Kdy jindy, než v pátek 13. je čas připomenout si nejtemnější okamžiky české účasti na rally Dakar. Josef Kalina ve své vzpomínkové knize Dlouhá křivolaká cesta popisuje dvě události, ze kterých mrazí. Je to téměř na den přesně pětadvacet let (9. ledna 1998) od chvíle, kdy dva české závodní kamiony Tatra zastavila na pustém pomezí Mauritánie, Mali a Alžírska skupina ozbrojenců. A zároveň dvacet let (8. ledna 2003) od zásadní nehody kamionu Karla Lopraise, ze které si slavný pilot a šestinásobný vítěz odnesl těžké poranění páteře. Náš miniseriál četby z Kalinovy knihy končíme opravdu temnou notou. Ale to nic neubírá tomu, jak výrazně se české týmy zapsaly do historie nejnáročnějšího motoristického podniku světa.
1998 Místo mávání samopal
Popisuji tu situaci s jistými rozpaky, protože ji znám jenom z vyprávění, a to hodně zmateného, jak ji prožívalo šest chlapů v hrůze a v představě, že nastala jejich poslední hodinka. To se dá jenom těžko převyprávět.
Hodně náročná etapa z El Mreiti do Taoudenitu vedla z velké části ergem Chech (čti šeš), což je jedno z Bohem nejzapomenutějších míst na pomezí Mauritánie, Mali a Alžírska. V dunové motanici neubíhala cesta moc rychle. Většina aut a kamionů dojížděla do Taoudenitu až v noci. Karel už v té době vedl. Tohle totiž byla jeho parketa. Zato rychlík, Milan Kořený s druhou tatrou neměl k písku vůbec žádný kladný vztah. Tak se stalo, že někde uprostřed etapy jej dojel i hodně naložený Béďa Sklenovský. Když Milana několikrát pomohl vyprostit z duny, rozumělo se jaksi automaticky, že pojedou společně. Pětadvacet kilometrů před cílem už duny mizely a trať začaly lemovat skály. Dokonce se objevilo něco vzdáleně podobného pistě a tam se to stalo!
Ve světle reflektorů se mihly nějaké postavy a před auty vyskočily podivné jiskřičky. Praskání výstřelů nebylo v řevu motorů moc hlasité, ale rázem prázdná přední kola prvního kamionu rychle zastavila oba vozy. A pak to šlo ráz na ráz. Chlapi, s hlavami omotanými tuaréckými šejši a zuřivě mávající kalašnikovy, vytáhli kluky z kabin a rozehnali je, každého zvlášť, do okolních skal. S hlavněmi v zátylku a v naprostém šoku, to na ně nutně působilo jako příprava k popravě. Několik prvních minut to tak opravdu vypadalo a co přitom probíhalo tatrovákům v hlavě, nedokázali ani sami později přesně popsat. Z jejich vzpomínek na mne nejvíc zapůsobilo vyprávění mladého Martina Kahánka. Po odjezdu na Dakar se mu narodil syn a on se nemohl celou tu hroznou chvíli zbavit myšlenky, že ho nikdy neuvidí.
Tak tohle už bylo i na dakarské poměry silné kafe.
Teroristi nebo banditi, nebo nejspíš obojí, zjistili, že mají situaci pod kontrolou a noční scéna se trochu uklidnila. Určitě velkou zásluhu na tom měl Jarda Lamač, který si zachoval alespoň trochu chladnou hlavu a hlavně, jediný vládl francouzštinou. Instinktivně vytipoval individuum, které se jevilo jako velitel toho spolku, neúprosně ho chytil za maskáčový kabát a hučel do něho různé kvazipolitické teorie na téma, že my Češi jsme jejich přátelé. Výsledkem bylo, že kluky sehnali do houfu a zatímco je pár kudrnáčů hlídalo, ostatní začali rabovat v kamionech. To byl asi taky jediný a hlavní smysl celého přepadu.
Mezitím došlo k příhodě, která celou akci urychlila. Po poušti se řítil nějaký osobák a jeho posádka, když zahlédla dva stojící kamiony, se vydala víc vlevo v domnění, že trasa je neprůjezdná. Arabové okamžitě zahájili palbu, ale osobák měl štěstí a zmizel za kopečky. Banditům bylo jasné, že do půl hodiny bude o situaci vědět vojenská posádka v Taoudenitu a začali spěchat.
Milan Kořený (vlevo) diskutuje s Radomírem Stachurou, který si dopřává osvěžující pivo.
U Milanova vozu bylo otevřeno centrální dohušťování a auto stálo na všech čtyřech prázdných kolech. Teroristi se ještě podivili, že takové kamiony mají jen dvě rezervní kola, a všechno, co se jim líbilo, přeložili do Bedřichova vozu. Potom se pustili do jezdců samotných. Svlékli je do trenýrek, sebrali všechno, co u nich našli, včetně brýlí a, bohužel, taky dokladů. Na Jardovy prosby, ať jim nechají alespoň pasy, odpověděli vesele, že na Sahaře nejsou pasy potřeba. Před tím, než naskákali ve spěchu do aut, vyhodili klukům na písek dva balíky vody. Pouštní výchova se v nich prostě nezapřela.
S naším náklaďákem odjeli poměrně suverénně, rozhodně ten chlap, co řídil, to už předtím někdy dělal. To bylo naposledy, co jsme tohle auto viděli a taky to byl první závodní vůz Tatra, který se nevrátil domů. Bohužel, zrovna tenhle hasičák byl tak trochu památeční, protože právě s ním jsme s Karlem a Gejzou dosáhli v roce 1994 toho vůbec nejlepšího výsledku kamionů.
Konec příběhu už je prostý. Asi dvacet minut po odjezdu lupičů, připlížil se pomaličku tmou rozhrkaný landrover s vyděšenými malijskými vojáky, kteří se ostatně příliš od banditů nelišili, snad jenom odstínem pleti.
2003 Osudný 318. kilometr
(...) Průjezdní kontrola byla v itineráři označena jako jakási vstupní brána do dun. Hamr snížil tlaky v pneumatikách, ale bylo to skoro zbytečné. Serpentýnou jsme se vydrápali na náhorní planinu, sice písečnou, ale uhlazenou větry do podoby dálnice. Rychlost se brzy ustálila někde mezi 130 až 150 kilometry v hodině a Karel si liboval, jak nám to pěkně utíká.
Varoval jsem ho, že některé horizonty mohou být nebezpečné, se špatně viditelným terénním zlomem, ale asi jsem to neříkal dost důrazně. Ten náš osudný zlom se nacházel na kilometru 318. Pořád ve vysoké rychlosti jsme přejeli jeden z mnoha oblých horizontů, za kterým, asi po sto metrech mírného klesání, vytvořily duny pětimetrový zub dolů na rozlehlou štěrkovou planinu.
Ve svém živlu. Karel Loprais s tatrou absolvoval Rally Dakar devatenáctkrát.
Plné brzdy rozjetý kamion trochu zpomalily, ale ne víc než na stovku v hodině. Potom nám zmizela zem pod koly. Auto s přetíženým předkem šlo po mnohametrovém letu na čumák a zaplať Pánbůh ne na kabinu, ale pořád ještě na přední kola. Ta rána byla strašlivá. Karel něco vykřikl, pravděpodobně bolestí, protože mu, podle mého názoru, páteř praskla právě v tomto okamžiku.
Asi sekundu se zdálo, že tatra ten skok ustála ve stabilizované poloze. Ale byla to jen dynamika dopředného pohybu, a ta dlouho nefungovala. Kamion se naráz vznesl znovu do vzduchu saltem přes kabinu a potom už to nelze popsat přesně. Pocity jsou vždycky jenom osobní a těžko sdělitelné. Mně z těch několika nekonečných sekund utkvěl v mysli jenom hluk. Strašlivý rachot devíti tun železa, válejícího se po štěrkové pláni v mračnu prachu. A taky pocit naprosté nepatrnosti. Tři červíčci v kafemlejnku, tak to působilo.
Po přemetu přes kabinu se náklaďák srovnal do podélné osy a několikrát se převalil bokem jako sud, aby skončil znovu na kolech, překvapivě proti směru jízdy. Jednu věc si pamatuji naprosto zřetelně. Jak jsme letěli vzduchem z té meze, bylo mi jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Kupodivu jsem ještě stačil zahlédnout helikoptéru vznášející se o pár stovek metrů dál, nad začátkem těžkého dunového přejezdu. Tam asi bojovala špička závodu a mně hlavou probleskla myšlenka, že nás snad uvidí a budou u nás rychle. A to se taky potvrdilo.
Když se ten děsivý rachot utišil a rozptýlil se prach, všichni najednou jsme se zeptali:
„Jste živí?“
Mě a Karla bolela záda, ale Hamr byl v podstatě, kromě trochu odřené nohy, fit. Ani jedny dveře nešly otevřít, a tak Péťa vylezl dírou po předním skle a na Karlově straně zvenku vytrhl dveře. Na mé straně byla kabina i s ochranným rámem sražená asi o dvacet centimetrů a horní okraj dveří byl zarolován do střechy, takže už se nikdy nepodařilo je otevřít. Karel celkem pohodlně vystoupil, protože podlaha kabiny na jeho straně byla téměř na úrovni terénu.
„Tož ogaři, cosi nám tu chybí,“ pronesl zasmušile.
A chybělo toho dost! Kolo s kompletní homokinetickou hřídelí i s půlkou otočného čepu, bylo pryč. Teď jsme teprve pochopili, co se vlastně po tom skoku událo. Hlavní síla při dopadu směřovala na levé přední kolo. To se vytrhlo z mohutného segmentu otočného čepu, hřídel vyjela z nápravnice a těch sto padesát kilo roztočeného materiálu zmizelo v dáli. Auto ještě chvilku jelo, než se levá polonáprava zapíchla do terénu. (...)
Kamion Tatra po nehodě v etapě Ghadames-Ghat, rok 2003
Můj instinktivní předpoklad, že u nás bude záchrana rychle, se celkem potvrdil. Helikoptéra přistála, sotva jsme se vyhrabali z kabiny. Nebyli to však záchranáři, ale k našemu překvapení, polští televizáci. Poláci tam tehdy měli dva špičkové motocyklisty, Czachora a Dombrovského, a protože dělají všechno velkolepě, najala si na jejich sledování polská televize vrtulník.
V té hrozné situaci to bylo vlastně komické. Hlava se mi ještě motala z té vzdušné akrobatické sestavy s kamionem a už jsem musel vyškrábat zbytky polštiny, získané kdysi dávno při koncertním turné s bigbítem po Polsku. Moje věta, že jsme „zrobili šedzem kozólkuv“ rozesmála Otu Měřínského, který doma sledoval polskou televizi, tak, že spadl ze židle. To už ovšem věděl, že jsme živí a relativně celí.
Hned vzápětí přistáli doktoři, a tak jsem musel hbitě přejít do francouzštiny a tlumočit Karlovy pocity. Ten seděl jako hromádka neštěstí na nějakém pinglu, který jsme pod něj podstrčili, a tam taky probíhalo vyšetření. Chvíli ho proklepávali a cloumali s ním, načež to uzavřeli diagnózou zhmožděných zádových svalů. Se mnou se nepárali vůbec. Viděli, že chodím a reaguju normálně, a tak mě trochu pomuchlali a nazdar.
V takové chvíli a v tom zmatku člověk neuvažuje logicky. Dnes vím, že s chladnou hlavou bych rozhodoval jinak. Hamrovi bych položil zásadní otázku, zda ten vrak ještě pojede a on by mi odpověděl, že ne. Potom bychom Karla položili na zem a nařídili mu, ať naříká a simuluje, že se nemůže postavit. Naložili by ho do helikoptéry a mohl si ušetřit minimálně čtyřiadvacet hodin dalšího trápení v poušti.
Jako třetí přistál vrtulník ředitelství. Kromě počítání přemetů mi Hubert položil výtečnou otázku, co budeme s kamionem dělat. To jsem ani náznakem netušil. Byli jsme tři sta kilometrů jižně od Ghadamesu a dalších tři sta severně od silnice z Ghatu do Sabhy. Navíc nebezpečně blízko alžírské hranice, kde už tehdy panovala napjatá situace. Vojáci obou stran se nemají rádi a celkem volně průchozí hranice je rejdištěm všech podivných skupin teroristů, loupežníků, Tuaregů a nebo prostě jenom strašně chudých kočovníků. A tak jediná Hubertova „rada nad zlato“ byla, abychom tu rozhodně nezůstali v noci.
Půl hodiny po té ráně nastal klid. Vrtulníky zmizely a skoro všechna auta v závodě mezitím projela. Piloti většinou zpomalili a gestikulovali, zda je všechno O.K. Pohled na tatru byl asi příšerný.
Zastavil u nás Martin Macík s liazkou a jemu jsme přeložili pár věcí, které jsme vezli pro Pepíka Macháčka. Kolem se rozhostilo ticho a my jsme konečně začali řešit vlastní zoufalou situaci. (...)
Navigátor Josef Kalina na briefingu. V barvách Buggyra Racing více než třicet let od první účasti na Dakaru
Text je převzatý z knihy Josefa Kaliny Dlouhá křivolaká cesta, kapitoly 1998 Čermák, aneb jak jsem zešedivěl a 2003 Rána. Původní text knihy byl redakčně upraven.
