V prvním díle jsme se věnovali jak historii, tak současné situaci českého letectva i s ohledem na plánovaný nákup bitevních vrtulníků a budoucnost českého letounu L-159. Ve druhém dílu třídílného seriálu věnovaného budoucnosti vzdušných sil Armády České republiky si představíme letouny, které by se mohly stát nástupcem švédských strojů Gripen.
V současnosti je na světovém trhu maximálně desítka bojových letounů, u kterých je možné s rozumnou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že by se mohly stát výzbrojí Vzdušných sil Armády České republiky.
Obecně se dá předpokládat, že tlak na co možná největší snížení ceny ztíží přístup k případnému výběrovému řízení dvoumotorovým strojům, které mají zpravidla jak vyšší pořizovací cenu, tak provozní náklady.
Z typů, které se zúčastnily tendru před 20 lety, lze jmenovat v první řadě Eurofighter Typhoon. Výkonný evropský letoun, který vznikl ve spolupráci Velká Británie, Německa, Španělska a Itálie, se sice dočkal poměrně širokého uplatnění na Blízkém východě, na druhé straně si jeho výrobce uřízl ostudu v Rakousku.
Britský Eurofighter Typhoon na Dnech NATO v Ostravě
Vídeň dostala 15 letounů základní verze Tranche 1 za přemrštěné ceny provázené podezřeními z korupce, rakouská vláda uvažuje, že letadla po deseti letech provozu vrátí.
Zhruba stejné šance má druhý dvoumotorový letoun, který už o české nebe soutěžil, americký McDonnell Douglas F/A-18 Hornet. Zatímco v předchozím tendru se uvažovalo prakticky pouze o verzích C/D, případně starších A/B, k dispozici je dnes také výkonnější verze E/F.
Letoun F-18 španělských vzdušných sil se připravuje ke startu ze základny v Bodø na cvičení Trident Juncture v Norsku
Přestože jde primárně o palubní letoun, sloužící zejména na letadlových lodích amerického námořnictva, Boeing (který se s McDonell Douglas sloučil v roce 1997) se jej pokoušel prodat v Polsku, Belgii a Dánsku, spekuluje se o něm i ve Finsku či Švýcarsku. Třicet kusů bojových verzí E/F a 15 verzí pro elektronický boj EA-18G si po nátlaku americké administrativy de facto muselo objednat Německo, aby mohlo zůstat členem programu NATO Nuclear Sharing.
Kdo naopak nemá šance prakticky žádné, je francouzský bojový letoun Dassault Rafale. Francie se v předchozích dekádách při vývoji letecké techniky opakovaně stala solitérem, který se v rámci evropského pilíře NATO nepřipojuje ke společným projektům, ale dává přednost vlastnímu vývoji. V 70. letech se nezúčastnila vývoje britsko-německo-italského letounu Panavia Tornado a o dvacet let později ani britsko-německo-italsko-španělského typu Eurofighter Typhoon, jehož je Rafale přímým konkurentem.
Společnost Dassault se svým strojem sice zvítězila v ostře sledovaném indickém tendru MRCA a letouny Rafale se po jistých peripetiích v menším počtu do výzbroje indického letectva nakonec opravdu dostanou. Výběrové komise se však tradičně obávají přílišné závislosti na specifické francouzské technice, která méně než konkurenti spoléhá na zavedené zahraniční systémy.
Letounu Rafale francouzského letectva během mise proti islamistům v Iráku
Posledním typem dvoumotorového letounu, který musíme zmínit, je americký McDonnell Douglas F-15 Eagle. Je poměrně málo známou skutečností, že i o něm se ve verzi A/B okrajově uvažovalo na přelomu století, nakonec se však nedostal ani mezi oficiální účastníky tendru.
Od zavedení F-15 do amerického letectva už uplynulo neuvěřitelných čtyřicet tři let a slavná F-15 stále létá – a co víc, dokonce se stále vyrábí. Výrobce Boeing v roce 2010 představil (nakonec odmítnutou) hluboce modernizovanou variantu F-15SE Silent Eagle, která přejímala řadu technologií letounů 5. generace (mezi jejichž základní rysy patří snížení „viditelnost“ pro moderní detekční systémy, proto „tichý orel“ Silent Eagle).
Nejmodernější exportní variantou se stala F-15QA pro Katar a právě na ní inženýři Boeingu postavili poslední modernizaci F-15X/EX, kterou překvapivě plánuje nakupovat samo americké ministerstvo obrany jako suplement pořizovaných F-35. Ovšem jakkoli jsou provozní náklady dvoumotorového F-15 paradoxně nižší než jednomotorového F-35 (při zhruba stejné pořizovací ceně), moderní varianty F-15 se zdají být na službu v českém letectvu až příliš výkonné.
Stíhačka F-15
Jeden motor stačí
Jakkoli je americký letoun Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon pouze jednomotorový, výkony jeho pohonných jednotek a dlouhá řada modernizací jej staví takřka na úroveň některých dvoumotorových strojů.
Stíhací legenda, která od konce 70. let tvoří páteř leteckých jednotek členských států NATO i desítek dalších zemí, se z původního lehkého frontového stíhače proměnila na plnohodnotný víceúčelový bojový stroj, schopný jak efektivního leteckého boje, tak útočných bombardovacích operací. Letounu bylo vyrobeno na západní poměry neuvěřitelných více než 4 500 kusů a jakkoli je v řadě zemí pomalu vyměňován za letoun 5. generace F-35, stále se vyrábí a stále na něj přichází objednávky.
Z bývalých členů Varšavské smlouvy jej provozuje zejména Polsko, které po roce 2006 nakoupilo celkem 48 kusů varianty F-16C/D Block 52+ a spekuluje se o tom, že bude nakupovat další. Starší olétané varianty Block 25 provozuje také Rumunsko, které své letouny pořídilo v Portugalsku a zvažuje je doplnit novými variantami.
Cvičení Trident Juncture 2018 v Norsku. Belgický letoun F-16
O nákup několika strojů F-16 (původně starších, nakonec nových) se vede politický boj také v Bulharsku, které zřejmě nakonec pořídí osm kusů verze F-16V (přeznačené Block 70). V prosinci 2018 k mírnému překvapení odborníků (očekávajících nákup letounů Gripen) podepsalo smlouvu na 14 strojů nejmodernější verze F-16C/D Block 70/72 také Slovensko, které tím řeší letité potíže se sovětskými stroji MiG-29.
Velkou příležitostí na konci slavné éry může být nabídka typu F-21 (verze F-16V rozšířená o některé prvky z letounu F-35) indickému letectvu, hledajícímu náhradu za stovky starých sovětských typů.
Indie hledá náhradu za 112 letounů MiG-21, které stále provozuje. Americká zbrojovka Lockheed Martin přispěchala s nabídkou letounu F-21, tedy F-16, obohacené o několik prvků z F-35. Zajímavý je název, kterým výrobce evokuje přímou náhradu sovětské techniky za americkou.
Ruská a čínská stopa
Často zmiňovanou otázkou při diskuzích o budoucnosti našeho letectva je možné zapojení ruských nebo čínských zbrojovek. Čína v posledních letech udělala v leteckém inženýrství obrovský pokrok. Prakticky se vymanila z dlouholeté závislosti na dodávkách ruské techniky a dokonce sama představila hned dva letouny páté generace, Čcheng-tu J-20 a Šen-jang J-31, přičemž první jmenovaný přijala do výzbroje.
S Pákistánem pak vyvinula levný bojový letoun JF-17 Thunder, o který se zajímá řada letectev třetího světa. Nadále také pokračuje ve výrobě licenčních i nelicenčních kopií ruského Su-27 a jejich modernizacích.
Samotné Rusko naproti tomu poněkud lopotně pokračuje ve vývoji vlastního letounu páté generace Suchoj Su-57. Velkou ranou celému programu bylo v dubnu 2018 odstoupení Indie od společného vývoje odvozeného typu v rámci projektu FGFA, od nějž si Rusové slibovali, že z valné části zaplatí také vývoj vlastního Su-57.
Ruský bojový letoun Suchoj Su-57 páté generace na letecké show na letišti Žukovskij u Moskvy (27. srpna 2019)
Přestože se indická vláda oficiálně zdržela komentářů, někteří vrcholní činovníci indického letectva opakovaně upozorňovali na chyby v projektu, nízkou kvalitu výroby, výrazné překročení rozpočtu a chronické nedodržování termínů. Ani samo ruské letectvo se zatím neodhodlalo objednat víc než několik desítek kusů, které ani zdaleka nenahradí starší typy v poměru 1:1.
Ruská vláda se zároveň snaží podporou prodeje typu MiG-35 (modernizované varianty MiG-29, která kdysi létala také v Československu) resuscitovat legendární konstrukční kancelář MiG, která už několik let stojí před krachem.
Primárním zájmem ruské vlády v leteckém průmyslu je však zejména maximalizace zisků Sjednocené letecké korporace, obří letecké firmy, která od roku 2006 sdružuje převážnou většinu ruských výrobců letecké techniky. Společnost se o to snaží především výrobou neustále modernizovaných variant výkonného, ale stárnoucího letounu Su-27 (primárně typů Su-30MK, Su-35S a Su-34), o které je ještě stále zájem u některých letectev zejména v zemích třetího světa.
Suchoj Su-30 indického letadla
Jedním z charakteristických prvků Su-30MKI je vektorování (vychylování) tahu motorů. Zvyšuje to obratnost letounu v manévrovém boji.
Ať už se na možnost zapojení ruských nebo čínských výrobců díváme z politického, ekonomického či technického úhlu pohledu, pravděpodobnost, že by se v příštích letech po českém nebi proháněly čínské či ruské typy, je prakticky nulová, odmyslíme-li si jejich atraktivní účasti na leteckých dnech.
Gripen na další roky?
Přestože z armády unikají kusé informace, že by vojáci rádi gripeny vyměnili za něco modernějšího, koronavirové krize a státní dluh, který kvůli ní naroste, může vládu donutit verzi dalšího provozování švédského letounu udržet ve hře, a to v první řadě prodloužením pronájmu.
České gripeny postupem let získaly díky softwarovým modernizacím významně rozšířené schopnosti radiolokátoru a systémů elektronického boje, integrována byla také výkonnější výzbroj nebo například zaměřovací kontejnery. Společnost Saab, výrobce Gripenu, původně neuvažovala o tom, že by byla verze C dále modernizována po roce 2023, kdy má ve švédském letectvu dosáhnout operační způsobilosti hluboce modernizovaný Gripen E (viz. dále).
Díky zájmu švédského letectva i zahraničních zákazníků se však později rozhodla, že navrhne podstatnou část technologií z nového letounu zakomponovat ve dvou etapách také do letounů starších. Modernizační program zatím nemá přesné obrysy, v první etapě by však mělo jít zejména o rozšíření typů nesené protizemní i protiletadlové výzbroje, integraci moderních přilbových zaměřovačů a pokročilých systémů pro vedení elektronického boje.
Pokud se celý program bude realizovat, navrhuje Saab po roce 2025 Gripen C navíc osadit radiolokátorem PS-05/A Mk. 5 s aktivní elektronicky fázovanou anténou (u tohoto typu, který se často označuje anglickou zkratkou „AESA“ nastavuje směr radarového paprsku počítač na rozdíl od klasického radaru, který se zaměřuje pohybem antény) a novým typem odpalovacích zařízení pod křídly, které umožní výrazně zvýšit počet nesených protiletadlových raket středního dosahu. Zabudováno by také mohlo být čidlo pro vyhledávání a sledování cílů v infračerveném spektru, které bude mít novější varianta Gripen E už z výroby.
Přílet prvních šesti gripenů na základnu v Čáslavi 18. dubna 2005
Nákup místo pokračování pronájmu?
Jakkoli bude Gripen i v následujících letech představovat moderní stroj při udržení rozumné výše provozních nákladů, v diskuzi o budoucnosti nadzvukového letectva se často zapomíná na to, že první letouny JAS 39 verze C začaly být zařazovány do výzbroje už v roce 2004 (což se týká i českých letounů) a v době ukončení pronájmu budou již třiadvacet let staré.
Životnost mají samozřejmě mnohem větší (odhaduje se na zhruba dvojnásobek), ale například švédské letectvo uvažuje o tom, že minimálně část svých gripenů verzí C/D začne na konci 20. let vyřazovat. I z tohoto důvodu budou švédské vlády podle některých zdrojů před pokračováním pronájmu preferovat odprodej strojů současným nájemcům, aby zabránily riziku, že budou vráceny v době, kdy už tento typ sám Flygvapnet (švédské vojenské letectvo) nebude provozovat.
Pro Českou republiku to znamená, že na konci 20. let budou patrně na trhu k dispozici další použité letouny JAS 39C/D Gripen (Švédsko provozuje 95 letounů, dalších 30 je dlouhodobě uloženo), a to zcela jistě za mimořádně výhodných finančních podmínek.
Piloti českých Gripenů si už vyzkoušeli i ostrou střelbu (5. 4. 2019):
Cena letounu v polovině jeho životnosti se může podle různých odhadů pohybovat kolem 65 % původní částky, tedy v dnešních cenách kolem 850 milionů korun. Odkup pronajatých letounů Gripen C/D a jejich doplnění na počet 24 tak, aby jimi mohly být vyzbrojeny dvě letky, by tak zřejmě osciloval kolem částky 20 miliard, což je cena velmi přijatelná. Pro Armádu České republiky to zřejmě bude velmi zajímavá varianta.
Moderní Gripen E
Od verze Gripen C je již jen krůček ke zbrusu nové konstrukci společnosti Saab, JAS 39 Gripen E. Ačkoli mezi oběma letouny není na první pohled zásadní rozdíl a laik je patrně nerozezná, Gripen E je zkonstruován na zcela nových základech, aby mohl být na světovém trhu nabízen náročnějším zákazníkům.
Gripen E vypadá na první pohled stejně jako starší verze C a D, jde však o nový letoun s mnohem vyššími výkony.
Nejdůležitější změny proti starším variantám jsou dvě, motor a radiolokátor. Zatímco verze A, B, C a D pohání motor Volvo RM12, derivát amerického typu F404, známého z F/A-18, srdcem poslední verze je pohonná jednotka F414, vyvinutá speciálně pro americký námořní letoun Boeing F/A-18E/F Super Hornet. Gripenu verze E dává zhruba o 20 % vyšší výkon oproti verzi C a zejména důležitou schopnost nadzvukového letu bez nutnosti použít přídavné spalování (tzv. supercruise).
Jednou z předností nové verze Gripenu bude radar Selex Galileo s elektronicky fázovanou anténou a schopností vyklápění do stran.
Zcela nový je také radiolokátor Selex-ES ES-05 Raven s elektronickým vychylováním paprsku a objevnou výklopnou „swashplate“ konstrukcí, která dává letounu velmi dobré radarové pokrytí. Změnami prošla také avionika. Kokpitu vévodí širokoúhlý displej typu WAD (Wide Area Display) o rozměru 19x8 palců, který po vzoru F-35 zabírá prakticky celou plochu pod průhledovým displejem před pilotem.
Piloti JAS 39E také dostanou k dispozici nový přilbový zaměřovač HMD Targo a rozšířenou škálu protiletadlových i protizemních zbraní, k jejichž nesení bude k dispozici nově deset závěsníků (o dva více proti verzi C). Výrazně bude také rozšířeno elektronické vybavení od zaměřovacích a průzkumných kontejnerů nových typů až po výše popsaný systém elektronického boje Arexis.
Přestože je letoun Gripen E formálně stále ve vývoji, má za sebou již první zahraniční objednávku, a to z Brazílie (brazilské letecké podniky se na vývoji a výrobě nových gripenů výrazně podílejí). Zájem se očekává i z dalších zemí, zejména latinskoamerických, které budou chtít odebírat letouny vyrobené v Brazílii. V Evropě má Gripen E největší šance ve Finsku, mluví se také o Rakousku a Švýcarsku, 60 kusů pak objednalo domácí Švédsko.
Zejména na žádost brazilského letectva dostaly letouny JAS 39E moderní širokoúhlý displej, který nahrazuje analogové přístroje.
Nákup JAS 39E by byl pro Českou republiku variantou, pokud by se dařilo naplňovat plán vlády na růst rozpočtu ministerstva obrany a zároveň by armáda poptávala výkonnější variantu současných strojů. Brazilská objednávka se sice zastavila na částce 125 milionů dolarů za kus, započítána je v to však rozsáhlá logistická podpora, transfer technologií, zbraňové systémy a zejména úpravy, které si na původním stroji vyžádala brazilská armáda (například výše zmíněný WAD displej).
Pro pozdější zájemce s existujícím podpůrným vybavením a existující infrastrukturou pro provoz typu JAS 39 se však cena jistě výrazně sníží a dá se předpokládat, že nový Gripen E bude za deset let stát zhruba 80 milionů dolarů. To je zhruba o třetinu více, než stály nové verze C, velkou výhodou nového modelu však stále budou (snad výrazně) nižší provozní náklady, které mohou o konečném výběru rozhodnout.
Konec II. ze tří dílů. (První naleznete zde.)
Ve třetím díle se podrobněji podíváme na možnost, že by na českém nebi „zdomácněly“ stealth stroje 5. generace.
Oprava: Článek mylně uváděl počet letounů F-16 objednaných Slovenskem. Není jich 12, nýbrž 14.
