Do dvora vjíždí vysokou rychlostí bílý terénní automobil s nápisy UN. Ozývá se hlasité skřípění brzd. Vůz prudce zastavuje a v mžiku je obklopen muži v černém. Přilby, ochranné brýle, neprůstřelné vesty, v ruce ostře nabité automatické zbraně, do uší znějí jasné povely z vysílačky. Ozbrojenci z auta vyvádějí staršího podsaditého muže v bílé košili, na kterou si zmateně a neúspěšně snaží navléct sako.
VyšetřovatelVladimír Dzuro (1961) V letech 1983 až 1995 pracoval jako kriminalista pro Veřejnou bezpečnost, později pro Policii České republiky, nejprve u Kriminální policie v Praze 10 a později v Národní ústředně Interpolu v Praze. V roce 1994 se aktivně podílel na práci mírových sil OSN v bývalé Jugoslávii (UNPROFOR), od dubna 1995 pak zastával více než devět let funkci vyšetřovatele Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Den Haagu v Nizozemsku. V současné době vede newyorskou kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN. Za dlouholetou úspěšnou práci pro Mezinárodní tribunál obdržel medaili Za službu mezinárodní spravedlnosti a policejní prezident mu udělil Plaketu Policie České republiky a následně Čestnou medaili za trvalý přínos k budování a prosazování dobrého jména Policie České republiky. |
Ten muž, který od pohledu nejvíce připomíná popleteného účetního z italské komedie, je ve skutečnosti válečný zločinec a má svědomí stovky lidských životů zcela nevinných lidí zavražděných na farmě Ovčara v Chorvatsku. Jmenuje se Slavko Dokmanović a práva zadrženého mu při zatýkání 26. června 1997 na základně mise UNTAES v Erdutu (Chorvatsko) předčítá tehdy šestatřicetiletý rodák z Kladna Vladimír Dzuro.
Pro Dzura, ale i ostatní přítomné je to z profesního pohledu bez nadsázky životní událost. Dokmanović je totiž od druhé světové války prvním zatčeným válečným zločincem. Už desítky let nikdo nepotřeboval přečíst práva válečnému zločinci, a nikdo tedy ani přesně neví, jak se to vlastně správně dělá. Proto celému zatčení, které netrvá ani deset minut, předchází půl roku intenzivních příprav. Obavy jsou obrovské, protože jakékoliv pochybení by obhájci zadrženého zcela jistě posloužilo ke zpochybnění celého budoucího soudního procesu.
Není proto divu, že nervozita všech přítomných je, snad až na zasahující vojáky z polské speciální jednotky GROM, obrovská. S kriminalistou a svého času jediným a prvním českým vyšetřovatelem pracujícím u Mezinárodního tribunálu v Haagu Vladimírem Dzurem, jsme si povídali nad knihou Vyšetřovatel, ve které autor popisuje své zážitky z pátrání po důkazech a válečných zločincích na území států bývalé Jugoslávie.
Rozklepaný „strejc“ s nabitým revolverem v tašce
Mám na začátek jednu čistě technickou otázku: zatčení a celý průběh transportu jste si musel nahrávat na diktafon, aby cokoliv, co Dokmanović řekl, bylo zaznamenané a vy jste měli důkaz, že mu cestou například nebylo vyhrožováno. Na co jste nahrávku v roce 1997 pořizoval?
Měl jsem plnou tašku mikrokazet a malý magnetofon. To bylo vždycky: „čas 18:27 měníme kazetu. Čas 18:28 vložena kazeta číslo 6“. V tom letadle byl takový hluk, že jsem musel sedět za ním a celou dobu mu držet mikrofon těsně u pusy. On celou dobu jen koukal, jak se kazeta točí. Ani nevím, kolik jich bylo, ale bylo jich hodně. Nahrával jsem celou dobu až do předání holandské policii.
Při zatýkání před vámi stál starší, podsaditý chlapík, který vašeho kolegu ještě nic netušíc seznámil s rodinou a pozval na večeři. Co jste k němu cítil? V rámci léčky jste s ním přece jen museli navázat poměrně těsný vztah a vzbudit v něm důvěru.
On to pochopitelně nebyl chlap, který by jako gangster vypadal. Byl to starosta. Žádné tetování, jizva nebo páska přes oko. Obyčejný strejc, který se klepal strachy, protože ho zakuklenci právě vytáhli z auta. Byl hrozně vyděšený. Ale já věděl, co udělal. Dokmanović byl u masakru ve funkci starosty, měl tak určitou povinnost. Místo, aby z pozice své funkce situaci umírnil, tak sám ty lidi i bil.
My jsme nad ním necítili žádnou lítost nebo něco takového. Nechtěli jsme, aby se mu při zásahu něco stalo, aby se vůbec někomu něco chtělo. Náš úkol byl předvést ho před soud. O tom, jestli mu bude, nebo nebude dokázána vina, jsme nerozhodovali. V té době bylo také potřeba dokázat NATO, že podezřelé z válečných zločinů je skutečně možné ze zemí bývalé Jugoslávie k soudu přivést. Předtím se to vůbec nedařilo, protože nejen srbská strana, ale i ostatní dotčené státy veškeré snahy bojkotovaly.
On nevypadal agresivně, ale to nikdy nevíte. Během zatýkání jsme mu zabavili takovou příruční tašku. Během cesty letadlem na základnu se jí pak Dokmanović několikrát dožadoval, že si chce zakouřit a cigarety má v ní. Pochopitelně jsme mu ji nedali. No, a potom ve vězení ve Scheveningenu se ukázalo, že v ní měl ostře nabitý revolver. Takže to, že vypadal doslova jako strejc ještě neznamená, že kdyby tu tašku s pistolí dostal, tak že by nás tam všechny nepostřílel.
Co samotní střelci, kteří opravdu těch 260 lidí popravili?
I ty se podařilo na základě našich důkazů postupně pochytat a odsoudit. Jejich počet, respektive počet „vražedných zbraní“ jsme zjistili z expertizy na místě nalezených nábojnic. Dokonce si nakonec odseděli i poměrně dlouhé tresty v srbském vězení, teď už jsou ovšem na svobodě.
V knize popisujete, jak jste se důkladně na zatýkání připravovali. Největší strach jste měl z toho, aby nedošlo k nějaké procesní chybě. Jak by taková chyba vypadala? V čem se mohl člověk splést?
Nikdo před námi takový proces nikdy nedělal. Proto jsme chtěli, aby to bylo perfektní. A když něco chcete udělat perfektně a nevíte, jak se to normálně dělá, tak nebezpečí, že to uděláte blbě, je velké. Samozřejmě také víte, že právník obviněného bude hledat každou vaši chybičku. Věděli jsme, co musím Dokmanovićovi přečíst, nevěděl jsem ale, jako to přesně má být. Museli jsme pochopitelně zajistit, aby tomu rozuměl. Tlumočník, když se dozvěděl co a komu bude tlumočit, byl z toho všeho na prášky. Sám byl totiž Srb a démoni balkánské války nespí dodnes, natož tenkrát. Nebylo to pro něj jednoduché.
Byl jste tedy hodně nervózní?
Když někoho zatýkám tady u nás, dám mu náramky a nebiju ho, protože se to nedělá. Ten postup je jasný. Nikdo mě ale netrénoval na to, abych zatýkal válečné zločince. Byla to akce, jakou normálně ani v kriminalistické praxi nezažijete. Trénovali jsme všechno možné. Například i prudké brzdění a záměrné nabourání auta, kdyby se zatýkaný chtěl o něco pokusit. Na místě zasahovalo speciální maskované komando. Zjednodušeně řečeno, bylo to dobrodružné a museli jsme si dát pozor, aby ten obrovský adrenalin, který v nás byl, všechno nepokazil. Akci jsme plánovali přibližně šest měsíců. Neustále jsme se sami sebe ptali, co by se ještě mohlo pokazit. A najednou tam stojíte a z vysílačky se ozve „jdeme na to“. Pak už se jen snažíte, abyste to ostatním prostě nepokazil. Nechcete, aby si při projednávání soudce zavolal nějakého pana Dzura, a ptal se ho, proč neudělal ještě tohle a tamto. Byl to strach z neznáma. Ještě nikdo před námi nic podobného neprováděl.
Slavko Dokmanović (s kápí přes hlavu) na letišti Čepin před transportem na spojeneckou základnu. Vladimír Dzuro (v bílé košili) drží v rukou nahrávací zařízení. Bylo totiž potřeba zajistit kontinuální nahrávku celého průběhu zadržení pro případ, že by obviněný něco řekl, nebo by později chtěl tvrdit, že se mu během akce stalo nějaké bezpráví. Nahrávalo se na diktafon s miniaturními kazetami, kterých měl, jak Dzuro vzpomíná „plné kapsy“. Nikdo totiž dopředu nemohl odhadnout, jak dlouho bude celá akce trvat.
A pokazilo se něco?
Tam bylo takové množství nejistot a nakonec největší problém nastal tam, kde ho nikdo nečekal. V Chorvatsku na letišti v Čepinu. My jsme logicky měli největší obavy z průjezdu a samotné akce v Srbsku. Abychom ho převezli, aby nedošlo k přestřelce. A teď přijedeme na letiště, jsme prakticky v cíli, je horko, 40 stupňů, já v kravatě, vojáci v těch neprůstřelných vestách, letadlo nastartovaný a čekáme. Najednou přijela chorvatská policie a logicky se ptá, kdo je ten chlápek s černým pytlem na hlavě, kterého nemáme uvedeného v soupisu osob. A my, že jim to neřekneme. Policie reagovala opět logicky, že v tom případě nikam nepoletíme. Každá minuta navíc byl obrovský problém. Pokazit se mohlo cokoliv. Uvažovali jsme o tom, že odletíme bez povolení, ale co by se mohlo stát? Navíc pilot byl voják a představa, že odletí bez rozkazu byla iluzorní. Návrat do Srbska byl také velmi problematickou a nebezpečnou volbou. Potřebovali jsme podezřelého dostat pryč z území bývalé Jugoslávie. Nakonec nám pomohla přímluva shora, z chorvatské vlády.
Soused zabíjí souseda
Já si příliš nedokážu představit, jaké to je být v zemi, kde se sousedé začnou navzájem vraždit.
Na tom je snad nejhorší, jak jsou ti lidé hodní. A Srbové jsou stejní, když jste v Srbsku. A v Bosně, tam je to v pozitivním slova smyslu ještě horší, ti by se úplně rozdali. Člověk se zákonitě musí ptát, jak to válečné šílenství mohlo začít.
No a jaký je váš pohled?
Nejsem politolog, ani se za něho nevydávám, já jsem vyšetřovatel, ale podle mého názoru šlo o kombinaci několika faktorů. Jugoslávie byla zaprvé nesourodá a po Titově smrti zmizel jednotící faktor. Zadruhé procházela ekonomickou krizí, která souvisela i s vyschnutím zdroje levných úvěrů ze Západu po konci studené války – nezapomínejme, že Titovi soudruzi byli z hlediska Západu ti „hodní komunisté“. Nástupnické státy se nedohodly a vše postupně eskalovalo.
Válka v JugosláviiZačala jako nepokoje mezi jednotlivými etnickými skupinami (hlavně mezi Srby a Chorvaty v centrální části a Albánci na jihovýchodě) a skončila rozpadem země na několik nezávislých států. Války jsou obecně považovány za sérii do značné míry samostatných, ale souvisejících vojenských konfliktů, které jsou dodnes každodenní součástí života všech obyvatel bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie (SRFJ):
Zdroj: Wikipedia.cz |
Situace přitom byla nevyvážená: Srbů bylo v tu chvíli deset milionů, Chorvatů čtyři, Slovinců asi šest set tisíc, Černohorců podobně. Srbové byli jasně dominantní, hlavní město - Bělehrad, velitelství armády – Bělehrad, velitelství federální policie – Bělehrad, velitelství zpravodajských služeb – Bělehrad. A jak se ty země rozcházely – Slovinci odešli, ustanovili si vlastní policii, zpravodajské služby, Chorvaté odešli. Najednou se z té jugoslávské armády, která měla být federální a měla bránit celou Jugoslávii, stala srbská armáda. Nikdo ji tak nenazýval, ale skutečnost taková byla. A tyto jednotky i jejich velitelé se pak ochotně stavěli na stranu Srbů, kteří tak měli jasnou vojenskou převahu. Tak to bylo v Chorvatsku i v Bosně. Když se tam ustanovila vojska Srbské republiky, to byly vlastně jednotky jugoslávské armády, které se jeden den jmenovaly JNA (Jugoslávská lidová armáda) a druhý den VRS (Vojska Republiky srbské).
Miloševič to samozřejmě podporoval. Jak říkal: „Kde je srbský hrob, tam je srbská zem“. Chtěl se chopit moci a nacionalismus mu přišel jako velmi dobrý prostředek. Svou obrovskou roli také sehrála média, která u eskalace konfliktu asistovala.
A proč bylo nejvíce obviněných na srbské straně?
Nic takového jako kriminální národ pochopitelně neexistuje. Srbů bylo nejvíc, měli zbraně, měli v podstatě armádu, měli daleko více příležitostí spáchat ty zločiny a ještě navíc působili na cizím území. Chorvaté nebyli a neválčili v Srbsku, Slovinci také neválčili v Srbsku a v Bosně válčil obrazně řečeno každý s každým, ale nikdy to nebylo na území Srbska. Slobodan Miloševič de facto podporoval válku ze zahraničí, protože chtěl, aby se Srby obývaná území stala součástí velkého Srbska. A když se potom začalo zabíjet, platilo „když ty mě bratra, tak já tobě sestru“. V tu chvíli už neexistoval žádný systém, který by tomu zabránil.
Takže si dokážete představit, že když soused zabije souseda, je to vlastně racionální? Mně to pořád nejde.
Protože jste neprošel tím konfliktem. Vy se na to díváte očima člověka, kterému nikoho nezabili, kterému nikoho neznásilnili. Nikdo vám tu v době rozpadu Československa nevtloukal do hlavy, že Slováci povraždili 40 českých dětí. Tam se takovýchto lživých zpráv běžně využívalo. Lidé je slyšeli v rozhlase, viděli v hlavních zprávách v televizi, četli v novinách. A představte si, že pak najednou máte v ruce samopal v ruce a „ty šmejdy“, kteří to udělali, máte v hangáru.
Falešné zprávy v médiích odstartovaly strašlivý teror
Tím se konkrétně odvoláváte na situaci z Vukovaru, kde jste vyšetřoval?
Ano, je to „dobrý“ příklad tehdejší tamní atmosféry. Tam spáchala válečný zločin de facto místní domobrana, Srbové z Vukovaru, kterým dříve rozstříleli domy a některým zabili příbuzné. K tomu se přidala srbská média, která přišla se zprávou, že v místní nemocnici zabili 40 srbských dětí. Zpráva byla sice vymyšlená a byla rychle dementována, ale jakmile se jednou rozšířila... To byla ze strany médií obrovská prasárna, promiňte mi to slovo. Samozřejmě, tehdy šlo o centrálně řízená média. Situace byla podobná jako u nás za socialismu, kdy bylo zdrojů málo a celý národ sledoval večer v televizi zprávy.
Exhumace masového hrobu u farmy Ovčara.
To bylo vaše první vyšetřování. Bylo to těžké pracovat na místě masového hrobu?
Vykopat těla není až tak hrozné, sice je to hrozný zápach, ale je to už vlastně jen hmota. Alespoň to tak můžete vnímat. Na pohled to samozřejmě bylo strašné. Někteří byli zachovalí, bylo tam třeba tetování na rukou. Těla, co byla navrchu, to byly jen kostry a čím jsme šli hlouběji, byla zachovalejší. Kůže, oblečení, tetování, hodinky. Pro nás však bylo nejhorší, když jsme ostatky dovezli na patologii a dorazili pozůstalí.
Bylo to už několik let po událostech. Nebyli už lidé tak trochu připraveni na nejhorší?
Přišly tam desítky, desítky lidí, kteří si stále mysleli, že to nemůže být pravda, protože jejich otcové a bratři jsou přeci někde v Srbsku zavření v lágru a nejsou mrtví. Oni žili s tím, že Srbové jejich blízké pochytali, a protože oni sami neviděli, že by je pobili, tak si mysleli, že je někam odtáhli. To byl totiž standardní postup. Muže Srbové odvedli do táborů, kde je vyslýchali a případně i mučili, ale většina se jich vrátila.
Trvalo to přitom celé dny a týdny. Já osobně byl sedm týdnů jen u exhumace masového hrobu, a pak jsem spolu s dalšími vyšetřovateli jezdil právě na identifikace. Byl jsem zvyklý z kriminálky, že občas musíte přijít do rodiny a zaklepat na dveře: „Máme pro vás špatnou zprávu.“ To je smutné, ale děje se to vzácně, tady to bylo každý den a navíc přicházeli lidé, které jsme znali, protože jsme je předtím vyslýchali kvůli okolnostem zmizení jejich blízkých. A když si to vezmete moc vážně, moc osobně, tak vám to zákonitě musí vlézt na mozek.
A stalo se vám to?
V tomto případě ne. Měl jsem těžké chvíle během jedné z následných misí v Kosovu, která v knize popsaná není.
Pokažená pračka
Kosovo byl obecně trochu jiný případ, ne?
Ano, ve Vukovaru jsme vyšetřovali roky starý případ, do Kosova jsem přiletěl asi šest dní po tom, kdy dorazily jednotky NATO. Byl jsem na místě v několika turnusech po šesti týdnech a to bylo opravdu náročné. Na křižovatkách britské a německé transportéry, byli tam akorát vojáci a obyvatelé se teprve postupně vraceli. Ráno jste přišel do kanceláře, kde jsme se po poradě rozjeli do terénu exhumovat masové hroby. Zdálo se mi, že u každé vesnice byl nějaký hrob, přesněji řečeno primitivně vykopaná díra a v ní naházení lidé. Za šest měsíců jsme našli zhruba 2 800 těl. Večer po práci člověk šel do jediné fungující restaurace v Prištině, dal si dvě, tři piva, pak spát a druhý den celé znovu.
Po šesti týdnech jsem přijel do Čech na dovolenou a doma se měla řešit řekněme rozbitá pračka – a já jsem kvůli tomu vyjel na rodinu. O pár dní později se to opakovalo u jiného banálního problému. Nakonec si mě manželka zavolala a říká mi: „Hele, víš co? To, že vykopáváš stovky mrtvol denně, to není normální. Pro normální lidi je rozbitá pračka normální. A ty si musíš uvědomit, že my tady všichni žijeme v normálním životě. Tvůj život není normální. Tak se prosím zklidni a uvědom si, že nemůžeš být agresivní kvůli tomu, že lidé mají jiné problémy“. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak působí plíživý stres, který nevidíte a necítíte.
Já mám přitom celkem vyrovnanou povahu, jiné to může zasáhnout hůře. Můj kolega z Nového Zélandu se vrátil domů a prostřelil si hlavu. Po Kosovu prostě spáchal sebevraždu. Jiný důvod než tahle zkušenost nebyl, neměl dluhy, nepil, nic. Prostě si to vyřešil služební zbraní, vzal si ji ze střelnice a zastřelil se. Nevíme, jestli za to mohl jen ten zážitek z Kosova, ale proč jinak by to udělal?
Vladimír Dzuro s knihou, ve které shrnul své vzpomínky na vyšetřování válečných zločinů spáchaných během války na území bývalé Jugoslávie. Nakladatelství Grada, říjen 2017.
A co z hlediska profesionálního? Jak se liší vyšetřování několik let starého případu od případu čerstvého?
V Chorvatsku jsme měli problémy vůbec najít místo činu a podařilo se to jen díky svědectví několika svědků. Byla tam také velmi nervózní situace. Ale měli jsme od chorvatské vlády zdravotní karty všech ztracených, a díky tomu jsme ve chvíli, kdy jsme začali odkrývat hrob, už měli plně připravenou databázi. Bylo s čím při identifikaci srovnávat. V Kosovu jsme vpadli přímo na místo činu. V té době ta země v podstatě byla jedním velkým místem činu, ať už zločinů spáchaných Srby na kosovských Albáncích, nebo naopak. Zdravotní dokumentace nebyla žádná. Tam ani doktoři moc nebyli, a pokud byli, tak to byli Srbové a ti byli pryč. Takže ta situace byla kompletně jiná.
A není to lepší alespoň z hlediska spolehlivosti svědectví? Chorvaté měli alespoň čas traumatické zážitky zpracovat a srovnat si je v hlavě?
Ne, nedá. Víte proč ještě také? Protože ti lidé spolu třeba žili v hotelu, byli to uprchlíci, kteří byli v lepším případě v těch hotelech na pobřeží. Oni nežili ničím jiným než svou situací. Jejich vzpomínky byli ovlivněné tím, jak si o tom pořád povídali. Proto bylo vždy strašně důležité získat ty výslechy co nejdříve. Navíc, když se do toho vložil tribunál, začali se nepochybně mezi sebou navíc bavit o tom, koho už tribunál vyslýchal a koho ještě ne, a svědectví mohla být ovlivněná tím, co už kdo u soudu řekl a neřekl.
Bylo vám někdy během služby do pláče? Brečel jste?
Brečel? To asi ne, ale určitě jsem byl dojatý z mnoha věcí. Pro mě byl nejstrašnější zážitek z války zároveň jeden z prvních. V roce 1991 jsem přijel z Prahy, kde vás maximálně okradou, ale tam v Sarajevu se neustále střílelo. V noci, kulometná palba, pořád, do rána, pořád to slyšíte, ležíte v posteli a říkáte si, jestli to byl vůbec dobrý nápad sem jezdit. S tím jsem nepočítal. Používaly se například ruské protitankové rakety, které jsou za normálních okolností naváděné. Oni ale ten naváděcí mechanismus odstřihli, aby se střela nedala vystopovat a odpálili ji. Kam dopadne, nikdo nevěděl a nešlo to ovlivnit. Bylo jim jedno, koho to zabije. Každé ráno jsem se plížil za nákladními kontejnery, které tam byly rozestavěny proti ostřelovačům, na parkoviště, kde jsem měl auto. A tam vždycky stál ten kluk. Od pohledu mu bylo maximálně tak deset let. „Pane, pane, slíbil jste mi baterie do walkmana.“ A já na to, že jsem zapomněl. Druhý den to samé. Slíbil jsem mu, že se po nich podívám a zase zapomněl. Pak jsem se jeden den vrátil zpátky do hotelu a v místě, kde ten klučina postával byl shluk lidí. Kluk ležel na zemi v tratolišti krve s prostřelenou hlavou. To pro mě bylo z emočního hlediska hrozné. Já ho znal. To nebyla nějaká neznámě neznámá mrtvola, to nebylo tělo v masovém hrobě. To byl kluk, který tam předtím běhal a prosil o ty baterie.
Místo závěruJe listopad 2017 a kruh se pomalu uzavírá. Ve středu 22.11.2017 by měl mezinárodní tribunál v Haagu vynést poslední rozsudek nad válečným zločincem z bývalé Jugoslávie. Smutně proslulý generál Ratko Mladić se zodpovídá z genocidy. On stál za obléháním Sarajeva, během něhož zahynulo 11 tisíc lidí, i za masakrem 8 100 bosenských muslimů u města Srebrenica v roce 1995. Středeční rozsudek je očekáván jako jeden z nejdůležitějších, které kdy tribunál v souvislosti s válkou v Jugoslávii vynesl. |
