S viry v těle a komunisty za zády. Život profesora Ctirada Johna

  10:00aktualizováno  10:00
V pátek 12. října zemřel profesor Ctirad John, legenda české imunologie, ve věku požehnaných 98 let. Sám se nepovažoval za hrdinu, ale celý život nejen bojoval proti nemocem, ale neustoupil ani zlu kolem sebe.

Imunolog a mikrobiolog Ctirad John na snímku z března 2009 | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Na jaře 1968, kdy se v Československu většina lidí probudila v touze po větší svobodě, se i osmačtyřicetiletý docent Ctirad John s několika přáteli snažil, aby na První lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze zavládl duch demokracie. Nejvíc mu přitom pomáhali medici Michal Anděl a Martin Bojar. Stal se studentským kandidátem na proděkana. Při volbách porazil favority, které prosazovala stranická organizace.

Vpád sovětských vojsk v srpnu všechny snahy o větší díl svobody zničil. John do funkce proděkana nenastoupil. Ještě v lednu 1969 se národ vzedmul k odporu proti okupantům, když doprovázel na poslední cestě studenta Jana Palacha, který se na protest proti okupaci a cenzuře upálil.

Když v létě 1970 odešel do penze vedoucí Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii profesor František Patočka, byl jediným kandidátem na jeho místo John. Znormalizované vedení fakulty mu však příliš nedůvěřovalo. Nicméně nemělo nikoho, kdo by tuto funkci zastával, vždyť služby tohoto pracoviště by mohli potřebovat i nejvyšší funkcionáři. Proto ho jmenovalo jen prozatímním vedoucím.

Na podzim se Johnova politická nespolehlivost potvrdila. Při prověrkách, které musel podstoupit snad každý člověk pracující hlavou, dostal otázku: „Jak hodnotíte čin Jana Palacha?“ Docent John se opovážil odpovědět: „Vážím si ho.“ Z komunistické strany ho vyloučili.

Začátkem ledna 1977 poslala skupina disidentů v čele s Václavem Havlem komunistickému vedení státu manifest, v němž požadovala dodržování demokratických práv – Chartu 77. Režim rozpoutal proti signatářům ohromnou propagandistickou a utlačovatelskou kampaň.

Imunolog a mikrobiolog Ctirad John na snímku z března 2009

Imunolog a mikrobiolog Ctirad John na snímku z března 2009

Děkan fakulty profesor Vladimír Baláš si zavolal Johna a požádal ho: „Měl byste napsat dopis, ve kterém chartisty veřejně odsoudíte. Zveřejní ho Rudé právo. Také televize vás natočí.“

John se ani na okamžik nerozmýšlel, co udělá. Ovšem nejdřív s tím musí seznámit rodinu. „Ale já to nenapíšu,“ sdělil doma. „A potom to bude hrozné.“ Syn Radek okamžitě souhlasil. A k němu se přidali ostatní. Docent John sepsal dopis, v němž vylíčil, jak probíhá rekonstrukce ústavu. A to bylo všechno.

Tentokrát ho k sobě povolal tajemník fakulty Švach a spustil: „Kdo vás řídí?“ Tento bývalý estébák si nedovedl představit, že existují lidé, kteří myslí sami, bez cizí pomoci. Teď museli Johna okamžitě vyměnit. Na děkanát si zavolali jednoho pracovníka laboratoře, člena KSČ, a přemlouvali ho, aby funkci převzal. Bezvýsledně, nechtěl. Předvolali druhého, třetího, čtvrtého. Marně. Třebaže to žádný otevřeně neřekl, všichni stáli za Johnem. Vymlouvali se všelijak – maléry v rodině, potížemi se zdravím.

Docent John vedl ústav dál, od září 1981 dokonce bez přídomku „prozatímní“. A po šesti letech, kdy politické tlaky polevovaly, směl obhájit doktorskou dizertaci. Avšak profesorský titul dostal až po pádu komunistického režimu, v roce 1990. To už tři roky pracoval v Laboratoři pro speciální lékařskou mikrobiologii a imunologii, jak se jeho pracoviště přejmenovalo, jako penzista.

Směšný odbojář

Ctirad John pocházel z jižních Čech, narodil se 15. srpna 1920 v Číčenicích na Strakonicku ve škole, dvojtřídce, kde jeho rodiče Čestmír a Emílie učili. Zůstal jedináčkem. „Dědeček zavedl tradici, že když máme německy znějící příjmení, křestní jména musíme mít ryze česká. Proto mě pokřtili Ctirad.“

Reformní reálné gymnázium studoval Radek, jak mu všichni říkali, v Prachaticích. „Měli jsme výborné učitele, zvláště na češtinu a biologii. A profesor tělocviku Josef Franc nám přibližoval Bibli kralickou. Diskuse s ním přispěly k tomu, že jsem nikdy nejednal jako křivák. Inspiraci k životu jsem našel. Teď jsem začal hledat jeho smysl. Chtěl jsem porozumět sám sobě. Šilhal jsem po literatuře a divadle, v Písku, kam otce přeložili, jsme ho hráli amatérsky. Ale mé nervy by divadelní svět, který je tak impulzivní, nevydržely. Hodně jsem četl. Uchvátily mě knihy Paula de Kruifa Lovci mikrobů a Bojovníci se smrtí, vyprávějící o podivuhodné práci bakteriologů, kteří hledají nové léky a nové cesty k léčbě nemocí. Nakonec jsem si uvědomil, že filozofie, pokud není zakotvena v přírodních vědách, létá v oblacích. Základem myšlení jsou medicína a biologie. Proto jsem se rozhodl studovat lékařskou fakultu. A zlákal jsem k tomu i svou lásku Boženku Pilkovou.“

Nejdřív v létě 1938 cvičil na všesokolském sletu v Praze. Na podzim následujícího roku nastoupil i s Boženkou na lékařskou fakultu. Účastnili se protestů proti německým okupantům, které spontánně propukly v den jednadvacátého výročí vzniku republiky 28. října. Když Němci přepadli vysokoškolské koleje a jejich osazenstvo poslali do koncentráku, měli štěstí – Radek bydlel ve Studentském útulku učitelských dětí ve Vratislavově ulici. „Tahle malá kolej, asi pro stovku studentů, jim zřejmě nestála za to. Ani dívčí kolej v Budči. Ostatně děvčata do koncentráku nehnali.“

Po uzavření českých vysokých škol se oba vrátili domů. Radek nejdřív pracoval v lese jako drvoštěp. Potom pomáhal zvěrolékaři na jatkách. Boženka učila na rodinné škole němčinu.

I Radek skončil jako učitel němčiny a obchodní nauky na učňovské škole – němčina ho zachránila před nuceným nasazením v říši. „Byla to pro mne učňovská léta. Zvládat učně nebylo snadné. Přijížděli vlaky z celého Pošumaví, nevyspalí, někteří i hladoví a já do nich musel cpát vědomosti. Byl to kurz z praktické pedagogiky.“

V Písku založili Divadélko pro sto – víc diváků se do sálu nevešlo. „Když se zhroutila republika a české země zabrali Němci, celý národ se ocitl v hluboké defenzivě. Mládež potřebovala vyburcovat, potřebovala se orientovat a najít životní cíle. A to se dalo dělat jedině literaturou a divadlem.“ Mladý John tam hrál, režíroval i dramaturgoval. „Občas u nás režíroval skvělý Václav Krška. Od něho jsem se učil, jak vést kompars, jak vést lidi.“ Kromě toho psal verše. A do Naší doby, známé revue s masarykovskou tradicí, posílal recense naučných knih.

Rok před koncem války zakázali okupanti divadlo. Naštěstí Čechům povolili, aby aspoň pořádali recitační večery. „Připravil jsem průřez veršů Václava Renče z jeho dramatu Císařův mim pod názvem Proměny herce Genésia. Konec války byl na obzoru a my jsme předváděli životní filozofii, která měla diváky posilovat. Herec Genésius, konvertita, vedl dialog s římským císařem Diokleciánem. Císař požadoval: ,Já chci stálost, pevnost, řád!‘ Genésius namítal: ,Hledej řád v tom, co se mění.‘ Tím jsme dávali posluchačům naději, že změna, která má přijít, je nadějí pro nás všechny.“

V roce 1942 odešlo několik amatérských herců do Prahy, aby zkusili štěstí na profesionálních scénách. To se jim skutečně podařilo. Všichni byli levičáci, četli ruskou literaturu, sledovali nástup sovětské armády na východní frontě, ale o koncentrácích a diktátorském režimu neměli ani tušení. Po čase navázali styk s komunistickou odbojovou skupinou Předvoj. A když se občas vraceli do Písku, mluvili o tom s kamarády, kteří tam zůstali. A uvnitř divadelní skupiny vznikla odbojová organizace napojená na Předvoj. John byl pověřen psaním letáků proti okupantům.

„Byla to směšná ilegální činnost,“ trochu s uzarděním vzpomíná profesor John. „Tiskli jsme protiněmecké letáky a někdy jsme přestřihli nějaký telefonní drát. A strašně jsme se tím pyšnili.“

V létě 1945 všichni vstoupili do Komunistické strany Československa, považovali to za naprosto přirozený krok. Pětadvacetiletý John se stal i členem Okresního revolučního národního výboru.

Vmilování do oboru

Nestačil by v rodině jeden doktor? Boženka o tom debatovala s Radkem. Nakonec se domluvili. On šel na medicínu, ona zamířila na filozofickou fakultu. Potom pracovala dlouhá léta jako redaktorka v nakladatelství Odeon.

Už během těch dvou měsíců podzimu 1939 si medik John zamiloval profesora biologie Jana Bělehrádka. „Potkal jsem se s pedagogem, který mě naučil ‚vmilovat se do oboru‘, aniž si toho byl on sám vědom. Vím, že jsem v tom nebyl sám, že stejným způsobem ovlivnil spoustu mých kolegů. Měli jsme štěstí – kdyby se taková bytost nevynořila, pobývali bychom na univerzitě víceméně zbytečně. Věcná část oboru se dá nastudovat z knížek. Ale motivaci ke studiu dává učitel.“

Teď si jeho přednášky znovu vychutnával, i když Bělehrádek jako rektor univerzity s nimi přicházel méně často. „Naučil nejen nás vnímat svět očima biologie. Byl vyznavačem celostního nazírání – holismu. Zdůraznění celků mu nebránilo bádat, měřit, vyjadřovat se v číslech. Navíc uměl všechno zařazovat do souvislostí, budovat mosty a můstky k příbuzným oborům, ba i k oborům humanitním. Naučil nás vážit si života, protože je věčný, jak říkával s Karlem Čapkem.“

Po komunistickém puči v únoru 1948 se Bělehrádek necítil dobře. Byl členem sociální demokracie a po jejím sloučení s KSČ do ní nevstoupil. Vděčně proto přijal nabídku UNESCO, aby pro ně pracovat v Paříži. Trvalo nějakou dobu, než se komunistické úřady rozhoupaly a udělily mu souhlas. V roce 1949 odjel, a když ho vláda z funkce odvolala, zůstal v exilu.

Druhým velkým vzorem Johna se stal Vilém Laufberger, fyziolog světového jména, byť člověk mnohem věcnější než Bělehrádek. Medik se s profesorem sblížil natolik, že ho badatel pověřil redigováním své knihy Vzruchová teorie. Tato práce změnila mnohé pohledy na činnost mozku.

Koncem roku 1949 Johna promovali na doktora všeobecného lékařství. Po jedenácti letech známosti, v lednu 1950, se Ctirad a Božena vzali. Dcera Štěpánka se jim narodila v prosinci, syn Radek o čtyři roky později.

Nemocný veterinář podnětem

„Původně jsem chtěl být psychiatrem. Ale tam měli přednost jiní, většinou protekční dítka. Po praktické medicíně jsem nikdy netoužil. Nedokázal bych se vznést nad bolestí a smrtí pacienta. Chtěl jsem dělat medicínu z hloubky a to jsem mohl jedině v laboratoři. Když ke konci studia přišla nabídka na místo v Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii na Albertově, nikdo o ně neměl zájem, ale já jsem zajásal. Nastoupil jsem tam jako asistent.“

Ústav vedl profesor František Patočka, zakladatel tohoto oboru v Čechách. „Měl jsem tedy velké štěstí, že se mým dalším velkým učitelem stal pan profesor Patočka. A svým způsobem i jeho bratr Jan Patočka, filozof, který se naučil chodit do mé laboratoře. Jan se zajímal o bakteriologii a imunologii, o všechny přírodní vědy a já jsem zase z něho čerpal ideu přirozeného světa. Pravda, cítil, že by se věda a technika mohly stát pro lidstvo nebezpečné, ale současně věděl, že záleží na lidech, jak jejich výsledky využijí či zneužijí. Nebyl to tedy člověk nepraktický a nepřející vědeckému pokroku, jak se občas traduje.“

Lauerát ex machina

Koncem padesátých let dostal mladý mikrobiolog pozvání na vojenské cvičení. Zhrozil se. Vždyť rozjel tolik pokusů na syrských křečcích s brucelózou. Musel by je přerušit, stálo by to spoustu peněz a výsledky by nezískal žádné. Patočka se rozhodl, že mu napíše lékařské dobrozdání na základě laboratorních testů, podle nichž trpí „masivní infekcí“. Oba věřili, že se toho vojáci zaleknou a ani vojenští doktoři z toho nebudou moudří. Určitě nevědí, že brucelóza se z člověka na člověka nepřenáší – to ví jenom pár lidí v několika laboratořích na světě. „Snad poprvé a naposled v životě napsal pod svůj podpis honosný titul laureát státní ceny Klementa Gottwalda,“ vzpomíná dnes John na svého šéfa.

Když přinesl listiny na vojenskou správu, službu konající důstojník je vzal a šel se poradit. Za chvilku se otevřely dveře a velitel starostlivým nevojenským tónem řekl: „Chlapče, co tady děláte? Vždyť vy se musíte léčit. Vy byste nám sem zanesl infekci.“

Pokusy byly zachráněny.

Jednou přivedli do ústavu veterináře, který trpěl jakousi chorobou s málo jasnými příznaky – měl trvale zvýšenou teplotu a byl neustále unavený. Laboratorní vyšetření ukázalo, že veterinář trpí brucelózou, kterou se nakazil od skotu. Tato infekce se snadno přenáší na člověka. Pro československé zemědělství, tehdy už násilně kolektivizované, to byl složitý problém.

Mladý imunolog se pustil do výzkumu této nemoci s obrovskou vervou – považoval ji za výzvu. „Tato chronická forma nemoci je vzorový model infekce, při níž mikroorganismy, v tomto případě brucely , dlouhodobě přežívají uvnitř buněk. Přitom se proměňují a záleží na imunitním systému, nakolik se s nimi dokáže vypořádat.“

Johnovi se podařilo vypracovat citlivou diagnostiku a originální způsob terapie této nemoci. Tím významně přispěl k jejímu vymýcení a stal se uznávaným expertem i na mezinárodní úrovni. V roce 1956 získal John titul kandidáta lékařských věd a v srpnu 1960 byl jmenován docentem.

Vyzrání ve Francouze

Na jednom zasedání kolegia děkana začátkem roku 1961 zaskočil Johna proděkan profesor Stanislav Reiniš: „Umíš francouzsky?“ Uměl – na rozdíl od většiny kolegů, kteří se domluvili německy a nyní spíš pilovali angličtinu. Fakulta dostala stipendium od francouzské vlády a hledala někoho, komu by ho přidělila. Na podzim 1961 odletěl docent John do Paříže. Sám, rodina musela zůstat v Praze jako rukojmí, aby ho toto rozdělení odradilo od případné emigrace.

„Pasteurův ústav měl vždycky zvláštní atmosféru. Mluví se tam stále o Monsieuru Pasteurovi, jako by Mistr byl stále živ. Pracoval jsem v oddělení mikrobiální chemie, které vedl Pierre Grabar, původem Rus. Tímto slavným imunologickým centrem stále procházela řada zahraničních pracovníků. Vznikla tam metoda imunoelektroforézy, která prvně umožnila laboratorně dostupnou analýzu bílkovinných složek krevní plazmy a jiných složitých antigenů – to bylo důležité k určení podstaty některých infekcí.

Českému mikrobiologovi dali za úkol, aby zkoušel pracovat s bakteriofágem, tedy bakteriálním virem. V zahraničních laboratořích se pokoušeli využívat bakteriofág k tomu, aby v živém organismu spustil tvorbu přesně cílených protilátek proti jednoduchým antigenům – tímto způsobem ustrojení protilátek poznávali. Také se učil vytvářet protilátky ve zkumavce, tedy in vitro. A zasvěcovali ho do metod buněčné imunologie.

Stal se svědkem ohlášení velkolepého objevu. „V říjnu 1961 představili v přeplněném amfiteátru ústavu François Jacob a Jacques Monod nový obecný model regulace syntézy bílkovin na genetické úrovni, za který později dostali Nobelovu cenu. Některé regulační mechanismy, které působí na úrovni buňky a organismu, mají určité společné znaky s děním na úrovni celků jiných, i společenských. Prostě na všech stupních organizace se uplatňuje komunikace.“

Imunolog a mikrobiolog Ctirad John na snímku z března 2009

Imunolog a mikrobiolog Ctirad John na snímku z března 2009

Když John později navštívil Jacobovu laboratoř, pozval jejího šéfa do Československa. Odpověď ho překvapila: „Ale ano, vždyť přijedu na oslavy Mendela. Jsem rád, že to bude na podzim, kdy se u vás dělají znamenité švestkové knedlíky.“

Přes den hltal mladý John novinky v laboratoři. O večerech a nedělích žil divadlem, uměním a filozofií. „Hluboce jsem prožíval tamní propojení vědy s uměním a vůbec se širokou oblastí lidského konání. Vlastně jsem opsal obdobnou dráhu jako můj učitel František Patočka, který za první republiky působil ve Francii a v Pasteurově ústavu. Setkal jsem se i s některými lidmi, kteří si na něj pamatovali.“

Paříž ho obohatila o setkání s velikány tehdejšího myšlení, učila ho umění diskuse a novým pohledům na svět. „Vzpomínám, jak jednou táhlo několik stovek studentů i intelektuálů, mezi nimiž byli básník Tristan Tzara, filmový kritik Georges Sadoul a spisovatel André Still, k domu, v němž bydlel levicový spisovatel Jean-Paul Sartre. Chtěli mu vyjádřit úctu a respekt k jeho postoji k válce v Alžíru. Sartre totiž nesouhlasil s francouzským kolonialismem. Jindy jsem se účastnil přednášky o dialektice a humanismu. Na tuhle diskusi na odtažité filozofické téma se sešlo tolik studentů, že museli nainstalovat přenos z hlavního sálu i do přilehlých prostor – to bylo pro tehdejší Francii příznačné. Nedovedl jsem si představit, že by se něco takového odehrálo třeba v Praze.“

Měl štěstí, že stipendium tam prožíval rovněž sochař Stanislav Hanzík. Ten ho provedl pařížským výtvarným světem a zavedl ho i do ateliérů Akademie krásných umění.

„Většina mládeže a intelektuálů myslela levicově, i když zpravidla nebyli členy komunistické strany. Říkal jsem si, že pokud je v levicovém učení něco živého, co může proniknout k nitru člověku, je to tady, nikoliv ta karikatura, kterou jsme měli v Československu. Když jsem při zpáteční cestě v letadle otevřel Rudé právo, uvědomil jsem si, že se vracíme do země, kde se nic neděje.“

Pobyt ve Francii uzavřel jeho formování. „Myslím, že jsem tam definitivně myšlenkově dozrál. Známí doma mi pak říkali, že se chovám jako Francouz.“

Mezinárodní expert s překážkami

Ve druhé polovině padesátých let se v Praze rodila imunologická škola, jejími nejvýznačnějšími představiteli byli dr. Jaroslav Šterzl z Mikrobiologického ústavu a dr. Milan Hašek z Biologického ústavu Akademie věd.

„Právě díky profesoru Šterzlovi jsem objevil imunologii. Otevíral nám dveře do světa tím, že tady pořádal mezinárodní sympozia, na která přijížděli s naprosto novými myšlenkami a výsledky svých experimentů přední imunologové. V době, kdy bylo obtížné cestovat do zahraničí, to nám mladým výrazně rozšiřovalo obzory. Získávali jsme tak přehled o problematice a seznamovali se s mnoha zkušenějšími zahraničními kolegy. Usnadňovalo nám to i práci v zahraničních laboratořích, pokud se podařilo získat pozvání a hlavně souhlas od našich úřadů.“

V roce 1967 se mohl docent John zúčastnit unikátního kurzu přednášek a laboratorních experimentů, které ukazovaly metody práce v buněčné imunologii. V západoněmeckém Frankfurtu ho vedl profesor Niels Kaj Jerne, ředitel Ústavu Paula Ehrlicha, ale přizval si k tomu i kolegy ze zahraničí. „Bylo to úchvatné. Zasvěcovali nás tedy do úplně nového oboru imunologie.“

Imunologie jako umění

Na Ctirada Johna vzpomíná MUDr. Martin Bojar, bývalý ministr zdravotnictví a bývalý přednosta neurologické kliniky Fakultní nemocnice Praha-Motol.

Pan profesor Ctirad John neobyčejně silně ovlivnil několik generací studentů medicíny, ale i generace lékařů, zejména díky působení na Univerzitě Karlově, kde jako vynikající a vzácně citlivý pedagog, neskrývající svou osudovou lásku k řadě Múz, přednášel lékařskou mikrobiologii a imunologii poutavě, dramaticky, múzicky a celostně.

Vzácným způsobem navázal na dílo svého učitele profesora Františka Patočky, jehož odkaz tvůrčím způsobem rozvíjel. Po roce 1968 byl nepochybně pamětliv jeho zásadových postojů a zasloužil se výjimečným způsobem o to, že i v tíživých desetiletích normalizace byly poměry na Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii nezvykle normální a přátelské. Byl jsem fascinován přednáškami pana docenta jako student před více než třiceti lety a po desetiletí jsme spolu udržovali tichý kolegiálně-přátelský vztah učitele a žáka, mající kořeny i jihočeské, ne jen albertovské.

S úctou, obdivem a radostí jsem v posledních dvou desetiletích naslouchal – s mnohými dalšími posluchači – moudrým úvahám a glosám profesora Johna na půdě Univerzity Karlovy, vědeckých společností nebo Nadace Pangea o historii a budoucnosti medicíny, jemu tak drahé Alma Mater, českého školství a evropské vzdělanosti i kultury.

Přesvědčil mnohé o tom, že „mikrobiologie je obor málem múzický. Samá kultura. A ještě se množí. Nebylo by vína, nebylo by sýra, nebylo by mikrobiologů bez mikroorganismů.“

Mne pak milý pan profesor nezvratně přesvědčil také o tom, že by nebylo múzicky a antropologicky orientované větve české klinické mikrobiologie, imunologie, ale i klinické medicíny bez profesora Ctirada Johna.

Johnův výzkum brucelózy byl tak originální, že zaujal i zahraniční kolegy. Proto ho v roce 1967 Světová zdravotnická organizace jmenovala do týmu expertů pro potírání této choroby. Rovněž byl členem mezinárodní skupiny, která v Ženevě navrhovala nové způsoby výuky imunologie. Avšak po násilném potlačení Pražského jara se už nesměl těchto prací v zahraničí účastnit.

Brucelóza přivedla Johna ke zkoumání obecnějších otázek lidské imunity – přesněji imunologii antiinfekční. Po nadšení z antibiotik, které trvalo čtvrt století, začali lékaři přicházet na to, že tyto léky najednou přestávají působit – pacienti přestávali zabírat na masivní dávky tetracyklinových antibiotik. John se pustil s kolegou dr. Jiřím Schindlerem do hledání příčin selhání organismu při kandidozách, což jsou infekce způsobené určitými plísněmi. A potom s profesorem Patočkou prokázali, že podávání tetracyklinů není vždy účinné, protože působí opačně, než by mělo – tlumí tvorbu protilátek.

Začíná epocha postantibiotická

Docent John vedl ústav i v sedmdesátých letech. Avšak ve stresu, který se odrazil i na jeho zdraví. V roce 1972 ho odvezli na třetí internu do Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí. Podezření na infarkt. Vyšetřování na EKG ho však nepotvrdilo, nicméně srdce v pořádku nebylo. Po týdnu přišel na velkou vizitu přednosta kliniky profesor Vladimír Pacovský. Byl s ním i akademik Josef Charvát, jeho předchůdce, který tam působil jako konzultant.

Pacovský ukázal snímek elektrokardiogramu Charvátovi: „Infarkt to není. Ale extrasystoly přetrvávají.“ Charvát se na film mrkl a bohorovně odpověděl: „Ano, ale nejsou rizikové.“

„Tenhle Charvátův výrok na mě zapůsobil obdivuhodně,“ vzpomíná John. „Najednou jsem se cítil výborně. Vidíte, jak může psychika změnit váš stav.“

Třebaže žádný klid na fakultě nenastal, naopak ve druhé polovině sedmdesátých let potíže narůstaly, John už žádné zdravotní potíže nepociťoval.

Jeho laboratoř ve Studničkově ulici dál zkoumala ztrátu účinnosti některých antibiotik. „Imunitní systém máme v celém těle. První zlatý věk imunologie jsme prožívali v 19. století, po Pasteurovi, kdy se objevovaly první protilátky a séra proti některým nebezpečným chorobám. V padesátých letech 20. století přišla druhá etapa, kdy se bláhově myslelo, že všechny infekce přemohou antibiotika. Nyní začíná třetí období, postantibiotické. Antibiotika se budou podávat pouze při akutních onemocněních, například při plicních chorobách, infekcích, angíně a podobně. Při chorobách méně nebezpečných se budou pacientům podávat do střev probiotické bakterie na posílení imunity.“

Profesor Emil Skamene, český genetik, který odešel do Kanady, objevil i první geny, které řídí schopnosti obranných reakcí lidského organismu při některých infekcích. „Není daleko doba, kdy se při poruchách imunity z pacientova těla izolují určité buňky, do nich se tento gen vpraví a tato násada se vrátí do organismu, takže ten se začne přirozeným způsobem bránit,“ předpovídá profesor John. „Místo antibiotik budeme infekce léčit přirozenějším způsobem – posilováním imunity pacienta. Až se tahle metoda zdokonalí, chopí se jí samozřejmě farmaceutický průmysl, který začne vyrábět na této bázi léky.“

Propojení imunologie a genetiky přinese hlubší pohledy do nitra člověka, zlepší kontrolu lékařů a lidí nad zdravím. To zní opojně a může to svádět ke zneužití. „Vyznávám přístup profesora Bělehrádka. Nemá smysl stavět vědě umělé bariéry, bádat jenom k určitým hranicím a dál nechodit. Ani nelze hlásat, že člověk nemá dělat všechno, co by mohl, že by se měl někde zastavit – stejně by takové přikázání někdo neposlechl, stejně by se to někde protrhlo. Věda nemá v sobě zakotvenou morálku – morálku musí mít člověk.“

S trochou nadsázky můžeme říci, že si profesor John podobný posilovací aparát ve svém těle už bezděčně vytvořil. V roce 1974 se sám nakazil brucelózou. „Nejspíš jsem ji vdechl při ošetřování infikovaných morčat a křečků. Naštěstí to byl kmen méně virulentní, méně nebezpečný. Poznal jsem to jednoduše – najednou mne přepadla obrovská únava, teplota stoupla asi na sedmatřicet a večer v devět hodin jsem si musel jít lehnout. Zkusil jsem to přecházet bez antibiotik. Až po několika týdnech tenhle nápor choroby zmizel. Ale ty brucely nosím v sobě pořád. Někdy v noci se probudím s lehkou horečkou. Brucely tím dráždí můj imunitní systém, který se musí stále bránit, a tím se posiluje. Mohu snít o tom, že jsem tak dlouhodobě stimulován nejen proti brucelóze, ale i proti některým dalším infekcím.“

Třebaže se podílel i na základním výzkumu a psal teoretické studie, za svůj největší přínos považoval přenášení poznatků z laboratoří do praxe. Napsal přes 110 vědeckých prací. Spolu se svými kolegy vydal dvě základní monografie o lékařské imunologii. „Z učebnic, které napsal anebo jichž je spoluautorem, čerpaly a ještě čerpají informace celé generace mediků a lékařů,“ poznamenal prezident České lékařské komory Milan Kubek.

John nezapomněl ani na své literární počátky a doplnil humorné příběhy z ordinací a nemocnic nazvané Medicína v županu od Alaricha (Oldřicha Hlaváče). A občas ho napadlo i pár veršů.

Svěžest je dar

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ovládli první lékařskou fakultu rozumnější komunisté, kteří si uvědomovali, že se bez odborníků neobejdou – a musí jim dopřát i trochu klidu. V září 1981 dostal docent John přípis, kterým byl ustanoven vedoucím ústavu bez přídomku „prozatímní“.

O šest let později, kdy politické tlaky polevily ještě víc, směl obhájit doktorskou dizertaci. Nicméně pro profesorský titul si mohl jít až v roce 1990. To už tři roky pracoval v Laboratoři pro speciální lékařskou mikrobiologii a imunologii, jak se jeho pracoviště přejmenovalo, jako penzista.

„Po pádu komunismu přišla nádherná doba. Najednou se otevřely zdroje z celého světa, mohu si dopisovat a stýkat se s kýmkoliv, aniž se z toho musím zpovídat. V sedmdesátce se mi doširoka otevřel svět.“

Stále byl aktivní jako vědec (sledoval imunitní reakce při osidlování střev probiotiky - a také po podání bryndzy). Patřil k zakládajícím členům Učené společnosti, pracoval i na prohlubování spolupráce mezi vysokými školami a Akademií věd.

Paní Boženka ho opustila v květnu 1992. Karcinom v břiše dal o sobě vědět příliš pozdě, ani operace nepomohla. I když se John ke konci života trochu „nachyloval“, cítil se mladíkem. „Svěžest je dar, je dána rodiči, prarodiči, celým rodem,“ řekl mi jednou. „Ovšem když ji sami nerozvíjíte, brzy ji ztratíte.“

Našel si i jednoho vdoveckého koníčka: „S chutí vařím a rád vymýšlím krkolomné recepty. Kdo jiný má rozumět kuchařskému řemeslu než mikrobiolog, který v mládí vaříval bujón a agarové půdy, aby chutnaly bakteriím?“

A jaký je recept na dlouhý aktivní život? „Je třeba pěstovat účastenské stárnutí, to znamená být pořád v živém styku se současností. Jsem rád, že jsem se mohl účastnit toho prudkého vývoje, jaký imunologie prodělávala a stále prodělává. Mohu navštěvovat svou bývalou laboratoř, kde na mne vlídně pohlížejí – ale nechodím tam proto, abych jim radil, nýbrž abych s nimi prožíval jejich bolesti a zápasy. Blaží mne vědomí, že smím strkat nos do profese své dcery, dětské kožařky, a syna, který je úspěšným novinářem a spisovatelem. Vdoveckou samotu mi pomáhá překonávat přítelkyně z literárních kruhů – vzájemně si čteme texty, které občas napíšeme. Mám spoustu přátel ve světě literatury, divadla, výtvarného umění – to jsou ta ,příčná přátelství’, která člověka obohacují. Jistě, tahle slova mohou působit trochu vznešeně, ale já to tak cítím. V Prachaticích jsme koupili starobylý dům, který celá naše rodina rekonstruovala. Hlubinou bezpečí a zdrojem energie zůstávají i mé rodné jižní Čechy – jezdím tam ,jihnout‘, jak říkají mé děti. To všechno mi pomáhá nabíjet akumulátory energie.“

Ovšem vedle aktivní činnosti duševní přispívá ke svěžesti rovněž fyzický pohyb. Tuto filozofii vlil mladému Johnovi profesor Franc v Prachaticích. Pěstoval kanoistiku, později s manželkou každoročně sjížděl Lužnici. Rád hrával volejbal. Z chaty na Kobylníkách u Slap se vydával o prázdninách na běhy lesem. A každé ráno cvičil. „Na tom ranním protažení jsem závislý jako na droze,“ říkal. „Kdybych je vynechal, měl bych pocit ztraceného dne. Samozřejmě v mém věku občas přichází rozpor – duch zůstává čiperný, ale tělo selhává. Proti tomu musím bojovat. Jednota těla a ducha je nezbytná.“

Když byl v roce 2005 Českou lékařskou komorou jmenován rytířem českého lékařského stavu, poněkud ho to překvapilo. A vyjádřil to v poděkování na konci obřadu: „Poutník, kterému jste dnes prokázali poctu tak významnou, se stále sama sebe ptá, zda od něho, badatele a laboratorního pracovníka, dostával klinik, ošetřující lékař, a tedy i pacient věrohodná a jednoznačná data poskytovaná laboratorní technikou. Zda laboratoř jím vedená vždy přesvědčovala, že práci v laboratoři lze považovat za integrální součást celé medicíny. A víc. Zda ji lze právem pokládat za součást lékařské etiky. Etika totiž netkví jenom ve skutcích a slovech směřujících k humanitním cílům, ale i ve spolehlivém a přesném laboratorním konání.“

Text byl upraven z jedné kapitoly knihy Rytíři lékařského stavu Karla Pacner (Praha, 2007).

Autor:

Nejčtenější

Kolem právě prolétli mimozemšťané, říkají vědci. Vyvrátit jim to nelze

Rekonstrukce možné podoby planetky 1I/2017 U1 (‘Oumuamua) na základě údajů...

První objekt od jiné hvězdy zachycený pozemskými teleskopy by podle naměřených parametrů mohl být sluneční plachetnicí,...

Vyšší lidé trpí častěji řadou rakovin. Důvod je zřejmě zcela triviální

Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu

Pravděpodobnost vzniku rakoviny je větší u lidí vyššího vzrůstu. A to zřejmě proto, že mají v těle více buněk,...

Republikáni přebarvili USA pomocí chytrého plánu. Nenápadně a legálně

Jak se republikánům podařilo přebarvit mapu USA na červeno...

Přestože voličů demokratů je v USA už deset let více, republikánská strana má většinu v obou komorách parlamentu. Za...

Konec dvojích cen. Evropské e-shopy už Čechům nebudou účtovat přirážku

Ilustrační snímek

Na začátku prosince začne platit nařízení Evropské unie, které zakazuje internetovým obchodům považovat zákazníka z...

Okřídlení géniové. Vrány si při pokusu zvládly vyrobit složené nástroje

Vrány se ukazují jako stále chytřejší a chytřejší.

Nový experiment naznačuje, že bychom měli přehodnotit rčení chytrý jako liška na chytrý jako vrána. Skupina...

Další z rubriky

Kolem právě prolétli mimozemšťané, říkají vědci. Vyvrátit jim to nelze

Rekonstrukce možné podoby planetky 1I/2017 U1 (‘Oumuamua) na základě údajů...

První objekt od jiné hvězdy zachycený pozemskými teleskopy by podle naměřených parametrů mohl být sluneční plachetnicí,...

Okřídlení géniové. Vrány si při pokusu zvládly vyrobit složené nástroje

Vrány se ukazují jako stále chytřejší a chytřejší.

Nový experiment naznačuje, že bychom měli přehodnotit rčení chytrý jako liška na chytrý jako vrána. Skupina...

Vyšší lidé trpí častěji řadou rakovin. Důvod je zřejmě zcela triviální

Kolorovaný snímek rakovinových buněk z elektronového mikroskopu

Pravděpodobnost vzniku rakoviny je větší u lidí vyššího vzrůstu. A to zřejmě proto, že mají v těle více buněk,...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz