Nová studie publikovaná v periodiku Proceedings of the National Academy of Sciencesse se vrací k tématu impaktu planetky na konci křídy a k následkům této významné události. Co nového přináší studie výzkumníků z amerického National Center for Atmospheric Research (NCAR) a jejich kolegů z Univerzity v Boulderu (Colorado)? Stejně jako dříve v tomto roce publikována odborná práce i nová studie vycházela z počítačového klimatického modelu a její výsledky byly v některých aspektech velmi podobné. Obě se zabývají odhady snížení průměrných teplot v době řádově týdnů až desetiletí po dopadu.
Počítání prachu
Nová studie ale vychází ze simulace tzv. Community Earth System Model (CESM), tedy počítačového modelu predikujícího klimatické změny v atmosféře. Vědci využili tohoto modelu k vytvoření představy o tom, nakolik a na jak dlouho se změnila teplota atmosféry po vyvržení mračen prachu po dopadu.
Použili přitom zatím poslední a nejpravděpodobnější odhad množství tohoto materiálu (sazí, částeček prachu, impaktní taveniny apod.), totiž 15 miliard tun.
Pracovali však také pro kontrolu výsledků s menšími i většími odhady a v potaz vzali i předpokládané celosvětové požáry, které se na mnoha místech světa skutečně vyskytly, a to s devastujícími účinky na globální biotu.
Šero jako v noci za úplňku
Výsledkem bylo zjištění, že Sluncem ohřívaný materiál skutečně vystoupal vzhůru a nakonec vytvořil baldachýn, který silně redukoval na zem dopadající sluneční záření. Po dlouhou dobu mohlo být šero asi takové, jaké se vyskytuje v noci ozářené Měsícem v úplňku. Obloha by se během dalších týdnů a měsíců postupně vyjasňovala, ale fotosyntéza by nemohla probíhat po dobu více než jednoho a půl roku (podle propočtů by ještě třetina předpokládaného množství vyvrženého materiálu způsobila kolaps fotosyntézy na dobu jednoho roku).
To by v kombinaci s plošnou likvidací vegetačního pokryvu celosvětovými požáry mělo dalekosáhlé následky pro pevninské ekosystémy, významně by však trpěly i mořské planktonní organismy schopné fotosyntézy. Vlastně je téměř jisté, že drtivá většina těchto druhů by poměrně rychle vyhynula, což skutečně pozorujeme i ve fosilním záznamu z přelomu křídy a paleocénu.
Průměrná teplota vzduchu by na dobu několika let poklesla o celých 28 °C na souších a asi o 11 °C v mořích. Růst teploty ve vyšších vrstvách atmosféry by naopak způsobil vážné poničení ozonové vrstvy, chránící pozemský život před nebezpečnou ultrafialovou radiací. Další průvodní jevy rovněž odpovídají v současnosti uznávanému scénáři „impaktní zimy“ a následných dlouhodobých následků dopadu.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi, včetně bohatého odkazového rejstříku, najdete zde.
Více a mnohem podrobněji se o této problematice budete moci dočíst v knihách Velké vymírání na konci křídy (nakl. Pavel Mervart) a Poslední den druhohor (nakl. Vyšehrad), které vycházejí v září, resp. v listopadu tohoto roku.