Vědců, kteří s NASA nesdílí její optimismus, je menšina, nicméně i jejich názory na problematiku tekoucí vody na Marsu jsou velmi zajímavé. Faktem totiž zůstává, že na vlastní oči vodu na rudé planetě zatím nikdo neviděl. Důkazy o její přítomnosti na povrchu planety jsou pouze nepřímé.
Vážení čtenáři, přinášíme vám názor profesora Milíka Tichého, který je mimo jiné uznávaným odborníkem ve stavebnictví. V tomto oboru lze najít i základy teorie, kterou ve vztahu k vodě na Marsu zastává. Profesor Milík je jedním z odborníků, kteří tvrdí, že nové stopy nalezené na povrchu planety nezpůsobila voda, ale úplně něco jiného.
Profil profesora Tichého naleznete na této adrese.
Teče nebo neteče?
Důkazy o tekoucí vodě nejsou přesvědčivé
Nedávná zpráva NASA o nálezu čerstvé strže na stěně nepojmenovaného kráteru v území Terra Sirenum je především působivá tím, že se v průběhu několika let zdařilo pořídit řadu snímků téže oblasti Marsu.
Názor, že pozorovaná změna na příkře svažitém terénu, projevující se jako světlá strž dlouhá přibližně 400 metrů (kráter sám má průměr kolem 6 km a je téměř 1 km hluboký), vznikla náhlým výronem spodní vody, je ale s velkou pravděpodobností mylný.
Obdobných strží jsou na Marsu desítky tisíc a nepochybně nové a nové vznikají, aniž by se to běžně zpozorovalo. Nová strž se téměř vždy barevně liší od přilehlého povrchu, je buď světlejší anebo naopak tmavší než její okolí.
Postupně ji pak zakryje prach nebo místní sesuvy písku, někdy prostě vybledne účinkem větrání a ozáření Sluncem. Většina marsovských strží vyvolává představu, že vznikly působením vody, která náhle vyvřela ze zvodnělých vrstev planety. Ale na takový výklad se musíme dívat velice skepticky.
Třetinová gravitace: vše teče pomaleji
Inženýr, který má jen trochu zkušeností s pohybem suchých, mokrých nebo vodou nasycených písků, vidí věci zcela jinak. Jakékoliv strže, koryta, laviny a jiné útvary na Marsu připisované proudící vodě se dají totiž zcela snadno a bez složitých a většinou dost násilných hypotéz vysvětlit pohybem písku.
Letos v dubnu byla uveřejněna rozsáhlá studie mezinárodního týmu OMEGA dokládající, že povrch Marsu je už asi 3,6 miliardy roků suchý – voda, pokud se kdy na Marsu v pozemské podobě vyskytovala, zmizela do vesmíru nebo kamsi do nitra planety.
Původně pevné skalní útvary se během miliard roků účinkem střídání teplot drolily a postupně rozpadaly na menší a menší částice, takže dnes je povrch červené planety z velké části pokryt písečnými nebo spíše prachovými nánosy, místy až několik kilometrů hlubokými. Z nich vyčnívají sopečné útvary anebo hřebeny prastarých, dosud nerozpadlých pohoří.
Přítomnost tekoucí vody v dávné minulosti Marsu nelze popírat. Svědčí o ní mnoho skutečností. Úvahy o jejím pohybu na planetě s třetinovou gravitací jsou však jen kusé. Většinou se na marsovskou vodu nazírá tak, jako by měla pozemské vlastnosti. To je však oprávněné jen z fyzikálně-chemického pohledu.
Jakmile začneme zkoumat vodu v pohybu, musíme přihlédnout k třetinové gravitaci na Marsu. Marsovská voda by se pohybovala o dvě třetiny pomaleji než voda na Zemi, ztratila by velkou část svých vymílacích schopností, možná, že by nám připomínala tekoucí med nebo řidší asfalt (ale opravdu jen připomínala), a vodní koryta i vymleté strže by vypadaly na Marsu zcela jinak než u nás.
Co tedy v korytech teklo a co vytváří strže?
Písek má na Marsu hmotnost zhruba o 60 % nižší než písek na Zemi, a je tam tedy asi o čtvrtinu lehčí než pozemská voda. Dává se do pohybu změnami rovnováhy, k nimž dochází z různých podnětů, například otřesem při dopadu většího vesmírného tělesa. Kromě toho planeta sama o sobě pracuje, neboť je vystavena střídání teplot a slapovým silám.
Občas se nahromaděné vnitřní síly uvolní a dojde k náhlému otřesu; to "občas" má někdy rozměr i statisíců našich roků. Písek se takovým počátečním impulzem dá do pohybu účinkem vlastní tíhy, a to buď velmi pomalu, skoro plíživě (masa písku pak připomíná pohyb pozemského ledovce), anebo naopak rychle (proudí podobně jako řeka na Zemi nebo se valí jako sněhová lavina) – podle toho, jaký je terén.
Menší množství prachu přesunuje na Marsu vítr, i když atmosféra Marsu má jen asi setinovou hustotu oproti atmosféře pozemské.
Písek se ovšem od vody v mnohém liší – laik to snadno pochopí, když si uvědomí, že se písek nevsakuje; odborník řekne, že sypká hmota nemá takzvanou vodíkovou vazbu, jakou má voda všude ve vesmíru. Odchylné vlastnosti sypké hmoty ve srovnání s vodou nebrání ale tomu, aby písek po povrchu Marsu proudil podobně jako voda na Zemi.
Mandarinka není meloun
Mars je ve srovnání se Zemí malou planetou. Údaje o rozměrech nám příliš neřeknou, jsou to pro laika jen strohá čísla – lépe je představit si Mars třeba jako mandarinku vedle menšího melounu. Uvědomíme si tak, že přenášet jen mechanicky poznatky z velké planety na malou není na místě.
Rozdíly v rozměrech se ostatně projevují kolem nás zcela běžně: vlastnosti panelového domu nemůžeme přenést na rodinný domek; zámecký park nemůžeme ošetřovat jako zahrádku před chatou. Na takové okolnosti, doplněné ještě o faktor gravitace, se při výkladu terénních útvarů na Marsu nevědomky zapomíná. Mnoho odborníků vidí potom na Marsu to, co tam nebylo a ani fyzikálně být nemohlo, ale co by tam přece jen rádi měli. Je to především proudící voda.
Přání otcem myšlenky
Všechny vesmírné agentury pracují dnes na výzkumu Marsu pod heslem Follow the Water – Hledejme vodu. Nějaká voda na Marsu je, vyplývá to z mnohých měření. Je ale běžnému pozorovateli skryta kdesi hluboko pod povrchem a ve zmrzlém stavu. A proto jakýkoliv poznatek, který alespoň trochu viditelně naznačuje, že by tam na té planetě voda mohla být, vítají agentury s velkým potěšením a zajistí mu publicitu.
Novináři se pak postarají o další. Zaměří se na to, co obecenstvo rádo slyší, náznaky vezmou jako hotovou věc. Deliver the goods! říkají Američani s oblibou. NASA je hrazena z peněz daňových poplatníků, a ti chtějí za své peníze zajímavé a pádné výsledky. Zpráva o důkazu vody zapůsobí příznivě na projednávání rozpočtu NASA.
Dnešní představy marsologů o vodě na Marsu jsou velice pevné, jejich změna je obtížná. Ostatně tak tomu bylo i s názorem amerického astronoma Percivala Lowella o kanálech na Marsu, který se udržel v marsologické komunitě zhruba půl století. V posledních asi dvou letech se však začínají objevovat nesmělé a velice opatrné pochybnosti.
Kdo bude náhle tvrdit, že to s tou vodou na Marsu vypadá jinak, než je oficiální názor, vystavuje se posměchu a ohrozí financování svého výzkumu. Kdo se ale začne dívat na povrch Marsu "inženýrskýma očima", pochopí velice rychle mnoho jevů, pro které se jinak hledají složitá vysvětlení.
