Určitějiž každý z vás slyšel něco o tzv. klientecha serverech. To jsou dvě složky, z nichž každá plní jiný úkol; klientžádá o nějaké služby a je vlastně iniciátorem celé komunikace a na druhoustranu server tyto služby neposkytuje sám od sebe, ale jen na žádost klienta.Nyní se na celou komunikaci podíváme podrobněji. Představte si klientaspuštěného na počítači A. Tento klient formuluje své požadavky na konkrétníslužby a následně je zasílá své partnerské složce v podobě serveru napočítači B. Server je přijímá, zpracovává a reaguje na ně (např. posílá zpětdata z podnikové databáze). Základní podmínkou této komunikace je to, že klientmusí být vždy schopen najít odpovídající server. Naproti tomu server musí býtschopen přijímat všechny požadavky svých klientů na takovém portu, který jeznám i klientovi.
Většinainternetových serverů dnes funguje na operačním systému Unix (Linuxem počínajea konče rozsáhlým Compaq Tru64 UNIX). Ten se stal motivem některých "pověstí amýtů" (o složitosti, uživatelské nepřívětivosti...), které jsou často zavádějící.Proč se o tom zmiňuji? Budete-li se v budoucnosti snažit vzdáleně přistupovatke svým počítačům a budete-li chtít, aby toto spojení bylo bezpečné a stabilní,nejspíš se stejně nevyhnete užití unixového spojení.
Vevíceúlohovém prostředí, jako je Unix,jsou zpravidla obě složky realizovány jako dva samostatné procesy - každý aleplní jinou úlohu v rámci operačního systému. Proces realizující složku v roli serveru je zpravidla systémovýmprocesem, tzn. že není spouštěn z popudu uživatele, ale operačníhosystému. Tak tomu bývá již při jeho počátečním zavádění. V prostředí operačníhosystému Unix jsou procesy tohoto typu označovány jako démoni (daemons).V podstatě se dá říct, že uživatel oprocesech tohoto typu vůbec nemusí vědět, protože démoni s ním přímonekomunikují.
Naproti tomu proces,realizující klientskou složku, je častoběžným typem aplikačního procesu, který si uživatel sám explicitně spouští ažna základě skutečné potřeby. Kromě toho, že implementuje příslušnéaplikační protokoly, bývá tento aplikační proces vybaven i vlastnímuživatelským rozhraním - nejčastěji jednoduchým a řádkově orientovaným.Typickým příkladem může být protokol FTP (File Transfer Protocol), jehožklientská složka bývá v Unixu implementována jako samostatná utilita, svlastním řádkově orientovaným uživatelským rozhraním - pro Windows existujetaké velká spousta FTP klientů, ale o jejich jednoduchosti a zejména náročnostina paměť lze jen diskutovat (kdyby měl někdo z vás zájem o FTP klienta na88kB resp. 171kB, klidně si o něj napište na michal@notebooky.cz- rád vám jej pošlu). Prostřednictvím tohoto jednoduchého rozhraní pak uživatelzadává, které soubory si přeje přenést, které zkopírovat atd.
V poslední době se však totoschéma začíná poněkud měnit, v souvislosti s tím, jak i Unix postupně získávágrafická uživatelská rozhraní, a opouští uživateli tolik kritizovaná, strohářádková rozhraní. Zde již jsou i klientské složky realizovány bez vlastníhouživatelského rozhraní, a toto jim vytváří až příslušná grafická nadstavba(např. systém X-Window). S klientskou složkou, implementující vlastní aplikačníprotokoly, pracuje prostřednictvím přesně definovaných konvencí, které tvořítzv. aplikační programové rozhraní (API, Application Programming Interface).
To by mělo pro dnešek stačit.V příštím díle se podíváme na některé zvláštní protokoly používané přivzdáleném přístupu.
