V oblasti Sesimbra (distrikt Setúbal, jihozápad Portugalska) znali lidé dinosauří fosilie v podobě zkamenělých otisků stop již přinejmenším od počátku 15. století. V té době ovšem samozřejmě nikdo netušil, že by se mohlo jednat o pozůstatky (či v tomto případě stopy) dávno vyhynulých živočichů.
O těchto záhadných stopách si vyprávěly desítky generací obyvatel dnešního Portugalska, ovšem nikoliv jako o zkamenělinách druhohorních plazů, nýbrž jako o stopách biblického oslíka, nesoucího na hřbetě malého Ježíše a Pannu Marii od rozbouřeného moře směrem do klidného vnitrozemí. Stopy pak byly na památku této významné události zachovány v kameni na útesech na věčné časy.
S otisky pozdně jurských sauropodních dinosaurů jsou spojeny nejen náboženské legendy, ale také zbudování kaple Capela de Memória („Pamětní kaple“), ke kterému došlo zřejmě již kolem roku 1410 (tedy těsně před husitskými válkami). Asi o tři století později pak na stejném místě vzniklo také poutní místo Cabo Espichel s malou kapličkou, ve které se dodnes dochovalo zobrazení stop na keramických kachličkách azulejos, pocházející asi z poloviny 18. století.
Malba zobrazuje celou scénu tak, jak si ji věřící v době před vědeckým objevem dinosaurů a vlastně i před vznikem vědecké paleontologie představovali – jako pochod obřího a zřejmě nadpozemsky silného oslíka, vylézajícího na strmou stěnu útesu a plnícího tak své poslání ochránit a dopravit do bezpečí Ježíše i Pannu Marii.
Pohled na dinosauří stopy na tzv. Pedra da Mua, které daly vzniknout legendě o Ježíšově oslíku. Vpravo je obrázek, který vystihuje celou „nálezovou situaci“.
Kruhovité stopy domnělého oslíka jsou na téměř vertikální ploše útesu velmi dobře rozlišitelné. Přes 250 let starý obraz tak představuje jedno z nejstarších vyobrazení dinosauřích fosilií v celé Evropě. Legenda o zázračném oslíkovi se přitom udržela bezmála šest století, a to mluvíme jen o prameny přímo zdokumentované historii. Tato série stop jurského sauropoda dostala název Pedra da Mua a její pravá podstata zůstala nepovšimnuta i v průběhu celého 19. a většiny 20. století, kdy již byli dinosauři i jejich ichnofosilie obecně známé.
Když dorazili vědci
Teprve roku 1976 objevil pro vědu tuto lokalitu portugalský paleontolog Miguel Telles Antunes a v roce 1990 popsal dinosauří stopy i z okolních hornin (například v lomu Avelino) v oblasti Sesimbra. Od té doby se již zmíněná oblast stala pravidelným místem návštěv paleontologických expedic, jak ukazuje i množství vědeckých studií, které byly za poslední čtvrtstoletí publikovány. (Tento článek vychází do značné míry z jedné takové nedávné publikace v portugalském odborném periodiku Comunicaçőes Geológicas.)
Na útesech pod Cabo Espichel nalezneme mnoho sérií stop sauropodních i teropodních dinosaurů z období nejpozdnější jury (asi před 150 až 145 miliony let), které ukazují na společenské chování těchto zvířat. Lze z nich rozpoznat, že tudy procházelo stádo sedmi menších, plně nedospělých sauropodů, následovaných třemi dospělými exempláři. Jde vlastně o vůbec první důkaz stádního chování sauropodních dinosaurů v Evropě. Šlo nicméně o menší druhy sauropodů, neboť odhadovaná výška v nejvyšším bodě hřbetu se u menších exemplářů pohybuje mezi 1,5 a 1,8 metry, zatímco u dospělých jedinců činí 2,8 až 2,9 metru. Jeden ještě větší exemplář pak měl výšku ve hřbetu asi 3,2 metru (pro srovnání lze uvést, že u obřích titanosaurů mohla výška v ramenou dosahovat až kolem osmi metrů).
Na základě velikosti a vzájemné vzdálenosti stop vědci vypočítali i rychlost chůze těchto dinosaurů, přičemž dospěli k závěru, že kdysi tudy po bahnitém břehu kráčeli rychlostí v rozmezí 3,4 až 5 km/h (0,9 – 1,4 m/s). Několikatunoví dinosauři se tu tedy „promenádovali“ rychlostí pohodové lidské chůze. Na lokalitě dále paleontologové objevili série stop teropodů a díky dobře zachované textuře otisků mohli vyvodit závěry také o stavbě distálních částí končetin dinosaurů (distální část končetiny je její „konec“, tedy chodidlo a prsty, pozn.red.)
Pohled na dinosauří stopy na jiné portugalské lokalitě, Pedreira do Galinha
Zajímavý je například objev jakéhosi „kulhajícího“ sauropoda, u něhož je patrná nepravidelnost otisků v rámci celé série. Z jakého důvodu se tento jedinec takto podivně pohyboval, není známo.
Celkově se v případě otisků stop sauropodů vědci přiklonili k zařazení do ichnorodu Brontopodus. Místy lze pozorovat nejen klasickou „širokorozchodnou“ chůzi sauropoda, ale i kruhovité otisky se zachovalými stopami čtveřice drápů.
Další významné série stop druhohorních dinosaurů nalezneme také v zálivu Lagosteiros, odkud je poprvé popsal již zmíněný Miguel Antunes roku 1976 (studie Dinossáurios eocretácicos de Lagosteiros). Místní horniny pocházejí z období hoterivu (raná křída, asi před 133 až 129 miliony let) a zajímavá je například série stop menšího teropoda, který se v někdejším bahnitém terénu pohyboval rychlostí asi 14 km/h (3,9 m/s), což je v poměru k ostatním známým dochovaným stopám vysoký údaj.
Musíme zde mít na paměti, že v bahnitém prostředí, kde se stopy mohou zachovat, nemůže původce stop ani zdaleka vyvinout svoji maximální rychlost. Mohlo jít tedy o dravce, který pronásledoval svoji kořist? Ani to se nedá vyloučit.
Výčet lokalit se zachovanými dinosauřími stopami v oblasti Sesimbra tím ale nekončí. S dalšími bychom se setkali například v lomu Ribeira do Cavalo, kde byla bohužel značná část vertikálně uložené série zničena při sesuvu horniny v roce 1995 (vinou pokračující práce v lomu) a dále v oblasti Zambujal (vápencový lom Avelino). Zde byly objeveny stopy přiřazené v roce 1993 k ichnotaxonu Parabrontopodus isp., přičemž i v tomto případě byly objeveny fosilie více jedinců o značném velikostním rozpětí (stopy o délce asi 30 až 100 cm). Původce nejmenších stop pozdně jurských sauropodů měřil v nejvyšším bodě hřbetu asi 1,2 metru, zatímco největší zvíře dosahovalo ve stejném parametru asi 4 metrů. Stádo zjevně nespěchalo, protože rozpětí rychlosti chůze jeho členů činilo pouhých 2,2 až 3,9 km/h (0,6 – 1,1 m/s).
Celkově je kvalita i kvantita portugalských dinosauřích stop natolik vysoká, že naštěstí již od roku 2012 byla přijata legislativní opatření k ochraně a muzejnímu opatrování některých významných lokalit, což zabránilo jejich možnému zničení. Přesto ještě není vyhráno, jak konstatuje i závěr zmíněné studie, protože soukromé ekonomické zájmy často převáží nad zájmem obecným v podobě konzervace a uchování vzácných geologických a paleontologických památek. Nezbývá tedy než doufat, že stopy „božského zázraku“, které byly předmětem nevšedního zájmu a úcty poutníků již nejméně od počátku 15. století, nebudou v moderní době ztraceny kvůli obecné lhostejnosti nebo dokonce něčí bezohlednosti. Ustavení tzv. Sesimbra Geocircuit („geologického okruhu v Sesimbře“) je k tomu nejspíš prvním důležitým, ba přímo nezbytným krokem.
Článek byl převzat z Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy, a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
