Jednotlivé "kopečky" na vrcholu jsou sloučeniny s obsahem různých kovů vzácných

Jednotlivé "kopečky" na vrcholu jsou sloučeniny s obsahem různých kovů vzácných zemin. Následují názvy příslušných prvků, a to od střední hromádky v druhé řadě a dále po směru pohybu hodinových ručiček: praseodym, cer, lanthan, neodym, samarium a gadolinium. | foto: Peggy Greb

Čína omezuje vývoz kovů, bez kterých se neobejdou počítače ani rakety

  • 72
Mezi Čínou a zbytkem světa se znovu rozhořely spory o kovy vzácných zemin, látky důležité pro řadu oborů. Kvůli slepotě zbytku světa se Čína stala jejich téměř monopolním producentem. Nyní se ji ostatní země snaží rychle dohnat. Jak se jim daří?

USA, Japonsko a Evropská unie se pustily do obchodní války s Čínou. Státy se obrátily na Světovou obchodní organizaci se stížností na obchodní praktiky Číny a s žádostí o zprostředkování jednání. Nejlidnatější země světa podle nich nadržuje vlastním výrobcům a účelově omezuje vývoz některých surovin.

K čemu jsou kovy vzácných zemin?

Skupinu "kovů vzácných zemin" tvoří 17 prvků. Čtrnáct z nich patří do jedné chemické skupiny, mezi tzv. lanthanoidy. Dále se k nim přiřazuje ještě lanthan a také skandium a yttrium, které mají podobné vlastnosti.

Jsou to měkké reaktivní kovy a v moderních výrobcích je (stejně jako v půdách) najdeme obvykle v relativně malých "příměsích". I tak dávají mnoha materiálům zcela nové vlastnosti.

Například pevné disky se neobejdou bez magnetů z neodymu a dysprosia. Oxidy ceru slouží zase jako nejlepší leštidlo při výrobě polovodičů. Další kovy se používají při výrobě laserů a široce se využívají tyto látky i jako katalyzátory chemických reakcí, např. lanthanu při tzv. krakování ropy (tj. tepelném štěpení dlouhých uhlovodíků).

Jednotlivé kovy ale nejsou zaměnitelné a jeden druhým nelze zaměňovat. Z ceria magnety neuděláte. Jak se mění technologie, poptávka po jednom kovu může klesat, po jiném stoupat.

Přitom žádné ložisko nenabízí kompletní "sadu" všech kovů vzácných zemin, ale například jenom jeden nebo dva z nich. Trh s těmito surovinami je ve skutečnosti složitější, než náš text dokáže zachytit.  

Konkrétně jde o tzv. kovy vzácných zemin, které se téměř jinde než v Číně netěží a jsou nezbytné například pro výrobu elektroniky - viz boxík vlevo. Na Čínu připadá přes 90 procent světových dodávek těchto kovů, které jsou nezbytnou součástí mnoha moderních technologií.

Čína znovu snížila kvóty pro jejich vývoz na první polovinu tohoto roku asi o čtvrtinu. Domácí výrobci je také nakupují za nižší ceny než zahraniční odběratelé. Jak dlouho budeme muset s čínským monopolem žít? 

Kde se vzal?

Vraťme se nejprve trochu do minulosti, ke kořenům současné situace. Datují se do 90. let, kdy Číňané z oboru zcela vytlačili konkurenci. Ale nebyl to důsledek žádného "spiknutí", jen fungování volného trhu. Ze zpětného pohledu zcela předvídatelného.

V několika posledních desetiletích byla poptávka po kovech vzácných zemin hlavně v jihovýchodní Asii, především Číně, kam se přesunula výroba elektroniky i další provozy, které tyto látky využívají. Pro ilustraci: Čína spotřebovává zhruba 70 až 80 procent celkové světové produkce. Protože jde o velkoobjemové zboží, nejvýhodnější je produkovat ho v místě poptávky, a tak jsou asijští producenti přirozeně ve výhodě.

Také to není obor pro každého. Potřebujete k němu hodně kapitálu (což pro čínské projekty nebyl problém, viz. níže) a výnosnost není velká. Celosvětový objem obchodu s kovy vzácných zemin se pohyboval na přelomu 20. a 21. století mezi jednou až dvěma miliardami dolarů ročně. Otevření jednoho velkého lomu vyžaduje počáteční investici několika stovek milionů dolarů podle velikosti a podmínek.

Další, ale ne největší, výhodou čínských producentů byla i laxnost úředního dohledu. Kovy vzácných zemin se nenachází v žílách, ale těží se povrchově z materiálů, ve kterých je celá řada prvků včetně radioaktivních, například uranu. Vytěžená směs se tedy musí protřídit, příslušné minerály semlít a louhovat kyselinami. Ve vyspělých státech takový proces kvůli bezpečnostním a ekologickým opatřením vyjde dráže než tomu bylo obvykle v Číně.

Divoký Východ

Všechny výše uvedené faktory vedly k jedinému výsledku: ve vyspělých zemích nepopulární povrchová těžba se k úlevě všech přesunula do Číny.

To ovšem neznamenalo, že by trh ovládl jeden dodavatel. Monopol Číny byl ryze geografický. Těžba neprobíhala pod palcem státu, ale podle velmi volných pravidel divokého čínského kapitalismu. Těžařské i zpracovatelské společnosti byly z velké části (ne všechny) soukromé a tvrdě cenově soutěžily.

Zejména malé společnosti vytvořily černý trh, který nabízel často podstatně nižší ceny než ten oficiální. Aby jich dosáhli, obcházeli producenti ekologické a další regule. Přitom společností v oboru nebylo málo, protože sehnat peníze na rozjezd nebylo těžké. Čínská státní správa preferovala projekty ve venkovských oblastech, a peníze na lomy se půjčovaly snadno. 

Zdánlivě bylo vše v pořádku: trh tedy fungoval, ceny byly nízké a výroba probíhala tam, kde proti ní byl nejmenší odpor.

Čína oplátkou také vydělávala. Téměř všechny zpracovatelské závody na kovy vzácných zemin byly na jejím území, a tak většina nových (a patentovaných) technologií na zpracování těchto materiálů vznikala tam. Jistou výhodu měla země i při vývoji dalších, koncových technologií využívajících kovů vzácných zemin (tedy výrobě magnetů atp.), protože výzkumná oddělení měla k těmto materiálům snadný přístup. Dnes Čína brání vývozu těchto technologií za hranice, a naopak využívá své intelektuální bohatství jako lákadlo pro zahraniční investice. 

Drsné probuzení

Na podzim 2009 se do té doby idylická situace změnila. Čína pomocí neoficiálního embarga (v podstatě celních obstrukcí) zastavila vývoz kovů vzácných zemin do Japonska a poté i do dalších zemí. Od té doby jsou nedílnou součástí jejího politického arzenálu. V letošním roce země například oznámila snížení vývozních kvót, které vedlo k vyplnění na začátku zmiňované stížnosti ze strany USA a dalších zemí.

Co přesně je cílem Číny, můžeme jen spekulovat. Podle některých komentátorů chce téma využít k otevření jednání o dohodě o volném obchodu s USA. Pokud tomu tak je, vybrala si velmi dobrou kartu. Kovy vzácných zemin před dvěma lety znala jen malá část novinářů, politiků i veřejnosti, dnes už se o jejich budoucí dodávky bojí téměř každý.

Situace však nehrozí hospodářskou katastrofou. Čínské vývozní kvóty jsou tak vysoké, že nedostatek surovin na světovém trhu nebude. Ani v roce 2009 omezení nezpůsobilo žádné hospodářské výpadky dokonce ani v nejhůře postiženém Japonsku. Jistě i proto, že tamní továrny, které mají mnohem lepší přehled o dění v Číně než my ze střední Evropy, měly dopředu nakoupené velké zásoby těchto surovin. (Velkou část jistě za nízké ceny na čínském černém trhu.)

Důležitější je spíše to, že výrobci z Číny dostávají kovy vzácných zemin za nižší cenu než ti zahraniční. Země si tak dále zajišťuje, že hi-tech neodejdou a spíše nové přijdou.

Jediná skutečná oběť dění posledních dvou let je černý trh s kovy vzácných zemin. Konkurence už bylo podle mínění úřadů moc. Čínská centrální vláda (za pochvalného potlesku většiny těžařů) chce umožnit zvýšení cen na hranici, která dává producentům možnost platit ekologické opatření či rekultivace.

Rozhodla se pro "konsolidaci" trhu. Země se má rozdělit na několik regionů, které bude zastřešovat vždy jedna z velkých těžařských společností s majetkovou účastí státu. Výrobci, kteří nedokážou být ziskoví při dodržení předpisů, skončí. Ke snižování produkce, a tím výpadku v nabídce, by ovšem nemělo dojít. Kapacity by se měly naopak v příštích letech navyšovat. Téměř jistě ovšem nelze čekat snižování ceny těchto surovin.

Čína tedy využila možností, které ji unikátní geografický monopol nabídl: podpořila vlastní hospodářské výhledy, když k sobě pevněji připoutala výrobce, udělala něco pro ekologii a chce situace využít i politicky. 

Vzácná horečka

Co zbytek světa? Co si odnese z lekce, kterou nám (téměř zdarma) Říše středu udělila? Řešení je na pohled prosté: stačí těžit u sebe doma. Kovy vzácných zemin můžeme najít po celém světě. Čína má jenom zhruba dvě pětiny dnes využitelných zásob. 

Postižené státy také začaly v tomto duchu konat. Japonsko, které jako jedna z mála zemí světa nemá vlastní zásoby těchto surovin, začalo už v roce 2009 vyjednávat o možnosti jejich dovozu z Vietnamu. Samozřejmě až výhledově po otevření příslušných provozů.

Podobný vývoj bylo možné sledovat i Austrálii. Jen s tím rozdílem, že Australané se rozhlédli u sebe doma. Výsledkem je rozběhnutý projekt na důl na kovy vzácných zemin v australském Novém Jižním Walesu. Společnost Alkane Resources by tam chtěla zahájit těžbu ve velkém měřítku už v příštím roce.

Během několika let by měla kapacita lomu dosáhnout řádu desítek tisíc tun rudy (celosvětový objem obchodů se pohybuje zhruba kolem 130 tisíc tun). Její Dubbo Zirconina Project navíc bude těžit tzv. těžší kovy vzácných zemin, kterých je na trhu podstatně větší nedostatek než těch takzvaně lehkých. Jde třeba o terbium, které se používá v úsporných svítidlech, nebo dysprosium, používané v magnetech pracujících za vyšších teplot.

Slibně vypadá i jihoafrický projekt Zandkopsdrift firmy Frontier Rare Earths, který by mohl začít produkovat rudy kovů vzácných zemin v roce 2015. I tady by se mělo jednat o velký lom, který by mohl dodávat řádově 20 tisíc tun rud ročně (základní informace o projektu jsou zde, více zde).

Nejrychlejší reakce ovšem přišla ze Spojených států. Dalo se to očekávat, vždyť americká armáda, jejíž raketová a další elektronika se bez kovů vzácných zemin neobejde, na rizika závislosti na čínském dovozu upozorňovala už před rokem 2009. Hlavní slovo si vzala však firma Molycorp. Ta oznámila, že by ráda obnovila získávání kovů vzácných zemin v kalifornských dolech, jejichž provoz byl zastaven na přelomu tisíciletí kvůli levné čínské konkurenci.

Brzy také začala s produkcí, a to nejprve v malém: druhotným zpracováním rudy, která byla vytěžena během předchozího provozu dolu (to dělá dnes několik dalších producentů, např. v Austrálii. Těžbě ve velkém ovšem objemem konkurovat nemohou). Za rok 2011 takto firma vyzískala zhruba pět tisíc tun oxidů těchto kovů, když na světě se jich celkem získalo zhruba 130 tisíc tun.

Pustit se chtěla i produkce ve velkém a oznámila plány na vybudování a spuštění linky na louhování vytěženého materiálu s údajně novou, levnější a šetrnější technologií v horizontu zhruba šesti sedmi let. Zájemců o investici do společnosti bylo ovšem tolik, že se vše podařilo výrazně zrychlit; zařízení by mělo být hotovo už na konci letošního roku. Teoretická kapacita produkce má dosáhnout 40 tisíc tun. Plné kapacity lom dosáhne nejspíše až po "vyladění" provozu, které zabere nejméně několik měsíců, spíše rok.

Společnost v loňském roce koupila jednu z mála linek na zpracování rud kovů vzácných zemin mimo Čínu, která se nachází v Estonsku. Zajistila si i několik velkých zákazníků (např. Mitsubishi) a rozjezd byl tedy téměř pohádkový.

Návrat do matčina lůna

S čínským monopolem je tedy na pohled ámen a stačilo jen trochu chtít. Ve skutečnosti jsou tu však signály, které jasně ukazují, že tak jednoduché to není a nebude. Jeden z nich vyslala největší americká naděje: Molycorp.

Ta zakoupila za zhruba 1,3 miliardy dolarů menšího producenta kovů vzácných zemin přímo v Číně, konkrétně společnost Neo Material s původně kanadským majitelem. Proč? V tiskovém prohlášení Molycorp uvedl, že koupě jí zajistí přístup k novým trhům a také zpracovatelským a výrobním technologiím. Což je přinejmenším matoucí, protože firma předtím vždy tvrdila, že všechny technologie nutné k zajištění produkce vlastní. Navíc obě firmy vyráběly stejné zboží (hlavně materiál pro magnety), takže nákup nepřinesl Molycorpu nová odbytiště a nové produkty.

Přesto není důvod o důvodech koupě příliš pochybovat. Skutečně šlo o přístup k trhům a technologiím. Stále platí stejné argumenty, které jsme zmiňovali na začátku: největší poptávka po kovech vzácných zemin je v Asii. Tam jsou také nejpokročilejší a nejdostupnější technologie jejich zpracování. Navíc čínský trh komplikuje jejich šíření za hranice. 

Díky spojení ekonomiky a politiky tak kovy vzácných zemin stále gravitují k Číně a žalování před Světovou obchodní organizací s tím nehne. Monopol Říše středu možná nebude tak absolutní jako dosud, ale stále tu bude. Zbavit se "čínského jha" by si žádalo více snahy. Možná víc, než kolik jsou vyspělé státy ochotny vynaložit. Trh jim v tuto chvíli příliš nepomůže.