Obří rozměry patří k hlavním aspektům, které si s druhohorními dinosaury spojujeme, ačkoliv se to netýká zdaleka všech jejich druhů (ostatně nejmenší neptačí dinosaurus nebyl větší než současná vrána).
V případě dinosaurů ze skupiny Sauropoda jsou však takové atributy zcela relevantní, protože tito dlouhokrcí plazopánví býložravci zahrnovali desítky druhů, které by hravě strčily do kapsy i největší chobotnatce, indrikotéria a jiné obří suchozemské čtvernožce. Dokonce i ti nejmenší známí dospělí sauropodi, jako byl „trpasličí“ druh Europasaurus holgeri z pozdní jury Německa, dosahovali téměř hmotnosti dnešního nosorožce a dalece by překonávali většinu současných terestrických obratlovců.
Ti největší sauropodi pak stanuli až na prahu možného z hlediska biomechanického limitu pro velikost jakéhokoliv živočicha, pohybujícího se za pomoci nohou po suché zemi. Je prakticky jisté, že někteří sauropodi přesáhli hmotnost 70 tisíc kilogramů a pravděpodobně se výrazně přiblížili dokonce i magické hranici 100 tun, pokud ji někteří extrémně vzrostlí dinosauři dokonce nepřekonávali.
Sauropodi byli giganti dokonce i ve srovnání s ostatními dinosaury. I ti největší ornitopodi a teropodi dosahovali hmotnosti „pouze“ v rozmezí 10 až 20 tun, byli tedy několikanásobně méně hmotní než jejich největší dlouhokrcí příbuzní. Zároveň byli rekordní sauropodi přinejmenším dvakrát delší než největší kachnozobí dinosauři a spinosauridi, kteří dosahovali délky kolem 16 metrů. V současnosti se největší sloni a nosorožci ani neblíží rozměrům byť jen středně velkých sauropodů.
Jak ale k takovým gigantickým rozměrům svým evolučním vývojem dospěli? To byla dlouho záhada, která nedala spát několika generacím paleontologů. Ani dnes neznáme příčiny gigantismu sauropodů s naprostou jistotou, jsme ale jejich pochopení mnohem blíže.
Nejedná se přitom o žádnou trivialitu. Co se týká dnešní přírody, velcí samci slona afrického jsou podle mínění biologů akorát tak velcí, aby se udrželi v pohyblivém stavu, nezahynuli vyhladověním z důvodu přílišných nároků organismu na potravu a nevyhynuli při nějaké výraznější změně klimatu. Jak tedy mohli vzniknout tvorové, jejichž hmotnost překonávala hmotnost velkých sloních samců více než desetinásobně?
Vyžadovalo si celou řadu evolučních „vymožeností“. Jednou například bylo, že mláďata sauropodů nepochybně velmi rychle rostla. Co je ale ještě důležitější, tito obři nepotřebovali využívat trávení pro tvorbu tělesného tepla. Obývali především prostředí s teplým klimatem, navíc si díky svým rozměrům dokázali snadno udržet dostatečnou teplotu těla. Obecně totiž platí, že čím větší je tělo, tím větší je poměr jeho objemu vůči ploše. Čím je tento poměr větší, tím lépe daný objekt zadržuje teplo. Odborně se v biologii tento jev označuje jako gigantotermie, laicky lze jednoduše říci, že čím větší zvíře, tím spíše v zimě vydrží zahřáté.
Hypotetická rekonstrukce vzezření jednoho z největších známých sauropodních dinosaurů, titanosaura druhu Argentinosaurus huinculensis. Tento gigant, žijící v době před 95 miliony let na území argentinské Patagonie, pravděpodobně překonával hmotnost 80 tun, podle některých odhadů mohl vážit dokonce až 96 tun. Nejspíše se tedy přiblížil biomechanickému limitu pro velikost jakéhokoliv suchozemského živočicha.
Ani tak by sauropodi nemohli dosáhnout své ohromné hmotnosti, kdyby u nich během evoluce nevznikla četná anatomická uzpůsobení páteře a kostry - a také nepochybně i vnitřní anatomie svalů a orgánů, o kterých ovšem z pochopitelných důvodů mnoho informací nemáme.
Jisté je, že velkou výhodou byla přítomnost vzdušných vaků, které sauropodi sdíleli s neptačími teropodními dinosaury i ptáky. Díky těmto součástem dinosauřího dýchacího ústrojí, zabíhajícím i do dutin v obratlích a dalších kostech, měli pravěcí giganti výrazně sníženou průměrnou hustotu tělních tkání, a tedy i celkovou hmotnost. A to bez snížení pevnosti kosterního aparátu (pro zájemce doporučujeme základní přehled např. v této práci).
A jaká byla evoluční výhoda více než třicet metrů dlouhého a přes 50 tun vážícího těla? Především asi komfort ochrany před predátory, jelikož takto velcí sauropodi už nejspíš neměli žádné přirozené nepřátele. Navíc se díky svým dlouhým krkům dostali snadno do vysokých stromových pater zhruba ve výšce 6 až 15 metrů nad zemí, kam se za potravou žádní jiní živočichové – včetně velkých ornitopodních dinosaurů – nedostali.
Sauropodi se díky své unikátní anatomii vymanili z biomechanických omezení, která savcům znemožňují dorůst stejných rozměrů, a stali se díky tomu s úctyhodným odstupem největšími suchozemskými zvířaty všech dob.
Text vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Originál naleznete zde.
Kostru obřího titanosaura z Patagonie, kterému se pro jeho velikost přezdívá i patagonský titán, složili v chicagském muzeu z pozůstatků sedmi dinosaurů:
