Zemřel Čech, který přemluvil Američany, aby nepodepsali Kjótský protokol

  16:32aktualizováno  17:02
Ve Spojených státech zemřel George Jiří Kukla (84), český geochemik, který spolu s dalším kolegou přiměl americkou vládu, aby nepodepsala Kjotský protokol. Tady je jeho životní příběh, jak ho popsal v knize Čeští vědci v exilu (2007) Karel Pacner.

Americký klimatolog českého původu George Kukla na snímku z června 2007 | foto:  Dan Materna, MAFRA

Jako první o úmrtí informovala Česká televize. Kukla byl jedním z významných odpůrců teorie, podle níž za globálním oteplováním klimatu stojí činnost člověka, a odrazoval představitele USA od podpisu Kjótského protokolu. Od exprezidenta Václava Klause získal Kukla v roce 2011 medaili Za zásluhy. Kukla totiž patřil k těm, kteří Klausovi dodali vědecké argumenty k jeho klimatologickému skepticismu.

Kukla se narodil v roce 1930 a svou vědeckou dráhu zahájil v Československé akademii věd. V roce 1971 zůstal v USA a působil na Kolumbijské univerzitě. Ve své vědecké práci se zabýval vývojem klimatických změn ve čtvrtohorách a klíčovým vlivem působení Slunce na změny globálního klimatu. Byl přesvědčen o tom, že změny klimatu jsou přirozené, souvisejí s vývojovým cyklem planety a jen okrajově s činností člověka a emisemi skleníkových plynů. Podle něj stoupající teploty paradoxně naznačují nástup další doby ledové.

Klimatolog své názory několikrát obhajoval na půdě amerického Kongresu, už v roce 1982 tam své názory konfrontoval s postoji pozdějšího viceprezidenta USA Ala Gorea.

Životní příběh

 "Poprvé jsem se vracel zpátky do rodného Československa někdy v létě 1987," vzpomínal George Jiří Kukla. "Měl jsem platné vízum, byl jsem už americkým občanem, ale strach mne neopouštěl. Vždyť jsem byl před lety odsouzen do vězení na dva roky za to, že jsem se nevrátil ze zahraničí. Manželka, lékařka, která pracovala na pražské hygienické stanici, dostala o půl roku víc – zřejmě kvůli svému důležitějšímu povolání. Doprovázel jsem dva americké kolegy, kteří se chtěli podívat na některé české a slovenské geologické speciality. Jeli jsme autem z Vídně. Zdrželi jsme se v jedné hospodě těsně před hranicemi. Oni hasili žízeň, já si dodával kuráž. K československé hraniční kontrole jsme přijeli o půlnoci. Pohraničníci si vzali pasy a my čekali ve voze. Za chvilku přišel velitel a slušnou angličtinou mě požádal, abych šel s ním. Samozřejmě ve mně hrklo. Zavedl mě do své kanceláře a česky říká: ,Pane Kuklo, je to těžké dostat se do Ameriky?‘ Potom vyndal lahev a nabídl mi frťana."

Trojice pobyla několik dnů na Moravě a několik dnů na Slovensku. Potom zamířila do Maďarska. O Kuklu se už nikdo nezajímal.

Účinný telegram

V roce 1969 pozvala doktora Kuklu Národní vědecká nadace, aby přijel na Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Měl tam rok přednášet o svých výzkumech z doby ledové v Československu. Jeho práce totiž ukazovala, že klima na pevnině podléhalo stejným výkyvům jako ve světových mořích. Shoda se závěry amerických studií mořských sedimentu z hlubokých vrtů byla překvapivě blízká. Tyto údaje byly tehdy tak nezvyklé, že jim odborníci v Evropě nechtěli věřit. Naznačovaly, že za poslední milion let se klima nejméně osmkrát výrazně změnilo, zatímco ve všech učebnicích se tradovalo, že takové podstatné výkyvy byly jenom asi tři nebo čtyři.

Cesta za oceán v době nastupující Husákovy normalizace nebyla jednoduchá. "Výjezdní doložku do USA jsem dostal poměrně rychle, ale mé ženě a dětem ji dat nechtěli. Mám jet nejdřív sám, v New Yorku prý za každým rohem číhá nebezpečí. Mám obhlédnout situaci, najít nějaký bezpečný byt a pak že rodinu za mnou pošlou. S tímhle podfukem jsem nesouhlasil – rodina měla zůstat doma jako rukojmí. V prosinci 1970 jsem dostal z New Yorku další urgenci k nástupu, školní rok začínal koncem ledna. Z chudičkého platu jsem poslal prezidentu Kolumbijské univerzity telegram. Poděkoval jsem za mimořádnou čest, kterou mi univerzita prokázala, když mě jmenovala jako jediného cizího odborníka, od něhož očekávala obohacení svého učebního programu. Ze všech vědeckých oborů vybralo dvě stě amerických univerzit všeho všudy padesát lidí. Omluvil jsem se, že nabídku nemohu přijmout. Mám ženu a dvě malé děti, Ministerstvo vnitra jim nechce vydat cestovní povoleni, a já bez nich odjet nemohu. Telegram jsem odeslal v pátek odpoledne a v pondělí ráno volali vnitráci mé manželce do zaměstnání, aby si přišla pro pas a výjezdní doložku. Zvláštní časová shoda! Že by snad telegramy a telefony do zahraničí vnitro kontrolovalo?"

Tak se dostal geolog Kukla na jednu z několika prestižních amerických univerzit. A když pozoroval, jak to u nás doma přituhuje, v USA nakonec zůstal. Usídlil se v Lamont-Doherthyho geologické observatoři, kde se soustředil převážně na výzkum. "Nejdřív jsem dělal ve skupině pro mapování klimatu. Bylo nás několik desítek. Já jsem porovnával výsledky výzkumu podmořských sedimentů s kontinentálními."

Politicky uvědomělý rošťák

Jirka se narodil 14. března 1930 v Praze. Otec byl ředitelem výpočetního střediska Státního úřadu statistického, matka měla krejčovský salon. Bydleli v Hálkově ulici na Vinohradech. První tři roky chodil do anglické obecné školy v Mikulandské ulici.

Když mu bylo dvanáct, československým parašutistům vyslaným z Anglie se podařil atentát na šéfa německých okupantů, Obergruppenfuhrera Reinharda Heydricha. V jeho gymnáziu ve Slovenské ulici na Vinohradech někdo napsal na záchodě na zeď HITLER JE VŮL. Nějaký vystrašený kantor kvůli tomu povolal do školy gestapáky. Obklíčili budovu několika obrněnými auty. Začalo vyšetřování a vyhrožování: "Necháme si vás tady tak dlouho, dokud se pachatelé nepřiznají! Nic se jim nestane, chceme to jen pro informaci." V osm hodin večer se k nápisu přiznali tři třináctiletí kluci. Gestapáci si je odvedli a druhý den visely po celé škole vývěsky s oznámením, že byli v Kobylisech zastřeleni.

Na jaře 1947 roku byl studentík Kukla vyloučen ze všech škol Československé republiky. V hodině takzvané společenské výchovy uložil učitel Maralík studentům, aby připravili ke Dnu matek kompozici o populaci. Když ji Kukla četl, třída radostně bouřila. Kukla usoudil, že mocný Pán Bůh, znepokojený poválečným růstem populace, požehnal lidstvu čerstvým vynálezem atomové pumy, která situaci srovná. Tou dobou měli atomovou pumu jenom Američané. Učitel odvedl studenta, který vyslovil tak neslýchanou věc, k řediteli. Vždyť nám tu šíří malthusiánskou teorii! Zavolali otce a žáka natrvalo vyloučili. Naštěstí zasáhl strýc generál Josef Bartík, blízký spolupracovník prezidenta Beneše, který se měl stát po volbách ministrem vnitra. Kuklovo vyloučení projednávala vláda. Maralíka přeložili na jinou školu a Jirka mohl studovat dál. Pak přišel únor 1948, žádné svobodné volby se nekonaly a Bartíka později komunisté z vykonstruovaných důvodů zatkli.

V létě 1947 se mladík vydal na čundr do slovenských hor. Podle staré mapy došel k turistické chatě, ale ta byla vypálena. V dálce viděl v lese kouř a našel tam skupinu těžce ozbrojených banderovců kolem táboráku. Byli to Ukrajinci, kteří bojovali po boku Němců proti Rudé armádě a teď prchali na Západ. Noviny o nich psaly jako o zločincích, honila je armáda a bezpečnost. Sedmnáctiletému hladovému chlapci to nevadilo. Přisedl k nim a požádal je o trochu jídla. Před rozloučením slíbil, že je neprozradí.

Po podivné smrti Jana Masaryka – podle komunistů sebevraždě – vyvěsili ve třídě ministrovu fotku s černou páskou a poznámkou, že ho zavraždili policisté. Za tuhle provokaci vyloučili ze školy podmínečně celou třídu. Aby si nezkazili naději na studium na vysokých školách, začali se studenti kát. Jezdili na brigády do uhelných dolů na Kladně a do oceláren. K Měsíci československo-sovětského přátelství, který byl vždycky v listopadu, uspořádali výstavu o Sovětském svazu. Fotka šumavských krav měla představovat socialistický dobytek na Altaji, lahvička se zředěnou tuší měl být vzorek Černého more a k vidění byly i další recesistické předměty. Kantoři, dosud nezasažení komunistickou diktaturou, je kryli. Nakonec se na vysoké školy na podzim 1949 roku dostali všichni.

Jeskyňářský start

Do žádosti o přijetí na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy si Kukla napsal na první místo geologii, na druhé zeměměřičství. Přitom během několika posledních prázdnin strávil na praxi u zeměměřičů. A pak začal pochybovat, jestli udělal dobře – neměl dát nejdřív zeměměřičství? Nakonec si hodil šesták – a vyšla mu geologie.

V létě jezdili posluchači geologie zpravidla na měsíční kurz geologického mapování. Když s Radimem Kettnerem, kterému říkali "Stařík", jednou vyrazili na Moravu, profesor si s sebou vezl velkou bandasku domácího červeného vína. Ukryl ji ve sklepě, ale studenti na ni přišli. Víno tajně upíjeli a dolévali vodou. Ke konci výpravy profesor uspořádal oslavu. Když Kettner ochutnal své víno, strašně studentům vynadal. Jindy mapovali s profesorem Jaromírem Koutkem oblast v okolí Banské Bystrice. Bylo po válce a nouze o potraviny. Ve vesnici koupili studenti věnec buřtů, už na vrchu trochu zelených. To jim nevadilo, špínu očistili a buřty opekli. Všem se potom udělalo špatně, nejvíc panu profesorovi.

Jirka miloval dobrodružství. Po válce zkoumal s kamarády Barrandovu jeskyni u Berounky a propadl speleologii. Během studií na fakultě prolezl s Vladimírem Homolou celý Český kras. Jeskyně na Zlatém Koni u Koněprus ho tak zaujala, že se pustil do studia výplní krasových kapes. Nakonec na toto téma napsal i diplomovou práci. Při průzkumech podzemí oslňoval odvahou a důvtipem, takže se brzy stal mezi jeskyňáři hvězdou.

"Jednou v zimě 1958–1959, když jsem v Boskovských jeskyních u Liberce hledal pokračování prostor, jsem podplaval sifon. Octl jsem se v novém neznámém prostoru. Ale přitom jsem zvířil vodu tak, že jsem skrze ni neviděl a nemohl najít cestu zpátky. Třikrát jsem se musel vrátit. Třebaže jsem měl na sobě svetr a byl jsem natřený vazelínou, v sedmistupňové vodě jsem zpropadeně vymrzl, už jsem měl nahnáno, že je se mnou konec. Při čtvrtém pokusu se kamarádům ve člunu, v němž na mě na druhé straně sifonu čekali, podařilo rozsvítit karbidku, která jim předtím zhasla, já se zorientoval a vyplaval."

Při jeskyňářských expedicích se Kukla seznámil s archeologem Františkem Proškem, který zkoumal život pravěkých lidí ve starší době kamenné. Ti většinou totiž bydleli právě v jeskyních. A to ho také přivedlo ke geologickému výzkumu důležitých paleontologických nalezišť v Gánovcích u Popradu, v jeskyni Dzeravá skála v Malých Karpatech a hlavně ve Zlatém koni u Koněprus v Českém krasu, kde se Kukla podílel začátkem padesátých let na objevu největší jeskyně v Čechách. Prošek se rovněž zabýval studiem spraší, žluté cihlářské hlíny, v cihelnách v Sedlci a Letkách severně od Prahy i v Dolních Věstonicích na jižní Moravě. Spraše jsou sedimenty z ledových dob, ale černé, hnědé a červené půdy, které jimi prostupuji, ukazuji na teple výkyvy – jasně tedy dokládají sled klimatických změn, které probíhaly v posledních milionech let. To zaujalo i studenta Kuklu.

Vojín bez výcviku

Ze sedmi geologů v ročníku pouze Kukla a jeden jeho kamarád odmítli chodit na vojenskou přípravu. Ostatní to nemohli pochopit. Vždyť jim to zaručovalo pouze jednoroční pobyt na vojně, navíc s důstojnickými výhodami. Oni však zarputile odmítli. Radši si odkroutí celé dva roky najednou.

Krátce po promoci v létě 1953 se Kukla oženil. Vzal si začínající dětskou lékařku Helenku. A také dostal povolávací rozkaz – v říjnu měl nastoupit v kasárnách v Mimoni.

Měsíc před tím si ho zavolali na vojenskou správu v Praze-Podolí. Po chvíli čekání ho přijal sám náčelník a nabídl mu kávu. Kukla měl radši čaj. Potom s ním začal důstojník rozprávět o životě. Začínající geolog byl z té pozornosti celý udivený. Nakonec mu náčelník předal obálku. Byla v ní jeho vojenská knížka s prapodivným zařazením: "vojín bez výcviku". Kukla si to dodnes neumí vysvětlit, jenom hádá: "Tehdejší ministr obrany Alexej Čepička byl v té době také hlavou geologické služby. Asi si myslel, že bude geology potřebovat k jiným úkolům – možná na budování opevnění."

Dvakrát Jirku povolali na cvičení, ale vždycky se tomu vyhnul, protože pobýval v zahraničí. Až napotřetí to nevyšlo. Přidělili ho k plukovníku Palivcovi na generální štáb. Úkol zněl: Budete pořizovat geologické mapy obranného pásma Šumavy!

Palivec doprovodil Kuklu a dalšího geologa do kasáren na konci Dejvic u hotelu Internacionál, kde měli strávit měsíc vojenského cvičení. Tam se oba mladíci převlékli do uniforem a s plukovníkem Palivcem odjeli dvě stanice tramvaji zpátky na štáb. Na první zastávce přistoupil nějaký general, plukovník mu zasalutoval, vojáci taky, ale Kukla ve zmatku zvedl levou ruku. Generál seřval plukovníka. Ten to nakonec vyřešil jednoduše. Vydal rozkaz, podle něhož Kukla musí chodit z důvodu utajení v civilu a bydlet mimo kasárna, to jest nejlíp doma. Aby zůstal ve formě, bude dostávat peníze na stravu. Pak ho posadil do své šestsettrojky a odeslal k překvapené manželce domů do Strašnic. Toho druhého, co zasalutoval správně, se to netýkalo.

O něco později zavezl Palivec oba vojáky na svou chatu na Šumavě. Pili pivo a kopali základy pro záchod. Odříznuti od všech komunikací se nedozvěděli o stavu pohotovosti vyhlášenému kvůli náhodnému přeletu americké stíhačky nad Šumavou. Palivec z toho měl vážný problém.

Doktorka Kuklová původně pracovala jako dětská lékařka v Mostě. Když se jí narodila dcera Zuzana, přešla na Městskou hygienickou stanici v Praze. "Jednou dorazila domu celá zhroucena," vzpomíná její manžel. "Potom prozradila, že dostali za úkol vypracovat plán, jak po atomovém bombardování pohřbít dva miliony mrtvých."

Nový pohled na ledové doby

Už během studia mohl Kukla pracovat na částečný úvazek v národním podniku Nerudný průzkum, který měl odbočky v Prešově, Brně a na Národní třídě v Praze. Po dokončení fakulty v roce 1953 tam nastoupil jako řádný zaměstnanec. Vyhledával a zkoumal ložiska cementářských surovin, sádrovce, bentonitu, písku, kamene, kaolinu a všech možných nekovových surovin. Na přelomu padesátých a šedesátých let ho tahle specializace přivedla do několika exotických zemí. Na Cejlonu hledal vhodná místa pro stavbu vápenek a cementáren. Později se dostal do Argentiny a nakonec na Kubu. I při těchto pracích, zaměřených ryze prakticky, se mladý geolog věnoval vědě – zkoumal tamní spraše a jeskynní uloženiny. A na Kubě, kde se potápěl v moři, zkoumal vápencové terasy i mořské sedimenty.

Po reorganizaci geologické služby ho vědecké zájmy přivedly do Archeologického ústavu a později do Geologického ústavu Československé akademie věd. Tam pracoval s proslulým paleontologem Vojenem Ložkem, o pět let starším kamarádem. Zajímala je geologická historie naší Země v posledních milionech let. Nejvíc údajů našli na Červeném kopci u Brna a v cihelnách podél Vltavy a Labe od Prahy k Litoměřicím. Společně také uveřejnili studii o dynamice ukládání sedimentů v jeskyních. Poprvé s ní vystoupili na 7. kongresu Mezinárodní organizace pro výzkum kvartéru INQUA, která se konala v roce 1961 ve Varšavě.

"V Československu jsme pozorovali změny klimatu ve spraších navátých větrem v posledních ledových dobách. Byly rozdělené vrstvami starých půd, které vznikly v teplých meziledových dobách," vysvětluje Kukla. "Naprosto zřetelně jsou viditelné v cihelnách. U nás jsme zkoumali spraše staré až milion let, ještě hlouběji jsme mohli jít v rakouském Kremsu. Dohromady jsme získali údaje přibližně za 2,5 milionu let.

Kolegové ve Spojených státech používali ke zjišťování průběhu klimatu hlavně sedimentů hlubokomořských. Ty odrážely situaci na kontinentech jenom nepřímo. Proto se jim také tyhle údaje nezdály příliš spolehlivé. U nás jsme měli jedinečný přímý důkaz četných výkyvů na kontinentech. Z toho se pak podařilo vytvořit nový pohled na ledové doby. To byl v sedmdesátých a osmdesátých letech převrat."

Náboženství základem Kjótského protokolu

Když přijel Kukla v únoru 1971 na Kolumbijskou univerzitu, bylo mu už jednačtyřicet let a byl světově uznávaným specialistou na spraše a historii kvartéru. Na tamní pracovní podmínky si zvykl rychle. Jenom dodává: "Nevzpomínám si, že bych pociťoval nějaké problémy. Zpočátku jsem pracoval i o nocích. Aby se v Americe člověk udržel ve vědě, musí být zpropadeně dobrý. Nesmí se zastavit, ale pořád se udržovat na výši, pořád mít přehled o druhých. To je možná největší rozdíl ve srovnání s tehdejším Československem. Tam mohl mít člověk svou studii zavřenou v šuplíku, ke konci roku napsat zprávu o dosavadním průběhu práce a tím to bylo odbyté."

Kukla patřil mezi ty americké klimatology, kteří při slyšeních v kongresových výborech USA poukazovali na to, že lidská činnost má na současné oteplování planety jenom omezený vliv, jehož podíl zatím nikdo spolehlivě nevyčíslil. Tím přispěl k rozhodnutí americké vlády nepřipojit se ke Kjótskému protokolu. V něm se členské státy zavázaly k drastickému a nákladnému snižování koncentrace oxidu uhličitého vypouštěného průmyslem do atmosféry. Vychází se z domněnky, že právě tento plyn způsobuje nynější zvyšování průměrné teploty Země.

Odborníci, kteří se zabývají klimatem, se rozdělují do dvou skupin. Skeptici ukazují, že současné změny jsou projevem krátkodobého přirozeného kolísání klimatu, které člověk ovlivnil jenom málo. Ostatní se přiklánějí k názoru, že průmysl je hlavní, ne-li výhradní příčinou globálního oteplování. Kukla porovnává současný vývoj s minulostí, kdy lidé ještě klima neovlivňovali. Vidí, že základním důvodem nynějšího zvyšování plošné vážené teploty zemského povrchu je pomalé přiklánění slunečního záření k rovníku. Oceány se ohřívají, ale ledovce kolem pólů chladnou a rostou.

O těch druhých, co věří ve výhradní vinu člověka, Kukla říká: "Z některých zastánců se stali fanatici, pro něž se tento názor stal skoro náboženstvím. Vždyť ten vliv nikdo nezměřil! K fanatikům patří i někteří lidé Mezivládního panelu klimatických změn, zkráceně IPCC, který založily OSN a Světová meteorologická organizace. Tyto organizace stojí za Kjótským protokolem. Avšak někteří signatáři, jako třeba Velká Británie, přestávají své závazky plnit. Kdyby je měly důsledně dodržovat, poškozovaly by vlastní ekonomiku a snižovaly by podstatně životní úroveň svého obyvatelstva."

Ostatně Američané, Australané a někteří další měli tyto obavy už zpočátku, a proto se k ničemu nezavázali. Navíc některé velké země, jako Čína a Indie, vypouštějí oxidu uhličitého stále víc – a těch se tato omezení netýkají. Prý potřebují rozvíjet průmysl, aby se dostaly na vyšší úroveň, a proto je nelze omezovat. Ovšem na druhé straně nesmíme zapomenout, že průmyslové imise působí na živou přírodu ničivě.

Před několika lety se objevila velmi dobře podložená hypotéza, podle níž několik velmi dávných změn klimatu spojených s hromadným vymíráním živočichů způsobily periodické dopady větších nebeských těles. "Jistě, různé meteority sem spadly, ale do jaké míry způsobovaly masové vymírání druhů, nevíme," souhlasí Kukla. "V každém případě poslední velké vymírání zvířeny a flory před 11 tisíci lety žádný meteorit nezpůsobil."

Pane prezidente, doba ledová začala

Jedinečné výsledky o vývoji klimatu na základě analýzy spraší na pevnině, které přivezl Kukla, bylo třeba porovnat a sladit dohromady s americkými údaji z hlubokomořských vrtů. Udělali to na zvláštní konferenci, kterou svolal Kukla s profesorem Robleyem Mathwsem z Kolumbijské univerzity na Brownovu univerzitu v Providence ve státu Rhode Island krátce po svém příjezdu. Hlavní závěr, který z toho setkání publikovali v roce 1973, zněl: Přichází doba ledová.

"Spolu s kolegou Robleyem jsme o výsledcích napsali dopis prezidentu Nixonovi," vzpomíná Kukla. "Upozornili jsme ho, že Sověti jsou v klimatologii dál než Američané, a že toho mohou chytře využít. Podepsal jsem se ještě jako pracovník Československé akademie věd. Shodou okolností na ten rok objednali Rusové v Americe lacino velké množství obilí. Později vznikla v hlavních obilnářských oblastech světa velká neúroda. Zdálo se, že ruský nákup byl podložen kvalitní předpovědí. Do té doby byla klimatologie na Západě jenom akademickou disciplínou, kterou politici nebrali na vědomí. Tento případ rozhýbal Bílý dům a Kongres. Nařídily vědcům, aby se klimatologií důkladně zabývali, a uvolnily na to dost peněz. Začalo podrobné sledování klimatu, intenzivní pozorování sněhu a ledu a také zkoumání vlivu narůstajícího množství oxidu uhličitého. Kvůli mým datům o antarktických ledových polích mne povolali do komise Al Gora v americkém Kongresu."

Není divu, že se Kukla stal jedním z hrdinů románu Douglase Orgilla a Johna Grigga "The Sixth Winter" (Šestá zima), vydaného v roce 1979. Vědec, který se mu podobá, ale jmenuje se jinak, tam oznamuje americkému prezidentovi, že právě začala doba ledová.

Nyní Kukla a další odborníci v Lamontově-Doherthyho observatoři Země, jak se tato instituce přejmenovala, analyzují údaje o klimatu v posledních 50–100 letech hlavně na severoamerickém kontinentu. Chtějí zjistit, nakolik je současné klima ovlivněno skleníkovým efektem.

"Před časem jsme přišli na to, že ve druhé polovině 20. století se v Americe, Asii a Evropě projevuje slabé oteplení hlavně v noci. Naopak odpolední maxima se mění velmi málo. Do jaké míry je to způsobeno zvyšováním oblačnosti a do jaké míry oxidem uhličitým, tedy skleníkovým efektem? Zatím nevíme. Ovšem skleníkový efekt by měl zvyšovat nejen noční, ale i odpolední teploty. Ať tak či onak, toto noční a ranní oteplování má příznivý ekonomický dopad. Poslední mrazy, které se obvykle objevují v noci anebo brzy ráno, jsou pro úrodu nejnebezpečnější a teď mizí."

Ohřívají se tropy, nikoliv póly

V průběhu 20. století stoupla průměrná teplota na Zemi asi o 2 stupně. Martin Scheffer z univerzity v nizozemském Wageningenu v roce 2006 odhadl, že do konce 21. století by se mohla zvýšit až o 7,7 stupně.

"To je nesmysl," protestuje Kukla. "Takové zvýšení je nerealistické. Dnes existují desítky matematických modelů, které se snaží odhadnout budoucí vývoj klimatu. Tvrdí se, že zvyšující se koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře povede k velmi výraznému oteplení následkem skleníkového efektu. Kromě toho se tam dostávají další zplodiny, jako metan, který by měl oteplení dál zvyšovat. Naopak oxid siřičitý přispívá ke zvyšování oblačnosti a ochlazování. Modely, které by ukázaly kombinovaný dopad všech těchto plynů, ještě nedal nikdo dohromady, protože jejich vytvoření je náramně složité. Klimatický systém je strašně komplikovaný a existuje v něm spousta vedlejších účinků, které mohou určitý impuls lavinovitě zvětšit anebo zase potlačit. Například když pálíme uhlí nebo benzin, dostává se do atmosféry oxid uhličitý, který ji otepluje, a oxid siřičitý, který ji zase naopak ochlazuje. Do modelů se ještě nepodařilo tyhle dva protichůdné procesy zabudovat.

Podle většiny modelů, které studují vliv skleníkových plynů, se mají ohřívat polární oblasti, zatímco okolo rovníku a v tropech se má dít pramálo – my naopak v poválečné době vidíme opak. Ten byl v posledních 30 letech poněkud zamaskován teplou fází takzvané Arktické oscilace."

Na zemské klima měly v posledním milionu let největší vliv změny dráhy naší planety okolo Slunce. To víme už půldruhého století. O nejdůkladnější propočtení tohoto vlivu se zasloužil v první polovině 20. století srbský geofyzik a matematik Milutin Milankovič, proto se mluví o Milankovičově mechanismu.

Avšak s tím dosavadní matematické modely vývoje klimatu vůbec nepočítají. "Tyto změny, byť pomalé, soustřeďují přívod slunečního tepla do tropů na úkor polárních oblastí. Tato tendence vede nejen k výraznému oteplení moří, které zabírají dvě třetiny zemského povrchu, ale také k výraznému vzestupu tepelného rozdílu mezi oceány a póly. Přitom oceán pohání nejen roční běh počasí, ale i dlouhodobé přírodní cykly klimatu. Vždyť okolo světa transportuje přes 90 procent energie."

Dnes se nejvíc ohřívají oblasti okolo rovníku mezi 30. stupněm severní a 30. stupněm jižní šířky, tedy hlavně tropy. A ty zabírají polovinu zeměkoule. Naproti tomu teploty v Grónsku a v Antarktidě i v ostatních částech Země nad 60. rovnoběžkou, které představují pouze asi 14 procent plochy, se mění relativně málo.

"To znamená, že oteplování tropů přebíjí změny v polárních oblastech a vede k současnému zvyšování průměrné teploty povrchu Země," pokračuje Kukla. "A způsobuje to Slunce, přesněji postavení Země vůči němu. Když je na rovníku vyšší teplota, přispívá k její stabilitě mimo jiné skutečnost, že je tam většinou moře, které teplo efektivně podrží. Vlhký vzduch nad teplými tropy odvádí vodu do polárních oblastí, kde se sráží a přeměňuje v led."

Avšak od Antarktidy a Grónska se nyní často utrhávají obrovské ledovce. "To však není nic nového," dokládá Kukla. "Jenže dřív jsme neměli družice, a proto jsme se o tom většinou nedozvěděli. I pro to máme prozaické vysvětlení. Led narůstá do výšky jak v centru Antarktidy, tak Grónska, a pomalu se tlačí k pobřeží, kde puká a vytváří plovoucí ledovce. Výpočty ledové bilance uveřejněné v roce 2005 a v roce 2006 si odporují. Podle jedněch se objem polárních ledovců zmenšil, podle druhých přibývá. Tak či onak, dnešní vliv ledovců na oceány je pramalý. Hladina Světového oceánu se zvedá pomalounku – několik centimetrů za sto let. Z převážné části to způsobuje tepelné rozpínání vody, nikoliv tání ledovců."

"Ježíšek" ohlašuje změnu

Významnou roli ve změnách světového klimatu hraje moře v tropech. Před dávnými lety vypozorovali jihoameričtí rybáři, že studený oceánský Peruánský proud se občas mimořádně otepluje. A protože se to stává okolo Vánoc, nazvali tento úkaz El Niňo (Ježíšek). O několik let později nastává pravý opak – zesilují pasátové větry a více se ochlazuje studený Peruánský proud, což je jev, který vědci označili za La Niňa (Holčička).

"El Niňo přináší výrazné zvýšení celosvětové průměrné teploty, kdežto La Niňa naopak globální ochlazení. Tyhle jevy, které působí na pobřeží Jižní Ameriky každých zhruba 5–8 let, známe nejméně půldruhého století. Za posledních sto let byla frekvence obou odchylek přibližně stejná, takže se jejich vliv zhruba kompenzoval. V letech 1950–1975 často přicházely studené proudy La Niňa, které vyvolaly celosvětové ochlazení skoro o půl stupně. Od té doby se skoro neobjevuje. Zato se v zimě 2001–2002 projevilo neobyčejné silné El Niňo – a současně i nejvyšší oteplení. Oba jevy značně působí nejen na průměrnou teplotu zeměkoule, ale i na mnohé lokální klimatické změny, například na monzuny v Indii. A příčiny El Niňo a La Niňa? Vzájemné ovlivňování atmosféry a oceánu v oblasti tropického Pacifiku, opět nepochybně vlivem sluneční činnosti.

Jev El Niňo nyní předpovídají poměrně spolehlivě na několik let dopředu matematické modely. Jeden z nich, který vypracovali Amy Clementová, Mike Cane a Rich Seager z Kolumbijské univerzity, počítá také s výkyvy přijímaného slunečního záření. Ty se podařilo poměrně spolehlivě vypočítat na několik minulých milionů let. Z toho všeho vyplývá, že poslední doba ledová začala s prudkým zvýšením četnosti El Niňo a naopak s nižším počtem La Niňa. S velkou pravděpodobností se tedy teplota Země na počátku ledových dob, tedy glaciálu, výrazně zvýšila. Už na konci minulého století upozorňovali angličtí profesoři Tyndall a Croll, že k nárůstu ledovců je třeba oceány přihřát a nikoliv ochladit. Jinak než zvýšeným vypařením by se dala těžko převést stodvacetimetrová vrstva světových moří do ledovců."

Na cestě k nové době ledové

Je to takřka neuvěřitelný paradox – průměrná teplota zemského povrchu se zvyšovala, když začínala doba ledová. Jsme snad svědky něčeho podobného právě dnes?

"Možná, v podstatě je to tak, ale všechno probíhá v dlouhých obdobích. Před 115 tisíci lety bylo postavení Země vůči Slunci přibližně stejné jako nyní," vysvětluje Kukla. "Avšak výstřednost dráhy Země okolo Slunce je dnes nejméně dvakrát menší než na počátku tří posledních dob ledových. To znamená, že nejdůležitější podmínka, která by potvrzovala, že začíná glaciál, chybí. Navíc vzrůstá množství oxidu uhličitého v atmosféře, a to výrazněji ovlivní další vývoj klimatu. Přesto musíme počítat s tím, že dříve či později povede narůstání ledu v Grónsku a v Antarktidě k pomalému poklesu hladiny Světového oceánu. Před 20–30 tisíci lety byla tato hladina nižší o 120 metrů – tolik vody spotřebovaly ledovce. Takový pokles je v příštích 100 tisících letech těžko myslitelný. Teď moře ještě neklesají, pořád slabě stoupají. Některé klimatické modely ukazují, že když se zvýší koncentrace oxidu uhličitého na dvojnásobek, oteplí se planeta o 2–3 stupně, ale současně se zvýší zasněžení a zalednění obou pólů, zvláště jižního."

Kdy by mohla tahle mrazivá doba přijít? "To bychom museli určit, jaký bod považovat za začátek. Řekněme, že si za něj zvolíme nepochybný a dlouhodobý pokles mořské hladiny. Kdy nastane? Těžko říct. Nicméně očekáváme, že přirozený, lidmi neovlivněný, vrchol příští doby ledové, určený z propočtu vzájemného pohybu Slunce a Země, by měl přijít za 80–90 tisíc let. Jak jeho průběh ovlivní člověk, to si nikdo rozumný netroufá předpovědět. A na kolik stupňů klesne průměrná teplota? Ani to nejde předpovědět. Když byla poslední doba ledová na svém vrcholu, snížila se o 4–5 stupňů. To není mnoho. Avšak o tolik v příštím glaciálu dolů nepůjde. Astronomické propočty ukazují, že i bez vlivu naší civilizace bude nadcházející doba ledová mnohem mírnější než ta poslední. A opět – nějaká čísla vám nikdo neřekne. To by bylo velké hádání."

Dnes je průměrná teplota Země v průběhu roku 15 stupňů. "Výzkumy naznačují, že na počátku současné doby meziledové neboli teplého interglaciálu byla nižší a oceány chladnější. Přitom rozdíl tepla mezi tropy a póly byl mnohem nižší. Na počátku doby ledové, tedy glaciálu, musela být tato teplota vyšší a oceány teplejší – na to přesvědčivě ukazují výpočty. Když začaly před 115 tisíci lety narůstat ledovce, mohla být průměrná teplota Země kolem 17 stupňů."

Cyklus dlouhý až 400 tisíc let

Naše planeta obíhá okolo své hvězdy po elipse, jejíž tvar se mění. Je jasné, že při maximálním přiblížení Země ke Slunci, stejně jako při kolmém dopadu slunečních paprsků na zemský povrch, je intenzita záření nejvyšší. Bodu, kdy je Slunci nejblíž, říkáme perihélium čili přísluní. Nyní bývá první týden v lednu. V té době bývá příliv slunečního záření na Zemi nejsilnější. O půl roku později, v aféliu, je Země od Slunce nejdál, a proto je záření nejslabší.

"Za 2 tisíce let bude perihélium v únoru a za 4,5 tisíciletí v březnu," upozorňuje Kukla. "Země obíhá kolem Slunce rychleji, když je k němu blíž, ve shodě s Keplerovými zákony. Vzdálenost Země od Slunce v perihéliu kolísá v cyklech dlouhých asi 95 tisíc a 400 tisíc let."

Zeměkoule se otáčí okolo své osy, která nemá stabilní polohu, nýbrž se vychyluje. Při tomhle kolébání – odborníci mluví o precesi – opíše zemská osa plášť kužele jednou za 25 800 let.

Zdá se, že ještě důležitější vliv na klima má sklon rotační osy Země kolem Slunce vůči ekliptice. "Tento sklon kolísá od 22 do 24 stupňů v cyklu dlouhém zhruba 41 tisíc let. Při nízkém sklonu okolo 22 stupňů se energie ze Slunce koncentruje v tropech na úkor obou pólů. Tropické oceány se silněji ohřívají a vypařují, póly chladnou a polární ledovce narůstají. Nicméně průměrná teplota zemského povrchu je vysoká a zpočátku dále roste. Teprve když polární ledovce pomalu přetečou na okolní pevniny, oteplování se zastaví. Ledovce stále narůstají, ale relativně teplé oceány se dál vypařují a jejich hladina klesá. A při sklonu okolo 24 stupňů probíhají procesy opačné.

Kombinací těchto dvou period vzniká přibližně každých 100 tisíc let zásadní klimatická změna – doba meziledová čili interglaciál. Ten poslední trval 10–15 tisíc let. My právě v tomto období žijeme, proto je pro nás klima snesitelné. Zbývajících 85–90 tisíc let patří době ledové – glaciálu.

Ovšem roční bilance energie, kterou Země dostává, se při změnách postavení naší planety nemění – to zdůrazňuji. Zůstává stejná, mění se jenom její rozložení mezi jednotlivé zeměpisné šířky a sezony roku."

Poslední přechod z glaciálu do interglaciálu, který byl velmi prudký, nastal před 15–10 tisíci lety. Tehdy pokrýval ta místa, kde dnes leží New York, Chicago, Berlín, Varšava a Moskva, ledový štít. Předešlá doba meziledová vyvrcholila zhruba před 125 tisíci lety.

Zřejmě existují ještě delší cykly, ve kterých se zásadně měnilo klima. Mluví se o obdobích 400 tisíc let a dvou milionech let. "Ano, ty se obrážejí v sedimentech křídových," souhlasí Kukla. "Zatím se však podařilo získat údaje, které tyto dva cykly potvrzují, jenom z několika míst. Potřebujeme jich mnohem víc."

Z toho všeho vyplývá i otázka, která tolik trápí klimatology: Kam směřují přírodní procesy kontrolující klima v nejbližších 50–100 letech? A jak se budou kombinovat s vlivem narůstající koncentrace průmyslového oxidu uhličitého? "To nevíme. Teprve kdybychom to zjistili, snad bychom mohli připravit plán, jak nejlépe provozovat průmysl. Považuji za nesprávné svádět současné zvyšování průměrné roční teploty Země výhradně na oxid uhličitý, tedy na civilizaci. To je zásadní omyl!"

Život s umělým stehnem

Kolumbijská univerzita leží v New Yorku na severozápadním okraji čtvrti Manhattan. Lamontova-Doherthyho observatoř Země, která k ní patří, je asi o třicet kilometrů dál, už za městem, v překrásných lesích Palisades, skoro nedotčených průmyslem a auty. Mezi univerzitou a observatoří neustále pendlují mikrobusy se studenty. Observatoř se skládá z několika moderních pavilonů. Pracuje tam na 500 lidí, z toho 120 vědců.

Doktor Kukla tam má velké jméno. Není divu. Patří mezi nejvýznamnější americké odborníky, kteří se zabývají přirozenými změnami klimatu. V roce 2006 přednášel jeden z hlavních referátů na konferenci NASA na toto téma v Santa Fe. Vychovával mladé vědce a posuzoval jejich záměry.

Vzorky z podmořských vrtů, které americké odborníky nasměrovaly k výzkumu klimatu, tam uchovávají v podchlazených místnostech. Horniny jsou uloženy v metrových až dvoumetrových plastikových a kovových žlábcích. Jsou jich tam desetitisíce.

Kukla se námořních expedic nezúčastňoval – na to byl jako vědec příliš drahý. Jeho úkolem bylo porovnávat získané vzorky s uloženinami suchozemskými. Zato navštěvoval ostrovy v Tichém oceánu. "Tam jsou korálové útesy, které nám ukazují, jak vypadala dávná období, kdy byla hladina oceánu stejně vysoká anebo vyšší než dnes. Také jsem byl v Itálii, která je tektonicky dost živá, proto se některé tamní mořské sedimenty z posledních 2–3 milionů let už dostaly na souš."

Při návštěvě americké základny v Antarktidě přišel málem o život, když se propadl do ledové trhliny. To málokdo přežije i ve větší skupině, natož pak když je osamocený jako Kukla. Nepropadl však zoufalství a pomocí geologického kladívka a holých prstů se mu podařilo vydlabat v ledu důlky a z pukliny se sám vyšplhat.

Začátkem devadesátých let zkoumal v Číně vliv Himalájí na klima. Znovu navštívil moravské cihelny. Chtěl vytěžit z tamních spraší ještě další údaje podrobnější údaje o minulosti. "Použili jsme k tomu dokonalejší přístroje než byly k dispozici před dvaceti lety."

V létě 1991 se vrátil i do českých a moravských krasových jeskyní. Zkoumal tam hranice mezi uloženinami z poslední doby ledové a nynějším obdobím meziledovým. Ta se vyznačuje zvláště nad vchody do jeskyní změnami v opadávání stropu.

S manželkou Helenou bydleli v příjemné vilce několik desítek kilometrů od observatoře. Paní doktorka si v USA obnovila lékařský diplom, ale změnila obor – zaměřila se na psychiatrii. Pracovala v několika nemocnicích, v jedné dokonce vedla velké psychiatrické oddělení. Nyní má soukromou praxi.

Oba se nevyhnuli úrazům. Kuklu začal ve druhé polovině devadesátých let bolet levý bok. Když se konečně vypravil za lékaři, trvalo nějakou dobu, než zjistili, že se mu rozkládá stehenní kloub. Po půl roce mu museli dát celé levé stehno z titanu. Co se stalo? "To jsou jenom dohady. Nějakou dobu před tím jsem spadl ze stromu a bokem narazil na velký kámen. Není prý vyloučeno, že jsem si přerazil žílu, která zajišťovala přívod živin do nohy. Na kus titanové nohy mám úřední osvědčení, které ukazuji, když procházím bezpečnostními kontrolami na letištích a v některých úřadech. Někdy ten papír zapomenu a potom to musím bezpečákům vysvětlovat a nechat je, aby si ručními detektory mé stehno překontrolovali."

V březnu 2004 přivážel po půlnoci autem manželku a její dvě kamarádky, když se vracely letadlem z lyžování. Na zasněžené silnici dostal smyk, který s autem mrštil na protější stranu silnice. Nikomu se nic nestalo. Avšak o chvíli později si jejich vozu nevšiml ospalý řidič kamionu, vrazil do nich, jednu kamarádku usmrtil, manželku těžce zranil a řidiči zlomil klíční kost a natrhl ledvinu. Lékaři se obávali, že paní Heleně zůstanou trvalé následky, naštěstí se po několika měsících úplně uzdravila.

Děti Kuklům odrostly. Dcera Zuzana vychovává s manželem Davidem dva kluky a působí v nemocnici v New Jersey specializované na transplantace srdce. Není lékařkou, nýbrž koordinuje pooperační péči o pacienty. "A občas mě, když slušně poprosím, předepíše nějaký přísně kontrolovaný lék." Syn Michal vlastní firmu v centru New Yorku na Broadwayi, která se zabývá počítačovou animací. Děti si zatím nepořídil.

Z rozpadu ledovců a potopě světa či z příchodu doby ledové strach neměl. "Prozatím se zdá, jak říkal Švejk, to chce klid. Budoucnost ukáže, kdo bude silnější, jestli příroda nebo člověk. Ostatně poroučeli jsme větru dešti" – tím narážel na známou písničku z období socialismu – "poručíme i klimatu. Otázkou je, jestli nás poslechne."

Autor:
  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 45 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 23 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Za vyhynutím dinosaurům mohla být i doba temna

v diskusi nejsou příspěvky

29. března 2024

Dopad planetky je nyní většinou odborníků považován za hlavní příčinu vyhynutí zhruba 73 až 76 %...

Podívejte se na Boeing C-17 Globemaster, který do Česka přivezl nové vrtulníky

v diskusi jsou 2 příspěvky

29. března 2024

V sobotu 23. března dosedl v Praze nákladní letoun USAF, který vezl obzvlášť cenný náklad. Z...

Dočasná raketa se po téměř 70 letech loučí. Bude startovat naposledy

v diskusi je 5 příspěvků

28. března 2024  15:36,  aktualizováno  19:54

Tento čtvrtek stojí na startovací rampě mysu Canaveral poslední potomek raket Thor, nosič Delta IV...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 22 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...