Chcete mít své miminko on-line?

Miminko ve žluté zavinovačce právě zavřelo oči. „Anička se s vámi pro dnešek loučí a přeje dobrou noc,“ stojí na archu papíru opřeném o pelest postýlky. Ten vzkaz je určen někomu, kdo tu zrovna není. Nemůže být. Ale vidí. Před postýlkou stojí internetová kamera.

Maminka Aničky byla první v zemi, jíž lékaři pražské porodnice u Apolináře zprostředkovali takzvaný porod on-line. A nejen porod. Svou dceru mohla, spolu s rodinou, pozorovat v přímém přenosu na počítači i dalších šestnáct dní poté, kdy s ní kvůli nemoci nemohla být v porodnici. Včera si Aničku odnesla domů. Jméno zveřejnit nechce, aby ochránila soukromí rodiny.
Vše začalo před čtyřmi roky, kdy rodila první dítě a její manžel-pilot s ní kvůli práci nemohl být. „Napadlo nás, že by bylo zajímavé vysílat otci porod přes internet, ale byla to jen legrace,“ vzpomíná porodník Antonín Pařízek.
Když jej na podzim žena vyhledala s tím, že by u něj ráda rodila i podruhé, nápad oprášil a začal vše chystat. „Nebrala jsem to moc vážně,“ podotýká Aniččina matka. Všechno pak zkomplikovaly plané neštovice staršího dítěte, čtyřletého Davida. Hrozilo, že nakazil i matku. A tak lékaři okamžitě začali chystat umělé vyvolání porodu. Kdyby porodila v době, kdy se jí neštovice „vysypou“, mohlo by mít novorozeně poškozený mozek.
V den D začali technici chystat kabely na přenos on-line. Bylo ho nutné zabezpečit tak, aby porod neviděl nikdo jiný než otec dítěte. Povedlo se, byl to první porod on-line v zemi.
Rodička však měla úplně jiné starosti. „Ten den mi bylo úplně jedno, zda někdo vedle mě instaluje kameru, nebo ne. Chtěla jsem vidět dítě venku, živé a zdravé,“ říká.
Techniku ocenila až později. Miminko dostala jen na chvíli k pomazlení, pak přišlo společné foto, odpočinek - a honem taxíkem domů. Hrozící neštovice byly stále velkým rizikem.
Odloučení od dítěte nesla těžce, technici mezitím balili kabely do beden. A pak: všechno zpět! „Napadlo mě, že můžeme v přenosu pokračovat. Maminka uvidí dítě doma na počítači, možná ji to bude stimulovat i k tomu, aby si uchovala schopnost kojit,“ vzpomíná porodník Pařízek.
„K počítači jsem chodila možná patnáctkrát denně a nešlo se odtrhnout,“ líčí žena. „Vše jsem docenila až v této chvíli, když jsem si prostě Aničku mohla 'otevřít doma', kdykoli mi bylo smutno.“ A smutno jí bylo často, protože Vánoce trávila bez dětí. Starší syn musel být izolován u prarodičů a miminko v porodnici.
Na Silvestra pak objevila na monitoru hned vedle zavinovačky nejkrásnější novoroční přání, jaké kdy dostala. Narafičily jej tam sestřičky: „Krásný nový rok mamince, Davídkovi a tatínkovi přeje Anička.“