Již během prvního dne našeho pobytu a zároveň nultého dne Comdexu jsme měli možnost přesvědčit se o tom, že město podobné Las Vegas byste hledali jen těžce. Hned poté, co jsme ráno vstali a napsali první článek z Las Vegas o naší cestě sem, vybalili jsme z batohu plavky a vyrazili do osmého patra hotelu, kde se nachází velký bazén na plavání a malý bazén s horkou lázní. Později se ukázalo, že pro aklimatizaci to byl více než vhodný krok, jinak bychom přechod z chladných podzimních dní v Praze do horkého pouštního podzimu zde v Nevadě (v neděli byste zde naměřili více než 30 stupňů Celsia) nemuseli zvládnout tak úplně bez problémů, byť naší povinnou výbavou byla dostatečná zásoba tekutin. 
Po ranní seanci v bazénu jsme se vydali prozkoumat hlavní třídu vedoucí z našeho Stratosphere hotelu do Centra – Las Vegas Bld. Protože jsme však cestou narazili na autobus místní hromadné městské dopravy, rozhodli jsme se vyzkoušet si jej a urychlit tak náš transport do centra. Zpočátku jsme v něj příliš velkou důvěru neměli, později jsme se odvážili si i sednout na sedadla úplně vzadu, což se ovšem nakonec ukázalo jako kámen úrazu. V té chvíli si totiž do autobusu přistoupil i párek seniorů, kteří si přisedli k nám a okamžitě jsme ucítili závan moči. Ten se umocnil ve chvíli, kdy se důchodce rozhodl přesednout si ke své partnerce, což Ondřej nevydržel a až do konce cesty stál. Kupodivu při dalších cestách MHD se opět odvážil posadit se, já už však podobnou důvěru ve zdejší autobusy neměl a tak velkou odvahu jsem zatím stále nenašel. Každopádně by tu bylo první ponaučení pro všechny cestovatele – dávejte si pozor, kam si sedáte. 
Cestu z centra směrem k výstavišti jsme pak absolvovali po svých a snažili se najít obchod, kde by prodávali redukce z amerických na evropské zásuvky. Nutno říct že poměrně úspěšně, nenechali jsme se ani nachytat na první nabídky obchodníků požadujících dvacet a více dolarů, na druhou stranu na výhodné nabídky za čtyři či pět dolarů jsme zatím bohužel nenarazili. Určitě bychom je ale hledali raději než stáli hodinu a půl dlouhou frontu při registraci novinářů na výstavišti, kam jsme krátce po poledni dorazili v domnění, že stihneme DVD konferenci začínající v jednu hodinu. Bohužel to nebylo ani v silách našich, ani v silách pořadatelů. Na druhou stranu jsme díky tomu stihli zajímavý diskusní panel určený novinářům a analytikům, na němž se hovořilo zejména o budoucnosti IT odvětví a byla představena řada nových, zajímavých produktů, o nichž jsme vás informovali v tomto článku. 
Přímo odsud jsme se pak přesunuli o pár stovek metrů vedle do MGM haly, kde pronesl svůj každoroční zahajovací projev jeden ze zakladatelů společnosti Microsoft Bill Gates. Než jsme se dostali do sálu, museli jsme projít důkladnou bezpečnostní prověrkou (detektory kovu + ruční kontrola obsahu batohu, v němž jsme nosili příslušenství), kterou si ostatně musí na vlastní kůži vyzkoušet každý, kdo se chce na letošní Comdex podívat. Po koncertu australského kytarového dua se poté na pódiu objevil i sám softwarový magnát Bill Gates, krátce po něm pak patnáct tisíc přítomných diváků mohlo sledovat, kterak ochranka doslova shazuje z podpódia přítomné fotoreportéry, kteří měli jen zhruba minutu na to, aby Gatese zachytili na fotografiích. Podobně přísní byli pořadatelé i v případě audiovizuálních záznamů na kameru, natáčení totiž bylo přísně zakázáno a ve chvíli, kdy jsme se pokoušeli načerno natočit několik záběrů z připravovaných her pro Xbox nás zaostřila jedna z pořadatelek, která okamžitě i přes svůj pokročilý věk vyběhla schody až k nám a kazetu s videozáznamem nám zabavila. Dále už jsme proto neriskovali, jen po skončení jsme se snažili natočit přímo na místě 
videoreportáž, bohužel jeden z členů ochranky neměl z naší snahy příliš velkou radost a bez diskusí nás vykázal. Záznam jsme proto natáčeli zhruba hodinu venku před hotelem, což pobavilo řadu kolemjdoucích, zejména když nás potkali na své cestě do města a o půl hodiny později i při cestě zpět. Ne vždy se prostě všechno daří tak, jak má, na druhou stranu, některé prology po neúspěšném natočení úvodního proslovu stály za to. Posuďte sami: :o)
Od zítřejšího dne, jsem totální kretén, a proto bych vás rád pozval do Las Vegas. Můžete si tady zahrát v casinu, nebo se můžete podívat támhle do CocaCola klubu. Je to tady všechno hrozně nádherné, jezdí tady autobus a je tady spousta turistů. Jak by kdo řekl, támhle někde jede auto a tady procházejí další lidé. Nikdo si ale ovšem nedokáže představit, že je tady spousta lidí, kteří jsou homelessáci. A nerad bych zmiňoval toho pána, který se pomočil v autobuse. A už vůbec nebudu zmiňovat ženskou, která nám ukradla videokazetu. Z Las Vegas pro server Technet Ondřej Juřík
Pondělí pro nás začalo hodně brzy a nepříliš šťastně. Na jednom z notebooků (shodou okolností to byla tatáž Toshiba, jejíž sestřička se porouchala den před odletem Comdex) se totiž porouchalo napájení a způsobilo nám tak nemalé problémy a spoustu vrásek na čele (zdravíme Toshibu a jejich „spolehlivé“ notebooky řady DVD-35). Řešit tyto problémy však ráno nebylo čas, v osm hodin totiž začínala snídaně s nVIDIA. Zde nás kromě jídla čekala prezentace nového chipu NV17M jak po designové, tak i po výkonnostní stránce a ironií osudu vývojáři chipu oznámili, že jako první jej bude montovat právě Toshiba. Doufejme jen, že tato její řada bude stabilnější než notebooky, kterými jsme se rozhodli vybavit si firmu my (všechny čtyři kousky, které jsme zakoupili, již byly minimálně jednou se závažným problémem na reklamaci). Po skončení jsme se ještě pokochali pohledem na nové LCD displeje od LG Philips a vyrazili přistaveným nVIDIA Shuttle Busem na výstaviště.
Poté, co jsme prošli bezpečnostní kontrolou, jsme se rozkoukali, ztratili, našli a vyrazili na prohlídku, abychom se co nejdříve přemístili do jedné z hlavních zasedacích místností Hiltonu, kde v pravé poledne začala přednáška šéfa Sony Corporation Kunikateho Anda a po něm ve tři hodiny šéfa Nokie Jarmo Ollily. Odsud jsme pak plynule pokračovali na diskusní panel o dopadu teroristického útoku na USA 11. září na IT odvětví. Zde nás od práce rozptyloval pouze zvukař, který mezi přítomnými návštěvníky a novináři v košilích či saku vynikal zejména vytahaným černým tričkem, montérkových kalhotách stažených páskem a zutých botách, bez nichž obcházel sál a testoval kvalitu jím reprodukovaného zvuku.
Tím náš únavný den na výstavišti skončil a my se mohli v klidu přesunout na akci AMD. Bohužel protože jsme zapomněli, odkud Shuttle Bus odjíždí, chvilku jsme bloudili, než jsme našli alespoň limuzíny s logem AMD. Přítomní manažeři AMD byli pobaveni tím, že jsme vyšli úplně na druhé straně výstaviště a nenašli přistavené autobusy natolik, že nás posadili do jedné z limuzín a nechali nás k autobusu odvést. Skvělý byl také fakt, že řidič limuzíny sloužil na vojně v Německu, takže Českou republiku poměrně dobře znal (v praporu s ním sloužili také Češi a Slováci) a ještě lépe znal české pivo, které také vozil v autě a tak nás mohl potěšit skleničkou dobrého vychlazeného Czechweisseru (americká značka budějovického Budvaru). Úspěšně jsme tedy dorazili na místo, nasedli do autobusu a nechali se odvézt na závodní dráhu.
Zde byla pro několik málo desítek novinářů z celého světa připravena večeře a netradiční benchmarky v podobě automobilů, z nichž stříbrné Dodge Viper představovalo Athlon XP a černá Corvetta Pentium IV. Tipněte si, kdo vyhrál. :o) Profesionální řidiči pak prováželi i zájemce o adrenalinovou jízdu a zážitek ze zrychlení z 0 na 180 km/h během deseti vteřin, náš fiktivní závod s rychlostí jsem vyhrál já v Dodge Viperovi, zatímco Ondřejův řidič v Corvettě byl o několik desetin vteřiny pomalejší (tentokrát už nikoliv povinně). Koneckonců námi vybrané vozy reprezentovaly i naše procesory – zatímco já jsem si před dvěma týdny pořídil Athlon XP, Ondřej mi správnost rozhodnutí neustále vyvracel a tvrdil, že by si raději koupil Pentium IV. Na závodní dráze alespoň zjistil, proč jsem se rozhodl tak, jak jsem se rozhodl :o)
Cesta zpátky z akce probíhala poměrně bouřlivě vzhledem k tomu, že někteří zahraniční kolegové v náladičce pokračovali na ZDnet party do hotelu RIO. My s Ondřejem jsme se zase dohadovali o tom, kdo z nás je větší amatér vzhledem k tomu, že jsme zcela ignorovali zájem dvou pohledných kolegyň a namísto pěkného večera s nimi jsme nakonec dojeli do našeho hotelu, provizorně rozchodili porouchanou Toshibu, pracovali a po půlnoci zalehli do pelechu a spali. Ostatně bylo to potřeba, dnes (úterý) jsme totiž vzhledem k dalším meetingovým a novinářským povinnostem museli vstávat již ve čtyři ráno.
