovo hlášení naleznete v nepatrných jazykových obměnách, nemajících významový vliv na žádný detail sdělení, v několika pramenech uvedených pod článkem. A aby těch verzí nebylo málo, tuto berte jako další v řadě.
Ale nepředbíhejme událostem...
134. československý wing během invaze
Všechny tři československé stíhací perutě RAF (310., 312. a 313.) vstoupily do příprav na invazi již 8. listopadu 1943, kdy vznikl útvar označený 134. Czechoslovak Airfield (134. čs. polní letiště) složený z těchto perutí. Je pravda, že již předtím tvořily tyto perutě tzv. Ibsleyský československý wing (křídlo). Nové těleso však mělo jinou organizaci především pozemního zabezpečení, která více zohledňovala kompaktnost této vyšší taktické letecké jednotky. Pozemní útvary každého takového airfieldu RAF měly být také schopny zajistit jeho operační nasazení z improvizovaných polních letišť na případném dobytém území. Jednotka byla zařazena do 2. TAF (taktické letecké armády), ta měla za úkol podporu invazních a s invazí souvisejících operací.
Spitfire LF Mk.IXCNa začátku operace Overlord byly naše stíhací perutě RAF vyzbrojeny letouny Spitfire LF Mk.IXC. Stroje byly poháněny motory RR Merlin 66 o maximálním výkonu 1283 kW a hlavňovou výzbroj tvořily dva kanony ráže 20 mm a čtyři kulomety ráže 7,7 mm umístěné v křídle. Písmena „LF“ v typovém označení znamenají low-altitude fighter, motor byl výkonově uzpůsoben pro boj v nižších výškách. Výkonové parametry:
Během června 1944 došlo k přezbrojení na verzi LF Mk.IXE, lišící se od „céčka“ křídlem, ve kterém byla každá dvojice malorážových kulometů nahrazena jedním kulometem ráže 12,7 mm. |
Druhá taktická letecká armáda byla upřednostňována v dodávkách nového materiálu. Díky tomu dostaly naše perutě v první čtvrtině roku 1944 místo již výkonově nevyhovujících Spitfirů Mk.VB a Mk.VC nové Spitfiry LF Mk.IXC, určené pro operace v malých a středních výškách.
Po celou dobu před samotným vyloděním spojeneckých vojsk Čechoslováci samozřejmě nad Francií operačně létali, ať už na akce doprovodné či útočné. Na přelomu května a června došlo na základě administrativních změn v 2. TAF k přejmenování všech "airfildů" na "wingy". Tak vznikl 134. československý wing. Spolu se 132. norským wingem tvořily 19. stíhací sektor, jemuž velel legendární Adolph "Sailor" Malan. Do invaze zbývaly pouhé dny.
Velitelem čs. wingu byl během operace Overlord W/Cdr Tomáš Vybíral. Ten velel již od února jednotce předchozí, 134. airfieldu. A abychom byli přesní, tak Vybíral byl velitelem letovým, administrativním českým velitelem jednotky byl W/Cdr Jan Čermák, který byl také pilotem a do několika akcí jednotku sám vedl.
Čtvrtého června pozemní personál všech tří perutí pomaloval křídla a trupy spitfirů bílo-černými invazními pruhy. Pruhy měly sloužit k rychlé identifikaci letadel, aby nedocházelo k jejich zbytečnému ostřelování vystresovanými příslušníky spojeneckých jednotek. Především panovaly obavy z greenhornů z USA. Ti byli pověstní tím, že kolikrát bezhlavě stříleli po všem, co se v okolí jen mihlo a až pak se šli podívat, co to tam vlastně leží.
Pátého června po obědě oznámil britský velitel wingu, W/Cdr George Blackwood, všem velícím důstojníkům jednotky, že operace Overlord vypukne s příchodem následujícího dne. Od té chvíle až do začátku akce nesměl nikdo opustit letiště.
Nedočkaví piloti seznámení se situací nemohli příštího dne ani dospat. Od půl páté ráno v den invaze byl 134. wing v hotovosti. Na první hlídkovou misi nad vyloďovací pláž Juno vzlétl v 7 hodin a dvacet minut v síle 36 letadel, po 12 od každé perutě. V sestavě 310 perutě letěl na zapřenou i sám "Sailor" Malan. Malan měl od svých nadřízených zakázáno létat nad územím nepřítele, aby případně nepadl do zajetí. 6. června, první den invaze, provedli čs. stíhači ještě další tři hlídky. Ke střetu s Luftwaffe však nedošlo. Německé letectvo bylo sice v polovině roku 1944 jako celek už prakticky zdecimováno a spojenci měli na francouzském nebi absolutní vzdušnou nadvládu, přesto nebylo radno nebezpečné německé stíhače podceňovat.
Piloti létali na akce i v dalších dnech. Intenzita nasazení byla nadměrně vysoká, srovnatelná s intenzitou během Bitvy o Británii před necelými čtyřmi roky, kdy piloti doslova usínali po boji pod křídlem svého stroje poté, co se s vypětím všech sil vysoukali z kabiny.
Supermarine Spitfire LF Mk.IXC, na stroji DU-R havaroval 11. června 1944 při návratu z hlídkového letu nad Normandií F/Lt František Truhlář, příslušník 312. čs. stíhací perutě.
Osmého června se rutinní hlídka čs. stíhačů nad pláží Sword proměnila ve velkou leteckou bitvu. Naši rozprášili formaci tuctu Focke-Wulfů Fw-190A, která měla za úkol bombardovat pláž přeplněnou spojeneckými vojáky a technikou. Výsledkem byly tři zničené a pět poškozených stodevadesátek bez vlastních ztrát.
V té době však už bývala takováto utkání spíše výjimkou. Mnozí ze spojeneckých stíhačů, jimiž se obloha nad severní Francií jen hemžila, žádný německý letoun ani nespatřili, natož aby si po něm vystřelili. Mnohem nebezpečnější, než vzdušné souboje, byly hloubkové útoky na pozemní cíle. Těch se piloti wingu také účastnili.
Ráno 28. června přelétli naši stíhači na improvizované polní letiště B-10 šest kilometrů severně od Caen, na dostřel od frontové linie. Přemístěním na pevninu dostali nový impuls, konečně si mohli říct, teď už se jen budeme blížit k domovu. Z ocelových roštů sloužících jako ranveje startovali na podporu bojujících pozemních jednotek. Jaké bylo jejich zklamání, když se následujícího dne museli vrátit zpět na ostrovy.
Hodnosti RAFUvedeny jsou hodnosti našeho létajícího personálu u stíhacích perutí, nejnižší a nejvyšší část spektra hodností RAF je vynechána. W/Cdr Wing Commander S/Ldr Squadron Leader F/Lt Flight Lieutenant F/O Flying Officer P/O Pilot Officer W/O Warrant Officer F/Sgt Flight Sergeant Sgt Sergeant |
Pro nedostatek záloh byly čs. stíhací perutě dne 3. července vyjmuty ze sestavy 2. TAF a přiděleny k ADGB (Air Defence of Great Britain), kde byla služba v té době o poznání klidnější. Tím skončilo jejich zapojení v operaci Overlord. Pro naše piloty to byla téměř „zrada“ a těžko se s tímto odsunutím z místa hlavního dění smiřovali.
Za necelý měsíc působení v rámci operace Overlord sestřelili příslušníci čs. wingu 5 nepřátelských letadel jistě, 1 zničili pravděpodobně (Jiří Konvička nechtěným taranem srazil Bf 109G) a 7 jich poškodili. Nejúspěšnějším z nich byl Otto Smik se 2,5 sestřely (2 samostatně a jeden ve spolupráci s jiným pilotem). Na zemi zničili mimo jiné 50 vozidel, včetně několika obrněných vozů.
Byla to draze vykoupená vítězství, z akce se nevrátili Miroslav Moravec (havárie), Vilém Nosek (havárie) a Jiří Bauer (flak). Těžce zraněn byl František Truhlář.
Příspěvky dalších z našich
I čtvrtá československá peruť, 311. bombardovací, toho času již drahnou dobu působící pod velitelstvím pobřežního letectva (RAF Coastal Command), zajišťovala úspěšný průběh invaze. Posádky těžkých čtyřmotorových Liberatorů hlídkovaly ze vzduchu na přístupech do Lamanšského průlivu a byly připravené zaútočit na každou objevenou německou ponorku či válečné hladinové plavidlo, které by si neprozřetelně trouflo přiblížit se k vyloďovacím konvojům spojenců.
Operace Overlord se také zúčastnilo několik našich letců, sloužících u dalších perutí RAF. Vůbec první českou posádkou operující v noci 6. června nad Normandií byl pilot S/Ldr Josef Stránský a navigátor F/O František Bouda od 21. perutě RAF. Na rychlém dvoumotorovém stíhacím bombardéru Mosquito FB Mk.VI odstartovali hodinu po půlnoci k bombardovací misi namířené proti logistickému zabezpečení německé obrany, cílem byla jedna ze silničních křižovatek nedaleko normandského pobřeží. O časové prvenství našich v této operaci se dělí s výše jmenovanými dvěma letci F/O Zdeněk Kokeš, palubní střelec středního bombardéru Mitchel Mk. II u 98. bombardovací perutě. Jednotka bombardovala v noci cíle u města Caen.
Intenzivní angažování v tak velké události svým kolegům záviděli příslušníci 68. noční stíhací peruě. Její letka B byla vedena jako československá, ale Čechoslováci létali i v letce A (pro upřesnění je třeba dodat, že toto je čistě rozlišovací označení letek perutí RAF, bez jakékoliv vazby na jejich případné vzájemné kvalitativní poměřování). Peruť se tou dobou přezbrojovala z nočních stíhaček Beaufighter na modernější Mosquita ve verzi NF a připravovala se na boj s letounovými střelami V-1. I když některé weby (samozřejmě ne ty uvedené pod článkem jako zdroje) nasazení 68. perutě v operaci Overlord zmiňují, pravděpodobně k tomu ani okrajově nedošlo, což však její bojové zásluhy nijak nesnižuje.
Příběh hrdiny, jednoho z mnoha
Za každým jménem ze seznamu našich letců bojujících na nebi druhé světové války se skrýval osud člověka neváhajícího položit život v boji za svobodu nejen své vlasti, ale celé Evropy. Připomeňme si nedlouhou životní pouť jednoho z nich, Františka Truhláře. Palubního střelce a později stíhacího pilota, kterého nezlomil ani ten nejstrašnější nepřítel všech letců - oheň na palubě letadla.
Dne 19. listopadu 1917 se v Lomnici nad Popelkou, do rodiny textilního dělníka Josefa a krejčové Marie Truhlářových, narodil syn František. Doma se na něho již těšili tři starší sourozenci. Dle pozdějších vzpomínek jeho sestry byl František mezi kamarády a spolužáky velmi oblíbený, byť byl povahou velký samotář. Mnoho času trávil osamocen toulkami "divokou" přírodou. Střední vzdělání absolvoval na pedagogické škole v Jičíně.
František Truhlář na předválečné fotografii.
František Truhlář snil o tom, že zasvětí svůj život službě vlasti. Po maturitě se mu nepodařilo zahájit dráhu kantora, zamířil tedy do armády. Nejprve studoval důstojnickou školu pěchoty. Od dětství vzhlížel k letadlům, a tak přešel na letecký obor do vojenské akademie v Hranicích na Moravě.
Počátkem roku 1940 utekl, tak jako mnozí před ním, z protektorátu s touhou zapojit se do boje proti Německu. V té době to už šlo prakticky pouze jižní cestou. Na konci března se po strastiplném putování ocitl ve Francii. Když byla situace Francie bezvýchodná, pokud tedy nepočítáme aktivity maršála Pétaina s příměřím, pokračoval lomnický letec do Velké Británie.
Tam se dostal jako jeden z prvních Čechoslováků a zanedlouho vstoupil s hodností Pilot Officer do právě se tvořící 311. československé bombardovací perutě RAF. Pro nedokončený pilotní výcvik začal svoji bojovou cestu u perutě jako palubní střelec na dvoumotorovém bombardéru Wellington. Byl zařazen do posádky S/Ldr Jana Veselého, prvního velitele B-letky 311. perutě.
16. října 1940, při jejich třetím bojovém letu, zasáhla bombardér nad Říší protiletadlová palba. V mizerném počasí se poškozený stroj, s raněným radistou a vyřazenou vysílačkou, belhal noční oblohou zpět do Anglie. Kvůli ztrátě orientace vletěli do oblasti Londýna, kde došlo ke kolizi s protiletadlovou balonovou baráží. Ocelové lano oddělilo velkou část pravého křídla Wellingtonu a ten se zřítil na zem. Ve zdemolovaném letounu uhořelo 5 členů posádky, přežil pouze František Truhlář v zadní střelecké věži. Sám těžce popálený bojoval v nemocnici několik dní o holý život. Pak následovaly dlouhé týdny a měsíce bolestivého hojení devastujících zranění. V nemocnici se spřátelil i s dalším Čechem s podobnými popáleninami, stíhačem Josefem Koukalem z 310. perutě.
Jedinou záchranou pro takto zraněné piloty byl lékařský tým plastického chirurga Archibalda H. McIndoa, který právě díky svým výsledkům při této práci, ve válce zajišťující pravidelný přísun pacientů, získal světového věhlasu. Než pan doktor nabral dostatek zkušeností, pracoval v počáteční fázi války metodou pokus - omyl. Truhlář tak s dalšími spolupacienty, kteří se ani v nejtěžších chvílích života nehodlali vzdát smyslu pro humor, založili Guinea Pig Club (Klub pokusných morčat).
Po více než roce a několika plastických operacích se František Truhlář rozhodl vrátil ke své peruti, když mu místní obyvatelé prokazovali upřímný vděk, za jakou cenu bojoval i za jejich svobodu. Dlouho tam nepobyl a na vlastní žádost nastoupil k pilotnímu výcviku stíhačů. Od srpna 1943 létal u 312. československé stíhací perutě na spitfirech, to už měl hodnost Flight Lieutenanta. Pro své pilotní umění a bojového ducha si záhy získal mezi spolubojovníky i veliteli respekt vynikajícího bojového letce.
Přišel červen 1944 a s ním operace Overlord. Českoslovenští letci tak měli další důvod k radosti, že válka vstupuje, alespoň z jejich pohledu, do své poslední fáze. Intenzivní bojové nasazení nad normandskými plážemi si však vybralo svou daň. 11. června, při návratu z hlídkového letu za velmi špatného počasí, František Truhlář při přistávání havaroval. Letoun začal hořet. Pilot přežil jen díky obětavosti dvou příslušníků hasičské jednotky, kteří ho z hořícího stroje vyprostili.
Podruhé těžce popálený František Truhlář se opět dostal pod ruce doktora McIndoa. Léčba trvala až do konce války a na poslední operaci se do Velké Británie vrátil ještě v roce 1946. V osvobozeném Československu se stal zástupcem velitele leteckého pluku 12. Pluk mě ve výzbroji nové stroje Spitfire LF Mk.IXE, s nimiž se naši piloti vrátili z Velké Británie.
Na psychiku Františka Truhláře doma neblaze působily reakce některých lidí, kvůli popáleninám a následnými plastickými operacemi poznamenané tváři. Jedinou útěchou mu tak byl svobodný pohyb ve vzduchu za kniplem jeho stíhačky. A rychlá stíhačka se mu nakonec stala i osudnou. 3. prosince 1946 zaletěl nad své rodné město a při pokusu o akrobatické prvky vyšší pilotáže nízko nad zemí zachytil křídlem o střechu domu a následné zřícení svého spitfiru už nepřežil. Truhlářův spolubojovník, František Fajtl, o něm prohlásil: „Jeho hrdinství a jeho láska k rodné zemi budou navždy příkladem k zamyšlení nad smyslem života a vzorem výjimečnosti v míře sebeobětování...“
Czech Spitfire Club šíří mezi veřejností povědomí o Čechoslovácích v RAF mimo jiné prostřednictvím nelétající makety Spitfiru ve skutečné velikosti. Označení stroje mění dle významných výročí našich pilotů. Letounu s kódem DU-V představuje stroj Miroslava Liškutína. Miroslav Liškutín (narozen 23.8.1919) a Tomáš Gibián (narozen 20.3.1922) jsou posledními žijícími československými stíhači, kteří se zúčastnili operace Overlord.
Barevnou kresbu Spitfiru poskytl KVLH Rváčov - Černá.
Zdroje:
- J. Rajlich, J. Sehnal: Stíhači nad Kanálem. Naše vojsko, Praha, 1993
- www.vhu.cz
- www.czechspitfireclub.cz
- časopisy Letectví + Kosmonautika
- časopisy Plastic Kits Revue
