Fyzici na sever dobrovolně, anebo nuceně?
Když skončila druhá světová válka, Moskva a Washington se dohodly, že si Koreu - tuhle mnohaletou japonskou kolonii - rozdělí na polovinu a připraví ji na přechod k demokracii. Plukovník Dean Rusk navrhl, aby se hranicí mezi oběma částmi stala 38. rovnoběžka.
V Severní části Korejského poloostrova našli Sověti opuštěné uranové doly a atomové laboratoře. Za pomoci místních lidí dolování brzy obnovili, protože potřebovali uran pro své bomby. Korejci žijící v zahraničí se vraceli. Patřili mezi ně i světoznámí vědci: chemik Lee Sung-ki a kvantový teoretik Do Sang-rok, oba absolventi Kjótské imperiální univerzity, rovněž fyzik Han In-suk.
Atomoví vyzvědači exkluzivně na TechnetuPět týdnů se budete exkluzivně na stránkách Technetu setkávat s ukázkami z chystané knihy našeho spolupracovníka Karla Pacnera Atomoví vyzvědači studené války. Kniha vyjde koncem dubna v nakladatelství Epocha. |
Lee proslul spolu s japonskými kolegy, když v roce 1939 vynalezli nylonovou látku známou jako Vinalon. Do publikoval první studie o kvantové mechanice začátkem třicátých let v Japonsku a v USA. Han absolvoval před válkou fyziku nejen v Japonsku, ale i v Německu.
Vědci našli útočiště na univerzitě v hlavním městě jižní Koreje Soulu.
Po čase si však začali stěžovat na politické poměry, které se na jejich vkus zhoršovaly. Není divu. Vůdcové obou částí země nebyli žádní demokraté a protesty opozice tvrdě potlačovali. Jih a sever se od sebe vzdalovaly, protože severokorejský vůdce Kim Ir-sen, komunista vychovaný v Moskvě, se pustil do zavádění reforem směřujících k diktatuře.
Na jihu probíhal obdobný vývoj, byť ne v tak kruté podobě. V září 1947 požádaly Spojené státy Organizaci spojených národů, aby dohlédla na uspořádání svobodných a demokratických voleb, které povedou ke sjednocení země. Avšak Kim tuto možnost zpochybnil. Na jihu tedy proběhly v květnu 1948 samostatné volby a 15. srpna vyhlásili založení Korejské republiky v čele s prezidentem Li Syn-manem.
Vzápětí zorganizovali komunisté volby na severu. Jejich průběh však nemohli nezávislí pozorovatelé sledovat. Kim Ir-sen ohlásil 9. září v Pchjongjangu vytvoření Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) – další země se tedy oficiálně přidala ke komunistickému bloku.
Koncem června 1950 vyhověl sovětský diktátor Josef Stalin naléhání severokorejského Kima, a souhlasil s útokem jeho armády na jih. Chtěl celý poloostrov násilím pod rudou vlajkou sjednotit. Jih tento útok nečekal, a proto Severokorejci slabou jihokorejskou obranu prolomili a během několika dnů stanuli v Soulu.
Kim IR-sen„Je pro nás nepředstavitelné vyvíjet atomové zbraně, které by vyhladily korejský národ.“ ( předseda KLDR, 1992 ) |
Zajali tam i několik vědců včetně Lee Sung-kia. Všechny odvlékli na sever, kde je přinutili pracovat. To je verze deníku New York Times z listopadu 2006 na základě výpovědi bývalého náměstka ředitele továrny na zpracování uranu Kim Dae-hoa, který požádal o azyl na jihokorejské ambasádě v Pekingu v dubnu 1994.
Avšak podle G. Wehrfritze a R. Wolfa z týdeníku Newsweek, které citoval Nikola Hynek z pražského Ústavu mezinárodních vztahů, odešli vědci na sever dobrovolně. Údajně je získal Lee Hak-mun, dvojnásobný hrdina KLDR, jemuž Kim Ir-sen přikázal, aby zahájil atomový výzkum – uvedl Lee Wha Rang z americké Společnosti pro asijská studia (Association for Asian Research).
Ještě během bojů založil Lee první nukleární laboratoř ve městě Hamhung daleko na severovýchodě, na pobřeží Japonského moře. Kromě domácích vědců tam pracovaly dvě stovky Sovětů a také lidí z jiných států sovětského bloku.
Po skončení bojů se do KLDR vrátili sovětští a čínští geologové, aby hledali uran, monazit, tantal, niob a další vzácné suroviny. V roce 1956 se první Severokorejci objevili v sovětských výzkumných ústavech – v Moskvě, v Obninsku a v Dubně. KLDR se totiž stala členem Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně, kde působili i další vědci ze zemí sovětského bloku a komunistické Číny.
Postupně se tam vystřídalo přes sto severokorejských fyziků, chemiků a matematiků. Pro všechny to byla jedinečná učednická léta. I Han pokračoval ve studiích v Moskvě. Také s Pekingem Pchjongjang v jaderné oblasti spolupracoval. Někteří fyzici zavítali do Československa.
Už koncem roku 1950 – během urputných bojů s jihem – rozhodla vláda, že vybuduje vlastní jaderné středisko v Bungangu nedaleko Jongbjonu, asi sto kilometrů severovýchodně od metropole. Nicméně s jeho stavbou mohla začít až po skončení války. Moskva poskytla experimentální jaderný reaktor o výkonu 2 MW, který spustili v roce 1965. Všechna tato pracoviště dostávala samozřejmě krycí názvy – Bungang byl 304. výzkumnou laboratoří.
Opravdu podle „čučche“?
Američané neměli v Pchjongjangu zastupitelský úřad, proto byli při sběru informací odkázáni na uprchlíky, na letadla 5. průzkumné letky, která startovala ze základny Ohsan v jižní Koreji, a od roku 1961 na špionážní družice. První zprávy o atomovém výzkumu dostala CIA uprostřed šedesátých let.
Avšak mnoho výsledků tyto prostředky nepřinášely. Severokorejci totiž uložili hlavní telekomunikační linky mezi jednotlivými úřady, ústavy, vojenskými a policejními útvary do podzemních optických kabelů, takže se nedají odposlechnout. Rovněž většina strategických továren leží v jeskyních hluboko pod zemí.
Jedině a atomovou továrnu v Jongbjonu vzdálenou asi 100 kilometrů na Sever od metropole Pchjongjangu, mohli fotografovat. Větší stavební činnost zaznamenali až v roce 1965. Od války s jižním sousedem toužil Kim po jaderných zbraních. Tehdy se obával, aby Američané nepoužili atomové bomby proti jeho a čínským vojákům. Marně však žádal Stalina, aby mu je také poskytl.
Nyní svůj požadavek opakoval. Anebo aspoň atomovou elektrárnu! Chruščov a později Brežněv kategoricky ho odmítali. Za otce tamního atomového programu považují západní specialisté Do Sang-roka. Ve třicátých letech studoval v Japonsku a Německu a po válce si své znalosti prohluboval v Moskvě. Zemřel jako sedmaosmdesátiletý v roce 1990. Han In-suk postavil urychlovač a řídil spuštění prvního jaderného reaktoru.
Na univerzitě v Pchjongjangu založili fakultu fyziky. Obvykle na ní studovalo na 300 chlapců a dívek, mnohdy dětí vědců. Staralo se o ně asi padesát učitelů. Koncem sedmdesátých let se Kir Ir-sen tvrdě vypořádal s přívrženci Sovětů ve vedení strany. Vztahy mezi Moskvou a Pchjongjangem spadly na bod mrazu.
Zato s Pekingem v různých vlnách pokračovaly. „Velký vůdce“ se rozhodl: Všechno zvládneme sami! A vytýčil program soběstačnosti a izolacionismu nazvaný „čučche“. Odborníkům se podařilo dvakrát zvýšit výkon prvního zkušebního reaktoru. A v roce 1986 dokonce spustili reaktor vlastní konstrukce, byť podle britských plánů ze čtyřicátých let – grafitový o výkonu 5 MW.
Tento pozoruhodný rozmach nebyl náhodný. Západní vědci a zpravodajci se domnívají, že to byl výsledek špionáže severokorejských vědců, kteří jezdili na jednání Mezinárodní agentury pro atomovou energii ve Vídni. V letech 1974–1978 tam získali velké množství technické dokumentace, které bylo volně k dispozici, a z rozhovorů s kolegy z ostatních zemí se dověděli některé praktické zkušenosti.
Rakety proti jižní části poloostrova
Severokorejci také začali usilovat o získání raket jako nosičů atomových hlavic, případně hlavic s biologickou či chemickou náplní. Sověti jim v letech 1969–1970 dodali taktické střely krátkého doletu na podvozcích (v kódu NATO jako FROG-5 a FROG-7A), které střílely náboje do vzdálenosti 55–70 kilometrů.
Tyto prostředky však pro budoucí případné střetnutí s jihem nestačily. Po válce na Středním východě v roce 1973 získal Pchjongjang od Káhiry sovětské rakety R-300 Elbrus (SS-1 či Scud-B) o doletu 300 kilometrů.
Tamní inženýři se pustili do jejich rozvoje, aniž o tom svět tušil. Na severovýchodním pobřeží vybudovali raketovou střelnici Musudan, ve světě známou jako Ro-dong.
Scud vlastní výroby, nazvaný Hwasong-5, byl dlouhý 11 metrů, vážil necelých šest tun a dopravil tunovou nálož do vzdálenosti 300 kilometrů. Zkoušet ho začali v dubnu 1984. Ze sedmi pokusů se podařily jenom tři. Nebylo to nic výjimečného – konstruktéři se učili. Další létaly lépe. Sériovou výrobu zavedli v továrně číslo 125 poblíž hlavního města. Od roku 1987 tam vyráběli na 50 kusů ročně.
Jaderný program KLDR (autor: Jiří Martínek)
Důležitým spojencem Severní Koreje se stal bohatý Írán, který vývoj střel Hwasong-5 financoval. A protože byl ve válce s Irákem, koupil si jich v roce 1987 sto kusů a hned je použil na bojišti. Současně požádal Severokorejce o licenci a pomoc při stavbě továrny. Od následujícího roku si je tedy vyráběli Íránci sami v Isfahánu pod jménem Šaháb-1. Byl to obchod za půl miliardy dolarů.
Výrobci však trpěli nedostatkem moderních systémů a součástek. Získávali je pomocí pašeráků. V říjnu 1984 zadržela FBI v New Yorku ruského emigranta Yuriho Geifmana a íránského podnikatele Babecka Serousha při pokusu propašovat do Severní Koreje řídící jednotky pro balistické střely.
Hwasong-5 se stal výhodným obchodním artiklem. Do roku 1991 je vyráběli a exportovali do Etiopie, Libye, Sýrie, Vietnamu a na Kubu. Mezitím se inženýři pokoušeli prodloužit dolet na 700–800 kilometrů na úkor zmenšení bojové hlavice.
Japonsko v dostřelu
Mít na mušce jižního souseda Kimovi nestačilo. Chtěl hrozit Japonsku a hlavně Spojeným státům. Proto potřeboval silnější rakety. Severokorejští inženýři a vědci však neměli takové znalosti, aby je sami postavili. Sovětský svaz ve druhé polovině osmdesátých let hospodářsky kolaboval, tam by našli vhodné lidi.
Štáb severokorejského vojenského atašé na ambasádě v Moskvě si vytipoval Makajevovu konstrukční kancelář v Miassu v Čeljabinské oblasti na Urale. Rakety pro námořnictvo tam přestali vyvíjet už na počátku osmdesátých let a pro zaměstnance našli náhradní program, který nebyl příliš lukrativní.
Nabídce 1500–4000 dolarů měsíčně se nedalo odolat. Několik desítek specialistů i s rodinami odletělo v roce 1988 do Severní Koreje. Začali tam pracovat na raketě středního doletu známé jako No-dong-1 či Ro-dong-1. Prototyp dokončili velmi brzy – americké špionážní družice ho objevily na střelnici v květnu 1990.
Nicméně o první vypuštění se jeho konstruktéři pokusili až koncem května 1993. No-dong-1 úspěšně proletěla 500 kilometrů a spadla do Japonského moře. Střela dlouhá 16 metrů vážila 16 tun a dokázala unést hlavici těžkou 700 kilogramů. Postupem doby ji konstruktéři zdokonalili tak, že při váze 21 tun dopravovala tunový náklad na vzdálenost 1300 kilometrů.
Někteří zahraniční pozorovatelé se domnívají, že dostřelí až do 1600 kilometrů – a pak mluví o No-dong-2. Tento typ má mít plášť ze slitin hořčíku a hliníku, takže je o pět tun lehčí. Odborníci soudí, že No-dong vykazuje různé společné prvky se sovětskými raketami pro ponorky R-13 (na Západě SS-N-4 Sark) a R-21 (SS-N-5 Serb). Tyto rakety mají v dostřelu japonské ostrovy.
Odhaduje se, že Severní Korea instalovala 12–20 kusů na automobilové transportéry, další skrývá v silech. Ve výzbroji má armáda 50–100 těchto střel. Jejich plány prodal Pchjongjang jak do Islámábádu, tak do Teheránu. Írán je později vyráběl jako Šaháb-3 a Pákistán jako Ghauri-1.
Kromě toho Severokorejci postavili další raketu středního doletu, která vychází ze sovětské předlohy.
Dvanáctimetrová mobilní Musudan, dříve BM-15 či No-dong B, je kopií ponorkové střely R-27 (SS-N-6 Serb). Rusko-severokorejská spolupráce v oblasti raket oběma stranám vyhovovala. V květnu 1992 to potvrdil Igor Veličko, generální konstruktér Makajevovy konstrukční kanceláře v Miassu na Uralu. Přijel do Pchjongjangu, aby podepsal smlouvu, podle níž za tři miliony dolarů pošle do Severní Koreje učitele raketové techniky i specialisty, kteří budou asistovat při práci na R-27. Dohodu schválily příslušné ruské úřady.
Raketa R-27 je velice operativní – může dlouhodobě skladovat palivo. Proto byla její kopie Musudan pro severokorejskou armádu atraktivní. Dostřel má 2500–3200 kilometrů, spekuluje se až o 4000 kilometrech, může zasáhnout jižní Koreu, Japonsko i americké základny na Guamu a Okinavě. Nosí jaderné hlavice.
Americké družice je poprvé zachytily v září 2003 na pěti transportérech poblíž hlavního města, jak se chystají na vojenskou přehlídku. Potom vyfotografovaly stavbu dvou podzemních sil v jižních provinciích Jandog a Hočchon.
Vzájemná výpomoc s Pákistánem
V Pákistánu ovládl atomový program ctižádostivý dr. Abdul Kádir Chán. Vytvořil organizaci, která pomocí unikátní pašerácké sítě spěla k prvním jaderným zbraním. Ovšem potřeboval k nim nosiče – a ty chtěl získat odjinud výměnou za informace ze své oblasti. V roce 1992 mohla skupina pákistánských raketových inženýrů navštívit továrnu číslo 125 poblíž Pchjongjangu.
Kontakty mezi oběma zeměmi se pomalu rozvíjely.
Pákistán chtěl koupit rakety No-dong. Při návštěvě severokorejského ministra obrany maršála Čchoe Kwanga v Islámábádu v listopadu 1995 se podařilo uzavřít smlouvu o nákupu 12 těchto střel a jedné mobilní odpalovací rampy. Pákistánští inženýři mohli raketu okopírovat a pod názvem Ghauri-1 ji vyrábět.
Odhaduje se, že Pákistán dodal v letech 1997–2000 na protiúčet dva tisíce centrifug či součástek na ně. Abdul Chán často cestoval mezi Islámábádem a Pchjongjangem – tajné služby mu napočítaly třináct návštěv. Učil tamní fyziky stavět centrifugy a jejich pomocí obohacovat uran. Provoz na trati Islámábád-Pchjongjang, který ukazoval na těsné vazby, byl stále silnější. V zimě 1997–1998 tam létalo devět letadel každý měsíc. Hodně podrobností o této spolupráci zůstává i nadále tajemstvím.
Havaj a Aljaška v ohrožení
Ovšem do Spojených států a do Evropy může dostřelit jenom vícestupňová raketa. Navíc by to měl být nosič, který bude dopravovat družice do vesmíru. To byl další úkol pro severokorejské, čínské a sovětské inženýry. Podle Kim Kil-sona, který utekl z KLDR v srpnu 1997, na něm začali pracovat ve Výzkumném ústavu číslo 2 v roce 1987.
Postup prací špionážní družice nezachytily, protože vývojové dílny jsou umístěny v podzemí. Jedině zkoušky raketových motorů musí probíhat na velkém prostoru, a proto se nedají skrýt. Vyprojektovali dvoustupňovou raketu Taepo-dong-1 (TD-1), nicméně doma ji označují jako Paeutudan-1 či Moksong-1.
Jako první stupeň použili No-dong-1 a pro druhý stupeň Hwasong-6. Nový třetí stupeň osadili motorem na tuhé pohonné látky. Těleso vysoké 16 metrů váží 16–21 tun. Její dolet s náloží od jedné do půldruhé tuny se pohybuje mezi 1500 a 2500 kilometry. Poprvé ji zachytily americké družice v podobě makety u střediska v Sanum Dong v červnu 1994.
Od května 1999 pozorovali američtí analytici na snímcích raketové základny přestavbu rampy TD-1 pro jiné účely. Z toho usoudili, že její další vývoj zastavili. Zato si o tuto raketu řekli Íránci a začali ji vyrábět jako bojovou střelu Šaháb-4-Kosar. Místo toho se pustili Severokorejci do vývoje mezikontinentální rakety TD-2 o doletu 4000–8000 kilometrů.
Samozřejmě ve zdokonalené verzi by mohla létat ještě dál. Jako první stupeň použili upravenou čínskou raketu středního doletu Dong Feng 3 (CSS-2). Druhý má tvořit No-dong. A třetí část neznámý nosič na tuhá paliva. Může být i v dvoustupňové verzi. Zdá se, že motory pro ně testovali v zimě 1999–2000 a potom v létě 2001. Odhady jejích parametrů se liší. Výška má být asi 32 metrů, váha 80–85 tun.
Její maketu poprvé vyfotografovala americká družice v únoru 1994. Trvalo však víc než deset let, než se pokusili o její první vypuštění z přebudované rampy – 4. července 2006. Po 42 vteřinách letu vybuchla.
Severní Korea má raketovou infrastrukturu velmi dobře vyvinutou – upozornil v roce 1998 americký ministr obrany Donald Rumsfeld.
Také její utajovací metody jsou na vysoké úrovni. „Je nepravděpodobné, že bychom se včas dověděli o jejich rozhodnutí vypustit rakety. Tyto střely mohou zasáhnout většinu měst a vojenských základen na Aljašce a menší západně položené ostrovy Havajského souostroví. Vylehčená varianta TD-2 by mohla mít dolet nejméně 10 000 kilometrů, takže by se ocitly v nebezpečí západní oblasti USA v oblouku od Phoenixu v Arizoně po Madison ve Wisconsinu.
SS-N-4
V pondělí 31. srpna jsme úspěšně vypustili na oběžnou dráhu první družici – oznámila severokorejská agentura KCNA a státní rozhlas 4. října 1998. Až v polovině září dospěli američtí odborníci k závěru, že to byl podvod. Nezapálil se třetí stupeň rakety a družice spadla do Pacifiku. Později našli Američané trosky nosiče u břehů Aljašky, 6000 kilometrů daleko.
KLDR stále úžeji spolupracuje na zbrojních projektech s Íránem. Jeho pašerácká síť, která nemá – na rozdíl od Severní Koreje – nouzi o peníze, zřejmě opatřuje z celého světa klíčové součástky k novým raketám pro oba státy.
Útěky ze zbídačelého Ruska
Ve čtvrtek 15. října 1992 se na moskevském letišti Šemetěvo-2 odehrálo neobvyklé divadlo – příslušníci Federální bezpečnostní služby (Federalnaja služba bezopasnosti – FSB) vyvedli z letadla čtyřiašedesát lidí. Tihle raketoví odborníci pocházeli od Makajeva a mířili za prací do Pchjongjangu.
Vzápětí označila vláda za nežádoucí osobu severokorejského generála Nam Čae-uka, který pracoval na velvyslanectví v Moskvě. Tyto události dokumentovaly změnu názoru Moskvy na spolupráci se Severní Koreou. Zřejmě o ní rozhodl sám prezident Boris Jelcin po naléhání Billa Clintona.
Začátkem 5. listopadu si toto zadržení na moskevském letišti zopakovalo čtyřicet raketových inženýrů a dvacet odborníků na jaderné zbraně. V tajných laboratořích Arzamas 16 a Čeljabinsk 70 na Urale, kde fyzici dosud pracovali, pobírali směšné platy v inflačních rublech, které se rovnaly pouhým šesti dolarům měsíčně, kdežto severokorejští verbíři jim nabídli 1500–3000 dolarů.
A 8. prosince zachytila FSB dalších 36 fyziků před odjezdem do Severní Koreje. Ovšem někteří tam pracují bez vědomí Moskvy. Oficiálně zamířili do Číny a potom neoficiálně překročili hranice do Severní Koreje. Jejich identitu a počet nelze zjistit.
Nátlak na žádost Washingtonu
Když Čína s úspěchem vyzkoušela v roce 1964 atomovou bombu, Kim poslal do Pekingu delegaci vědců, aby se dověděli podrobnosti. Avšak Mao Ce-tung neměl chuť předávat do Pchjongjangu tyhle strategické informace. Zato Moskva Severokorejcům dodala dva výzkumné reaktory o 2 MW a 4 MW, které s ruskou asistencí postavili na řece Kurjung poblíž Jongbjonu.
V sedmdesátých letech nařídil Kim ministru bezpečnosti, aby zahájil práce na vývoji jaderných zbraní. A to vedlo k velkému rozvoji střediska v Jongbjonu. Číňané začali radit Severokorejcům se zbraněmi v roce 1974. Tyto styky zintenzívněly po Maově smrti.
Nová etapa začala pro Severokorejce v osmdesátých letech stavbou mohutného reaktoru o 20–30 MW poblíž dvou menších sovětských, ale tentokrát bez vědomí IAEA. Měl vyrábět plutonium, aniž by potřeboval obohacený uran či těžkou vodu. Družice Hexagon a Kennan-Crystal tam zachytily první práce v roce 1980.
Reaktor v Jongbjonu spustili naplno v roce 1986, jak se dověděli Američané dodatečně. Ročně vyráběl 6 kilogramů plutonia. Americká vláda zapsala v roce 1988 KLDR na listinu států, které podporují mezinárodní terorismus.
Američané odhadli, že Pchjongjang vyrobil 12–14 kilogramů plutonia, které by stačily na dvě bomby. Jihokorejské a japonské tajné služby se domnívaly, že tohoto štěpného materiálu měla začátkem devadesátých let dvojnásobné množství, tedy na čtyři hlavice.
Korejský poloostrov zůstane bez jaderných zbraní – dohodly se v prosinci 1989 vlády v Pchjongjangu a v Soulu na deklaraci. Má to být krok „k mírovému sjednocení naší mateřské země“. Obě strany se rovněž zavázaly, že do svých jaderných zařízení umožní přístup mezinárodním inspektorům.
Maskování před IAEA
V letech 1983–1991 uskutečnila Severní Korea 70–80 přesně vyvážených silných explozí, které nejspíš patřily do programu vývoje jaderných zbraní. Záběry družic z listopadu 1991 potvrzovaly dokončení takřka všech důležitých objektů v Jongbjonu. Avšak Severokorejci mohli vybudovat další atomová střediska pod zemí.
Nakonec Kim souhlasil s dohodou s Mezinárodní agenturou prolomovou energii (IAEA). Podepsali ji v lednu 1992. A od června do března 1993 mohlo přijet šest inspekčních týmů. První skupinu vedl sám ředitel agentury Hans Blix, známý švédský diplomat. Třebaže Severokorejci tvrdili, že žádnou velkou továrnu na výrobu plutonia nemají, mohla by k tomu sloužit dvě stě metrů dlouhá šestipatrová hala s nevinným označením RADIOCHEMICKÁ LABORATOŘ.
Blix a jeho vědci si ji prohlédli. Na tiskové konferenci v Pekingu připustil, že by se k tomu mohla hodit. Zatím je hotová asi na osm procent, ale 40 procent zařízení namontovali. Avšak vzorky, které zahraniční odborníci na různých místech odebrali, usvědčily Kima ze lži – laboratoř ve Vídni, stejně jako McClellanova laboratoř vojenského letectva v Kalifornii, v nich našly větší množství plutonia. Produkují tedy víc než 80 gramů tohoto štěpného materiálu, které přiznali agentuře.
IAEA měla podezření, že ve dvou objektech v Jongbjonu, které si její inspektoři dosud neprohlédli, tajně vyrábějí plutonium. Když požádala v únoru 1993 Pchjongjang o souhlas k jejich návštěvě, nedostala ho.
Avšak rada guvernérů IAEA na tomto požadavku trvala. Kim odpověděl tvrdě: Odstupujeme od smlouvy o nešíření jaderných zbraní!
Začátkem února 1992 objevily americké družice stavbu hlubokých tunelů v blízkosti Jongbjonu, do kterých zřejmě chtěli Severokorejci ukrýt důležitá zařízení. Jednak se stále obávali leteckého či raketového útoku Jihokorejců či Američanů, jednak je chtěli skrýt před očima lidí z IAEA.
Před návštěvou Blixe zase zdokumentovaly instalaci elektrické turbíny u jednoho reaktoru a vedení vysokého napětí směřující od něho někam do daleka, což mělo hostům demonstrovat jeho energetické využití. Potom objevily dvě skladiště odpadu, nejspíš radioaktivního, v září 1972 však jejich existenci Severokorejci inspektorům popřeli. A takových případů zamaskování registrovaly družice mnohem víc.
Patrně koncem roku 1997, určitě však na jaře 1998, objevily americké družice obrovské stavební práce v horské oblasti Kumčang-ri, čtyřicet kilometrů na severovýchod od Jongbjonu. Analytici odhadli, že tam pracuje na 15 tisíc lidí. Buď tam chtějí v podzemí hory instalovat jaderný reaktor, anebo továrnu na výrobu plutonia. Dílo dokončí za 2–6 let.
Pomoc přišla z Pákistánu
Severní Korea vlastní asi jednu nebo dvě atomové bomby – řekl v srpnu 2001 náměstek ředitele CIA John McLauglin. Severokorejská firma Daesong Yushin Trading Company si objednala v Japonsku dvě aparatury, bez kterých se neobejde provoz centrifug.
Severokorejcům pomáhá také západoněmecká firma Leybold AG – vystopovala CIA. Už v roce 1987 u ní koupili několik speciálních pecí, které mají sice nejrůznější použití, ale také se v nich mohou vyrábět rotory pro centrifugy k obohacování uranu. První podezření na spolupráci Severní Koreje s Pákistánem získali Američané v roce 1997 a utvrdili se v tom hned následující rok.
Právě tehdy se rozhodl Kim pro obohacování uranu. V létě 2002 o tom měly USA „jasné důkazy“, přičemž odhadovaly, že samotný projekt začal před dvěma roky. V roce 2001 totiž americké tajné služby zaregistrovaly obrovský zájem Severokorejců o nákup velkého množství materiálů a zařízení nezbytných pro centrifugy.
Severní Korea tajně obohacuje uran, aby ho použila k výrobě atomových bomb – oznámily USA 16. října 2002. Tím porušila rámcovou smlouvu se Spojenými státy z roku1994 o zmrazení svého nukleárního programu. Washington obvinil Pákistán, že dodal Severní Koreji nezbytnou technologii výměnou za rakety. Je velice pravděpodobné, že Severokorejci vyrábějí malé množství plutonia.
Hrozba pokusu
Máme dost plutonia k výrobě šesti atomových bomb – přiznala hrdě Severní Korea 16. července 2003. Získali jsme je zpracováním 8017 vyhořelých palivových článků z jaderných reaktorů. Mezitím diplomaté získali Severní Koreu k širším rozhovorům.
V Pekingu začalo 27. srpna 2003 jednání, jehož se účastnily Čína, Rusko, USA, Japonsko a Korejská republika. Jejich cílem bylo přimět KLDR k ukončení jaderného vyzbrojování výměnou za hospodářskou pomoc. Tyhle šestistranné rozhovory probíhaly od té doby několikrát ročně. Zpravidla Pchjongjang něco slíbil, za to mu jižní soused, Japonsko či USA poslaly potraviny a ropu, ale pak zase ohlásil, že ve výrobě plutonia pokračuje.
Špionážní družice přinášely další překvapení. Od října 2004 sledovaly podivnou činnost v severovýchodní oblasti Kildžu. Na jaře následujícího roku ještě zesílila. Analytici dospěli k závěru, že tam chystají pokusný atomový výbuch. Kopali tunel podobný tomu, v jakém uskutečnili své testy Pákistánci.
Hra skončila výbuchem
Dnes dopoledne jsme uskutečnili první pokusný podzemní výbuch atomové bomby – oznámila v pondělí 9. října 2006 oficiální severokorejská tisková agentura KCNA. „Jaderná zkouška proběhla se stoprocentním úspěchem na základě našich znalostí a technologií.“
Nálož zřejmě odpálili ve vodorovném tunelu pod kopcem, který vybudovali ve výšce asi 300 metrů nad mořem, v 10.36 hodin místního času (3.36 letního středoevropského).
Exploze
Měla sílu 550 tun trinitrotoluenu. Pro srovnání: bomba, která zničila Hirošimu, odpovídala 15 tisícům tunám TNT. Hra na schovávanou, kterou hrál Pchjongjang s mezinárodním společenstvím, tedy skončila. Svět se nad tímto pokrytectvím rozhořčil. I Peking pokusný výbuch odsoudil a nazval ho „drzostí“. Severní Koreu vyzval, aby zastavila jakékoli akce, které by mohly vést ke zhoršení situace.
CIA se domnívala, že Severní Korea má dost plutonia na 13 bomb. Jestliže je reaktor v Jongbjonu v pořádku, může dodávat štěpný materiál na jednu, možná dvě ročně. Kromě toho další jednu či více bomb mohou sestavovat z obohaceného uranu, pokud továrny s kaskádami centrifug fungují.
Třebaže mají Severokorejci sérii raket o různém doletu, odborníci tvrdili, že na žádné nemohou jadernou hlavici instalovat. Museli by ji miniaturizovat, a to je nad jejich technické možnosti, vyžaduje špičkovou techniku, jakou zatím vlastní jenom pětice supervelmocí.
Mezitím se Kim 19. října setkal s vysokým čínským vládním úředníkem Tchang Ťia-süanem, kterému řekl, že „plány na druhý pokus nemáme“. Asi dost hlasitě protestovali Číňané.
Američané rozebírají reaktor
V polovině prosince 2006 se sešli představitelé šesti států v Pekingu k dalšímu jednání. Severní Korea slíbila, že zastaví atomový program, pokud bude dostávat každý rok 500 tisíc tun ropy. Také chce, aby ji Washington vyřadil ze seznamu teroristických států a narovnal s ní vztahy.
Přesto 20. Února 2007 oznámili David Albright a Paul Brannan, experti z washingtonského Ústavu pro vědu a mezinárodní bezpečnost, že Severokorejci se snaží zminiaturizovat tři jaderné hlavice pro rakety No-dong. A pak by jim zřejmě ještě zbývaly tři bomby klasické. V polovině července Pchjongjang uzavřel 5 MW reaktor v Jongbjonu.
Viděli to inspektoři IAEA. A ředitel mezinárodní agentury Baradaj dodal, že činnost ukončili ještě ve čtyřech dalších jaderných zařízeních. V listopadu přijeli do Severní Koreje američtí odborníci, kteří se pustili do rozebírání reaktoru. Mezitím poslali Jihokorejci a Číňané Severokorejcům první zásilku ropy – 50 tisíc tun. Vzápětí jim Američané poskytli 25 milionů dolarů na další nákup.
Ovšem s ukončením pěti atomových provozů se Hill nespokojil. USA mají „věrohodné důkazy“ o tom, že KLDR koupila zařízení na obohacování uranu – oznámil. Vláda v Pchjongjangu to vždycky popírala. Američané trvají na svém, byť CIA v září 2007 opětovně sdělila, že se jí nepodařilo zjistit, kde obohacovací továrny stojí, a na jakou úroveň se tento proces dostal.
„Navzdory tomu, že Severní Korea přistoupila na denukleriazaci,“ prohlásil ředitel Národního zpravodajství J. Michael McConnell 5. ledna 2008 v Kongresu, „přesto vlastní nukleární zbraně.“ A trosky rakety Taepo-dong-2 po jejím nezdařeném vypuštění v červenci 2006, nalezené u Aljašky, ukazují na možné ohrožení kontinentálního území USA severokorejskými atomovými bombami.
