V posledních letech však začínají v drtivé míře převažovat vědecké práce, které přicházejí na podporu dříve radikálních myšlenek o možnostech dochování pozůstatků původního organického materiálu ve fosiliích starých desítky až stovky milionů let. Neptačí dinosauři, kteří existovali zhruba v době před 245 až 66 miliony let, přitom už zdaleka nejsou nejstaršími organismy, které jsou z podobné „neplechy“ podezřelé.
Vědci už totiž dříve oznámili, že objevili dochované pozůstatky buněčných jader jakýchsi mikroorganismů, žijících na území dnešního Mongolska na samotném začátku kambrické periody (začátek prvohorní éry a fanerozoického eonu) asi před 540 miliony let.
Vzhledem k tomu, že je poměrně snadné zaměnit domnělá buněčná jádra s fosilizovanými sférickými objekty v mineralizovaných fragmentech původní biologické hmoty, jsou všechna tato tvrzení značně kontroverzní.
Ačkoli k reálnému vytvoření dinosaurů metodami genetického inženýrství máme stále ještě daleko (možná to nebude reálné nikdy), věda se i v tomto směru přece jen posouvá dál. Právníci a počítačoví experti typu Gennara a Nedryho z Jurského parku by se tak možná měli začít mít na pozoru, vždyť rekord pro stáří izolované původní DNA se už posunul dvojnásobně až na prozatímních 1,6 milionu let .
Kolik let přežije DNA?
Dinosauři však s výjimkou ptáků vyhynuli ještě o 64,4 milionu let dříve, máme tedy šanci získat jednou i DNA některého z nich? Ostatně, pro úspěšné využití sekvenovací technologie je zapotřebí dostatečně velké množství DNA, které údajně nepřežije víc než 0,4 až 1,5 milionu let.
Optimismus by nám mohl dodat nový objev, který rozvířil živou diskusi v posledních několika týdnech. Koncem září totiž mezinárodní tým badatelů publikoval v periodiku Communications Biology odbornou práci, podle níž byly objeveny fosilizované mikroskopické struktury původní buněčné hmoty, které by mohly být součástí pradávné DNA druhohorního organismu.
Typový exemplář oviraptorosaurního teropoda druhu Caudipteryx zoui, obývajícího oblasti současné severovýchodní Číny v době před 125 miliony let. Dochovaly se nám přes dálavy času původní části DNA tohoto malého opeřeného dinosaura?
A o jaký organismus se jednalo? Byl jím raně křídový oviraptorosaurní teropod rodu Caudipteryx. Skvěle dochovaná fosilie malého opeřeného dinosaura z čínské provincie Liao-ning má stáří 126 až 124 milionů let (geologický věk barrem až apt, raná křída) a pochází ze sedimentů proslulého souvrství I-sien (Yixian).
Caudipteryx byl i s ocasními pery dlouhý asi 70 až 90 centimetrů a dosahoval hmotnosti zhruba mezi 2 a 3 kilogramy, ve svých ekosystémech tak pravděpodobně představoval malého oportunistického všežravce. Dnes rozlišujeme dva vědecky platné druhy tohoto rodu C. zoui (formálně popsaný roku 1998) a C. dongi (popsaný v roce 2000).
Ale zpět k novému, potenciálně převratnému objevu. Vědci porovnávali vzorky z dokonale zachované dinosauří kostry, pohřbené před fosilizací pod jemným sopečným popelem, a odpovídající vzorky chrupavky z kostí dnešních kuřat. Objevené vzorky se přitom silně podobaly chromatinu, tedy komplexu DNA a některých bílkovin, nacházející se v jádrech eukaryotických buněk.
Podle badatelů, kteří se na výzkumu podíleli, bychom se měli zamyslet nad definicí „zkameněliny“ a také nad tím, co vše se děje s biologickým materiálem po smrti původce a v průběhu jeho fosilizace. Výzkumný tým ale zachoval realistický přístup a v tiskových vyjádřeních bylo konstatováno, že reálný Jurský park ještě skutečně není na obzoru.
Musíme si totiž uvědomit, že i kdyby se části původní DNA dochovaly, budou značně chemicky pozměněné a nebudou plně odpovídat své druhohorní podobě. Vedoucí týmu Alida Bailleul však přidává i trochu optimismu, když předpovídá velkou budoucnost podobným výzkumům v dalších dekádách. Podle jejího názoru bychom jednou mohli dokázat identifikovat malé části sekvencí genetického kódu, což by znamenalo revoluci v pochopení dinosauří fyziologie i systematiky.
Další nálezy
Závěrům nové studie nahrává i skutečnost, že podobné objevy byly nedávno učiněny například i ve 195 milionů let starých (raně jurských) fosiliích čínského sauropodomorfa rodu Lufengosaurus a v 75 milionů let starých fosiliích kachnozobého dinosaura druhu Hypacrosaurus stebingeri z americké Montany.
Přibližné vzezření kaudipteryga coby malého opeřeného všežravce, obývajícího ekosystémy tzv. Jeholské bioty. Výrazným vizuálním prvkem na těle tohoto dinosaura byl zejména vějíř dlouhých ocasních per.
V lebce mláděte hypakrosaura byla DNA detekována rovněž ve fosilizované chrupavce, která se ukazuje jako ideální z hlediska kvality dochováné původní buněčné struktury. Pro nový výzkum byl využit extrémně dobře zachovaný fosilní exemplář kaudipteryga ze sbírek Šan-tungského přírodovědeckého muzea v Tchien-jü (Tianyu).
Fosilie byla v mikroskopických vzorcích barvena hematoxylinem podobně jako současná DNA a kombinací použitých metod vyšlo najevo, že v buňkách chrupavky (chondrocytech) jsou stále přítomné struktury podobné jádrům buňky s vnitřními strukturami odpovídajícími vzhledově chromatinu. Ačkoli se ještě zdaleka nemusí jednat o skutečnou původní DNA, je prakticky jisté, že ve zkamenělinách tohoto stáří se stále mohou vyskytovat části původních organických molekul, a je třeba podobné fosilie velmi podrobně zkoumat.
Tím se také vracíme k samotnému začátku tohoto článku. Ne, všechny fosilie skutečně nejsou jen „kamenem“, kusem horniny bez sebemenší stopy po dávno zaniklém životě jejich původců. A to nám také dává naději na velkolepé objevy do budoucna. Bohužel fosilizované chromozomy je velmi těžké rozeznat, protože zatím netušíme, jak se tento organický materiál chová v průběhu svého rozkladu.
Velikostní porovnání zástupců obou dosud popsaných a vědecky platných (validních) druhů rodu Caudipteryx. Jednalo se o velmi malého opeřeného dinosaura, který však svým paleontologickým významem výrazně překonává i skutečné dinosauří giganty.
Jednoduše ještě nevíme, zda se i po mnoha milionech let dochová původní molekulární struktura. Jistý výzkum publikovaný roku 2012 přinesl poznatek, že DNA v kosti se kompletně rozpadne asi za 6,8 milionu roků, což by pro druhohorní dinosaury bylo příliš málo. Tyto efekty jsou ale značně individuální a velmi při nich záleží na různých faktorech, především pak na prostředí a rychlosti fosilizace i nakládání s fosiliemi již vykopanými.
Zatím si tedy na geneticky oživené brachiosaury, galimimy a triceratopse ještě musíme počkat. Ale jak prohlásil sám režisér prvního filmového „parku“ Steven Spielberg před téměř třiceti lety: „Kdo ví? Ještě před nedávnu dobou by i funkční počítač nebo let na oběžnou dráhu připadl většině lidí zhola nemožný!“
Text vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy, před vydáním byl redakčně upraven. Originál naleznete zde.
