Oblíbená balkánská destinace je na tom s objevy dinosaurů podobně jako náš stát - tedy velmi bledě. Ovšem jeden platný rod a druh na svém kontě Chorvati přece jen mají.
Byl formálně popsán v roce 1998 a dostal jméno Histriasaurus boscarollii. Lokalitu, na které byly fosilie tohoto sauropoda nalezeny, objevil jistý Darío Boscarolli, podle nějž získal dinosaurus své druhové jméno. Rodové jméno pak odkazuje k poloostrovu Istrie (latinsky Histria) a latinsky jeho jméno tedy znamená „ještěr z Istrie“.
Zkameněliny holotypu a jediného známého jedince (označeného jako WN V-6) v podobě série hrudních obratlů byly objeveny v polovině 90. let minulého století nedaleko městečka Bale (či italsky Valle d’Istria), malé aglomerace o jedenácti stech obyvatelích na území Istrijské župy. Dinosaura popsal italský paleontolog Fabio Marco Dalla Vecchia v periodiku Geologia Croatica.
Fosilie byly zachovány v sedimentech dosud nepojmenovaného souvrství raně křídového stáří (geologické věky hoteriv až barrem, jejich stáří činí asi 130 milionů let). Histriasaurus byl pravděpodobně vývojově primitivní rebachisaurid, tedy zástupce specifické čeledi sauropodů, zvané Rebbachisauridae. Jednalo se o menší až obří sauropody, spadající do nadčeledi Diplodocoidea a obývající velkou část světa v období pozdní jury až rané pozdní křídy (asi před 150 až 93 miliony let).
Ačkoliv mnozí paleontologové dodnes považují druh H. boscarollii z hlediska validity za pochybný (tedy zanomen dubium), většina novějších studií k němu přistupuje jako k oficiálně platnému, samostatnému rodu a druhu. Je jen škoda, že o tomto chorvatském dinosaurovi zatím nemáme dostatek podrobnějších informací.
Rebachisauridi byli poměrně úspěšní býložravci, jejichž zkameněliny známe z území Jižní Ameriky, Severní Ameriky, Afriky i Evropy. Existovali po dobu téměř 60 milionů let a dosud bylo objeveno zhruba 17 jejich rodů. Histriasaurus patřil k vývojově nejprimitivnějším, tedy bazálním zástupcům, naopak nejvyspělejší byli zástupci podčeledi Rebbachisaurinae (kam spadaly poměrně známé rody Nigersaurus, Rebbachisaurus nebo Demandasaurus).
Obvykle se jednalo o sauropody menší až střední velikosti, výraznou výjimkou je ale druh Maraapunisaurus fragillimus, až do loňského roku známý jako Amphicoelias fragillimus. Jak čtenáři mých textů možná vědí, jedná se o původce obřího obratle, objeveného roku 1878 v Coloradu.
Gigantický příbuzný chorvatského histriasaura, bazální diplodokoid (nebo přímo rebachisaurid) Maraapunisaurus fragillimus z amerického Colorada. Při délce přes 30 metrů a hmotnosti přes 50 tun by překonával svého balkánského bratránka zhruba trojnásobně (délka) a pětinásobně (hmotnost).
Jeho celková výška v kompletním stavu činila zhruba 2,5 metru, což odpovídá rebachisauridovi (mezi něž již neexistující fosilii loni přiřadil Kenneth Carpenter) o délce kolem 30 metrů a hmotnosti možná na úrovni největších titanosaurů, jako byl například Argentinosaurus huinculensis.
I mezi jinak relativně malými rebachisauridními sauropody bychom tedy našli skutečné giganty. Bohužel o maraapunisaurovi toho stejně jako o chorvatském histriosaurovi mnoho nevíme. V obou případech bude nezbytné objevit další (a kompletnější) fosilní materiál, abychom se o nich dozvěděli více informací. Rebachisauridi byli světu představeni v roce 1954 s popisem druhu Rebbachisaurus garasbae na území Maroka.
Až do 90. let si ale nikdo s jejich přesným zařazením do dinosauřího systému nevěděl rady, teprve nové objevy příbuzných druhů ukázaly, o jakou skupinu sauropodů se vlastně jednalo. Zřejmě šlo o specializované býložravce, spásající nízko rostoucí vegetaci, s průměrnou délkou nepřekračující zhruba 10 až 15 metrů a hmotností (odhadnutou na základě rozměrů stehenní kosti) v rozmezí 8 až 12 tun. To samé tedy zřejmě platilo i pro histriosaura, zatím jediného známého „prázdninového“ dinosaura z Chorvatska.
