Miliony korun a 220 voltů do sítě. První republika vsadila na elektřinu

aktualizováno 
Československý stát se do budování robustní elektrické soustavy pustil ještě předtím, než byly definitivně stanoveny jeho hranice. A hned začal dávat i dotace.

Strojovna pražské teplárny a elektrárny v Holešovicích (dnešní areál PRE) někdy ve 20. letech 20. století. | foto: (volné dílo)

Mladé Československo mělo v prvních měsících své existence problémů více než dost. Urychleně vytvářelo měnu, mělo stále jen provizorní ústavu a také spory o přesnou podobu hranic se svými sousedy, které nakonec skončily bojovými střety. Jeho rozpočet pracoval v podstatě jen na dluh. Proto je až s podivem, že si v té době poslanci našli čas na schválení zákona „O státní podpoře při zahájení soustavné elektrisace“.

Je to překvapivé možná i proto, že elektřina byla v té době pro mnoho lidí novinkou. Vlivný zastánce elektrifikace, inženýr Vladimír List, vzpomínal na jeden ilustrativní příklad: „Když se stavěla první elektrická dráha z Tábora do Bechyně, přišel jsem jako mladý inženýr navečer do venkovského hostince v tamějším kraji a naslouchal jsem rozhovoru hostů o elektrice. V tomto rozhovoru vykládal starosta: To, že elektrika svítí, tomu rozumím. Elektrárna pumpuje dráty olej až do lampičky a ten v ní hoří, že by však takový olej vytáhl celý vlak do našeho kopce, tomu nerozumím. To se ti inženýři jistě zmýlili. To bylo léta páně 1902.“

Nebyla to vždy nedorozumění. Evidentně i díky plynárenské lobby se v novinách a časopisech objevovaly čas od času články, které varovaly před nebezpečím elektřiny pro oči lidí kvůli ostrému světlu, před nebezpečím podávání jídla pod elektrickou žárovkou, jejíž střepy by se mohly dostat do talíře a způsobit i vážné poranění.

Nestranným pozorovatelům ovšem začaly být výhody elektřiny postupně jasné. Nemluvíme tak jen o velkých podnicích či městech. Objev jejího kouzla v našich zemích spustil boom malých vodních elektráren (u mlýnů, pil atp.). Často miniaturní provozy, kterým energetici hanlivě říkali krcálky, s využitím nespolehlivých a někdy i na tamější dobu vysloveně nebezpečných strojů vyráběly obvykle stejnosměrný proud nejen pro daný podnik, ale i přilehlou vesnici.

Z dnešního pohledu to zní možná až idylicky. Odborníkům bylo ovšem jasné, že takto to dále nejde, že se něco musí změnit. A protože je československá politická reprezentace vyslechla, vznik Československa v podstatě přímo vedl k tomu, že naše země zůstaly a zůstávají na špičce světa ve většině energetických měřítek.

Rozdrobené rakouské dědictví

V roce 1918 přitom elektrická síť vypadala ještě zcela jinak, než jsme dnes zvyklí. Elektrifikace probíhala na místní úrovni, často v režii městy vlastněných nebo soukromých podniků (či kombinaci obojího). Obrazně řečeno, každý pracoval na svém elektrickém písečku. Jinak to ostatně zpočátku ani nešlo, protože většina zdrojů vyráběla stejnosměrný proud, který se nedal přenášet na větší vzdálenosti.

Postupně začalo přibývat i soustav se střídavým napětím, a i proto bychom vlastně až do let první republiky neměli vůbec mluvit o jedné síti, ale sítích. Užívaly se různé hodnoty napětí a u střídavého proudu i různé hodnoty kmitočtu. Až do konce Rakouska-Uherska se stavěly trojfázové elektrárny na střídavý proud a stále ještě i stejnosměrné elektrárny (často kvůli tomu, že část výroby bylo pak možné skladovat v akumulátorech).

Pohled do dispečinku elektrárny Oslavany, která pokrývala velkou část spotřeby...

Pohled do dispečinku elektrárny Oslavany, která pokrývala velkou část spotřeby Brna, ve 30. letech 20. století.

Nic tomu nebránilo. Během mocnářství vydávané elektrické koncese byly sice rozděleny do tří kategorií pro malé a velké zdroje, ale jinak se nestanovovaly žádné konkrétní požadavky nebo dokonce normy. Nikde se neuváděl výkon, druh proudu, napětí ani kmitočet vyráběné a distribuované elektřiny; to vše záleželo jen na rozhodnutí majitele.

Vytvoření jednotlivé sítě nemohlo proběhnout bez sjednocení pravidel, musela být stanoveny i normy pro stavbu vedení. Byť se v posledních letech v mocnářství v parlamentu několikrát o přijetí energetického zákona debatovalo, snahy nakonec nikam nevedly. Nebylo to vždy jen čistě z odborných důvodů, čeští poslanci a experti se chtěli bránit i proti tomu, aby příliš velkou roli v české energetice sehrál kapitál z jiných částí monarchie, případně z Německa.

Zasvěceným pozorovatelům bylo jasné, že jde o velmi nehospodárný systém. Počet zákazníků v jednom ostrově byl omezený, a omezené tedy byly i prodeje a možný zisk. Pro ilustraci, celkový instalovaný výkon všech elektráren na území republiky se k roku 1918 odhaduje na zhruba 800 MW, tedy méně než jeden blok dnešních jaderných elektráren – ovšem jejich efektivita byla několikanásobně nižší. Celková spotřeba byla totiž podle statistik kolem 1 terawatthodiny (TWh), což po přepočtu znamená, že kapacita využití elektráren byla v průměru pouhých 15 procent. Zbytek doby stály a majitelům nevydělávaly. Což zase snižovalo ochotu dalších možných investorů.

Přechod k větším

Samozřejmě také platila obecná poučka, že malé zdroje nebývají tak účinné jako zdroje velké. Jak ostatně uváděla důvodová zpráva československého elektrizačního zákona: „Úkolem státu jest přičiniti se o to, aby elektrisace byla prováděna soustavně, neboť jedině tím možno odstraniti nehospodárný pohon drobnými tepelnými motory, v nichž se namnoze plýtvá palivem. […] Soustavnou elektrisací, t. j. účelným soustředěním výroby energie, postupným zřízením jednotné rozvodné sítě v celém československém státě a racionelním využitím vodních sil lze značné množství paliva ušetřiti.“

Převládl názor, že cestou stavby především malých elektráren, ať už vodních nebo tepelných, s lokálními dodávkami se k elektrifikaci Československo nepropracuje. Republika nechtěla ani podporovat vstup zahraničních vlastníků na náš energetický trh. Naštěstí byly po ruce poměrně komplexní návrhy z pera českých odborníků, jako byl František Křižík nebo již zmíněný Vladimír List.

Pohled na větrnou elektrárnu na Obřím hřebeni pod Sněžkou. Nainstalována byla v...

Pohled na větrnou elektrárnu na Obřím hřebeni pod Sněžkou. Nainstalována byla v roce 1924, fungovala ovšem pouze do roku 1925, kdy ji patrně v kombinaci s námrazou silný vítr zničil.

Zároveň vznikaly první normy, úřady i různé zájmové spolky jako Elektrotechnický svaz československý. Výnos ministerstva veřejných prací v té době například stanovil, že pro elektrizaci se bude používat střídavá trojfázová soustava o kmitočtu 50 Hz. Napětí potom bylo stanoveno u místních sítí na 220/380 V, u přespolních na 22 kV a u dálkových na 100 kV. Samozřejmě v praxi se nedalo všechno změnit mávnutím ruky a ještě roky se stavěla i vedení o napětí 35 kV (východní Čechy) a také o napětí 60 kV (západní Čechy).

Elektrizační zákon s sebou samozřejmě nesl i náklady v podboě dotací například na elektrifikaci obcí, či na investice i provoz elektráren. V roce 1919 stát na realizaci elektrifikace vynaložil osm milionů korun, v následujícím pak 75 milionů korun. V roce 1919 přitom byla výše výdajů státního rozpočtu necelých 7,2 miliardy korun (pro zajímavost dodejme, že z toho si zhruba čtyři miliardy stát půjčil).

Zajištění dotací už v prvních letech existence nového státu byl velký úspěch Lista a dalších zastánců „elektrisace“. Jejich tábor navíc v dalších letech posiloval, a s tím se zvětšoval i objem prostředků, které byly do programu vkládánny. V  letech 1920–1935 pak bylo v rámci elektrifikace ze státního rozpočtu vynaloženo celkem 489,5 milionů Kč. A jak bylo v první republice poměrně běžné, veřejné prostředky se nevydávaly rozhodně vždy transparentně a spravedlivě.

Pětistovka za připojení

Stejně jako dnes platilo tehdy také samozřejmě, že připojení do elektrické sítě nebylo zcela zadarmo. V Praze 20. let například činil poplatek 500 korun (plus několik set korun elektroinstalatérům), a tak i v hlavním městě trvalo, než se elektrifikovaly například některé pražské „slumy“, jako slavná kolonie Na Slatinách, známá také jako na Na Rafandě. Leží kousek od dnešního Edenu a trochu paradoxně (z druhé strany než Eden) v sousedství dnešního sídla společnosti ČEPS, jež zajišťuje fungování rozvodné sítě.

Místní obyvatelé si domky a přístřešky postavili na volném pozemku „nadivoko“. Úřady se s její existencí nakonec do jisté míry smířily, zajistily alespoň rozvod vody do několika hydrantů na ulicích kolonie a poté zavedly i veřejné elektrické osvětlení. Ale velká část domů zůstala neelektrifikovaná, a dokonce se tu několik takových našlo ještě na začátku 21. století, kdy už je oblast pevně součástí vnitřní Prahy.

Elektrifikace postupovala poměrně rychlým tempem, z našeho pohledu je asi poučné, že i tak si vyžádala dlouhá desetiletí. Na začátku historie naší republiky bylo na našem území zhruba jeden a půl tisíce kilometrů elektrického vedení. Na konci první republiky to už bylo zhruba 37 tisíc kilometrů.
Každý rok se tedy stavěl přibližně stejně dlouhý úsek, jako byla celková délka vedení v roce 1918. Dodejme ovšem, že alespoň co se kritéria délky vedení týče, hlavní díl práce se podařilo odvést až po druhé světové válce. Dnes je jen na území České republiky zhruba 247 tisíc kilometrů vedení, drtivou většinou nízké napětí. Páteřní soustava vysokého napětí nemá dohromady ani 10 tisíc kilometrů. 

S tím, jak se rozšiřovalo vedení, rychle přibývalo odběratelů. Po první světové válce měla k elektřině přístup zhruba třetina obyvatel Čech, Moravy a Slezska, v roce 1938 už to bylo asi 90 procent obyvatel. Elektřina přitom ještě nebyla zavedena do zhruba 30 procent obcí.

„Tmavých míst“ bylo méně na Moravě, která v postupu elektrifikace vedla už na začátku 20. století. Bylo to do značné míry i díky již zmíněnému Vladimíru Listovi, který působil většinu svého profesního života v Brně. Jak později vzpomínal: „Za největší uznání naší práce považuji příhodu z roku 1935, kdy delegace francouzských elektráren navštívila brněnskou teplárnu a jiné  objekty. Z Brna odjížděli navečer ve čtyřech autech do Prahy. Přijel jsem za nimi druhý den vlakem. Všichni mne přivítali nadšeným obdivem, jak všechny moravské vesnice byly znamenitě v noci osvětleny, a končili: To u nás ve Francii nemáme.“

Na Slovensku byla situace poněkud komplikovanější. V roce 1928 byla k elektrické síti při vzniku republiky připojena naproti tomu jen dvě procenta měst a obcí, ve kterých nežila ani pětina obyvatel. Na konci první republiky se statistiku přece jen podařilo poměrně významně vylepšit a proud měla zhruba každá čtvrtá obec (přesně 23 %) a každý druhý obyvatel Slovenska (cca 51 % populace). Poslední obec na Slovensku, Zlatá Baňa na Prešovsku, byla do sítě připojena v roce 1960. 

Stavba vodní elektrárny Vrané, která byla uvedena do provozu v roce 1934. Je to...

Stavba vodní elektrárny Vrané, která byla uvedena do provozu v roce 1934. Je to první elektrárna na našem území, při jejíž stavbě se používala metoda lití betonu. Do té doby bylo standardem vkládat do staveb podobných rozměrů velké kusy kamene.

Zcela samostatnou kapitolou je potom Podkarpatská Rus. Ta byla z působnosti původního energetického zákona vyňata (už chápete, proč se cítila trochu odstrčená?) a ještě deset let po vzniku republiky tedy byla v podstatě masovou elektrifikací nedotčená. Na konci 20. let dospěli zodpovědní činitelé k názoru, že je čas situaci změnit. 

Na řece Už také začala vznikat první větší vodní elektrárna, ovšem tak velký pokrok jako v jiných částech republiky se nedostavil. Zmíněná hydroelektrárna dodávala spíše na východ Slovenska. Ještě v roce 1937 bylo elektrifikováno pouze 12 procent obcí. V tomto ohledu se nové republice příliš nedařilo a už nikdy nedostala příležitost své selhání napravit.

Elektřina za dvě kačky

Byť bylo pro stát tak důležité, aby se elektřina dostala k co největšímu počtu obyvatel, její využití bylo dáno dobovými omezeními. Jedním byla úroveň dobových technologií; domácnosti prostě neměly a nemohly mít tolik elektrických přístrojů jako dnes. 

V průmyslu byl zase výrazně větší podíl ruční práce než dnes. Za celou dobu trvání první republiky se tedy spotřeba elektřiny zvýšila „jen“ čtyřnásobně (a to se přitom počet odběratelů mezi domácnostmi téměř ztrojnásobil). Roli v tom samozřejmě hrála i cena. Elektřina měla spoustu výhod oproti jiným druhům energie, ale to samozřejmě neznamená, že by byla od začátku levná. Pro spotřebitele představovala mnohem větší finanční zátěž, než jsme dnes zvyklí.

Cena elektřiny na svícení v polovině 30. let, když už k ní měla přístup většina obyvatel, se pohybovaly kolem tří korun za kilowatthodinu (na topení či pohon strojů byly levnější tarify). Průměrný dělnický plat v té době činil zhruba kolem 500 korun; úřednický plat byl asi dvojnásobný. Pokud dnes tedy stojí elektřina zhruba pět korun za kilowatthodinu a medián mezd je kolem 27 tisíc korun (tj. polovina lidí bere méně, polovina více), elektřina představuje samozřejmě podstatně menší část našich celkových výdajů. Relativně řečeno je zhruba 15krát levnější, než byla v dobách první republiky. A i díky tomu se její spotřeba zvýšila proti roku 1918 zhruba 70krát.

Vývoj brutto spotřeby elektřiny v českých zemích od roku 1919 do roku 2017

Vývoj brutto spotřeby elektřiny v českých zemích od roku 1919 do roku 2017

Spotřeba tehdejších Čechů byla i kvůli relativní drahotě elektřiny nižší než dnes. Ale zase ne o tolik, kolik byste si mohli myslet. Průměrná spotřeba domácnosti, která měla přístup k elektřině, byla v roce 1918 ročně přibližně 100 kWh měsíčně, což je jen zhruba řečeno polovina dnešní průměrné spotřeby domácností.

Jak jsme již říkali, elektrický proud se přitom využíval v době vzniku republiky téměř výhradně ke svícení. Naše dnešní relativně nízká spotřeba je tichým svědectvím technologického pokroku v elektrotechnice. Používáme stále více spotřebičů, ale jejich spotřeba se neustále snižuje. Samozřejmě, nejviditelnější je to na právě na příkladu svícení, které elektřinu učinilo na začátku 20. století tak populární. Dnešní hlavní zdroje (LED světla) mají zhruba desetkrát vyšší účinnost než žárovky s kovovým vláknem, které svítily v domácnostech první republiky. A ty přitom ve své době představovaly také malou technologickou „revoluci“. 

Text původně vznikl pro časopis Svět plný energie, a byl redakčně upraven.

Autor:

Vznik republiky slavil Trutnov až v prosinci, německá většina stát odmítla

Symbolem monarchie byla v Trutnově socha Josefa II. Češi ji odstranili v roce...

VIDEO Pouze vyvěšením červenobílého praporu si Češi v tehdy německém Trutnově připomněli 28. října 1918...

Useknutí prstu i láska na lodi. Historici zmapovali příběhy předků z války

Julius Princ v první světové válce bojoval na italské frontě. V roce 1917 padl...

Není obvyklé, aby do historické výstavy vkládali autoři své osobní příběhy. Přesto letos udělali...

Po ruském zajetí jedl polévku už jen horkou, vzpomíná vnučka na legionáře

Antonín Heidrich byl jedním z Moravanů, kteří v řadách československých legií...

Nebýt československých legionářů, nebyla by ani samostatná republika, hodnotí odborníci dobu před...

Řády Bílého lva dostali generálové a Švehla, Zeman ocenil vědce i umělce

Udílení státních vyznamenání ve Vladislavském sále Pražského hradu (28. října...

VIDEO Na Pražském hradě se předávala státní vyznamenání. Řády Bílého lva dostali prvorepublikoví...

Jedinečné gesto. Oslavy 100 let Československa zaujaly i za hranicemi

Oslavy vzniku Československa na Václavském náměstí (28. října 2018)

VIDEO Českých oslav stého výročí vzniku Československa si všimla také zahraniční média. Reuters označil...

Národní divadlo opět hořelo ve videu na fasádě, sto let připomněl i ohňostroj


VIDEO Sto let republiky připomněl v Praze ohňostroj na břehu Vltavy, který měl ambice trumfnout i ten...

Kiska překvapil rockery řečí o Štefánikovi, tleskala mu plná Lucerna

Slovenský prezident Andrej Kiska si podává ruku s Michaelem Kocábem na koncertě...

VIDEO Slovenský prezident Andrej Kiska se v neděli v Česku neúčastnil pouze oficiálních oslav 100. výročí...

Nejčtenější

Alza to zase zkouší. Zákazníkům do košíku „tajně“ přihodí nechtěné věci

Stačí chvilka nepozornosti a obchod vám do košíku přidá něco, co jste si...

Před odesláním objednávky v e-shopu si dobře zkontrolujte obsah košíku. Je možné, že vám tam bez vašeho vědomí něco...

Alza dostala pokutu za přidávání zboží do košíku. A není jediná

Česká obchodní inspekce pravomocně rozhodla o udělení pokuty pro společnost...

Společnost Alza.cz bude muset zaplatit 150 tisíc korun za to, že zákazníkům přidávala do košíku zboží, na které sami...

Známe tvář mrtvé dívky z obleženého Tábora. Kdy zemřela, napověděla mince

Zrekonstruovaná podoba dívky (18 až 19 let) nalezené ve společném hrobě v...

Téměř 400 let ležela v zapomenutém společném hrobě, než její pozůstatky při stavbě rodinného bazénu náhodou objevili. V...

Vyzkoušeli jsme nejlepší způsob, jak sledovat televizi. Poradíme i vám

Test set-top-boxů pro televizi přes internet

Nezajímá vás kdy pořad jde, ani kolik je v něm reklam. Pustíte si jej kdykoli během i po odvysílání a reklamní bloky...

Poslechněte si vítr na Marsu. Je to první nahrávka zvuku z této planety

Jak zni vitr na Marsu

Sonda InSight, která na konci listopadu přistála na Marsu, poslala vůbec první nahrávku zvuku z této planety.

Další z rubriky

OBRAZEM: První letecká továrna v ČSR vznikla před sto lety

Historie první československé letecké továrny Letov se začala psát 9. prosince...

Historie první československé letecké továrny Letov se začala psát 9. prosince 1918. Vznikla zde řada zajímavých typů...

Každý je unikát. Staré tričko i Foglarovy papíry promění v dokonalé diáře

Každý jejich zápisník, diář, skicák nebo fotoalbum je originálem. Desky mohou...

Každý jejich zápisník, diář, skicák nebo fotoalbum je originálem. Desky mohou být vyrobeny z trička, ve kterém...

Podívejte se, jak roboti „hráli“ legendární hru Pac-Man

Robosoutěž ČVUT 2019

Na půdě Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze na Karlově náměstí proběhlo finále soutěže robotických vozítek. Podívejte...

Najdete na iDNES.cz