Na startu londýnské olympiády bude letos stát i muž, který se sám kdysi přirovnal k chodící chemické laboratoři. Sprinter Dwain Chambers bral ve své době šest přípravků najednou (více o Chambersově "lékárně" v tomto článku).
Vytvořit a hlídat takový program není nic jednoduchého. Doping je propracovaná sportovní "disciplína", praktikovaná pod odborným dozorem. Na používané přípravky a jejich účinky se nedávno podíval přední vědecký časopis Nature.
Buďme silní
DOPINGOVÍ HŘÍŠNÍCI. Justin Gatlin (vpravo) i Dwain Chambers se po odpykání dopingového trestu stali halovými mistry světa.
Sportovci téměř vždy potřebují především svalový výkon. To zaručují často užívané anabolické steroidy. Jejich vliv může být podle odborníků ohromný. U mužů v kombinaci s cvičením se může síla zvýšit údajně o 20 až téměř 40 procent podle druhu cvičení. U žen je tento efekt ještě výraznější.
Vliv síly je nejvíce vidět v silových atletických disciplínách, mezi které patří třeba hod diskem nebo kladivem. Právě v těchto dvou disciplínách stále platí rekordy z 80. let, tedy doby před začátkem tažení proti používání anabolických steroidů. V ženské kategorii je takových platných rekordů z 80. let ještě podstatně více. Patří mezi ně například i výkon Jarmily Kratochvílové v běhu na 800 metrů z roku 1983.
Steroidy jsou dnes pečlivě sledovány. Jde ale o velmi širokou skupinu látek, které lze mnoha způsoby upravovat, a ztížit tak odhalení. Podle odhadu farmakologa Dona Catlina lze vyrobit možná až dva tisíce různých variant steroidů, které by vedly ke zvýšení svalového výkonu.
K podpoře růstu svalů může sloužit i růstový faktor-1 (IFG-1), který se podobá inzulínu. Otázkou je, zda vede i ke zvyšování síly. Existuje studie z roku 2010, podle které zvyšuje rychlost sprintu, ale jen o pouhá čtyři procenta. Na druhou stranu to ve vrcholovém sportu může být rozdíl mezi prvním a druhým místem.
Od 90. let pak v dopingu zdomácněla další látka: clenbuterol. Za jeho užívání byl odsouzen ke sportovímu tresu například cyklista Alberto Contador. Původně pouze lék proti astmatu má zajímavé "vedlejší účinky". U zvířat, která dostávala clenbuterol, došlo k nárůstu svalové hmoty, snížení množství tuku a ke zvýšení produkce energie.
Ve spekulacích o možném dopingu blízké budoucnosti se stále častěji objevují zatím teprve ověřované přípravky pro pacienty postižené chorobným zmenšováním svalů (atrofií). Blokují činnost hormonu myostatinu, který omezuje růst svalů.
Dýchejme lépe
Vytrvalci zase našli pomoc v prostředcích pro podporu tvorby červených krvinek, a tím zlepšení příjmu kyslíku, kam patří například známé EPO (erythropoetin). Během jedné studie zvýšilo EPO vytrvalost účastníků o 34 procent. To se samozřejmě rychle projeví na výkonech. Při experimentech na dobrovolnicích jeho podávání vedlo ke zlepšení času v běhu na osm kilometrů o 44 sekund. A podle nové práce týmu z Curychu může působit i na mozek, a nepřímo tak možná zvyšuje motivaci k tréninku. Test však proběhl na zvířatech, takže závěry nelze přímo přenášet na lidi.
V současné době farmaceutické firmy připravují mimo jiné i léky, které by měly "nabudit" geny, určené k tvorbě červených krvinek, včetně genu pro výrobu EPO (tzv. HIF stabilizátory). Mají pomáhat pacientům s anémií či špatnou funkcí ledvin, ale možná budou sloužit nejen jim.
Lépe jíst
Při dopingu lze používat i některé doplňky stravy. Většina z nich nedělá nejspíše vůbec nic, ale pár účinných by se našlo. Například kreatin. Tato látka zlepšuje výkonnost v zátěži, a to údajně až o osm procent.
Vedlejší účinky: neznáméJak přesně se podpůrné látky podepisují na zdraví? "Účinky podpůrných prostředků jsou neznámé, zvláště když jsou podávány v nejrůznějších kombinacích," říká Leoš Navrátil z Fakulty Biomedicínského inženýrství ČVUT v Praze. "Lékařská věda je neumí určit." Už dnes se ví, že některé látky mohou mít opravdu významné vedlejší účinky, třeba steroidy. Ale medicína zná jen jediný postup, jak je určit spolehlivě: pozorovat je přímo na dostatečně velkém vzorku pacientů. Jenže zkoušky podpůrných prostředků jsou z tohoto hlediska eticky těžko ospravedlnitelné. U těžce nemocných mohou pomoci, a tak to za možné potíže stojí, ale zdravým lidem jenom zvyšují riziko komplikací. Podpůrné látky také už dnes nelze ze stejných důvodů zkoušet ani na lidoopech, protože výzkum na nich je výrazně omezený. A malá laboratorní zvířata mají tak odlišný metabolismus, že výsledky nejsou příliš relevantní. Nedostatek zkoušek má i další důsledek: na seznamu zakázaných látek je zřejmě spousta neúčinných sloučenin, upozornil časopis Science. Na seznam se některé z nich dostaly prý jen proto, že je "údajně" někdy někdo bral. Vědecké důkazy o jejich účinnosti však mohou chybět. |
Podle vědců pomáhá obyčejná šťáva z červené řepy, která mimo jiné zlepšuje i hospodaření našeho těla s kyslíkem. Podle práce z univerzity v Essexu zvýšilo vypití 70 mililitrů šťávy 2,5 hodiny před výkonem vytrvalost účastníků při pobytu pod vodou bez dýchání o 11 procent.
Ale nečekejte zázraky. Uvedená čísla jsou opravdu jenom orientační a nikdo je nemůže zaručit.
Účinky těchto látek se zkoumaly obvykle v krátkodobých, malých studiích. Ve skutečnosti a třeba v kombinaci s jinými léky to může být úplně jinak.
Přepíšeme vás na sportovce
Ještě více nejasností je kolem zatím jen uvažovaných forem dopingu. Již deset let se například říká, že se sport brzy stane rájem genetických podvodníků, kteří si nechají vylepšit geny.
Genetik Lee Sweeney se dokonce stal tak trochu mediální hvězdou, když řekl, že olympiáda v roce 2004 byla poslední, kdy medaile nezískávali geneticky upravení sportovci.
Řekl to na základě vlastní zkušenosti. V roce 1998 zveřejnil článek o geneticky upravených myších, které měly opravdu abnormální nárůst svalové hmoty. Vědci jim do těla vpravili virus, který do DNA myší "namontoval" správnou genetickou pasáž. Sweeneymu v době po uveřejnění článku prý několikrát denně volali sportovci a trenéři (tvrdí, že je vždy odmítal).
Možnost genetického dopingu prý berou vážně i dopingoví komisaři, kteří už v případě londýnských her chtějí tyto hříšníky podchytit.
Otázkou ovšem je, zda budou mít koho. Na českém internetu se sice na začátku července objevily zprávy, že "američtí vědci pomohli na svět třiceti geneticky modifikovaným dětem (kterou převzaly bohužel mimo jiné i velká média jako Novinky.cz, či Česká televize), ale nebyla to pravda (více třeba zde).
O genetických manipulacích s lidmi není nic známo a genová terapie je spíše experimentální metoda, zkoumaná na omezeném množství pracovišť. Následky této "léčby" mohou být vážné. Hrozí například riziko rakoviny, došlo už i k úmrtí pacienta.
NEPŘEHLÉDNUTELNÍ. Dopingoví komisaři chystají pro londýn 2012 velké manévry.
Stačí jen prášek
Jednodušší patrně bude hrát si s funkcí našich genů pomocí léků. Tak lze činnost genů utlumit či naopak povzbudit. Takových přípravků schopných "změnit DNA" jsou plné kulturistické weby. Jejich účinky ale nejsou nijak přesvědčivě doložené. Ve skutečnosti jde znovu o málo probádanou oblast, ovšem pro doping "slibnou".
Velmi působivé výsledky představil například Ronald Evans z Kalifornie s kolegy. Ti dokázali podáváním určité látky ovlivnit gen, který se podílí na určení počtu rychlých a pomalých vláken ve svalech. Spolu se cvičením tato "léčba" zvýšila vytrvalost pokusných hlodavců o 70 procent.
Kdo se těší na výjimečné časy, toho musíme upozornit, že u vrcholových sportovců takové zlepšení rozhodně čekat nelze. Ti už sami o sobě jsou geneticky modifikovaní od přírody. Jsou to velmi často lidé s výjimečnými vlastnostmi, které je k vrcholovému sportu předurčují.
U olympijských vítězů se objevují například varianty genů, které jim zvyšují hladinu růstových hormonů nebo mají na buňkách účinnější EPO receptory, takže jsou lépe zásobováni kyslíkem.
Navíc funkce genů lze ovlivnit i životním stylem. Sportovcům jejich "sportovní" geny fungují lépe než laboratorním hlodavcům, kteří tráví život v kleci. Zisk z genetických úprav by tedy u dopujících sportovců byl patrně podstatně menší. Ovšem rizika pokoutně prováděných úprav spíše vyšší.
Pod kudlu
Vzhledem k letošní olympijské účasti Oskara Pistoriuse, jenž běhá s protézami, bychom měli zmínit ještě i chirurgickou možnost vylepšení výsledků. V americké baseballové lize se našlo už několik nadhazovačů, kteří si po náhradě šlachy v předloktí, pro ně typickém zranění, pochvalovali, že mají "silnější ruku než předtím".
V tomto případě jde ovšem patrně o subjektivní pocit. Sami lékaři si myslí, že jejich práce se té přírodní nevyrovná. Časem se to však může změnit. Umělé klouby asi dlouho nebudou lepší než ty pravé, ale náhrady šlach by časem mohly dosáhnout vysoké kvality, a posílit tak některé partie těla.
Chirurgické úpravy by mohly být i přímější. Co kdyby plavci měli mezi prsty na nohou i rukou více kůže? Tahle "cimrmanovská" blána by nemusela být pro někoho tak vysokou cenou za vítězství. Zákrok to není nijak drastický a je vratný.
Vyloučeno není ani zapojení drobných přístrojů přímo do těla atleta. Vědci už dnes experimentují s přípravky z nanočástic, které by mohly sloužit v krizových situacích jako náhrada za červené krvinky. Okysličovaly by krev pacienta bez nutnosti transfúze. (Nedávno jsme psali o "umělé krvi", která by měla umožnit přežití pacientům s úplnou zástavou dechu.)
Otázkou zůstává, jak až daleko mohou tyto a další podpůrné prostředky vyhnat sportovní výsledky. "Lékařská věda tvrdí, že rezervy máme ještě značné, ale jde jenom o jakýsi kvalifikovaný odhad," říká lékař Leoš Navrátil a dodává: "Podle mého názoru to nikdo nemůže vědět přesně."
