V roce 1999 objevili archeologové téměř na samotném vrcholu peruánské sopky Llullaillaco ve výšce zhruba 6 700 metrů těla tří dětí. Chlapec ve věku čtyř až pěti let a dvě dívky (kolem 13 a 4-5 let) byly zřejmě obětovány Slunci v rituálu, který je známý jako capacocha.
Víme o něm už od křesťanských misionářů, i když není jasné, jaký byl přesně jeho rozsah. Známe několik desítek podobných obětí z oblasti And, ale ve skutečnosti přesně nevíme, zda rituál nebyl podstatně rozšířenější. Mohl být prováděn jak pravidelně podle nějakého kalendáře (tak to bylo s dětskými obětmi u Mayů), tak i při výjimečných příležitostech, jako bylo krajně nepříznivé počasí nebo smrt vládců.
Mumie chlapce nalezeného na vrcholu sopky Llullaillaco během zkoumání v laboratoři v roce 2007
Dnes lze samozřejmě jen těžko říci, jaká byla skutečnost, jak a kdy rituály skutečně probíhaly a proč. Archeologové ovšem nemusí spoléhat jen na historické údaje. Přírodní podmínky na vrcholu Llullaillaco totiž umožnily uchovat přímo i těla obětovaných, ze kterých lze mnohé vyčíst. Těla jsou považována za jedny z nejlépe zachovalých mumií na světě vůbec.
Mezinárodní tým vědců z Argentiny, USA a Británie se v novém článku v časopise PNAS (dostupný zde) zaměřil především na podrobnější zkoumání vlasů mumifikovaných dětí. Vlasy jsou skvělý zdroj informací například o látkách, se kterými se setkáváme ve svém okolí. Ukládají se v nich informace třeba o naší stravě i užívání jiných látek, samozřejmě včetně těch návykových od alkoholu a nikotinu až po "tvrdé" drogy.
V uvedeném případě jsou nejvhodnějším objektem zkoumání vlasy starší dívky (asi 13 let). V okamžiku smrti měla velmi dlouhé vlasy, které jí musely odhadem vědců růst nejméně dva roky a o které se velmi dobře starala. Mladší děti měly vlasy kratší a také hůře udržované. Chlapec, který zemřel ve stresu násilnou smrtí, je měl podle vědců plné hnid. U každé oběti se také našel váček s vlasy uříznutými asi půl roku před obětí, což mimo jiné naznačuje, že byly vybrány už nějakou dobu dopředu.
Už dříve se podařilo určit, že vlasy starší dívky naznačují, že poslední měsíce před smrtí prožila zřejmě v relativním pohodlí (studie zde). Dívka zhruba rok před smrtí začala pojídat jinou stravu. Přešla od brambor k jídlu elity, což v případě Inků znamenalo především více kukuřice a také více bílkovin, tedy masa.
Nasvědčuje to tomu, že dívka byla vyzdvižena ze svého prostředí do vyšších sociálních vrstev. Zřejmě patřila mezi tzv. acllas (skupina vybraných žen známá také jako Sluneční panny), které byly podle španělského misionáře a kronikáře Josého de Acosty vybírány do zvláštních "výchovných institucí". Jejich osud pak mohl být údajně různý: mohly se stát kněžkami, manželkami, které stát, či vladař rozděloval důležitým poddaným, nebo se mohly stát součástí obětních rituálů.
Ve stejné době dívka také začala konzumovat koku a alkohol, ten patrně v podobě z kukuřice fermentovaného nápoje čiča (nebo chicha). Určit přesné dávky je z vlasů nemožné, ve hře je příliš mnoho proměnných (s čím přesně např. byla koka konzumována atd.) Vědci proto musí do jisté míry odhadovat. Zdá se však, že do zhruba šesti měsíců před smrtí pila a (zřejmě) žvýkala poměrně malé až středně velké dávky těchto látek a konzumovala více koky než alkoholu. Pak se užívání snížilo, až zhruba měsíc a půl před smrtí začala pít velké dávky alkoholu, několikanásobně vyšší než předtím, a pravidelně přijímala i koku.
U dvou zbývajících dětí se zdá, že byl průběh přípravy na rituál jiný, nasvědčují údaje z analýzy vlasů, i když se na ně nelze zcela spoléhat, protože jich nemáme k dispozici tolik. Rozhodně obě měly v těle stopy kokainu, tedy požívání listů koky.
Pro nás je překvapivé, že minimálně malý chlapec (4 - 5 let) zřejmě konzumoval poměrně velká množství alkoholu. Rituální opilost byla pro Inky důležitá, protože se v ní zřejmě měla otevírat možnost komunikace s jinými světy, ať už si je představovali jakkoliv. I u druhé (mladší) dívky se prokázaly stopy koky a alkoholu, ale jejich množství kolísalo a v týdnech před smrtí množství těchto látek v jejím těle podle všeho spíše klesalo.
Proč koka není návyková?Listy koky v Jižní Americe obsahují skutečně kokain. Je ho ovšem málo a navíc se žvýkáním do těla uvolňuje jen postupně. Díky tomu zřejmě nedojde k náhlým dramatickým změnám v činnosti mozku, které se považují za hlavní důvod vzniku závislosti na kokainu. |
Drogy a rituály
Historici a archeologové nikdy příliš nepochybovali, že by alkohol a koka nehrály při obětech žádnou roli. Obojí mělo v inckém prostředí jasný náboženských význam. Například koka je dnes běžné užívaná a pomáhá obyvatelům And zvládat příznaky horské nemoci a únavu a zdá se jen logické, že ji dětem dali na cestu po horách. V době Inků však byla tato rostlina určena zřejmě především pro elitu a její produkce byla přísně regulována. Volný trh s kokou vytvořili až Španělé.
Podle nově zveřejněných údajů se však zdá, že význam drog byl v tomto případě nejen rituální. Dávky mohly být podle autorů tak vysoké, že děti byly před obřadem přinejmenším otupělé a nebyly si jasně vědomy toho, co se v okolí děje. Zvyšování dávek alkoholu nejstarší dívky v posledních týdnech také mohl být buď její způsob, jak se vyrovnat s osudem, nebo ji tak "nadřízení" udržovali ve stavu, kdy byla snáze zvladatelná.
Je tedy velmi dobře možné, že o svém osudu věděla a nenesla ho příliš snadno, i když na jejím těle nejsou patrné stopy násilí a zřejmě dosti pokojně zemřela přímo na místě, kam byla během obřadu usazena. Na rozdíl od chlapce, který dostal úder do hlavy, a nakonec zřejmě zemřel udušením kusem textilu omotaným kolem těla tak pevně, že mu praskla žebra.
Roli sehrály zřejmě i další psychotropní látky. Děti zřejmě podle nálezů dostaly také nápoj s obsahem halucinace způsobujícího oreláníku barvířského.
Proč?
Letecký snímek evropské observatoře Very Large Telescope (VLT) v Andách a od ní 200 kilometrů vzdálené sopky Llullaillaco (v pozadí) dokazuje hned několik věcí: 1.) Sopka je skutečně dobře viditelná, a tak je snadné si představit, že mohla sloužit jako místo "propagandistické" lidské oběti, 2.) neuvěřitelnou dohlednot v této oblasti, která z ní činí oblíbenou lokalitu pro astronomické observatoře.
Výsledky také nemohou přesně určit, jaký byl smysl oběti. Hlavní autor studií vlasů Andrew Wilson a jeho kolegové jsou toho názoru, že dětské oběti měly kromě jiného také zastrašovat obyvatele okolních oblastí. Oběti byly umístěny na vysokých, dobře viditelných místech, a měly tak být připomínkou vlády Inků. Jejich říše byla totiž v době příchodu Španělů poměrně mladá a měla za sebou zhruba století intenzivní expanze a dobývání nových území, které bylo zapotřebí "pacifikovat".
Jiní odborníci oponují, že obětem mohlo být přímo přítomno jen poměrně málo lidí a jejich propagandistický dopad musel být v dané době poměrně omezený. To je spor, který se podaří asi těžko rozsoudit. Dětské oběti byly v historii tak časově i geograficky rozšířené, že jejich význam nemohl být vždy zcela stejný. Prvek hrůzy s nimi snad musel zřejmě být spojený vždy a jako zastrašovací prostředek jistě sloužit mohly.
