Člověk buduje první příbytky v kosmu. Exkluzivní seriál o dobývání vesmíru

Myšlenky na vyslání člověka do vesmíru jsou neuvěřitelně staré, ale idea vytvoření družicové základny obíhající kolem Země a dlouhodobě obývané lidmi se pravděpodobně objevila poprvé až v roce 1870.

Saljut 1 - foto

Americký spisovatel Edward Everett Hale tehdy začal publikovat na pokračování v bostonském literárním měsíčníku Atlantic Monthly fiktivní deník George Orcutta „The Brick Moon“ (Měsíc z cihel), ve kterém popisoval stavbu, vypuštění a historii letu umělého kosmického tělesa, koule o průměru 60 metrů s posádkou, které mělo sloužit jako astronomická navigační pomůcka pro námořníky a současně sloužit i k pozorování počasí na různých místech zeměkoule. I když technické řešení z dnešního hlediska vzbuzuje úsměvy, astronomické aspekty v této sci-fi jsou vcelku správné. Není divu: autor je konzultoval s velmi významným americkým astronomem Asaphem Hallem, objevitelem marsovských měsíců Phobos a Deimos.

4. října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země – Sputnik. Byl to začátek nové epochy v dějinách lidstva – epochy pronikání člověka do vesmíru.

Tuto historii půlstoletí kosmonautiky sledujeme v seriálu, jehož nové díly přinášíme každý týden.

1. díl  Co bylo před Sputnikem
2. díl Družice zjistily, že vesmír je radioaktivní
3. díl První byl Gagarin
4. díl Kosmonautika zmenšila zeměkouli
5. díl Světové počasí hlídáme z kosmu téměř 50 let
6.díl Chytré automaty proklestily cestu člověka na Měsíc
7.díl První ztracené životy
8.díl Rusové podcenili Američany a závod o Měsíc prohráli
9.díl Proč na Měsíci nepřistáli jako první Rusové?
10.díl K planetám sluneční soustavy 

První úvahy o stanicích

I když se o možnosti pilotovaných objektů v kosmu zmiňoval již ruský teoretik Konstantin Ciolkovskij, reálnější návrh velké družicové stanice zveřejnil až v roce 1923 Němec Hermann Oberth. Uvažoval o jejím využití zejména k astronomickým pozorováním, zabýval se i otázkou ochrany posádky a zařízení stanice před meteoroidy. Kosmickým stanicím se věnoval i Hermann Potočnik ze Slovinska, který pod pseudonymem Noordung navrhl v roce 1929 jako první vytvoření umělé tíže v jejich obytných prostorách. Objekt by měl tvar kola o průměru 30 metrů a přitažlivost by vznikala rotací rychlostí 8 otáček za minutu.

Avšak tehdy neexistovala dostatečně výkonná raketová technika ani pro vypuštění miniaturních umělých družic, o velkých pilotovaných stanicích o hmotnosti desítek tun nemluvě. Ani bezprostředně po druhé světové válce, která zejména v Německu posunula technické parametry kapalinových raket o obrovský kus vpřed, takovými nosnými prostředky nikdo nedisponoval.

Přesto ve studii zpracované pro americké ministerstvo obrany firmou RAND se nadhazovala možnost využití takových stanic pro vojenské účely. Grandióznější představu měl i Wernher von Braun, který v roce 1953 navrhoval stavbu stanice z mnoha dílů na relativně vysoké oběžné dráze kolem 1700 km. Gigantické kolo o průměru 75 metrů mělo mít hmotnost kolem 6500 tun. S podobným návrhem na montáž družicové stanice z více dílů přišel v SSSR známý teoretik kosmonautiky Ari Abramovič Šternfeld a později v USA i Kraft Ehricke. Ale nic z toho se neuskutečnilo.

Zájem měli vojáci

Po vypuštění prvních družic se začalo opět o vytvoření kosmických stanic uvažovat. V šedesátých létech minulého století se k tomu nejblíž dostal projekt amerického vojenského letectva MOL (Manned Orbiting Laboratory). Oficiálně ho spustil ministr obrany Robert S. McNamara 10. prosince 1963, nicméně ve skutečnosti se na něm pracovalo od počátku šedesátých let. Stanice válcového tvaru měla mít dvoučlennou posádku, kterou by na oběžnou dráhu a zpět na Zemi dopravovala upravená kosmická loď Gemini nazvaná Blue Gemini. Hlavním úkolem astronautů na palubě MOL mělo být snímkování a vizuální pozorování území SSSR a jeho spojenců. Pokrok ve vývoji bezpilotních fotoprůzkumných družic však způsobil, že tento projekt Pentagon 10. června 1969 ukončil a jednotku vojenských astronautů rozpustil. Někteří z nich se pak uplatnili v týmu NASA.

Také Sověti, kteří o amerických plánech věděli, zahájili práce na kosmických stanicích pro vojenské účely.

Při vývoji nové generace pilotovaných kosmických lodí v rámci projektu 7K – dnes známého jako Sojuz – seznámil hlavní konstruktér Sergej Pavlovič Koroljov v prosinci 1962 své inženýry s ideovým návrhem různých variant této lodě. Mezi nimi byl i typ označený 7K-R (Razvedčik, tedy vyzvědač), který místo návratového a obytného modulu měl nést jediný větší válcový modul, vybavený aparaturou pro snímkování zemského povrchu a stykovacím uzlem, ke kterému se měla připojit pilotovaná verze Sojuzu 7K-TK (Transportnyj korabl). Jejich spojením by vzniklo na oběžné dráze těleso o hmotnosti kolem 13 tun. Vojákům se tento plán hned zalíbil a tlačili na Koroljova, aby jim takovou družicovou stanici co nejrychleji postavil.

Hlavní konstruktér však měl mnoho práce s vývojem základního Sojuzu 7K-OK (Orbitalnyj korabl), a proto úkol rozpracovat Sojuz-R předal do pobočky OKB-1 číslo 3 v Kujbyševu (dnešní Samara), kterou vedl Dmitrij Iljič Kozlov. Spolu s tím Kozlov dostal za úkol pracovat i na dalším vojenském Sojuzu 7K-P (Perechvatčik, tedy stíhač). Tento kosmický stíhač měl být vyzbrojen 23 mm upraveným bezzákluzovým leteckým rychlopalným kanónem z konstrukční kanceláře A. E. Nudelmana, jímž měl ničit nepřátelská kosmická tělesa. Kozlovova konstrukční kancelář se pustila do konstrukce počátkem roku 1964, ale po Koroljovově smrti byl v březnu 1966 projekt Sojuz-R ukončen. Přednost dostal Čelomějův Almaz.

Koroljov v polovině šedesátých let koncipoval nosnou raketu N-1 pro měsíční program. Aby měl podporu i ze strany vojáků, začal uvažovat o stotunové mnohoúčelové kosmické stanici. Měla se používat jak k vědeckým účelům, především pro astronomická a astrofyzikální pozorování, tak k aplikacím, jako pozorování zemského povrchu pro zemědělství, lesnictví, rybolov, navigaci a řízení dopravy, meteorologii a klimatologii, ale také pro vojenské účely. Třebaže služby pro vojáky nikdy blíže neurčil, předpokládalo se, že by mohlo jít o fotografickou a vizuální rozvědku, podobně jako u amerického MOL.

Projekt nesl označení MKBS (Mnogocelevaja kosmičeskaja baza-stancija), která měla být vynášena na oběžnou dráhu právě obří raketou N-1 při jediném startu. Podle Koroljovových představ šlo o válec o průměru 6 metrů a délce 20 metrů, ke kterému se měly připojovat až čtyři transportní lodi typu Sojuz, přičemž potřebné stykovací uzly umístěné po obvodu v zadní části trupu svíraly s podélnou osou stanice úhel 30°. Stanice tak trochu připomínala obrovský šíp se čtyřmi vodícími pírky.

Problém však spočíval v tom, že raketa N-1 nebyla nikdy dokončena.

Projekt Almaz

Také Koroljovův konkurent Vladimír Čeloměj ve své konstrukční kanceláři OKB-52 v Reutovu uvažoval v šedesátých létech o stavbě velké družicové stanice s hmotností přes 100 tun. Od roku 1962 chtěl postavit raketu UR-700 o nosnosti až 175 tun na nízkou oběžnou dráhu kolem Země. Podobně jako Koroljovova N-1 měla v prvé řadě sloužit k vynesení sovětské kosmické lodi k Měsíci, ale proti rozhodnutí nejvyšších státních a stranických orgánů ji neprosadil. Přesto teoretické studie na této nosné raketě pokračovaly. V roce 1967, po smrti Koroljova, se naposledy snažil svůj nosič prosadit, ale ani tentokrát neuspěl a o rok později, kdy už měl začít se stavbou prvních prototypů, musel projekt UR-700 definitivně ukončit. Tím padla i obří stanice.

Čeloměj však měl k dispozici menší raketu UR-500K, známou dnes jako Proton, která měla v šedesátých létech nosnost necelých 20 tun. Když hrozilo nebezpečí, že Američané vypustí svoji vojenskou stanici MOL, mohl začít pracovat na skromnější stanici OPS (Orbitalnaja pilotirujemaja stancija), kterou nabídl jak pro národohospodářské, tak pro vojenské využití. Za datum zrodu tohoto programu lze považovat 12. říjen 1964, kdy hlavní konstruktér zadal úkol svým inženýrům: Navrhněte stanici pro dva až tři kosmonauty, s možností jejich výměny za letu a s životností jeden nebo dva. Roky!

Stanice typu OPS

V první verzi měla být součástí družicové stanice OPS během startu i návratová kabina SA (Spuskajemyj apparat). Předpokládalo se, že první posádka měla odstartovat společně se stanicí. V intervalu dvou až tří měsíců pak měla ke stanici další raketa Proton vynést transportní loď TKS (Transportnyj korabl snabženija), také vybavenou návratovým modulem SA, která by dopravila zásoby a případně i další posádku. Později se počítalo s tím, že vlastní stanice bez návratového modulu poletí bez posádky a že se k ní budou moci připojovat postupně dvě lodi TKS. Celý tento komplex dostal název Almaz.

Vlastní stanici tvořily dvě válcové části, užší o průměru 2,9 metru a širší o průměru 4,15 metru. Tyto rozměry nebyly vybrány náhodně; první odpovídal průměru trupu balistické rakety UR-200 a druhý průměru nádrží rakety Proton. Díky tomu se dala při jejich výrobě v Chruničevově strojírenském závodě použít již existující strojní zařízení. Obě části trupu spojovala krátká kuželovitá přechodová část.

Stavbu trupu dostal na starost letecký konstruktér Vladimir Michajlovič Mjasiščev. Jeho konstrukční kancelář OKB-23, kterou v roce 1960 spolkla podstatně menší Čelomějova OKB-52, v listopadu 1966 opět obnovili jako Experimentální strojírenský závod (EMZ – Experimentalnyj mašinostrojitelnyj zavod) v městě Žukovskij. I když měl málo lidí a musel se především věnovat zdokonalování strategických bombardérů, tato úloha, kterou mu v rámci vývoje Almazu svěřili, byla relativně jednoduchá a proto postupoval velmi rychle.

Užší část trupu představovala obytnou zónu stanice – tady měli kosmonauti spát, jíst a odpočívat. Širší – pracovní – části dominoval řídicí pult a většina přístrojového vybavení, včetně fotografické aparatury pro snímkování Země.

Řídicí systémy Almazu
Řídicí systémy Almazu: 1 - Povelový a signalizační panel. 2 - Panel ovládání systému pracovníku úseku. 3 - Panel ovládání kamer. 4 - Dotykový systém řízení orientace stanice v prostoru, 5 - Řídicí panel komunikačního systému.

V zadní stěně pracovního úseku byl hermetický poklop, který vedl do přechodové komory ŠK (Šljuzovaja kamera). Tato komora měla vzadu průlez se stykovacím uzlem, k němuž se měla připojovat transportní loď TKS. V její horní části byl další poklop, kterým mohli kosmonauti ve skafandrech v případě potřeby vystoupit do volného prostoru. Na spodní straně, obvykle přivrácené k Zemi, byla malá hermeticky uzavíratelné komůrka, pomocí které se mohla ze stanice shazovat návratová pouzdra, operativně dopravující na Zemi výsledky pozorování, především pořízené špionážní snímky. Posádka musela negativy vyvolat před odesláním přímo na palubě stanice.

Zásobování elektrickou energií měly zajišťovat dva velké panely slunečních baterií.

Almaz také konstruktéři na žádost vojáků vybavili Nudelmanovým rychlopalným kanónem. Protože však manévrovací schopnost stanice byla malá – korekce její dráhy mohly dělat jen motory transportní lodi – jednalo se na rozdíl od Sojuzů-P o čistě obrannou zbraň, kterou mohl být zahnán nějaký útočník nebo špion. Kanón byl na povrchu stanice připevněn pevně a zaměřování cíle se mohlo – podobně jako u stíhacích letadel – dělat pouze natáčením celé stanice.

Konstrukční práce na vnitřním vybavení Almazu však nepostupovaly tak rychle, jak si Čeloměj představoval. Zatímco trupy deseti exemplářů stanice – osmi pro pozemní zkoušky a dvou letových – Mjasiščev dokončoval, Čelomějovi podřízení zápasili s  vývojem vnitřních zařízení. Hlavně vázly práce na experimentálním vybavení pro vojáky. A u Mjasičeva se opožďoval vývoj transportní lodi TKS.

Kompromis za zády nejvyšších šéfů

V létě 1969 Američané triumfovali – přistáli na Měsíci a začali také pracovat v rámci programu Apollo Applications na stavbě své první družicové stanice Skylab. NASA dokonce stanovil datum jejího startu: rok 1972.

Sovětům hrozilo nebezpečí z prodlení. Rivalita mezi generálními konstruktéry Čelomějem v CKBM (Centralnoje konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija, dříve OKB-52) a Mišinem v CKBEM (Centralnoje konstrutorskoje bjuro experimentalnogo mašinostrojenija, dříve OKB-1) stále přetrvávala. Ani jeden z nich nechtěl přistoupit na spolupráci, ba ani spolu hovořit. Jejich podřízení si uvědomovali, že pokud nespojí svoje síly, i na poli kosmických stanic je USA předhoní. Uzrál čas na palácový převrat.

Počátkem srpna 1969 navštívili Mišinova náměstka Borise Čertoka v Podlipkách bez vědomí svého nadřízeného tři konstruktéři z Reutova a nabídli mu spolupráci. Transportní loď TKS byla v nedohledu, zatímco v Podlipkách byli s vývojem dopravního Sojuzu mnohem dál. Kdyby se vzal trup Almazu, vybavil se systémy pro spojování lodí z CKBEM, mohli bychom stihnout za jediný rok a Američany ještě trumfnout.

Čertok začal jednat se svými lidmi. Ano, je to možné, jen systém zabezpečení životních podmínek bude nutno postavit celý nový, sojuzovský není dost výkonný. Ale Oleg Sugučev a Ilja Lavrov jej ujistili, že když použijí odzkoušené komponenty – zejména čerpadla a řídicí systém – termín splní.

Autor hlavního korekčního motoru kosmické lodi Sojuz Isajev Čertoka ubezpečil, že jeho zabudování do zádi nové verze stanice nebude problém. Také by měl vydržet v provozuschopném stavu ve vesmíru místo obvyklých dvou týdnů nejméně čtvrt roku, což byla požadovaná doba, po kterou měla být první stanice v provozu. Souhlasil i se zvětšením nádrží na pohonné látky, protože stanice třikrát těžší než sojuzy jich samozřejmě potřebovala víc.

DOS proti americké konkurenci

Takto vybaven vydal se Čertok 5. října 1969 na sekretariát Ústředního výboru komunistické strany za tajemníkem Dmitrijem Ustinovem, předsedou vojenskoprůmyslové komise, který měl raketovou techniku a kosmonautiku na starosti. Doprovázeli ho jeho podřízení Bušujev, Ochapkin, Krjukov, Feoktistov a Raušenbach. Ustinova projekt, který dostal označení DOS (Dolgovremennaja orbitalnaja stancija), nadchl, uvědomil si, že je to zbraň proti Američanům. Začal proto DOS propagovat mezi nejvyššími funkcionáři.

Ale oba soupeřící hlavní konstruktéři byli zásadně proti. Mišin stále doufal, že dodělá svoji obří raketu N-1 a nechtěl pohřbít projekt velké stanice MKBS. Čelomějovi se zdálo, že mu kradou projekt Almaz, proto hledal podporu na ministerstvu obrany. Oba měli smůlu. Generální tajemník komunistické strany Leonid Brežněv po amerických úspěších u Měsíce přestal mít o tento cíl zájem a projekt N-1 ztratil jeho podporu. Místo toho začal vehementně podporovat projekt družicových stanic. Jak mu našeptával Ustinov, projekt DOS-7K je jedinou možností, jak předehnat USA. Ústřední výbor a vláda proto vydaly 9. února 1970 společné usnesení číslo 105-41, kterým nařídily společnou práci na vývoji nové stanice.

Mišin a Čeloměj se museli se zatnutými zuby se situací smířit. Stanice DOS dostala v CKBEM projektové označení 17K, jejím vedoucím se stal Jurij Pavlovič Semjonov.

I když se vnější obrys Mjasiščevova trupu stanice prakticky nezměnil, vnitřek nyní vypadal zcela jinak. Řídicí systémy včetně velitelského stanoviště se přestěhovaly do užší části stanice, zatímco obytná část včetně ložnice a hygienického zařízení se přesunula až na opačný konec, odkud zmizelo rozměrné fotografické zařízení pro vojáky. Také přechodová komora se stykovacím uzlem – samozřejmě jiného typu – se přestěhovala na špici stanice a k zádi se připojila přestavěná pohonná část lodí typu Sojuz jako přístrojový modul. Na bocích úzké části přibyly radiátory termoregulačního systému a panely slunečních baterií připojili konstruktéři k přístrojovému modulu a k přechodové komoře. Služební systémy stanice – navigační, orientační, stabilizační, spojové, telemetrické – převzali také z lodí Sojuz. Pro setkání transportních lodí se stanicí měl sloužit radiotechnický systém Igla.

Řídicí pult Saljutu 1
Řídicí pult Saljutu 1

Na stanici se podařilo v rámci váhového limitu 18 tun, daného kapacitou nosiče Proton, dostat celkem půldruhé tuny vědeckých přístrojů. Část z nich umístili do vnitřních prostor stanice a zbytek putoval do přístrojového modulu. Přibližně třetina přístrojů měla sloužit vojákům. Jednalo se o kamery pro fotografických průzkum, silné dalekohledy pro vizuální pozorování, ultrafialový spektrometr pro studium záření vycházejícího z trysek startujících raket a přísně tajný radiometr Sviněc pro registraci startů raket.

Práce pokračovaly rychle kupředu a možný termín startu se blížil. Proto již na počátku února 1970 velitel oddílu sovětských kosmonautů generál Nikolaj Kamanin jmenoval posádky pro dvě první expedice na stanici a ty okamžitě zahájily výcvik.

Saljut startuje

První exemplář stanice DOS výrobního čísla 121 přivezli na Bajkonur ve značně nedodělaném stavu 1. února 1971 a umístili jej do montážní budovy MIK (Montažno-ispytatělnyj korpus). Na kosmodrom přiletěl také Semjonov a většina jeho lidí z konstrukční kanceláře i z výrobních závodů, aby ve třech směnách horečně dokončovali stanici, která v té době nesla pracovní název Zarja (Úsvit). Hlavní zdržení způsoboval systém zabezpečení životních podmínek, který měl zajistit kosmonautům dýchatelný vzduch, odstraňovat z atmosféry oxid uhličitý a vydýchanou vodní páru a udržovat v prostorách stanice přijatelnou teplotu. Ústav lékařsko-biologických problémů (IMBP – Institut mediko-biologičeskich problem) v Moskvě, který ho vyvinul a zkoušel, však nedokázal zajistit jeho dlouhodobou spolehlivost. Technici z výrobního závodu ukončili práci na stanici 3. března.

Ve stejný den zasedala rada hlavních konstruktérů. Zjištěné nedodělky a závady na stanici musíme dokončit před jejím usazením na nosnou raketu 9. dubna - rozhodla. Také předběžně stanovila datum startu nosiče Proton se stanicí na 15. dubna a start Sojuzu 10 s první tříčlennou posádkou na období od 18. do 20. dubna.

Všechny tři tříčlenné posádky přiletěly na kosmodrom 20. března, aby se seznámily s oběma transportními loděmi. V následujících dvou dnech kosmonauti prověřili také spojení mezi lodí, stanicí a pozemním řídicím střediskem. Všechno proběhlo dobře. Avšak 22. března technici zjistili závady na navigačním systému Igla a stabilizačním systému stanice. Museli je okamžitě odstranit, s nimi se startovat nemohlo.

Kosmonauti neměli na Bajkonuru co dělat, a proto odletěli zpět do Hvězdného Městečka. Vrátili se až 6. dubna.

Zdálo se, že vše je v úplném pořádku. Technici 14. dubna připojili stanici k nosné raketě Proton-K a o den později ji vyvezli na startovní rampu číslo 24 komplexu 81.

Mezitím se pracovníci ústředního výboru KSSS dozvěděli, že také Číňané chystají start svých kosmonautů a že jejich projekt má podobný název jako jejich stanice. Proto na poslední chvíli rozhodli, že se nebude jmenovat Zarja, nýbrž Saljut (Čestná salva).

Saljut 1
Saljut 1

Proton-K výrobního čísla 254-01 vzlétl k nebi za ranního rozbřesku 19. dubna 1971. Mírně pršelo a vál vítr, ale to nevadilo. Všechny tři stupně rakety pracovaly normálně a vynesly stanici na oběžnou dráhu ve výši 177 až 211 km se sklonem 51,57° k rovníku a dobou oběhu 88,37 minuty. Stanice se úspěšně oddělila od posledního stupně nosiče, správně se vyklopily antény i všechny čtyři panely slunečních baterií. Nepovedlo se však odhození krytu, pod nímž se nacházely pozorovací přístroje.

V průběhu prvního týdne po vypuštění několikanásobným zapálením manévrovacího motoru zvýšilo řídicí středisko výšku oběžné dráhy až na 253 až 276 km. Tam na ni tolik nepůsobil odpor zemské atmosféry, takže se prodloužila její životnost na oběžné dráze.

Před vedením projektu teď stála otázka: Máme vůbec vysílat na stanici kosmonauty, když většina plánovaných pozorování je nemožná?

První pokus o obydlení

Ostatní systémy stanice pracovaly dobře. Proto rada hlavních konstruktérů i státní meziresortní komise rozhodla Sojuz 10 s tříčlennou posádkou ke stanici přece jen vyslat. Musíme přece vyzkoušet setkání a spojení se stanicí a ověřit, jak budou systémy Saljutu pracovat v režimu pilotovaného letu!

Raketa Sojuz s kosmickou lodí startovala z komplexu 1 s tříčlennou posádkou, kterou tvořili velitel Vladimir Alexandrovič Šatalov, palubní inženýr Alexej Stanislavovič Jelisejev a inženýr-výzkumník Nikolaj Nikolajevič Rukavišnikov 22. dubna 1971 pozdě večer. Po jednodenním manévrování přiletěla loď automaticky řízena do vzdálenosti pouhých 180 metrů od stanice, ale pak automatický navigační systém Igla selhal. Šatalov proto převzal další řízení setkání do vlastních rukou.

Vodicí tyč aktivního stykovacího uzlu Sojuzu 10 sice zasáhla správně vodicí kužel pasivního zařízení na stanici, ale náraz šel příliš ze strany. Ukázalo se, že pilotům lodi chybí dostatečně přesné údaje o směru a rychlosti příletu během připojovacího manévru. Přesto se „hříbek“ na špici tyče zachytil západkami v otvoru kuželu podle plánu. Bylo 24. dubna 01:47 světového času (UTC).

Při nárazu se však porouchal servosystém, který měl přitáhnout příruby stykovacích uzlů Sojuzu a Saljutu těsně k sobě, aby mohly zapadnout zámky a vytvořit tak hermetické spojení obou těles. Pak by pak mohli kosmonauti otevřít průlezy a přestoupit na palubu stanice.

Žádné pokusy nepomáhaly. Horší však bylo, že z počátku nemohla posádka transportní loď ani odpojit. Teprve po pětihodinovém úsilí se nakonec podařilo poškozenou vodicí tyč uvolnit a vzdálit se od stanice do bezpečí.

Následoval neslavný návrat domů. Ještě téhož dne ve 23:40 UTC návratový modul přistál na padáku 120 km severozápadně od Karagandy.

Bohužel, obytný modul sojuzů se před přistáním odhazuje a pak shoří v zemské atmosféře. Technici tak nedostali do rukou poškozené zařízení stykovacího uzlu, aby mohli ověřit nepřímé údaje, které znali jen z telemetrie.

Druhý pokus se podařil

Druhá posádka, kterou tvořili velitel Georgij Timofejevič Dobrovolskij, palubní inženýr Vladislav Nikolajevič Volkov a inženýr-výzkumník Viktor Ivanovič Pacajev, se vydala do vesmíru na Sojuzu 11. až 6. června 1971.

G. T. Dobrovolskij V. N. Volkov V. I. Pacajev
Georgij Timofejevič Dobrovolskij, Vladislav Nikolajevič Volkov a Viktor Ivanovič Pacajev


Původně sice měli letěl Leonov, Kubasov a Kolodin, ale při předstartovní lékařské prohlídce zjistili u Kubasova na rentgenu stín na plících, který mohl ukazovat na počínající tuberkulózu. Každopádně to pro něho znamenalo zákaz letu do vesmíru. Kamanin sice doporučoval, aby se v Leonovově posádce pouze vyměnil palubní inženýr za Volkova, ale Mišin s ním nesouhlasil.

Náhradní posádka přiletěla ke stanici 7. června v ranních hodinách a tentokrát se spojila se stanicí bez problémů. Vlastní připojení lodi ke stanici proběhlo v době, kdy řídicí středisko nemělo spojení s kosmonauty, takže si na Zemi všichni oddechli, když Dobrovolskij oznámil, že vše je v pořádku a že otevřeli průlezy na stanici.

Okamžitě však hlásili řídicímu středisku, že vzduch na palubě je téměř nedýchatelný a smrdí kouřem. Pacajev proto pouze nahradil dva porouchané větráky klimatizačního systému náhradními, dovezenými ze Země. Celá posádka se raději uložila ke spánku ve stísněnějších prostorách transportní lodi. Pracovníci řídicího střediska totiž spočítali, že to bude trvat skoro celý den, než větráky proženou všechen vzduch na palubě Saljutu přes filtry s aktivním uhlím, které měly zápach odstranit.

Po klidné noci se konečně definitivně přesunuli na stanici. Vzduch byl čistý, bez zápachu a tak se mohli pustit do práce. Oživili ovládací pult v pracovním úseku, nastavili panely slunečních baterií optimálně proti Slunci a uskutečnili korekci dráhy stanice. Její výška totiž mezitím klesla působením odporu atmosféry na 206–227 km a manévrem hlavním motorem stanice ji opět zvýšili na 228–253 km.

Předčasný návrat

První dny na stanici ubíhaly. Kosmonauti trochu z počátku šidili tělesná cvičení, která měla udržovat v kondici jejich svaly a srdce, a občas hudrali na nepříliš přívětivé podmínky na palubě stanice.

Kosmonauti na Saljutu 1
Kosmonauti na Saljutu 1

První větší krize se objevila 16. června. V prostorách stanice začali cítit spáleninu a nakonec se dokonce objevil kouř. Museli vypojit primární generátor kyslíku, spustit naplno filtraci vzduchu a stáhnout se do své lodi, která jim posloužila jako záchranný člun. Naštěstí situace se znormalizovala, další den řídicí středisko zajistilo, že by se situace neměla opakovat, a tak státní komise rozhodla v letu pokračovat.

Horší to bylo s udržováním fyzické kondice kosmonautů. U obleků pinguin, které si navlékali, aby jimi posilovali svaly, se vytrhávaly pružné pásky. Při cvičení na veloergometru vibrovala nebezpečně celá stanice, takže i s ním museli přestat. Velitel kosmonautů Kamanin proto nepředpokládal, že tam tato posádka vydrží plánovaný měsíc. Také objektivní lékařská vyšetření na palubě stanice ukazovala na zhoršovaní zdravotního stavu členů posádky, například vitální kapacita plic se snížila o třetinu. Proto začal generál naléhat na státní komisi, aby zkrátila plánovanou dobu letu a dala příkaz, aby kosmonauti svůj let co nejdříve ukončili. Komise mu vyhověla pouze částečně, přistání stanovila na 28. až 30. června.

Přes všechny potíže stanice pracovala vcelku dobře a pro dlouhodobé lety byla vhodnější, než stísněné prostory sojuzů. Zkušenosti z provozu však ukazovaly, že bude potřebovat ještě řadu vylepšení, zejména větší využití automatizovaných systémů řízení, například při zaměřování panelů slunečních baterií na Slunce. Vylepšení si bezpodmínečně žádal také systém zabezpečení životních podmínek.

Návrat katastrofou

Když posádka převedla stanici do nepilotovaného režimu, přešla 29. června do své lodi a uzavřela hermeticky průlezy mezi Sojuzem 11 a Saljutem. Pak se usadila uvnitř přistávacího modulu a pokusila se uzavřít i poklop vedoucí do obytného modulu, ale kontrola na palubní desce stále svítila. Znamenalo to, že poklop není vzduchotěsně uzavřen. Po novém otevření a opětovném uzavření se nic nestalo. Teprve na třetí pokus, když otočili šroubovacím uzávěrem šestapůlkrát dokola plnou silou, světlo konečně zhaslo.

V 18:25:15 UTC se Sojuz 11 odpojil od Saljutu a zahájil autonomní let. Podle plánu se orientoval zádí proti směru letu. Ve 22:35:24 se zapálil její hlavní korekční motor, snížil její rychlost přibližně o 120 m/s a kabina začala sestupovat z oběžné dráhy směrem k zemské atmosféře.

Saljut 1 - grafika
Saljut 1

Dalším krokem plánovaného programu bylo odhodit již nepotřebný obytný modul a přístrojový modul s brzdicím motorem. Časovací zařízení vydalo potřebný povel ve 22:47:28. Pyrotechnické slože odpálily šrouby, držící tři části lodi do té doby vcelku.

A v tomto okamžiku se udála tragédie.

Otřes způsobený pyrotechnikou způsobil, že se odvětrávací ventil otevřel a začal jím unikat vzduch. Normálně se má otevírat ve výši kolem 4 km. Kabina se však v té době nacházela ve výši 186 km nad zemským povrchem – okolo ní tedy bylo úplné vakuum. Únik vzduchu byl sice pozvolný, ale v podstatě za 15–30 sekund klesl natolik, že krev se neokysličovala a kosmonauti ztratili vědomí. O dvě minuty později již byli všichni byli mrtví. Zhruba za 212 sekund po rozdělení lodi z návratového modulu unikla všechna atmosféra a začala se do něho vracet až poté, co výška klesla na přibližně 10 km.

Celý sestup sledovaly radiolokátory protivzdušné obrany státu, ale spojení s posádkou nebylo. Nikdo se tím příliš nevzrušoval, protože během sestupu atmosférou rozžhavená plazma okolo lodi znemožňuje šíření rádiových vln. Ve 23:02:52 se ve výši kolem 7 km otevřel hlavní padák a kabina se na něm zvolna snášela. Okolo kroužily vrtulníky vyhledávací služby a doprovázely ji až na zem. Ve 23:16:52 zbrzdily dopad motory měkkého přistání a let Sojuzu 11 skončil.

Záchranáři otevřeli kabinu a uvnitř našli všechny členy posádky mrtvé. Vypadalo to, že se posádka zřejmě o něco pokoušela, protože kosmonauti neměli zapnuté bezpečnostní pásy. V každém případě však neměla k uzavření špatně přístupného ventilu šanci. Navíc při rychlé ztrátě tlaku v kabině se z vodní páry přítomné ve vzduchu vytvořila mlha, která snížila viditelnost natolik, že se Volkov a Pacajev špatně orientovali a snažili se uzavřít špatný ventil. Dobrovolskij, který zřejmě o něco později zjistil pravou příčinu, už nestačil zasáhnout.

K vyšetření příčin neštěstí byla ustavena zvláštní komise, kterou vedl profesor Konstantin Bušujev. Komise musela výsledky svého vyšetřování podrobně zveřejnit, protože v té době se připravoval společný let kosmických lodí Apollo a Sojuz (ASTP/EPAS) a americká strana chtěla znát podrobnosti. Obávala se o bezpečnost svých astronautů v době, kdy obě lodi poletí spolu spojené. Představitelé NASA vysoce ocenili otevřenost, s jakou je ruská strana tentokrát informovala.

Výsledky vyšetřování se promítly do celé řady konstrukčních změn transportních lodí, které byly dokonce ověřovány během několika bezpilotních startů. Pro zvýšení bezpečnosti posádek museli nadále kosmonauti startovat a přistávat v objemných skafandrech. To vedlo k tomu, že neměly létat trojice, ale jen dvojice, dokud nebyl zkonstruován nový typ lodí a vylehčený skafandr typu Sokol.

Almazy se také uplatnily

Třebaže se Mišin neustále snažil přimět Kreml, aby Čelomějův projekt Almaz definitivně pohřbil, nepodařilo se mu to. V rámci programu veřejně nazývaného Saljut létaly vedle sebe oba typy OPS i DOS. Jediným ústupkem Čeloměje bylo, že využíval Sojuzy jako transportních lodí i pro Almazy.

Druhý exemplář stanice DOS, který měl Mišin připraven, se pokusili vypustit z Bajkonuru 29. července 1972, ale tentokrát selhal druhý stupeň nosiče Proton. Sám Brežněv rozhodl, že další stanicí bude Čelomějův OPS, kterou musí vypustit na počátku roku 1973, aby byla jistota, že předhoní americký Skylab. Ten měl startovat v březnu 1973.

Čelomějovci v červenci již prakticky dokončili první Almaz a čekali, až jim Mišin řekne, že má pro ně připraveny i transportní lodě Sojuz. Bylo totiž třeba u nich udělat řadu úprav, zejména v jejich obytném úseku instalovat řídicí panel, umožňující odtud ovládat systém dodávky elektrické energie na družicové stanici. Nová modifikace lodi dostala výrobní typové označení 11F615A8. Mišin tvrdil, že má problémy se zkouškami záložního padákového systému při shazování kabin z letadla, ale Čeloměj ho podezříval, že se mu průtahy snaží znemožnit dodržení termínů stanovených Kremlem.

Bez ohledu na vzájemné osočování přípravy pokračovaly a první exemplář OPS výrobního čísla 101-1 putoval na Bajkonur 15. prosince 1972. Podezřívaví vojáci, obávající se amerických špionážních družic, nechali přesouvat mezi montážními budovami maketu stanice OPS určené pro pozemní zkoušky (101-100) stejným způsobem, jako se připravoval první „civilní“ Saljut, aby se zakryla skutečnost, že se jedná o jiný typ stanice.

Teprve tady na kosmodromu mu pracovníci Mišinovy konstrukční kanceláře instalovali do stanice radionavigační systém Igla, nezbytně nutný pro setkávací manévry Sojuzů. Ale dopravní lodě stále údajně chyběly. Čeloměj proto 28. února 1972 poslal na ústřední výbor strany rozzlobený dopis, ve kterém tvrdil, že transportní typ Sojuz 7K-T je mu na nic a dokonce doporučoval, aby první Almazy létaly pouze v bezpilotním režimu k vyzkoušení jejich systémů. Teprve, až bude k dispozici jeho vlastní transportní loď TKS, mohou vysílat na jeho stanice lidi.

Na jeho nátlak stranické orgány nepřistoupily, ale intervence měla přece jen pozitivní dopad. Mišinovi zřejmě vyčinili a ten zkoušky lodí 7K-A8 skutečně urychlil. Přesto se musel původně plánovaný start stanice v březnu 1972 stejně odložit, protože Sojuzy nebyly připravené.

Almaz 101-1 nakonec vzlétl na Protonu až 3. dubna 1972 a dostal se bez problémů na výchozí dráhu ve výši 207–249 km jako Saljut 2. Řídicí středisko uskutečnilo dvě korekce, kterými se stanice dostala na operační dráhu 258–279 km a začaly zkoušky jejích systémů.

Prvních 12 dní probíhalo bez problémů. Kamery Agat a ASA-34 pořizovaly k potěšení vojáků v automatickém režimu snímky zemského povrchu. A na Zemi se chystala její první posádka, kterou tvořili kosmonauti Pavel Romanovič Popovič a Jurij Petrovič Arťuchin.

Pak však přišla studená sprcha. V době, kdy se 14. dubna stanice pohybovala mimo dosah ruských pozemních sledovacích stanic, došlo k náhlé ztrátě vzduchu z obytných prostor stanice. Nejprve se řídicí středisko domnívalo, že na palubě vypukl požár, v obytných prostorách vzrostl tlak a jejich stěny praskly. Nakonec se všichni shodli na tom, že příčinu je nutno hledat v motorové sekci. Rozbor telemetrie odhalil náhlý pokles tlaku v nádrži se stlačeným dusíkem pro vytlačování pohonných látek. Spekulovalo se o tom, že nádrž mohl zasáhnout některý ze dvaatřiceti velkých úlomků, které vznikly explozí zbytku pohonných látek v posledním stupni Protonu.

Vzhledem k tomu nemohly fungovat stabilizační motorky ani hlavní pohonný systém, stanice se správně neorientovala a přehřála se. V důsledku toho 16. dubna selhalo i rádiové spojení – veřejně to Sověti přiznali až 25. dubna – a 28. května 1973 Saljut 2 samovolně zanikl v atmosféře Země nad Pacifikem, přibližně 3000 km východně od Nové Guineje.

Program Saljut pokračoval i po těchto nezdarech a neovlivnil jej ani úspěch americké družicové laboratoře Skylab, která se – byť poškozená – dostala do vesmíru 14. května 1973 a kterou postupně dlouhodobě využívaly tři trojčlenné posádky.

Dva Almazy startovaly do vesmíru ještě v letech 1974 a 1976, pak ale stavba pilotovaných stanic definitivně putovala do Koroljova. Útěchou Čelomějovi mohlo být jen to, že prototypy jeho transportních lodí TKS využil i program DOS, že Almazy v bezpilotních verzích se uplatnily v rámci dálkového průzkumu Země a že první modul Mezinárodní vesmírné stanice vznikl také na základě konstrukce OPS.

Program DOS pod názvem Saljut se osvědčil zejména při letech posledních dvou stanic tohoto jména – Saljutu 6 a 7 – které byly vybaveny dvěma stykovacími uzly, takže mohly přijímat nákladní lodi typu Progress a jednotlivé posádky se mohly střídat bez přerušení práce. Mezi návštěvníky Saljutu 6 byl také náš dosud jediný kosmonaut Vladimír Remek.

Zkušenosti získané v programu Saljut se zúročily v první modulární stanice Mir, která se nakonec díky změněné světové politické situaci stala i významným cvičištěm pro americké astronauty, kteří se tak mohli připravovat na stavbu Mezinárodní vesmírné stanice.

Přehled startů v programu Saljut

Název

Datum startu

Typ

Poznámka

Saljut 1

19. 4. 1971

DOS

 

(žádný)

29. 7. 1972

DOS

havárie rakety

Saljut 2

4. 4. 1973

OPS

ztráta atmosféry na stanici

Kosmos 557

11. 5. 1973

DOS

ztráta orientace po vypuštění

Saljut 3

25. 6. 1974

OPS

 

Saljut 4

26. 12. 1974

DOS

 

Saljut 5

22. 6. 1976

OPS

 

Saljut 6

29. 9. 1977

DOS-2

se dvěma stykovacími uzly

Saljut 7

19. 4. 1982

DOS-2

se dvěma stykovacími uzly

Životy hlavních postav

Georgij Timofejevič DOBROVOLSKIJ (* 1. 6. 1928, Oděsa, Ukrajina, † 30. 6- 1971, na palubě Sojuzu 11) – sovětský vojenský letec a kosmonaut

Po ukončení vojenské střední školy v Oděse v roce 1946 nastoupil do Čugujeského vyššího vojenského leteckého učiliště, které absolvoval v roce 1950. Pak sloužil jako stihač u různých útvarů VVS (Vojenno-vozdušnyje sily). Postupně zastával vyšší a vyšší funkce v armádě. V roce 1961 se stal zástupcem náčelníka pluku stíhacích bombardérů pro politické otázky. V roce 1962 úspěšně prošel lékařskými testy a 10. ledna 1963 byl zařazen do týmu kosmonautů. V létech 1963 až 1964 dokončil základní kosmonautický výcvik. Kvalifikace kosmonauta mu byla přiznána 13. ledna 1965. V létech 1965–1966 byl zařazen do skupiny kosmonautů, kteří se připravovali k obletu Měsíce na lodích typu 7K-L1. Po zrušení toho programu se připravoval pro lety na vojenské stanice typu Almaz. Od září 1970 se začal připravovat k letům na stanici DOS-1 (Saljut 1), nejprve jako velitel záložní posádky, později jako velitel posádky hlavní. Zahynul při dehermetizaci návratového modulu Sojuzu 11.

Vladislav Nikolajevič VOLKOV (* 23. 11. 1935, Moskva, † 30. 6- 1971, na palubě Sojuzu 11) – sovětský kosmický konstruktér a kosmonaut

Po ukončení střední školy v Moskvě v roce 1953 začal studovat na Moskevském leteckém institutu (MAI), který ukončil v roce 1959 s titulem inženýr elektrotechnik. Jeho specializací byly okřídlené řízené střely. Ještě v době studia začal jako studentská vědecká síla pracovat v Koroljovově konstrukční kanceláři OKB-1, kde nastoupil jako inženýr po ukončení studia. Od roku 1961 zastával funkci zástupce vedoucího konstruktéra kosmických lodí Vostok a později i Voschod. Leteckou přípravu získal v aeroklubu na letadlech Jak-18A. Na jaře 1964 prošel úspěšně lékařskými prohlídkami, dostal se do užšího výběru kosmonautů pro let Voschodu 1, ale nakonec vybrán nebyl. O rok později se znovu podrobil vyšetřením a 26. května 1966 ho zařadili mezi čekatele na zařazení do prvního oddílu kosmonautů OKB-1 – tam se dostal až 27. května 1968. Protože základním výcvikem prošel již dříve, získal kvalifikaci kosmonaut-výzkumník již 18. června 1968. První kosmický let uskutečnil ve dnech 12.–17. října 1969 na palubě lodi Sojuz 7. V létech 1969 až 1970 byl členem skupiny kosmonautů, kteří se připravovali k letů v rámci programu „Kontakt“, během něhož se měly ověřovat na dráze kolem Země manévry lunárních lodí u Měsíce. Od září 1970 se začal připravovat k letům na stanici DOS-1 (Saljut 1), nejprve jako palubní inženýr záložní posádky, později v téže funkci posádky hlavní. Zahynul při dehermetizaci návratového modulu Sojuzu 11.

Viktor Ivanovič PACAJEV (* 19. 6. 1933, Akťubinsk, Kazachstán, † 30. 6- 1971, na palubě Sojuzu 11) – sovětský vojenský letec a kosmonaut

V roce 1950 po ukončení střední školy začal studovat na katedře fotogrammetrie Moskevského institutu pro geologický průzkum, ale studium mu dělalo obtíže. Proto přešel na Penzenský průmyslový institut, který ukončil v roce 1955 s titulem strojního inženýra v oboru jemné mechaniky. Po jeho absolvování pracoval na Centrální aerologické laboratoři Hydrometeorologické služby SSR v městě Dolnoprudnyj. Tady se zabýval vývojem měřicích přístrojů pro výškové rakety určené k průzkumu atmosféry. V roce 1958 přešel do konstrukční kanceláře OKB-1. V srpnu 1967 byl vybrán mezi možné kandidáty do druhého týmu kosmonautů OKB-1. Úspěšně prošel všemi lékařskými prohlídkami a 27. května 1968 byl zařazen do týmu kosmonautů. V létech 1969 až 1970 byl členem skupiny kosmonautů, kteří se připravovali k letům v rámci programu „Kontakt“. Od září 1970 se připravoval k letům na stanici DOS-1 (Saljut 1), nejprve jako inženýr-výzkumník záložní posádky, později v téže funkci posádky hlavní. Zahynul při dehermetizaci návratového modulu Sojuzu 11.


Technické údaje

Kosmická stanice DOS

Kosmickou stanici typu Zarja (typové označení 11F715, model 17KS) zkonstruovala Konstrukční kancelář experimentálního strojírenství (CKBEM – Centralnoje konstruktorskoje bjuro eksperimentalnogo mašinostrojenija). Má tvar válce o maximálním průměru 4,15 m a délce 13,6 m. Vnitřní hermetizované prostory mají objem 82,5 m3; z toho je volně přístupných pro posádku 47 m3. Sestává z přechodového úseku PO (perechodnyj otsek), pracovního úseku RO (rabočij otsek) a nehermetizovaného přístrojového úseku AO (aggregatnyj otsek).

PO o průměru 2 m a délce 3 m včetně stykovacího uzlu pro připojení transportní lodi slouží pro uskutečňování vědeckých experimentů, pro přestup do transportní lodi. Bočním průlezem mohou kosmonauti ve skafandrech vystupovat na povrch stanice. Na povrchu PO jsou umístěny antény setkávacího systému a dva panely slunečních baterií o rozpětí 16,5 m. Průlez mezi PO a RO je hermeticky uzavíratelný.

RO o celkové délce 9,1 m je tvořen trupem složeným ze dvou válcových částí o průměrech 2,9 m resp. 4,15 m a délkách 3,5 m resp. 2,7 m, spojených kuželovým přechodem o délce 12 m. Je vybaven průzory pro navigační měření, vizuální pozorování a fotografování. V RO jsou rozmístěny hlavní systémy řízení stanice, klimatizace, termoregulace, zásobování elektrickou energií s akumulátory, zásobování pitnou vodou, ledničky pro zásoby potravy a v přední části hlavní palubní deska. V zadní části jsou místa pro odpočinek a v oddělené části je umístěno sanitární zařízení. Na vnějším povrchu užší části RO jsou umístěny radiátory klimatizačního systému. K zadní části RO přiléhá AO o celkové délce 3,5 m, tvořený dvěma válci o průměrech 4,15 m resp. 2,3 m a délkách 1,4 m resp. 1,8 m, spojených komolým kuželem o výšce 0,3 m. Jsou v něm umístěny dva korekční motory, hlavní jednokomorový o tahu 4.17 kN, záložní dvoukomorový o tahu 4.11 kN, se zásobou pohonných látek, 32 motorky orientačního a stabilizačního systému a zvnějšku jsou připojeny dva panely slunečních baterií.

Transportní loď Sojuz 7K-T

Loď typu Sojuz/Zarja (typové označení 11F615, model 7K-T) zkonstruovala Konstrukční kancelář experimentálního strojírenství CKBEM. Má délku 6,98 m a maximální průměr 2,72 m. Sestává ze tří části: návratového modulu SA (spuskajemyj apparat), obytné sekce BO (bytovoj otsek) a přístrojové sekce PAO (priborno-aggregatnyj otsek).

V modulu SA kuželového tvaru o délce 2,16 m, maximálním průměru 2,2 m a vnitřním objemu 3,85 m3 (z toho prostor pro posádku 2,5 m3) jsou umístěna tři křesla pro kosmonauty, prvky řízení, kontejnery pro dopravu nákladu na Zemi a nouzové zásoby potravin a vody. V přední části je kruhový průlez do obytného úseku o světlosti 0,6 m. V přední části jsou ve dvou hermetických kontejnerech umístěny padákové systémy: hlavní o ploše 1000 m2 a záložní o ploše 570 m2. Povrch SA je pokryt ablativním štítem. Na spodní straně jsou umístěny 4 motory měkkého přistání.

Sekce BO vejčitého tvaru o délce 3,29 m, maximálním průměru 2,2 m a vnitřním objemu 6,6 m3 (pro osádku 4 m3) slouží k pobytu a odpočinku osádky. V přední části je umístěno aktivní stykovací zařízení a průlez, umožňující přestup na palubu kosmické stanice. Je zde také umístěno hygienické zařízení.

Sekce PAO sestává ze tří úseků. Přechodový úsek sloužící k připojení návratového modulu nese 10 motorků o tahu 100 N pro stabilizaci a drobné korekce dráhy včetně zásob jednosložkových pohonných látek (peroxid vodíku). V hermetizovaném přístrojovém úseku o průměru 2,m1 m a výšce 0,5 m (objem 2,2 m3) jsou umístěny přístroje orientačního a navigačního systému, energetický, klimatizační, telemetrický a povelový systém a programové časovací zařízení. Motorový úsek válcového tvaru o průměru 21 m, dole s kuželovým límcem o maximálním průměru 2,72 m, nese motorovou jednotku KTDU-35 (korretirujušče-tormoznaja dvigatělnaja ustanovka) s hlavním jednokomorovým motorem o tahu 4,09 kN a záložním dvoukomorovým motorem o tahu 4.03 kN včetně nádrží na kapalné pohonné látky a turbočerpadel pro jejich dopravu. Dále jsou zde 4 korekční motory o tahu 100 N a 8 motorů orientačního a stabilizačního systému o tahu 10 až 14,7 N. Na povrchu je umístěn radiátor klimatizačního systému. K bokům motorového úseku jsou připojeny panely slunečních baterií o rozpětí 8,37 m.

Celá kosmická loď je pokryta izolační obšívkou zelené barvy. V průběhu startu je umístěna pod aerodynamickým krytem, jehož součástí je i motor záchranného systému SAS na tuhé pohonné látky o tahu 785 kN.


 Prameny

- Boris J. Čertok : Rakety i ljudi , Moskva 1999
- Raketno-kosmičeskaja korporacija Eněrgija imeni C.P. Koroljova – Ot pěrvogo sputnika do Eněrgiji-Burana i Mira, Moskva 1994
- Raketno-kosmičeskaja korporacija Energija imeni C.P. Koroljova, Moskva 1996

Internet:
http://www.kosmo.cz
http://www.lib.cas.cz/space.40/ - Velká encyklopedie družic a sond SPACE-40.
http://www.astronautix.com/ - Encyclopedia Astronautica

Autoři seriálu

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).


  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Velký železniční KVÍZ: Máte-li dost páry, zkuste vytřít zrak Sheldonovi

23. března 2024

Projeďte se aktivně historií železniční dopravy, ve světě i doma. Čekají na vás otázky rozmanité, z...

Za vyhynutím dinosaurům mohla být i doba temna

v diskusi nejsou příspěvky

29. března 2024

Dopad planetky je nyní většinou odborníků považován za hlavní příčinu vyhynutí zhruba 73 až 76 %...

Podívejte se na Boeing C-17 Globemaster, který do Česka přivezl nové vrtulníky

v diskusi jsou 3 příspěvky

29. března 2024

V sobotu 23. března dosedl v Praze nákladní letoun USAF, který vezl obzvlášť cenný náklad. Z...

Dočasná raketa se po téměř 70 letech loučí. Bude startovat naposledy

v diskusi je 5 příspěvků

28. března 2024  15:36,  aktualizováno  19:54

Tento čtvrtek stojí na startovací rampě mysu Canaveral poslední potomek raket Thor, nosič Delta IV...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 22 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...