1 Byl největším dinosaurem vůbec
Ačkoliv je to pro každého poučeného milovníka dinosaurů zcela absurdní, v mnoha knihách a článcích bývá uvedeno, že tyranosauři byli největšími dinosaury vůbec. V tom případě by ovšem museli být také největšími suchozemskými živočichy všech dob, protože největší dinosauři byli s přehledem těmi nejdelšími, nejvyššími a nejhmotnějšími obratlovci, kteří kdy kráčeli po pevninách naší planety. I ti největší tyranosauři ale v porovnání s nimi vypadali jako trpaslíci. Řeč je samozřejmě o plazopánvých dinosaurech ze skupiny Sauropoda, zejména pak o obřích titanosaurních sauropodech.
Někteří z těchto dlouhokrkých gigantů (jako druh Argentinosaurus huinculensis) dorůstali délky až kolem 40 metrů, jiní zase výšky kolem 20 metrů a další hmotnosti blížící se stovce metrických tun. Oproti tomu největší známé exempláře druhu Tyrannosaurus rex dorůstaly „pouze“ do délky necelých 13 metrů a hmotnosti kolem 9 000 kilogramů. To ale není vůbec málo – s takovými mírami můžeme tyranosaura označit za pravděpodobně nejhmotnějšího bipedního (po dvou se pohybujícího) tvora všech dob. Ačkoliv nebyl nejdelší a neměl ani největší lebku, byl tak severoamerický tyranosaurid také největším dosud známým teropodem a suchozemským masožravcem vůbec.
2 Měl zcela zbytečné přední končetiny
Jednou z nejlépe zapamatovatelných vlastností tyranosaura jsou i jeho extrémně zakrnělé a redukované přední končetiny. Ty měřily na délku zhruba metr a nebyly tedy o moc delší než paže vzrostlého muže. Dinosaurus se s nimi nemohl dotknout navzájem ani si s nimi například nedosáhl do tlamy. V porovnání s obřím tělem o velikosti sloního tak přední končetiny pravěkého dravce působí až téměř komicky.
Ve skutečnosti ale i přes své skromné rozměry byly tyto „pracky“ velmi silné – kost pažní je výrazně mohutnější než lidská a vědci předpokládají, že například dvojhlavý sval pažní (onen populární biceps) byl u tyranosaura asi 3,5× silnější než u zdatného muže. Tyranosauři by pak jednou „rukou“ uzvedli asi 200 kilogramů.
Možné použití předních končetin Tyranosaura
V poslední době se ukazuje, že funkcí pro krátké, ale relativně silné paže mohlo být několik – přidržování kořisti při jejím dobíjení nebo samice při kopulaci, signalizační funkce (zvláště, pokud byly pracky „opeřené“) nebo kombinace některých uvedených možností.
Začátkem letošního roku pak byla možná potvrzena i další z dlouhodobě tradovaných eventualit – přední končetiny mohly sloužit jako malé kotvy pro stabilizaci při vstávání ze země. Nasvědčují tomu nedávno objevené fosilní otisky předních i zadních končetin tyranosaura z Nového Mexika.
3 Nebyl příliš početný
Přesně podle tradovaného ekologického přísloví, že velká zvířata (a zejména pak ta masožravá) bývají málo početná až vzácná, o tyranosaurovi se často psalo jako o nepříliš hojném druhu, kterého byste v nejpozdnější křídě Severní Ameriky téměř neměli šanci potkat. Oproti ohromným (snad až tisícihlavým) stádům rohatých triceratopsů a kachnozobých edmontosaurů bychom na území o rozloze stovek kilometrů čtverečních měli potkat pouze několik málo kusů.
Novější výzkumy z posledního desetiletí ale ukazují něco jiného. Tyranosauři byli naopak extrémně početní. Dokonce natolik, že představují hned druhý nejpočetnější druh v ekosystémech geologického souvrství Hell Creek. Tomuto zjištění ze „sčítání“ v roce 2011 původně mnozí paleontologové nevěřili, ale pozdější výzkumy ukázaly, že jsou téměř s jistotou pravdivé.
Nyní totiž víme, že tyranosauři byli natolik početní a ekologicky úspěšní, že v posledních dvou milionech let křídového období zaplavili ekosystémy někdejší Laramidie a jako lavina se rozšířili od současné Britské Kolumbie v Kanadě až po dnešní Mexiko. V průběhu existence druhu T. rex žilo na naší planetě řádově až několik miliard těchto dinosaurů a jejich mláďata a subadultní jedinci vyplnili potravní niky menších a středně velkých predátorů.
4 Dokázal by předběhnout profesionální atlety
Naše představy o rychlosti pohybu krále dravých dinosaurů navždy změnila slavná scéna z Jurského parku, kdy obří dospělý tyranosaurus honí jedoucí džíp rychlostí kolem 50 km/h. Tato fascinující filmová sekvence vychází zejména z prací paleontologů Roberta T. Bakkera a jeho kolegy Gregoryho S. Paula, kteří v 70. a 80. letech minulého století přišli s představou extrémně rychlých tyranosaurů, schopných sprintovat po pláních pravěké Severní Ameriky rychlostmi až kolem 72 km/h.
Vycházeli přitom zejména z několika anatomických adaptací pro rychlý pohyb, který u tyranosaurů a jejich příbuzných skutečně nalézáme (například přítomnost tzv. arktometatarzu, absorbujícího lépe otřesy při běhu). Ačkoliv mláďata tyranosaurů o délce kolem 6 metrů a hmotnosti mezi 500 a 1 000 kilogramy mohla být skutečně extrémně rychlá (možná přes 50 km/h), u dospělců s hmotností nad 5 tun už dosažení takové rychlosti nebylo možné.
Dnes už nejspíš s jistotou nezjistíme, jak rychle se skutečně dospělí rexové mohli pohybovat, většina novějších odborných prací, vycházejících z počítačových modelů a získaných údajů z pozorování současných živočichů, ukazují, že tyranosauři snad na kratší dobu mohli zrychlit na nějakých 17 až 27 km/h. Jejich skutečnou předností pak měla být spíše „silová“ chůze, kterou dokázali udržet po dlouhou dobu.
Tyrannosaurus rex byl několikatunovým dravým obrem, schopným uchvátit kořist o velikosti dnešního slona. Podle posledních zjištění nebyl extrémně rychlým běžcem, dokázal ale efektivně a relativně rychle kráčet na dlouhé vzdálenosti. Zde v expozici Houston Museum of Natural Science spolu s nodosauridem rodu Denversaurus schlessmani.
5 Měl poměrně slabý zrak a viděl pouze pohybující se objekty
Další tradovaný nesmysl má rovněž svůj původ v prvním filmovém Jurském parku. V tomto případě jsou však tvůrci snímku bez viny, protože kopírovali myšlenku autora knižní předlohy Michaela Crichtona. Chybějící části DNA dinosaurů byly totiž doplněny DNA současných obojživelníků (zejména žab), z nichž některé druhy zrakově vnímají pouze pohybující se objekty.
5. října 2019 |
Trailery
Sledovat další díly na iDNES.tvSe vší pravděpodobností by to v genetickém inženýrství takto nefungovalo a rozhodně taková představa neplatí ani o skutečném tyranosaurovi. Paleontologové už dnes předpokládají, že tento gigantický dravec měl naopak velmi dobrý zrak, doplněný ještě lepším čichem a dalšími vytříbenými smysly.
Je dokonce možné, že tyranosauří zrak byl až třináctkrát ostřejší než u člověka. Samotná oční bulva teropoda byla velká asi jako pomeranč a oči díky rozšířené bázi lebky směřovaly poněkud dopředu, což propůjčovalo tyranosaurům schopnost binokulárního (stereoskopického) vidění. Mohli tak lépe odhadovat vzdálenosti, a to z nich patrně činilo ještě efektivnější lovce.
Paleontolog Jack Horner se dříve domníval, že dospělí tyranosauři byli výlučnými mrchožrouty, a i proto měli mít „malé, korálkovité“ oči. Dnes je pohled na kvalitu tyranosauřích očí většinou zcela opačný – ikonický dravec měl velmi dobrý zrak i další smysly, a to nejen na dinosauří poměry.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi včetně bohatého odkazového rejstříku najdete zde.
