Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Discovery letí domů. Práce na Mezinárodní kosmické stanici mohou pokračovat

  18:23aktualizováno  18:23
Dnes večer se po napínavém dvoutýdenním letu vrací domů raketoplán Discovery. Během října byly pilotované lety opět ve znamení „škatule, hejbejte se!“ Jako každých půl roku se konala jakási výměna stráží, přesněji výměna posádky Mezinárodní kosmické stanice.

Do kosmu se raketoplán Discovery vydal 23. října 2007 | foto: Scott AudetteReuters

Ta je dnes na dráze už 3274 dní, z toho posledních 2561 dní je nepřetržitě obývaná. Od letošního dubna byla na její palubě 15. základní posádka v složení Oleg Kotov, Fjodor Jurčichin a jeden Američan – nejprve Sunita Williams(ová) a od června Clayton Anderson.

Podzimní aktivita

Podzimní kosmické manévry začaly 10.10. na Bajkonuru, kde z rampy PU-1/5 ve 13:22:39 UT vzlétla raketa Sojuz-FG výrobní č. C15000-020, která na počáteční oběžnou dráhu v 13.31.22 dopravila pilotovanou transportní kosmickou loď Sojuz TMA-11 (typové označení 11F732 model 7K-STM, výr. č. 221) o hmotnosti 7220 kg. Tvarem, vnějšími rozměry a režimem letu se v podstatě neliší od lodí Sojuz první generace o hmotnosti 6570 kg, známých od roku 1967, avšak přístrojové vybavení bylo už několikrát modifikováno (naposledy v roce 2002). Loď o délce 7 m a max. průměru 2,7 m se skládá z obytné sekce, motorové sekce a tzv. návratového modulu ve tvaru kužele o délce 2,14 m a max. průměru 2,2 m. Ve vnitřním objemu 3,85 m3 připadá na posádku 2,5 m3 a zbytek zabírají tři křesla typu "Kazbek" pro kosmonauty, palubní počítač se systémy řízení, kontejnery pro dopravu nákladu na Zemi a nouzové zásoby potravin a vody. V přední části je kruhový průlez do obytného úseku a mimo kabinu jsou ve dvou pouzdrech umístěny padákové systémy: hlavní o ploše 1000 m2 a záložní o ploše poloviční.

Během času se modifikoval i závěr letu. U lodí první generace Sojuz (tedy u letů Sojuz 1 až 40) se obytný modul a motorová sekce odhazovaly až po ukončení brzdicího manévru. Počínaje Sojuzem T-2 se tzv. obytný úsek odděloval před brzdicím manévrem. Toto schéma se používalo až do letu Sojuzu TM-6, kdy z procedurálních důvodů došlo k chybnému provedení prvního pokusu o přistávací manévr a opakovaný pokus o přistání se uskutečnil až od 24 hodin později. Nejenže vznikly problémy s termoregulací a zajištěním hygienických potřeb posádky, ale především se loď už nemohla vrátit zpět k orbitální stanici, protože neměla stykovací uzel). Proto od dalšího letu se vše vrátilo zpět k původní koncepci: nejdřív se konal brzdicí manévr a teprve pak se loď rozdělila.

Na palubě lodi Sojuz TMA-11

byla při říjnovém startu v pořadí už 16. základní posádka ve složení Jurij I. Malenčenko a Peggy A. Whitson(ová) spolu s účastníkem 13.„návštěvnické“ posádky, kterou tvořil první malajsijský kosmonaut MUDr. Šukor al Masrie bin Šejch Mustafa (nar. 27.07.1972 v Kuala Lumpuru; 461. kosmický vyslanec lidstva).

Loď se podle plánu 12.10. ve 14.50 UT připojila ke stykovacímu uzlu modulu Zarja ruského segmentu Mezinárodní kosmické stanice. Následoval společný výzkumný program i individuální pro islámského kosmonauta, který by si opravdu nezasloužil označení „kosmický turista“ – ve volném čase pořizoval snímky a videozáběry zemského povrchu a uskutečnil i radioamatérské spojení se Zemí. V neposlední řadě bylo na programu stěhování nákladu a příprava lodi Sojuz TMA-10 k návratu. Konečně 19.10. byl celý náklad uložen a velení na komplexu ISS bylo kosmonautem Kotovem slavnostně předáno první ženě v historii kosmických stanic Whitson[ové].

20. října přestoupili členové 15. dlouhodobé posádky komplexu a člen 13. návštěvnické posádky na palubu transportní lodi Sojuz-TMA 10, oblékli si lehké skafandry Sokol-KV2 a po kontrole hermetičnosti průlezu se v 07:14 UT loď odpojila od ISS.

Dramatický návrat

Brzdicí manévr proběhl úspěšně od 09:47 do 09:51 UT, pak následovalo rozdělení lodě, avšak několik minut poté systém řízení letu vydal povel k přechodu z režimu automaticky řízeného sestupu na balistický.

I když se Rusové brání označovat to za havarijní stav, v praxi to znamená nouzové náhradní řešení sestupu po strmější, rychlejší dráze, kdy kosmonauti musí snést nepříjemně vysoké přetížení – dvojnásobné než za normálního přistávání. Místo obvyklých 4 G (čtyřnásobku běžné situace na Zemi) tedy přes 8 G. Když vzrůstající přetížení dosáhlo 7 G, omezili kosmonauti dialog: „máte pocit, že vám na hruď šlápl slon“, vyjádřil se po přistání lékař Šukor. Podle přístrojů dosáhla maximální hodnota 8,56 G. To je hodnota, dosahovaná i v trenažérech pilotů Grippenů. Jeden z našich letců se mj. vyjádřil slovy: "Devět géček už bolí. Člověk cítí obrovskou tíhu. V podstatě to znamená, že vaše čtyřkilová hlava má najednou kilogramů 36. Jste sotva schopni pohybu...“

K přechodu na balistický sestup dochází zcela automaticky, bez možnosti vnějšího zásahu. Řídicí středisko může pak sestup jen registrovat – kosmonauti jim to však tentokrát ještě stihli říci kolem 10:18 UT, těsně před dočasnou ztrátou spojení.

Z technického hlediska byl pak návrat bez dalších problémů; kosmická loď přistála asi 350 km západně od původně plánovaného místa v 10:36 (o minutu dřív, než bylo plánováno), konkrétně 10 km od vesnice Tolybaj (50°29´01“ s. š. 62°17 20“ v. d.). Přistání bylo podle kosmonautů měkčí, než očekávali, avšak dovnitř začal pronikal dým spálené trávy, takže si raději nasadili kyslíkové masky (stepní porost se vznítil od hořící obšívky kosmické lodi, než byl požár uhašen, hořelo okolí na ploše 400 m2). Kosmonauti nečekali dlouho, 13 minut poté už poblíž kosmické lodi, ležící na boku přistával první záchranný vrtulník a kosmonauty rychle evakuoval. Posádka dalšího vrtulníku rychle uhasila šířící se požár. Uchránila tak nepoškozenou kosmickou loď; mimochodem, v minulých dnech navrhla malajsijská vláda její odkoupení pro výstavní účely...

Oficiální délka letu ruských kosmonautů byla 196 d 17 h 05 min, účastník kosmického letu strávil ve vesmíru 10 d 21 h 14 min.

Velmi podobná situace nastala už při návratu lodi Sojuz TMA-1 dne 26. května 2003, kdy tři minuty po rozdělení lodě systém řízení letu návratového modulu vydal rovněž povel k přechodu na balistický sestup, protože došlo k signalizaci překročení maximální povolené odchylky orientace v zatáčení. Přetížení během sestupu nepřesáhlo hodnotu 8 G. Tehdy bylo následně zjištěno, že primární příčinou byla chybná reakce bloku řízení sestupu na signály od gyroskopu a měřiče úhlové rychlosti. V důsledku toho došlo k velké odchylce orientace návratového modulu v ose zatáčení.

Čekání na Discovery 

Na ISS se zatím začala nová základní posádka pomalu zabydlovat: pokud se nepřihodí nic nepředvídaného, zůstane na oběžné dráze pracovat do dubna příštího roku, kdy J. I. Malenčenko a P. A. Whitson[ová] znovu přestoupí do lodi Sojuz TMA-11 a 19. dubna 2008 se vrátí zpět na Zemi. Spolu s nimi přistane i účastník kosmického letu, jihokorejský občan Ko San.

Do té doby ji ovšem čeká spousta práce – podle šéfa Ruské kosmické agentury Perminova snad nejvíc ze všech dosavadních základních posádek. Stanice se má rozšířit o nový americký přestupní modul, hlavní výzkumný evropský a japonský modul, dorazí k ní dvě ruské zásobovací lodě Progress a budou spolupracovat s posádkami dvou nebo tří amerických raketoplánů. To vše kromě povinností s udržováním výzkumného programu ISS – a samozřejmě běžné údržby kosmické stanice. Když nová velitelka přejímala svůj „úřad“, na Zemi se připravovala expedice STS-120, která jí měla přivézt třetího člena 16. expedice, zatímco dosavadní palubní inženýr C. Anderson si už „stříhal metr“.

K letu STS-120 byl určen raketoplán Discovery OV-103 – byl to už jeho 34. start na oběžnou dráhu od 30. srpna 1984, kdy letěl poprvé. Americké statistiky doplňují, že šlo o 151. americký pilotovaný let, 95. po havárií Challeggeru a 7. po katastrofě Columbie. Po předchozí misi STS-118 letos v srpnu bylo rozhodnuto, že budou provedeny další modifikace vnější nádrže ET související s přívodem kapalného kyslíku. Toho obsahuje 616 tun spolu se 103 tunami kapalného vodíku a spolykají je hlavní motory raketoplánu.

Během příprav objevili technici únik kapaliny z hydrauliky hlavního podvozku. Oprava netěsnosti si vyžádala demontáž celé pravé části podvozku, avšak podařilo se ji zvládnout rekordně brzy (do 19. září) a 23. září byl orbitální stupeň, osazený trojicí motorů SSME o tahu ve vakuu po 2,1 MN (výr. č. 2050, 2048 a 2058) přesunut do hlavní montážní budovy VAB. Tam byl zkompletován s nádrží ET výr. č. 120 a se dvěma startovními motory SRB výr. č. BI-131/98 – jak známo, oba jsou na tuhé pohonné látky (polybutadienakrylát +hliník+ chloristan amonný), při startu vyvíjejí tah po 11,8 MN, pracují dvě minuty a po oddělení se na padácích snášejí do moře, odkud jsou vyloveny a připraveny k dalšímu použití.

30. září se kompletní raketoplán Discovery vydal na startovací rampu 39A, kam už o tři dny dřív dorazila hlavní část užitečného nákladu – nový modul Harmony. Přeprava obrovského kolosu (kdysi vozíval Saturn 5) trvá více než 6 hodin, během kterých urazí pásový dopravník s raketoplánem cestu dlouhou 5,6 km.

Závěrečné přípravy začaly po příletu posádky na Floridu 7. října. Značnou nejistotu do nich vneslo doporučení nezávislé skupiny bezpečnostních techniků, aby u tří izolačních panelů RCC (z celkem 44)., kryjících náběžnou hranu křídla byl znovu překontrolován stupeň koroze a příp. byly vyměněny – to by ovšem znamenalo převoz zpět do montážní budovy a nejméně měsíční zdržení. Po pečlivém zvážení rizika na základě předchozích testů vedení NASA tyto požadavky 18. října definitivně odmítlo a přípravy ke startu mohly pokračovat podle harmonogramu.

Perfektní start

20. října v 18:00 UT začalo na Floridě tzv. ostré odpočítávání startu Discovery za stavu T – 43 h. Několik hodin před plánovaným odletem agenturní zprávy psaly o možném odkladu poté, co kontrola objevila „na potrubí palivové nádrže kus ledu“. Ve skutečnosti šlo o potrubí pozemního přívodu kapalného vodíku, ovšem v bezprostřední blízkosti dlaždic tepelné ochrany spodní (motorové) části trupu. Odklad hrozil především z důvodu nepříznivé meteorologické předpovědi (jen 40% pravděpodobnost, že se poletí), ale nakonec počasí začalo spolupracovat a perfektní start se uskutečnil zase jednou přesně – 23. října v 15:38:19 UT se Discovery odlepil od rampy a 40 minut poté byl na správné počáteční oběžné dráze.

2. letový den všichni netrpělivě čekali na prohlídku pláště raketoplánu: dopadla nadmíru dobře, ochranné dlaždice jsou bez poškození a žádný problém nebyl shledán; úpravy izolace vnější nádrže se tedy vyplatily.

Hladce proběhly všechny přibližovací manévry a 3. den letu (25. října) piloti raketoplánu vyrovnali rychlost družicového stupně s komplexem v bodě necelých 200 m pod ISS. V 11.32 UT byl zahájen rotační manévr pro snímkování tepelné ochrany raketoplánu z paluby ISS a se zpožděním jen pár minut proti harmonogramu ve 12.40 UT se Discovery připojil k tunelu PMA-2 na laboratorním modulu Destiny orbitální stanice. Ve 14.39 UT už bylo možné průlez mezi raketoplánem a ISS otevřít a hosty na stanici radostně přivítat.

Plán počítal s tím, že k odpojení dojde 4. listopadu kolem 5:30 UT a 6. listopadu se raketoplán vrátí na Zemi – pokud to nezmaří počasí, mělo k přistání na Floridě dojít deset minut před 10. hodinou UT. Discovery je vybaven novým systémem pro přenos elektrické energie mezi stanicí ISS a družicovým stupněm, poprvé vyzkoušeným při srpnovém letu STS-118. Umožňuje prodloužení doby pobytu raketoplánu u komplexu ISS z 6 až 8 dní na 9 až 12 dní. Naplánován byl rekordní počet výstupů, tedy celkem pět. Fandové vědí, že se jim říká EVA, což je akronym z anglického Extravehicular Activity.

„Harmonie na kosmické stanici“

Hned první výstup z nich se týkal hlavního nákladu, tedy vyložení nového amerického modulu Node-2, který byl v soutěži NASA, které se zúčastnili studenti 2200 škol ze 32 států Unie pojmenován Harmony jako symbol ducha mezinárodní spolupráce při výzkumu vesmíru na kosmické stanici. Jde o první hermetizovaný modul ISS od září 2001, kdy byl instalován ruský Pirs a je čtvrtým americkým základním stavebním prvkem stanice (další jsou laboratoř Destiny, modul Unity/Node-1 a přechodová komora Quest z července 2001).

Harmony bude sloužit jako připojovací modul. Má tvar válce o délce 7,2 m, průměru 4,4 m o hmotnosti 14290 kg – tedy velikost jako malý autobus. V rámci spolupráce s ESA objednala NASA jeho výrobu u italské firmy Alenia Spazio, odkud byl na Floridu dopraven velkokapacitním letounem Beljuga již v roce 2003. Uvnitř je zařízení pro zabezpečení životních podmínek kosmonautů i rozváděče elektrické energie do laboratorních modulů. Po instalaci se objem stanice rozšíří o 75 m3 (obytný objem 35 m3), avšak nejpodstatnější je možnost připojení dalších vědeckých modulů – snad ještě letos v prosinci evropského modulu Columbus a příští rok japonského Kibó.

26. 10. od 10:02 do 16:16 UT (6 h 14 minut) vystoupili kosmonauti S. Parazynski a D. Wheelock poprvé do volného prostoru a za pomoci mechanického manipulátoru připojili Harmony prozatímně k modulu Unity. Následujícího dne (už 5. ve vesmíru) ve 12:24 UT P. Whitson(ová) a P. Nespoli vstoupili poprvé do Harmony (raději v rouškách proti vdechnutí případných uvolněných částic) a zahájili demontáž asi sedmi stovek šroubů a úchytek, které jistily vybavení modulu při vzletu. Rovněž aktivovali část vybavení: nejdůležitější počítače, systém cirkulace vzduchu a pod. Až raketoplán odletí zpět na Zemi, bude mít posádka ISS „dost času“ na to, aby Harmony spolu s přechodovým tunelem PMA-2 usadila manipulátorem na definitivní místo, tj. na čelní uzel laboratoře Destiny. Zbytek posádky se věnoval stěhování nákladu mezi raketoplánem a kosmickou stanicí.

Výstup EVA-2: ještě podle plánu

začal v neděli 28.10.2007 v 9:32 UT, tentokrát Paraczynského doprovodil D. Tani. Cílem byl další hlavní úkol posádky: dokončit poměrně komplikovaný přesun jednoho ze segmentů nosníku/příhradové konstrukce se slunečními panely. Operaci zahájily již předešlé mise tím, že svinuly oba páry slunečních panelů. Kosmonauti odpojili příhradovou konstrukci ITS-P6 od ITS-Z1 a manipulátor ji zaparkoval do dalšího dne, kdy přesun pokračoval metodou „z ruky do ruky“ směrem k ITS-P5 (rozumí se z mechanické ruky Canadarm2 stanice na robotické rameno raketoplánu).

Poznamenejme, že segmenty P1, P3, P4, P5, P6 jsou řazeny na levou stranu stanice, na pravobok pak segmenty S1, S3 atd., přičemž P2 a S2 byly kdysi plánovány, ale poté byly zrušeny a S6 bude na stanici teprve dopraven. V roztaženém stavu (lze je složit jako harmoniku) má každý segment délku 73 metrů při šířce 10,7 metru, hmotnost téměř 15,9 tuny, může dodávat ve špičce výkon až 66 kW a jeho cena je přes čtvrt milionu dolarů...

Parazynski nainstaloval na modul Harmony vnější vybavení (úchytná madla a pracovní plošiny) a mechanicky k němu připevnil nástavec pro zachycení manipulátorem při pozdějších přesunech. D. Tani se především se věnoval novému, aktuálnímu úkolu: měl zjistit, proč pravoboční otočný spoj jedné příhradové konstrukce fotovoltaických panelů (odborně spoj SARJ-S3) od počátku září stále víc drhne (zvětšuje se proud, potřebný pro jeho natáčení a vznikají vibrace). Při vnější prohlídce Tani nic nenašel, ale když demontoval jeden kryt a podíval se dovnitř, objevil tu množství kovových špon! Na žádost řídicího střediska pořídil fotografickou dokumentaci a odebral vzorky špon pomocí lepicí pásky. Víc udělat nemohl a věnoval se dalším činnostem kolem energetického systému. Výstup trval 6 h 33 minut, ale pro nedostatek času byly některé práce odloženy.

29. října (sedmý den letu) byly na oběžné dráze v permanenci především manipulátory, které postupně přemístili nosník P6 těsně k P5 a jinak měli kosmonauti relativní klid – zato na Zemi se živě diskutovalo, zejména o zjištěných problémech a výsledkem bylo (večer UT) rozhodnutí NASA prodloužit expedici o jeden den – k návratu má tedy dojít až 7. listopadu. Původně se při 4. výstupu měly testovat metody oprav tepelné izolace raketoplánu, měl být kratší a hned další den měl následovat další výstup; pokud by byly oba v plné délce přes šest hodin, je nutné mezi nimi nechat jednodenní pauzu.

EVA-3: na obzoru nové problémy

30. října se do skafandrů oblékli opět Parazynski a Wheelock. Při třetím kosmickém výstupu, který začal v 8:45 UT měli za úkol provést kompletní mechanické, datové a elektrické připojení nosníku ITS-P6 na novém místě. Pak si Parazynski prohlédl levoboční spoj SARJ-P3, který je však naprosto v pořádku. Po 7 h 08 minutách byli kosmonauti hotovi a ještě před návratem do kabiny bylo zahájeno rozkládání fotovoltaických panelů na tomto nosníku. Jeden z nich byl bez problémů rozložen na plnou délku, avšak druhý se po rozložení 25 z 31 dílů poškodil: jedno vodicí lanko se zachytilo za část panelu, tato část se natrhla a vznikla díra dlouhá bezmála metr. Další rozkládání bylo zastaveno, pak byl panel o jeden díl zasunut zpět, aby se snížilo napětí ve vodicím lanku. Rázem se tak objevila nová priorita expedice, která výrazně pozměnila všechny další plány.

4. kosmický výstup se měl konat 1.11. a podle upravené verze se měli kosmonauti Parazynski a Wheelock věnovat jen inspekci spoje SARJ - S3: postupně otevřít všechny kryty a pokusit se zjistit, v čem je příčina drhnutí (z

předběžného rozboru odebraných vzorků vyplývá, že "smetí" zřejmě nepochází z izolačních krytů, ale pravděpodobně je to přímo ocel z konstrukce spoje).

EVA-4: mistrovství improvizace

Nyní se úkolem kosmonautů při 4. výstupu stal pokus o opravu poškozeného panelu. Ten byl sice elektricky zcela funkční, ale částečné vysunutí způsobovalo mechanickou nestabilitu. Panel nebyl tak tuhý, aby s ním bylo možno plně pohybovat, tím blokoval i sousední panely. Bez řádného natáčení za Sluncem měly totiž podstatně nižší výkon. Při současné podobě stanice by to nebyl problém, ale nestačilo by to na krytí spotřeby dvou velkých modulů, připojených k Harmonii... Šlo tedy o to za každou cenu poškozený panel plně rozvinout a stabilizovat tak, aby levobočními fotovoltaickými panely bylo možné pohybovat.

16. základní posádka Mezinárodní kosmické stanice

Velitelka Peggy Annette Whitson(ová) se narodila 9.02.1960 v Mt. Ayr ve státě Iowa. Roku 1981 ukončila základní vysokoškolské vzdělání v biologii a chemii a roku 1985 získala PhD v biochemii na Rice Univ. v Houstonu, poté nastoupila ve středisku NASA. Na jaře 1996 se provdala za C. F. Samse a začala svou kosmonautickou kariéru, kde po dvouleté přípravě byla zařazena do oddílu kosmonautů. Její první let do vesmíru se uskutečnil roku 2002, kam v červnu odstartovala na palubě Endeavouru STS-111, aby se v prosinci vrátila při STS-113 po téměř 185 dnech letu, při nichž jako palubní inženýrka uskutečnila jeden výstup do prostoru.

Veterán plk. Jurij Ivanovič Malenčenko (nar. 22.12.1961 v Svetlovodsku, nyní Ukrajina) se pro vojenskou leteckou dráhu rozhodl roku 1979, od října 1987 se stal členem oddílu kosmonautů. Absolvoval letecké inženýrství na Žukovského akademii (1993) ; má dospělého syna a je rozvedený. Poprvé se vydal na oběžnou dráhu v květnu 1994 v lodi Sojuz TM-19 na stanici Mir (125,95 d). Podruhé byl členem posádky raketoplánu Atlantis při letu STS-106 ke stanici ISS v září 2000 (11,8 d). V roce 2003 velel lodi Sojuz-TMA 2 znovu na ISS, kde velel expedici č. 7 (184,99 d), takže než se vydal potřetí na Mezinárodní kosmickou stanici, nalétal 322,74 d a při třech výstupech do prostoru (r. 1994 a 2000) strávil ve skafandru 17,2 h.

Třetím mužem ve člunu se po příletu raketoplánu stal Daniel Michio Tani, rodák z Ridley Park v Pennsylvanii (nar. 1.02.1961), který své vzdělání završil r. 1988 získáním titulu MS ve strojařině na prestižním Massachusetts Institute of Technology. Po zaměstnání v Orbital Sci. Corp. ve Virginii jako ředitel startovních operací rakety Pegasus začal v květnu 1996 kariéru kosmonauta spolu se svou nynější velitelkou. Zatím zůstal svobodný. Do vesmíru se vydal poprvé v prosinci 2001 na palubě STS 108 v prosinci 2001 a strávil v něm 11,82 dne, přičemž na déle než 4 hodiny vystoupil do kosmického prostoru spolu s Lindou Godwin(ovou).

Posádka Discovery (let STS 120 alias ISS-10A)

Pilotem je „zelenáč“ plk. George David Zamka (nar. 29.06.1962 v Jersey City), absolvoval Námořní akademii (1984, BS v matematice) a Floridský technologický institut (1997, MS); oženil se s Elisou P. Walkerovou, s níž má dvě děti. Nalétal přes 4000 letových hodin na 30 typech letounů námořnictva, mj. F/A-18 Hornet (graduoval v prosinci 1994 jako zkušební pilot USAF), působil na řadě amerických základen v jihovýchodní Asii a absolvoval 55 bojových letů v operaci Pouštní bouře. Od června 1998 zasvětil svůj život kosmonautice a nyní je 462. pozemšťanem ve vesmíru.

Letový specialista (MS1) Scott Edward Parazynski (nar. 28.07.1961 v Little Rock, Arkansas) je ženatý (manželka Gail Marie, roz. Vozzella) a má dvě děti. Jako pilot komerčních a sportovních letadel mnoha typů nalétal asi 2000 hodin, jako vášnivý horolezec je jeho rekordem sedmitisícovka Cerro Aconcagua a 53 koloradských vrcholků nad 4000 m. Navštěvoval školy v Dakaru, Bejrútu, Teheránu a Aténách, BS v biologii získal na Stanford University (1983), graduoval s vyznamenáním na Stanford Medical School (MD, 1989), skvělou praxi získal při lékařské pohotovosti v Denveru. Od dubna 1992 je v NASA, toto je jeho pátý kosmický let ve funkci letového specialisty. Poprvé startoval v listopadu 1994 na palubě raketoplánu Atlantis STS-66 (10,94 d), podruhé letěl na podzim 1977 v témž raketoplánu při expedici STS-86 na Mir (10,81 d), potřetí o rok později v Discovery při STS-95 (8,91 d) a počtvrté v raketoplánu Endeavour při letu STS-100 v dubnu 2001 (11,9 d). Před pátou výpravou měl tedy nalétáno 42,55 d, z toho při třech výstupech 19,5 h ve skafandru mimo loď.

Letový specialista (MS2) plk. Douglas Harry Wheelock se narodil 5.05.1960 v Binghamtonu (stát New York), ve West Pointu se r. 1983 stal BS v oboru aplikované vědy a techniky a MS v letecko-kosmickém inženýrství získal r. 1992 na Georgia Inst. of Technology. Je ženatý s Cathleen (roz. Hollen) a má s ní jedno dítě. Je držitelem několika pilotních licencí na vojenské i civilní komerční letouny, v armádě nalétal přes 2500 hodin na 43 typech letounů a byl zařazen mezi testovací piloty. Od léta 1998 začal kosmonautický výcvik, po jeho absolvování mj. působil ve Hvězdném městečku a na Bajkonuru. Letem STS-120 se stal 463. člověkem na oběžné dráze.

Dosud svobodná letová specialistka (MS3) Stephanie Diana Wilson[ová] se narodila 27.09.1966 v Bostonu (stát Massachusetts), roku 1988 získala BC v technických vědách na Harvardu a o 4 roky později MS v letecko-kosmickém inženýrství na Texaské univerzitě. Mezi tím dva roky pracovala pro astronautickou divizi koncernu Martin Marietta v Denveru na raketě Titan IV. Po dokončení MS působila čtyři roky na JPL v Kalifornii, kde se podílela na vývoji a zkouškách sondy Galileo a technice kosmického interferometru. V dubnu 1996 byla vybrána do týmu NASA a v srpnu začala trénink v Houstonu. Do vesmíru poprvé startovala v červenci 2006 při letu raketoplánu Discovery k ISS (STS-121,12,78 d) a stala se tak 42. ženou ve vesmíru.

Letový specialista (MS4) Paolo Angeli Nespoli je reprezentantem Evropské kosmické agentury ESA. Narodil se 6.04.1957 v Miláně, žije ve Verano Brianza u Milána, zůstává svobodný. Vysokoškolské vzdělání získal na Universitě v New Yorku: BC v letecko-kosmickém inženýrství r. 1988 a MS v letectví a astronautice o rok později. Do té doby, tj. od roku 1977 do 1987 působil jako profesionální voják italské armády (major v záloze), kde byl mj. instruktorem výsadkářů, operátorem zvláštního nasazení a důstojníkem mírových sborů v Bejrútu. V civilu má skvělé technické vzdělání a pilotní licenci, je velkým nadšencem do veškeré počítačové techniky. Po návratu do Evropy pracoval nejprve ve Florencii na projektu vlečeného satelitu TSS (1989-91), pak byl do roku 1995 školitelem ve středisku ESA pro výcvik kosmonautů v Kolíně nad Rýnem, rok pracoval ve středisku ESA pro kosmický výzkum v holandském Noordwijku jako vývojář simulátoru pro stanici Mir a v letech 1996-98 v Houstonu jako vývojář simulátorů pro ISS. V roce 1998 se postupně stal kandidátem pro kosmonautický trénink Italské kosmické agentury, Evropské kosmické agentury (v červenci) a poté i NASA (v srpnu). Nyní, o devět let později se stal 464. kosmonautem světa.

Velitelkou raketoplánu je plk. USAF v.v. Pamela Ann Melroy(ová), druhá žena v této funkci. Narodila se v Palo Alto (Kalifornie) 16.09.1961, vystudovala fyziku a astronomii na Wellesley College (BA 1983) a vědy o Zemi a planetách na špičkovém Massachusetts Institute of Technology (MS 1984). O rok později se stala pilotkou tankovacího letounu KC-10 Extender, později byla vybrána mezi testovací piloty se specializací na dopravní letoun C-17 Globemaster III. Během konfliktu v Perském zálivu se zúčastnila přes 200 bojových a podpůrných misí. Do svého odchodu z USAF v únoru 2007 měla nalétáno přes 5000 hodin na 45 typech letadel. Jejím manželem se stal D. W. Hollett, zatím jsou bezdětní. Od 8.12.1994 začala dvouletý výcvik jako pilotka raketoplánu. Na oběžnou dráhu se vydala v říjnu 2000 na palubě Discovery při STS-92 a v říjnu 2002 na palubě Atlantis při STS-112 – celkem strávila ve vesmíru 23,7 d.


Nic podobného dosud žádný kosmonaut bez mnoha hodin předchozího nácviku na Zemi nepodnikl. Bylo zapotřebí získat čas na přípravu postupu napřed dvojníkem na Zemi a pak na přípravu kosmonauta na stanici. Hlavním aktérem improvizovaného dramatu byl jmenován Scott Parazynski a výstup byl nakonec odložen až na sobotu 3.11. Na aktuální otočný kloub i na (v této chvíli naštěstí nepotřebné) testování oprav pláště raketoplánu dojde až někdy jindy – a pátý výstup, který měl být v režii Whitsonové a Malenčenka se bude konat teprve po odletu raketoplánu (jde stejně o přípravu tunelu PMA-2 stanice).

Parazynského úkol vypadal jednoduše: panel zprovoznit bez ohledu na „krásu“, ale formulace připomínala říkanku „udělej to – nevím co“ a staré indické přísloví praví, že „je lehké dát radu, ale je těžké se podle ní řídit“. To hlavní ho totiž čekalo až během práce samé.

Výstup začal o 35 minut dřív, než vyžadoval harmonogram. Parazynski se nejprve musel přemístit k panelu. To nebylo jednoduché, musel operovat „za hranicemi bezpečnosti“. Stál při tom na plošince na konci kombinace ramen obou manipulátorů, kdy rameno manipulátoru na ISS drželo za střední část rameno raketoplánu. Pak řídícímu centru popsal situaci a po poradě pozemního týmu zasunul do otvoru panelu tzv. "cufflink" – na palubě raketoplánu předem připravenou planžetu na koncích pásku s drátkem. Poté přestřihl vodící lanko a drát sloužící jako "čep" jednotlivých dílů slunečních článků, protože se ukázalo, že lanko je příliš zamotané. Vodicí lanko je ovšem u paty stožáru P6 připojeno na samonavíjecí zařízení, takže Wheelock musel kleštičkami přidržovat přestřižené lanko a kontrolovat jeho stažení do navijáku. Pak bylo nutno zasunout další čtyři "cufflinky". Parazynski sice dostal pokyn pospíšit si s opravou, ale nakonec opakovaná manipulace mu šla rychleji a nakonec se výstup stihl podle časového harmonogramu.

Po "zašití" byl panel za přítomnosti kosmonautů po asi půlmetrových částech vysouván až na plných 100%. Výstup trval 7 hodin a 19 minut, budoucnost stanice pro příští měsíce byla zajištěna.

V „noci“ na neděli 4. 11. mohli kosmonauti „spát na vavřínech“. Po probuzení začali balit, uskutečnili tiskovou konferenci – a v podvečer začalo loučení. Neobešlo se bez písničky a někteří kosmonauti se neubránili dojetí. Pak se průlezy mezi raketoplánem a stanicí definitivně hermeticky uzavřely.

Domů!

K odpojení raketoplánu došlo 5.11. v 10:32 UT nad jižním Pacifikem a necelé dvě hodiny poté byl Discovery krátkým zážehem svých pomocných motorů převeden na odlišnou dráhu. Téhož dne ještě proběhla závěrečná kontrola stavu tepelné ochrany raketoplánu speciálním systémem na 15 metrovém manipulátoru – a protože vše je v nejlepším pořádku, mohla se posádka pilně začít připravovat na návrat domů. Přípravy sice kosmonautům šly od ruky, ale i tak zabraly prakticky celé úterý a ještě kus středy.

Dnes nejpozději kolem 16.30 UT už musí být všichni připoutáni ve svých sedačkách a pokud nedojde ke změně, uskuteční se brzdicí manévr při 238. oběhu kolem 16:59 UT. Asi půl hodiny poté vstoupí raketoplán do atmosféry ve výšce 121 km a kosmonauti budou mít před sebou posledních osm tisíc kilometrů cesty. Přistání raketoplánu Discovery na pětikilometrové přistávací dráze Kennedyho kosmického střediska je plánováno odpoledne místního času, konkrétně v 18:01 UT – pokud bude zapotřebí přistávat o oběh později, posouvají se časové údaje zhruba o půldruhé hodiny a raketoplán dosedne na Zemi v 19:36 UT.

Vzhledem k dobré meteorologické předpovědi nebyla na středu aktivována záložní letiště Edwards Air Force Base v Kalifornii ani White Sands Space Harbor v Novém Mexiku; při náhlé změně počasí není problém přesunout přistání na čtvrtek, kdy bude možností hned několik. Prostřednictvím přímého televizního přenosu můžeme být opět očitými svědky závěru letu a držet palce!

(Pozn.: všechny údaje jsou v UT, tzv. světovém čase. SEČ = UT + 1 hodina

Zajímvé animace:

Základní interaktivní průvodce kosmickou stanicí ISS
On-line poloha raketoplánu a ISS (1)
On-line poloha raketoplánu a ISS (2)
Stručný interaktivní plán mise (an)
Plán mise obrazem na YouTube (an)
Plán mise obrazem na YouTube (2)
Plán mise obrazem na YouTube (3)
Plán mise obrazem na YouTube (4)
Souhrn animací k misi - NASA (an)
 Krátký animovaný film o misi (TexFilms)
Volný pád odhozené externí nádrže
Videa o modulu Harmony


ing. Marcel GrünO autorovi:

Ing. Marcel Grün

Narodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou.
Astronomií a kosmonautikou se zabývá téměř celý život; od 15 let byl demonstrátorem Štefánikovy hvězdárny. Od roku 1967 pracuje v Planetáriu Praha, nyní je ředitelem Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy.

Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a  předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Známky vydané sovětskou poštou na počest projektu Veněra (1968)
Před 50 lety sovětská sonda poprvé změřila teplotu pekla na Venuši

Před padesáti lety se sovětská sonda Veněra 4 dostala jako první automat vyrobený lidmi do atmosféry planety Venuše a zjistila, že tam panuje peklo. Byl to...  celý článek

Výbuch nosiče Vanguard krátce po startu 6. prosince 1957. Šlo o první americký...
Když byl Sputnik „trik propagandy“. Utajený finiš závodu o vesmíru

V oznámení startu družice Američané SSSR předběhli. Jejich projekt se ale výrazně zpomalil. Mohly za to nejen technické komplikace, ale také fakt, že výrobce...  celý článek

Kolize dvou neutronových hvězd (umělecké ztvárnění)
Nový úspěch lovců gravitačních vln. Odhalili, kde se v kosmu rodí zlato

Astronomové se mohou radovat ze zrodu zcela nového oboru: gravitační astronomie. Jejich detektory znovu prokázaly svou přesnost, a tak se nám poprvé podařilo...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.