EEG „čapka“ s barevnou indikací toho, jak dobře která elektroda přiléhá k...

EEG „čapka“ s barevnou indikací toho, jak dobře která elektroda přiléhá k hlavě. Ve studii se podobná používala jako doplněk ke sledování mozkové aktivity pacientů, ale hlavní díl práce při komunikaci odvedla jiná metoda, infračervená spektroskopie. | foto: Wyss Center

Lékaři dokázali ochrnutým „odečítat myšlenky“. Prý jsou spokojení

  • 16
Nová studie naznačuje, jak by snad bylo možné do budoucna komunikovat s pacienty, kteří ochrnuli v důsledku amyotrofické sklerózy. Použili metodu umožňující sledování spotřeby kyslíku v mozku.

Pacienty s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS) čeká s vysokou pravděpodobností osud, který většinu z nás dokáže pěkně vystrašit. Hrozí jim, že v důsledku schopnosti ovládat svaly nakonec skončí zcela paralyzováni. Nemohou hýbat ani očima, ale mentálně, zdá se, zůstávají v pořádku.

Komunikace s těmito pacienty je nemožná, protože prostě nemohou vůbec nijak reagovat, a nemohou v odpověď ani jen pohnout okem či dokonce mrknout. Mezinárodní tým vědců působících v Německu, Číně, USA a Švýcarsku ovšem nyní u čtyřech německých pacientů ukázal, že do budoucna bychom se s nimi snad mohli alespoň do jisté míry spojit. Jak, popisuje jejich publikace v časopise PLOS Biology, která je zdarma dostupná.

Funkční infračervená spektroskopie (ilustrační obrázek znázorňuje způsob detekce mozkové aktivity)

Využili k tomu metodu funkční infračervené spektroskopie (fNIRS), která zjednodušeně řečeno měří spotřebu kyslíku v jednotlivých oblastech v mozku. Je to díky tomu, že pro infračervené záření o délce cca 700-900 nanometrů je lebka průhledná, ale jinak ho pohlcuje okysličená a jinak neokysličená krev - je tedy možné s jistou mírou nepřesnosti určit, které části mozku spotřebovávají více krve a jsou tedy s největší pravděpodobností aktivnější. Jako doplněk se používalo i EEG, z jeho údajů lékaři zjišťovali, zda pacient je vzhůru, nebo spí.

Infračervená spektroskopie má své slabiny, ale v tomto případě se týmu zdála vhodná. Řada už dříve neúspěšně vyzkoušených postupů pro komunikaci s pacienty paralyzovanými v důsledky ALS (například s využitím EEG) spoléhala na to, že pacienti se postupně naučí třeba mírně ovlivňovat funkci svého mozku tak, aby tato změna byla viditelná na přístrojích. To ovšem u pacientů, kteří přijdou o schopnost vědomě ovládat všechny svaly, nemusí být vůbec možné – možná proto, že k ovlivnění práce mozku je zapotřebí třeba lehce změnit postavení těla atp. Pohybujeme se tu na půdě spekulací, protože tak podrobné naše znalosti o těle a mysli nejsou, ale autorům se zdálo, že metoda, která vyžaduje od pacientů v podstatě jen automatizované reakce, stojí za vyzkoušení.

Počítač se musel naučit poznat, jak v mozku „vypadají“ myšlenky ano a ne

Navíc byla jejich práce inspirována předchozím výzkumem, ve kterém jeden pacient pomocí fNIRS dokázal s rozumnou mírou spolehlivosti odpovídat na jednoduché otázky (viz tato práce) – byl ojedinělý případ, ale samozřejmě slibný. Autoři výzkumu postupně učili software analyzující výsledky rozpoznávat, jaká mozková aktivita odpovídá „ano“ a „ne“. Nejprve je žádali, aby prostě mysleli na „ano“, či „ne“, poté kladli pacientům otázky s předem známými odpovědi, a tak zařízení postupně „seřídili“. Po třech týdnech tréninku se jim podle studie podařilo dosáhnout přibližně 70procentní spolehlivosti v odlišování kladné a záporné odpovědi. Metoda tedy není ani zdaleka zcela přesná, na druhou stranu se zdá úspěšnost dost vysoká na to, abychom mohli vyloučit, že jde jen o náhodu.

Co trápí lidi bez možnosti pohybu?

Postupně začali experimentátoři pacientům klást i nové otázky, například „Nemáte bolesti?“. Každou jim položili desetkrát, a když přístroj nejméně sedmkrát vyhodnotil reakci stejně, brali danou možnost za bernou minci. Jedna mladá pacientka prý takto například dala najevo, že by se chtěla podívat do New Yorku (a rodina se to nyní údajně snaží zařídit, řekl tým časopisu NewScientist), další se chtěl podívat za bratrem do Španělska. A jeden z pacientů opakovaně „řekl“, že nesouhlasí s plánovaným sňatkem své vnučky.

Všech čtyř pacientů se také tým vyptal, zda jsou spokojení a jak se jim žije. A údajně se všichni vyjádřili, že mají dobrý život. Což je asi v rozporu s tím, co by odhadla většina nás laiků (a podle některých průzkumů i odborníků), ale objektivně řečeno o pocitech takových pacientů nevíme opravdu nic. Podle některých odborníků možná v podstatě nemohou mít negativní emoce, a tak jsou v podstatě neustále šťastni, ale to je v nejlepším případě hypotéza hodná výzkumu, nic více. A samozřejmě je nesmysl z těchto prohlášení něco usuzovat o tom, jak jsou na tom pacienti s jinou formou paralýzy.

Možnost nových poznatků i psychická podpora paralyzovaných pacientů

Je možné ovšem doufat, že výsledky skutečně nejsou náhodné a deficit znalostí o myslí lidí paralyzovaných kvůli ALS se podaří díky tomuto výsledku alespoň částečně smazat - nemluvě samozřejmě o tom, jakou psychologickou vzpruhu může technologie představovat pro rodiny nemocných (všechny čtyři rodiny zařízení dále používaly i po ukončení experimentu). Zatím to rozhodně není jisté, ale pokud mohou zkušenosti s vývojem jiných technologií sloužit jako vzor, metoda se může ještě výrazně zpřesňovat a zlepšovat, takže by mohla umožnit i složitější a hlubší rozhovory.