Náš 17 Din kinofilm nebyl špatný, ale ORWO 15 a 27 byli špičkové a při troše si člověk dovezl z NDR metrážové balení. Rovněž vývojky z NDR byly kvalitní a při sledování dovozu zboží do prodejny se dočkal i Praktiky. A papíry Neobrom byly skvělé. Pro amatérské fotografy to zase tak špatné nebylo o čem svědčí i stovky tehdejších špičkových fotografií oceněných na různých výstavách. Dávat do souvislosti amatérské focení a dobu reálného socialismu je poněkud přihlouplé.

Proč používat stereotypy? Protože jsme si vychovali genereci ignorantů. Kinofilm je stále víc než digitál, pozitivní film až několikanásobně. Ale vykládejte to někomu, kdo chce slyšet buď černá nebo bílá. Mimochodem, kinofilm není vynálezem politické platformy. Hezký den. :)

Kdo z vás tu fotil na ruskou "Smenu"? Tady stála tři kila, dovoz od někoho, kdo byl v SSSR třeba vlakem Družby za polovic.

Jo, tou jsem jako kluk fotil. Potom prisel v clanku zmineny Zenit, ktery mi vydrzel spoustu let. A filmy mi netrhal.

Kdo z vás si vzpomene, od kterého roku se u nás začal vyrábět licenční Fujicolor ?

Nejpozději 1992, ale možná už dřív - ředitel Fomy vyjednal nadstandardní vztahy s Japonci, takže český Equicolor byl fakticky stejně kvalitní jako Fujicolor o rok dříve. A poté, co Japonci výrobu kinofilmů ukončili, byl ještě kvalitnější..

Nevím jak fotil za komárů p.Cudlín, ale u nás se k této činnosti používala krabice od bot, na jedné straně opatřená malým otvorem , na protější straně krabice byla zevnitř umístěná skleněná deska potřená ve tmě vrstvou jodidu stříbrného . Doba expozice snímku odkrytím otvoru nasměrovaným na snímaný objekt trvala podle světelných podmínek 10-20 min. Po vyvolání teto exponované skleněné desky , se na ní zobrazil fotografovaný objekt jako negativ. Další pokračování bylo, že se pod tuto skleněnou desku podložil papír či karton na kterém byla stejná vrstva jodidu stříbrného . Po osvětlení a vyvolání se na papíru či kartonu objevil pozitiv . Nejhorší bylo sehnat zmiňovaný jodid stříbrný , který byl jak jinak, za komárů nedostatkovým a podpultovým zbožím. Krabice od bot a skleněná deska se po známosti dala při troše dobré vůle sehnat též. Tolik o tom, jak jsme to s fotografováním za komárů měli my obyčejní plebejci složité. Pan autor na tom byl zcela určitě s materiálem i technikou podstatně lépe .

Jen pár slov k upřesnění toho, co autor asi zamýšlel popsat a nezdařilo se:

Přelepováním myslí nejspíš upevnění konce kinofilmu na cívku, která neměla pružinku k zachycení. Já jsem používal kovové cívky Agfa Gevaert stejně jako jejich kazety. V cívce byla škvíra s pružinkou, kam se konec jedním koncem dal vsunout a zpět už nešel vytáhnout. Před vyvoláním se film ustřihl a zbytek se vytáhl po směru pérka. Když jsem jich už neměl dost, použil jsem cívky a kazety ORWO. U nich jsem konec filmu přichytil kouskem náplasti.

Naprosto běžně jsem kupoval metráž Fomapan, 17 m za 50.- Kčs. Skladoval se opravdu v chladničce, ale tak dlouho mně nikdy nevydržel, aby to mělo smysl. Kinofilm balený v kazetách jsem kupoval jen v nouzi (byl dražší), byl ale běžně k dostání, pokud člověk nepracoval v reklamě nebo v profi ateliéru a stačila mu konfekce. Stejně tak vývojky, používal jsem nejvíce Fomal, Fomadon, z německých nejčastěji Atomal nebo Rodinal, běžně k dostání v každé prodejně Foto kino. Ano, to byla doba, kdy foto potřeby se prodávaly ve specializovaných prodejnách a s prodavači šlo běžně odborně "pokecat."

Nevím jak v Praze, ale u nás na venkově jsem nikdy nezaregistroval dobu, kdy by aspoň nějaké kinofilmy na krámě nebyly, svitkový film byl pořád. Jen se někdy střídaly dovozové značky materiálů, ale s těmi jsem neexperimentoval, protože jsem vlastnosti "svých" oblíbených materiálů (např. expoziční pružnost čb fomapanu 21 DIN byla legendární, běžně jsem ho exponoval jako 24 nebo i 27 DIN a pak podržel o něco déle v o něco teplejší vývojce, mělo to vyšší kontrast a větší zrno, ale když nebyla možnost při expozici přisvítit, muselo se fotit jak to šlo) a lázní znal tak dobře, že na teploměr jsem u lázní už mrkl jen tak pro jistotu. Jen čas jsem měřil přesně na kapesních hodinkách po dědovi. Tož tak.

"Kinofilm balený v kazetách jsem kupoval jen v nouzi (byl dražší)"

...........................

No, sem tam se musel koupit ten v kazetách, aby bylo tu metráž do čeho nabíjet.

PS. Jeste mala poznamka tykajivi se dodazitelnosti fototechniky.

Cesky zvetsovaci pristroj OPEMUS byl ve sve dobe svetova spicka diky genialnimu posunu svetelne hlavy nahoru a dolu be z jakekoliv vule pri prechodu z jednoho smeru na druhy. To treci kolecko na tom hrebenu byl genialni napad.

Meljsem ho roky v republice a mam ho tady uz 43 roku.

Nevim zda-li se jeste vyrabi.

Jeste malickost.

Pouze zvetsovaci objektiv jse vymenil od toho z MEOPTY za RODENSTOCK.

Děkuji redakci za článek. Ten sám o sobě zase tak zajímavý není, ale v diskusi se člověk dočte zajímavé věci.

Jenom bych doplnil, že veřejně přístupná místa na nádraží se v jeho době fotit směla, ale samozřejmě se mohl objevit někdo přehnaně aktivní. To byl případ i toho jeho policajta na Národní třídě. Naopak dnes si jen tak někoho fotit nemůžete a dokonce hrozilo, že nebudeme smět (bez poplatků) fotit ani krajinu se stavbami.

Autor má pravdu a doba byla v podstatě ještě horší, než ji autor vylíčil.

Fotit na nádraží či obecně nějaké negativní jevy se za komančů nesmělo. Sám jsem to zažil. Jak na nádraží, kde mě za neškodné focení honili nádražáci až po focení demonstrace proti komunistické totalitě, kdy mi za focení zabavili (resp. ukradli) foťák, zničili filmy a poslali k soudu. Nebýt toho, že se jim během dalších měsíců systém zhroutil, tak jsem šel bručet.

Jen v jednom máte pravdu. V diskusi se dočtete zajímavé věci, neboť se sem slétli neobolševici jak vosi na med.. a lžou jak když Rudé Právo tehdy tisklo.

Já jsem taky problémy napsané v článku nezaznamenal. Fotit jsem začal na střední někdy 1978 rodinným fotoaparátem Pentona II, to byl zřejmě podle značky objektivu tuším Mayer Górlitz německý výrobek buď před válkou nebo těsně po válce. Pak jsem dostal Praktiku, tou jsem fotil dalších pomalu 20 let a hodně jsem fotil ruskými Smenami, těch jsem měl víc kvůli jejich láci. Ze Smeny se dala udělat zvětšeniny velikosti A4, z Praktiky spolehlivě A3. Dneska by se upravilo v Photoshopu a bylo by to koukatelné i na větší rozměr.

Kinofilmů bylo vždy dost, byla to sledovaná položka a v prodejnách se tak snažili ,aby vždy měli aspoň jeden typ černobílého a jeden typ barevného. Problém byl v tom, že někdy byly nekvalitní, někdy byl ten černobílý ruský, ten byl asi nejhorší, současně byl hodně tvrdý. Fomapan byl o něco lepší, ale byl zase dost měkký. Orwo byl nejkvalitnější. Nebyl problém ani sehnat onen Orwo kinofilm v metráži, ani vývojku, fotografické misky, vyvolávací bubny a podobné, jen se to muselo trochu shánět.

Další problém byl ten, že fotografování bylo na tehdejší mzdy velice drahý koníček. 1 barevná fotografie pohlednicového formátu vyšla i s cenou filmu a vyvolání ve fotolabu na asi 5 - 6 korun, celý jeden barevný kinofilm, 36 fotek byla zhruba desetina mé měsíční mzdy. Černobílá fotografie byla asi 2 - 3 x levnější a to jen proto, že mi kolega, jinak zkušený amatérský fotograf, "sekal" fotky kus za 1,50.

Časem po 10 - 20 letech jsem zjistil, že byla velmi kolísavá kvalita barevných filmů. Když jsem sehnal kinofilmový skener a začal svůj archív barevných fotek skenovat do počítače, zjistil jsem, že hodně mých starých barevných filmů vykazuje obrovské zrno a šum a nehodí se tak na vyšší zvětšení než A4. Některé byly kvalitní a snesly zvětšení na A4 i by snesly až zvětšení A3, tam už to bylo omezeno fotoaparátem.

jestli to je tím, že ty barevné filmy zestárly nebo tím, že byly nekvalitně vyvolány, nevím.

S obsahem článku nemohu souhlasit. Začal jsem fotografovat v roce 1966 na Flexaret Standart na svitkové filmy.Později Zenit, Pentacon SIX TL a Praktica TL5.

Nemohu říci, že by filmy nebyly, i u nás na vsi v drogerii se dal sehnat Ilford. Bylo to však o ceně, ať fotoaparáty, tak i materiál.

Daleko zajímavější práce byla ve fotokomoře, Zvětšovák, barevné lampy,, misky, vývojnice, odměrné válce, laboratorní váhy, leštičky, pinzety a hlavně vůně chemie.

A nakonec ten nádherný pocit , když se ve vývojce začal objevovat pozitiv.

Opravdové fotografování byl tehdá hodně drahý koníček stejně jako dnes

Taky jsem to zažil, v černobílé fotce.

Ale úplně stejný pocit je, když film oskenujete, převedete do počítače a potom sednete před monitor a v Photoshopu a za nějakou hodinku tu fotku vypulírujete tak, že rovnou by to mělo smysl vytisknout třeba na A3 nebo A2 a pověsit na zeď.

Ale úplně stejný pocit je, když laborujete v černobílé fotografii se zvětšovákem a po nějaké hodině v noci (nemusí se zřizovat zatemnění, pokud není úplněk) zjistíte, že abyste z kinofilmu na fotopapír udělal zvětšeninu cca A3, se stávajícím objektivem zvětšováku, musíte dát zvětšovák na skríň těsně pod strop a fotografický papír na zem. Dalších pár hodin potom laborujete, jak které části fotky na fotopapírem zaclonit, aby hodně osvícené místa na papíru nebyly přeexponované a přitom Vám vychází, že musíte, se stovkou žárovkou ve zvětšováku, osvicovat papír tak hodinu , dvě. A pak zjistíte, že ten osvit nesmí být dříve než o půlnoci, protože dříve po cca 100 metrů vzdálené cestě jezdí příliš mnoho nákladních naložených aut a obraz je roztřepaný vibracemi.

No a pak další noc na to naklušete a za celou noc naexponujete tak pět velkých fotografických papírů......