Agent Richard, ve skutečnosti seržant první třídy Clyde Lee Conrad, který československé tajné službě předal tajné plány NATO se znenadání odmlčel. Píše se srpen roku 1988 a komunistická rozvědka ČSSE marně čeká na další zprávy - více v prvním dílu.
Teprve po tři čtvrtě roce bylo všem jasné, proč se Richard v létě 1988 definitivně odmlčel. Byl zatčen. Desátého března 1989 přinesl deník New York Times zprávu o odhalení Conrada a nejméně pěti dalších vyzvědačů z řad amerických vojáků, kteří v Německu pracovali pro Maďarsko a pro Československo.
Jednačtyřicetiletého Conrada zatkla západoněmecká policie se souhlasem Washingtonu 23. srpna 1988. Tři roky po tom, co po dvaceti letech služby odešel z armády, žil Clyde Lee Conrad ve městě Kaiserslauternu se svou německou ženou a patnáctiletým synem. Ve stejnou dobu polapila policie v Mnichově a ve Stockholmu kurýry Kercsikovy.
Na spojení obou bratrů přišly západní tajné služby jednoduše. Německá kontrašpionáž hlídala byt v Mnichově, který obýval jeden ze spiklenců. Její příslušníci si všimli auta se švédskou poznávací značkou, který byl před domem zaparkován. Podle obvyklé rutiny se dotázali ve Stockholmu, komu patří. Švédové odpověděli, že Sandoru Kercsikovi, jehož podezírají ze špionáže.
Už při prvních výsleších Sandor Kercsik vypověděl, že v roce 1967 potkal ve Vídni amerického vojáka maďarského původu Zoltana Szabóa. Szabó ho pak zásoboval několik let tajnými dokumenty. A v roce 1974 ho seznámil v Mohuči s Conradem. Potom ho Němci předali Švédům, kterým se už také Imre Kercsik přiznal.
Koncem sedmdesátých let odešel Szabó z armády a přestěhoval se do Rakouska. Vyvázl tím, že se tam nechal v roce 1989 odsoudit. Dostal směšný trest – deset měsíců vězení. Bez ohledu na to, že se ukázal jako rekordman mezi vyzvědači – do rodného Maďarska posílal zprávy už od roku 1967, tedy 22 let. Vzhledem k tomu, že dostal trest v Rakousku, nemohli ho za stejný přečin soudit jinde. A pak Szabó pomáhal Američanům usvědčit Conrada.
Tento seržant byl neobyčejně drzý. Když cítil, že se kruh okolo něho stahuje, nabídl důstojníkům FBI, že jim pomůže odhalit síť vyzvědačů v armádě, protože zná maďarského zpravodajského důstojníka, který si říká David. Chtěl za to 50 tisíc dolarů. Ve skutečnosti nedal Conrad kontrašpionáži žádnou použitelnou informaci.
Nakonec Maďaři doporučili Kercsikovým, aby se svými armádními vyzvědači přerušili spojení. Není jasné, jak se maďarská tajná služba dověděla o Conradově podvodu, ale je možné, že ji informoval Szabó, domnívali se zpravodajové amerického listu New York Times.
Avšak americká kontrašpionáž nedokázala Conrada usvědčit. Generál William Odom přiznal, že začátkem osmdesátých let si tato služba uvědomovala únik přísně tajných dokumentů, ale neuměla ho objasnit. Následující rok postavili Conrada před soud v Německu. Po 24 dnech procesu v Kopníku (Koblenz) poslali Němci Conrada 6. června 1990 do vězení na doživotí. Potom ho předali Američanům. Rovněž americký soud mu v červenci 1991 udělil doživotní vězení. Trest si odpykával ve vězení v Diezu v Německu. Tam také 12. ledna 1998 podlehl infarktu.
Teprve když přišly do Prahy zprávy o Conradově procesu, právě propouštění důstojníci zpravodajské služby se s úžasem dovídali, že současně s nimi kupovali obdobné dokumenty Maďaři. Od roku 1975 zaplatila Budapešť americkým seržantům 1,2 milionu dolarů, kdežto Praha jenom 207 tisíc dolarů plus 7 tisíc marek. Richard prý je ukládal v nějaké švýcarské bance. „Není doloženo a je velice nepravděpodobné, že by se Sověti na těchto platbách nějak finančně podíleli,“ zdůraznil plukovník Přemysl Holan, který se na jaře 1990 podílel na analýze činnosti československé rozvědky.
Vyšetřování FBI ukázalo, že výzvědnou síť zorganizoval Conrad. Když se chystal k odchodu z armády, předal své kontakty s východoevropskými špiony seržantu Roderickovi Jamesi Ramsayeovi. Ten pak získal nové agenty Rondeaua a Gregoryho.
Krást tajné materiály bylo tak jednoduché
Ramsay prodal asi 200 plánů na obranu střední Evropy, dokumenty o umístění a použití taktických jaderných zbraní NATO a příručky o vojenské komunikační síti. V letech 1983–1986 za ně dostal 25 tisíc dolarů. Gregory byl aktivní od března 1984 do října 1986, jeho vrcholným číslem bylo předání deseti kilogramů tajných dokumentů o plánech NATO Conradovi.
„Krádež čerstvých dokumentů byla náramně jednoduchá,“ vypovídal Ramsay v interview Lynnu Fischerovi v roce 1996. „Otevřel jsem sejf, vzal jsem spisy a odnesl je ke kopírce v hale naší úřadovny. Pak jsem dal kopie do aktovky a odešel jsem domů. Anebo jsem si je přečetl a šel domů, kde jsem zpaměti namluvil na malý magnetofon všechno, co jsem si zapamatoval. Nakonec jsem měl během dvou týdnů 175 dokumentů (...) Většina z nich měla klasifikaci Tajné nebo NATO tajné, asi deset procent Přísně tajné.“
Conrad vysílal Ramsaye na schůzky s bratry Kercsikovými, kteří sloužili jako kurýři, případně s dalšími lidmi z maďarské zpravodajské služby. „Ale nikdy jsem nepřekročil hranice železné opony,“ zdůraznil. „Nebyl k tomu důvod.“
Z armády odešel šestadvacetiletý Ramsay v listopadu 1985 ze zdravotních důvodů. Prý už nechtěl dělat špionáž, ale bál se Conrada, proto byl rád, když mu při lékařské prohlídce dali záminku armádu opustit. Potom se vrátil do Bostonu. Po třech letech se přestěhoval na Floridu, kde pracoval u autobusové firmy v Tampě jako řidič. Tam ho 7. června 1990 zatkli. Soud v Jacksonvillu ho v roce 1992 poslal na 36 let do vězení. Seržanta Jeffreyho Stephena Rondeaua z Bangoru ve státě Maine uvěznili z příkazu soudu na floridské Tampě v říjnu 1992. Koncem dubna 1993 zatkli seržanta Jeffrey E. Gregoryho ve Fort Richardsonu na Aljašce.
Speciální agent FBI Joseph Navarro, který vedl celé vyšetřování, později řekl, že Ramsay ukryl některé přísně tajné spisy u své matky v Tampě, ale po zatčení Conrada v roce 1988 je zničil. Když jeho podřízení prohledávali v červnu 1990 matčin byt, už tam nic nenašli.
Dvaatřicetiletý Gregory a třicetiletý Rondeau stanuli před soudem v Tampě v roce 1994. Prokurátor pro ně žádal doživotí a pokutu čtvrt milionu dolarů. Nakonec jim soudce vyměřil po 18 letech žaláře. Prý přihlédl k tomu, že šlo o „malé ryby“, třebaže byli členy skupiny, která vážně ohrozila obranu Evropy.
„Byl jsem velmi mladý a bláznivý,“ snažil se omluvit svou činnost, která trvala dva roky, Gregory. Rondeau poznamenal: „Rád bych řekl, že se velice omlouvám Spojeným státům.“
„Vojska pod mým velením by byla následkem toho velice ohrožena, protože mohla být rychle poražena,“ prohlásil penzionovaný generál Glenn Otis, který velel 7. americké armádě v Evropě a Střední skupině vojsk v letech 1983-88.
Československé rozvědce předala tato skupina velmi důležité údaje. Tisíce stran materiálů. Pravda, některé údaje byly útržkovité, zachycovaly pouze části dokumentů, ale přesto byly velice cenné. Jenom poplachové plány NATO v Evropě měly hodnotu stamilionů dolarů. Špioni slibovali dodat i zprávy o amerických agentech v Československu, ale to už nestačili.
Trojici amerických vojáků šlo jen o peníze. Ramsay to později ve vězení přiznal. Není divu, že se mezi nimi objevovaly rozmíšky. Conrad měl jednu dobu snahu Szabóa z tohoto obchodu vynechat. Nakonec se českoslovenští zpravodajci scházeli s každým zvlášť, aniž o tom druhý věděl.
Moskva získané dokumenty tak oceňovala, že dokonce poslala pražským kolegům písemné poděkování. To bylo za těch čtyřicet let opravdu výjimečné gesto.
Co přesně špioni ukradli, vědí jen v Moskvě
V roce 1989 se dostal před soud další agent, kterého zverboval Szabó – americký výsadkář italského původu Thomas Mortati. Od roku 1981 sloužil v italské Vincenze maďarské rozvědce za měsíční plat 500 dolarů. Předával jí tajné informace o základnách americké armády a NATO na Apeninském poloostrově. Některé také získával za úplatky od italských důstojníků. Místní soud ho odsoudil pouze na několik let, které si odseděl.
Ovšem během vyšetřování nemohli Američané přesně určit, co všechno seržanti od 8. divize v Bad Kreuznachu Varšavské smlouvě prodali. V roce 1990 získala FBI od československých úřadů souhlas, aby se to sama pokusila zjistit od bývalých pracovníků rozvědky, kteří byli v tomto bodě zbaveni mlčenlivosti.
Někteří nic nepověděli – mlčenlivost či aspoň mlhavé odpovědi považovali za věc profesionální cti. Nicméně ani tito bývalí zpravodajci neznali podrobnosti. O údaje vojenského charakteru se nikdy příliš nezajímali. Posílali je do Moskvy a pro pořádek také na Generální štáb v pražských Dejvicích. Jenže v Praze je protokolárně zničili, dochoval se pouze jejich seznam. A do moskevských archivů nikdo nenahlédne. Seržanti dodali – podle oficiálního počítačového hodnocení – 366 velmi cenných, 76 cenných a 20 zajímavých materiálů.
Proto se museli američtí vyšetřovatelé spokojit se seznamy těchto dokumentů. A navíc si v Praze ověřili, že další dosud neodhalení seržanti, kteří by mohli tajnými spisy zásobovat nejen československou rozvědku, ale i jiné služby, neexistují. To jim vedení federálního ministerstva vnitra potvrdilo.
Přesto později objevila FBI dalšího člena této sítě, o němž však neměli Češi ani tušení. V úterý 10. června 1997 zatkla Kelly Therese Warrenovou, která v letech 1986–1988 sloužila na velitelství 8. pěší divize v Bad Kreuznachu. Warrenová, která rovněž používala jména Churchová či Naughtonová, tehdy připravovala spisy k odtajnění a k publikaci. V únoru 1999 poslal soud tuto bývalou poddůstojnici do vězení na 25 let. Obžaloba ji vinila z toho, že předávala tajné dokumenty Conradovi.
Rozluštili Američané tajnou komunikaci s Prahou?
Jak západní kontrašpionáž tuto síť objevila? O tom se pracovníci československé rozvědky dlouho dohadovali. Možností provalu byla spousta.
- Předně pracovat pro dvě služby vždycky zvyšuje riziko odhalení.
- Hamižný Conrad mohl nabízet dokumenty rovněž dalším rozvědkám.
- Szabó, jehož Conrad ze spolupráce už vyřadil, ho mohl z pomsty u Američanů shodit.
- Ramsay občas holdoval marihuaně a hašiši. Dva kamarády, kteří byli na drogách závislí, dokonce zverboval – Rondeaua a Gregoryho.
- Také mohl Conradovi selhat pokus o verbování dalších seržantů ve spisovně a některý z nich to oznámil vojenské kontrašpionáži.
- Tajná policie některého státu si mohla všimnout kontaktů Conrada s bratry Kercsikovými.
- Američané se prý naučili číst druh tajnopisu, kterým Praha psala Richardovi některé požadavky. Ostatně ve druhé polovině osmdesátých let na to upozornila KGB československou rozvědku. I tato možnost připadala v úvahu.
- Některé informace, o které se opírala sovětská delegace při jednáních o odzbrojení ve Vídni, mohly pocházet z tohoto pramene – a vzbudily pozornost Američanů.
- Anebo americkou kontrašpionáž přivedl na stopu Conradovy sítě krtek usazený v centrále KGB? Toto poslední vysvětlení podal roku 1997 Pete Early ve své knize věnované případu sovětského superkrtka v centrále CIA Aldricha Amese. Ames od poloviny osmdesátých let zrazoval americké krtky v sovětských tajných službách. Jedním z nich byl i důstojník GRU Vladimír Vasiljev, který měl u Američanů krycí jméno Accord. A právě Accord upozornil na Conradovu skupinu ještě dříve, než zase jeho prozradil Ames. Vasiljeva Sověti popravili – stejně jako většinu ostatních prozrazených vyzvědačů.
Málokterý člověk, který se upíše špionáži, zpočátku počítá s tím, že by ho někdo mohl zradit, byť sám zrazuje jiné. A přitom – jako v tomto případu – řetěz zrad nemá konce.
Ponaučení pro příště
Trable s americkými dobroželatěli zřejmě vedly k tomu, že se v pražské centrále začali zamýšlet nad tímto druhem agentů. Sověti nabídli metodiku, kterou pro jejich přijímání vypracovalo specializované oddělení. Praha ji s chutí přijala a s drobnými úpravami rozeslala jako směrnici na všechny rezidentury. Naproti tomu českoslovenští vojenští zpravodajci si sepsali vlastní proceduru.
Jestliže přijde nějaký cizinec s neurčitou nabídkou, musíte zavolat vybraného pracovníka rezidentury, který se ho ujme, zněl pokyn pro recepční ve vrátnicích zastupitelských úřadů. Operativec ho zavede do přijímací místnosti a tam mu dá vyplnit jednoduchý dotazník. Písemnou formu volíme proto, aby případný odposlech nezachytil důvod návštěvy.
Dotazník se ptal: Co můžete prozradit o své osobě? Co chcete nabídnout a za jakou cenu? Můžete nám tady nechat vzorek anebo část dokumentu, abychom ho mohli posoudit?
Tři minuty do soudného dne, Joe Navarro. Skutečný příběh dvou výjimečných mužů, připomínající hru kočky s myší, se odehrává na konci studené války. Je šokující výpovědí o tom, jak Americe a celému západnímu světu reálně hrozilo naprosté zničení kvůli rozsáhlému úniku tajných válečných plánů a strategických informací o jaderných zbraních.
Když cizinec přijatelným způsobem odpoví a nabídne ukázku, musí se důstojník rozvědky poradit s kolegy. Materiály jenom letmo prolistují a odhadnou, jestli mají vůbec nějakou cenu. Mají-li zájem, domluví další schůzku za několik týdnů. Vzorek pošlou kurýrem do Prahy, kde ho posoudí, případně odešlou k hlubší expertize do Moskvy. Teprve když všichni dojdou k závěru, že se jedná o seriózní nabídku, dá centrála souhlas k další schůzce.
Toto setkání už se nemůže uskutečnit na diplomatické půdě. Několik vybraných míst by mělo ležet poblíž ambasády, přitom přístupové cesty k nim by se měly dát snadno kontrolovat, aby bylo jasné, jestli neznámého nezajišťuje cizí sledovačka. To by pak byla buď provokace místní kontrašpionáže, anebo se poctivě vyhlížející dobroželatěl choval už dřív tak neopatrně, že na sebe upozornil.
Samozřejmě rezidentura musí vypracovat podrobný scénář každé schůzky včetně alternativ pro případ provalu.
Celý příběh a jeho pozadí najdete v právě vydané knize Tři minuty do soudného dne přímo od Joe Navarra.
Výňatek ze 4. dílu knihy Československo ve zvláštních službách (2002)
