Když byla ve válečném roce 1916 Němci potopena kanadská obchodní loď SS Mount Temple, ke dnu bylo mimo jiné posláno i několik fantasticky zachovaných exemplářů kachnozobých dinosaurů, odeslaných do Britského přírodopisného muzea v Londýně. Exempláře těchto dinosaurů byly tak dobře dochované, že obsahovaly i zkamenělé otisky kůže a dalších „měkkých“ částí těla.
Je velká škoda, že tyto „dinosauří mumie“ dnes již nemáme k dispozici, protože pokročilé výzkumné metody a samozřejmě pak i moderní technologie by z nich dokázaly „vyždímat“ ohromné množství nových informací. Co naplat, musíme si tedy vystačit s jiným fosilním materiálem, který se naštěstí do současnosti dochoval. O jakého dinosaura se jednalo?
Byl jím již výše zmíněný Corythosaurus casuarius. Patřil ke korytosaurům, což byli středně velcí kachnozobí dinosauři, kteří stejně jako jejich příbuzní žili ve stádech a spásali rostlinnou potravu zhruba do výšky 4 metrů nad zemí. V současnosti už korytosaurus jako rod hadrosaurida poněkud zapadá v záplavě nově objevených rodů, byl však jedním z prvních lépe známých zástupců této skupiny.
Fosilie tohoto ptakopánvého dinosaura byly poprvé objeveny v roce 1911 na březích řeky Red Deer v kanadské Albertě. Objevitelem byl americký paleontolog Barnum Brown, v té době již legendární „lovec“ dinosaurů a mimo jiné i muž, který objevil ještě mnohem slavnějšího tyranosaura. Brown sám v roce 1914 formálně popsal druh Corythosaurus casuarius, přičemž toto vědecké jméno v doslovném překladu znamená „kasuáří přilbový ještěr“. Jméno samozřejmě odkazuje k nápadnému hřebeni na lebce dinosaura, podobajícímu se korintské přilbě válečníků z období starověku.
V roce 1923 byl pak formálně popsán ještě jeden dosud platný druh stejného rodu, kterým je Corythosaurus intermedius. Tento taxon byl stanoven kanadským geologem a paleontologem Williamem Arthurem Parksem. Další dříve popsané druhy korytosaura již dnes nejsou považovány za formálně platné.
Kromě drobných anatomických odlišností jsou oba druhy rozdílné především v době své existence. Zatímco mírně starší C. casuarius žil v ekosystémech souvrství Dinosaur Park a Oldman zhruba v době před 77 až 75,7 milionu let, C. intermedius se vyskytuje pouze v první zmíněné geologické formaci, a to v mnohem kratším časovém rozpětí před 75,8 až 75,7 milionu let (geologický věk kampán, pozdní křída). Největší nebezpečí tak pro tyto býložravce představovali velcí tyranosauridi z rodů Daspletosaurus a Gorgosaurus, žijící ve stejných ekosystémech.
Idealizovaný ekosystém geologického souvrství Oldman se skupinkou korytosaurů, přecházejících v pozadí obrazu. V popředí jsou pak vlevo rohatí dinosauři rodů Wendiceratops (dále) a Chasmosaurus (blíže), vpravo ankylosaurid Scolosaurus a zcela vpředu dvojice menších teropodů příbuzných rodu Troodon.
Jak se vyvíjeli korytosauři
Díky objevům fosilií mláďat tohoto druhu dnes dokážeme poměrně precizně rekonstruovat i postupné vývojové proměny na kostře a lebce korytosaurů. Na první pohled zaujme zejména hlava dinosaura, ozdobená již zmíněným půlkruhovým lebečním hřebínkem, připomínajícím plochou helmici. U holotypu korytosaura měří lebka na délku téměř 84 centimetrů, bezmála 71 centimetrů pak činí její výška.
V poměru k velikosti těla je lebka menší než u některých jiných hadrosauridů (například u edmontosaura, kritosaura nebo saurolofa), spolu s hřebenem má však zhruba stejnou povrchovou plochu. A jak byl tento křídový býložravec veliký? Podle Gregoryho S. Paula dosahovali dospělí jedinci druhu C. casuarius délky rovných 8 metrů a hmotnosti asi 2 800 kilogramů.
O trochu menší druh C. intermedius měl pak průměrnou délku 7,7 metru a hmotnost kolem 2500 kilogramů. Existují však také odvážnější odhady velikosti pro tento rod, konkrétně délka až 9,4 metru a hmotnost kolem 3820 kilogramů. Je možné, že C. casuarius byl přímým předkem druhu C. intermedius. Podle zmíněného Gregoryho Paula mohou dokonce rody Corythosaurus, Lambeosaurus a Hypacrosaurus, lišící se pouze tvarem lebečního hřebene, ve skutečnosti představovat variety (druhy) v rámci jediného rodu.
Porovnání velikosti obou vědecky platných druhů rodu Corythosaurus s velikostí dospělého člověka. Korytosauři patřili spíše k menším až středně velkým druhům hadrosauridů, přesto velcí odrostlí jedinci měřili na délku přes 9 metrů a vážili až přes 3 tuny.
Výzkum sklerotických prstenců v očnicích zase odhalil, že korytosauři byli nejspíš katemerální (aktivní v průběhu dne v kratších intervalech) a měli pravděpodobně velmi dobrý sluch. To dokazuje zejména sofistikovaná stavba jejich vnitřního ucha i velikost příslušných částí lebky.
Korytosauři zároveň dokázali díky systému otvorů v nasální části lebky produkovat táhlé, bučivé tóny, kterými se mohli dorozumívat a například varovat před nebezpečím. Původně se vědci domnívali, že tito hadrosauridi byli vodními živočichy, spásajícími chaluhy a další jezerní či říční flóru. Dnes nicméně víme, že se jednalo o výsostně suchozemské tvory, kteří by například již v hloubce tří metrů nedokázali vůbec dýchat.
Zachovaný obsah žaludku u jednoho jedince ukázal, že korytosauři pojídali jehličiny, semena, větvičky i plody různých druhů rostlin. Nebyli tedy výrazně vybíraví, což mohlo přispět k jejich evolučnímu úspěchu. Tlama korytosaurů byla poměrně podlouhlá a úzká, vyplněná charakteristickými zubními „bateriemi“ pro mechanické zpracování tužší potravy. Samozřejmě nechybělo ani typické „kachnovité“ zakončení čelistí, které dalo těmto ornitopodním dinosaurům jejich jméno.
Velmi cenným objevem se stal zkamenělý otisk kůže z oblasti břicha, o kterém pojednal již roku 1916 sám Barnum Brown. Polygonálně tvarované šupinky vědcům prozradily, jaká byla textura kůže těchto dávných býložravců. Z kategorie tzv. měkkých tkání se však dochovalo ještě víc fosilních zajímavostí, například zkamenělé šlachy na všech obratlích (s výjimkou krční části páteře) a pozůstatky měkkých „nášlapných polštářků“ na prstech. Právě ty zmátly paleontology, kteří je považovali za pozůstatky meziprstních blan, typických pro vodní tvory. Zejména proto byl korytosaurus zpočátku mylně označován za vodního živočicha.
Korytosauři jsou dnes každopádně řazeni do tribu Lambeosaurini a mezi jejich nejbližší příbuzné patří rody Hypacrosaurus, Velafrons, Nipponosaurus a Olorotitan. Tito dinosauři představují i po více než století od svého vědeckého popisu stále poměrně dobře známé hadrosauridy, ačkoliv jejich dřívější sláva spolu s explozivním nárůstem počtu nově popsaných taxonů v posledních dvou desetiletích přece jen trochu opadla. Snad se tato skutečnost změní s dalšími fascinujícími objevy, učiněnými v sedimentech geologických souvrství kanadské Alberty.
Článek vznikl pro DinosaurusBlog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní text najdete zde společně s dalšími novinkami ze světa paleontologie.
