Exkluzivně nový seriál o dobývání vesmíru. Co bylo před Sputnikem - 1. díl

Před padesáti lety čtvrtého října 1957 vypustil Sovětský svaz první umělou družici Země – Sputnik. Byl to začátek nové epochy v dějinách lidstva – epochy pronikání člověka do vesmíru. Vesmírné úspěchy i katastrofy sledujte v rozsáhlém a podrobném seriálu, jehož nové díly budeme přinášet každý týden.

Sputnikem to začalo

Podnět z Blizny

Během druhé světové války získávala britská výzvědná služba MI 6 (také SIS – Secret Intelligence Service) za pomoci odbojářů v okupované Evropě poměrně dost znalostí o německém raketovém programu. Objevila, že v Peenemünde na severu Německa se staví velké rakety A-4/V-2, a později identifikovala zkušební střelnici těchto zbraní poblíž polského městečka Blizna.

Ovšem Polsko obsadí Rudá armáda. Britský premiér Winston Churchill proto požádal v červnu 1944 sovětského vůdce Josifa Stalina, aby umožnil jeho odborníkům návštěvu Blizny. Stalin zavětřil – nějaká nová zbraň, o níž my nic nevíme, ale vědí o ní Britové! S návštěvou britských odborníků souhlasil, ale jakmile obsadili tuto oblast jeho vojáci, poslal tam i své odborníky.

Třebaže Němci střelnici uklidili, našla se tam spousta trosek a na latrinách papíry s technickými údaji. Sověti byli překvapeni – o tak velkých raketách, jaké zkoušeli nacisté, oni před válkou neuvažovali. „Nový vzestup aktivní činnosti na čistě raketovém poli v Sovětském svazu inspiroval Churchill,“ přiznal později konstruktér Boris Čertok.

Nejdůležitější věci Rusové sesbírali dřív, než tam Brity pustili. A potom stejně jejich kufry s kořistí zabavili – řekli jim, že se při letecké dopravě ztratily.
V srpnu 1945 se vrátil z Kazaně do Moskvy inženýr Sergej Koroljov. Před válkou pracoval v Raketovém výzkumném ústavu. V roce 1938 stejně jako další jeho kolegové byl zatčen. Stalin tehdy rozpoutal obrovskou čistku v armádě, které padla za oběť řada nevinných vojáků, zvláště vyšších důstojníků. Koroljova odsoudili ve vykonstruovaném procesu na deset let na nucené práce. Nejdřív ho odvezli do východní Sibiře, kde se za strašných podmínek těžilo zlato, ale po půl roce ho vrátili do Moskvy. Trest mu snížili na osm let a zařadili ho do konstrukční kanceláře zřízené tajnou službou NKVD – těmto ústavům se říkalo „šaraška“. V této kanceláři číslo 29 se pod vedením známého konstruktéra Andreje Tupoleva podílel na konstrukci bombardéru Tu-2. Později se dostal do „šarašky“ číslo 16 v Kazani, kde se vyvíjely raketové urychlovače pro letadla. Tuto skupinu vedl Valentin Gluško, konstruktér motorů, jeho nejbližší spolupracovník z předválečného ústavu – shodou okolností člověk, který ho při mučení ve vězení udal jako spolupachatele. Na svobodu Koroljova propustili v červenci 1944, ale on v Kazani zůstal ještě rok, aby dokončil rozdělaný projekt.

Jedním z prvních, koho Koroljov v létě 1945 v Moskvě navštívil, aby jeho starší kolega Michail Tichonravov. Profesor Tichonravov se před uvězněním zachránil tím, že pracoval na gardových minometech „kaťuších“, a když se mu zdálo, že by mohl být zatčen, přespával pár dnů na chatě anebo v ústavu – to stačilo. Loni patřil mezi odborníky, které armáda poslala do Blizny.
Hned se s tím svěřil Koroljovovi: „Naši vojáci tam našli dokonce velkou spalovací komoru. Vzpomínáte si na Gluškovy a Duškinovy spalovací komory, Sergeji Pavloviči? Člověk se do nich nevešel, kdežto v té německé se můžete posadit.“

Němečtí konstruktéři tedy předběhli celý svět.

Z vězení do důstojnické uniformy

Sovětští vědci a inženýři šli při dobývání Německa v patách svých vojáků. Stejně postupovali i Američané, kteří měli na rozdíl od Rusů značné znalosti o takřka všech odvětvích německého výzkumu – mnohé jim předali britští zpravodajci.

Mezi velitele sovětských specialistů patřil generál Lev Gajdukov. Jako politický komisař měl známosti v Kremlu a tak se 3. srpna 1945 dostal až k samotnému Stalinovi. Přesvědčil ho, aby do Německa poslal všechny lidi, kteří o raketách něco vědí, včetně těch, kteří byli donedávna zavřeni.

A tak začátkem září přiletěli do Berlína Koroljov, Gluško a další dvacítka inženýrů, kteří za války pracovali v Kazani – všichni v důstojnických uniformách. Podplukovníka Koroljova pověřil generál Gajdukov, aby se soustředil na rekonstrukci rakety A-4/V-2. Gluško se věnoval motorům.

Rusové se pokoušeli získávat německé raketové odborníky. Avšak většina z nich v čele s Wernherem von Braunem, autorem A-4/V-2, uprchla k Američanům. Koroljovův náměstek Boris Čertok vymyslel plán, jak dostat i von Brauna, ale ten nevyšel. Nejvýše postavený Němec, který pro ně dobrovolně začal pracovat, byl inženýr Helmuth Gröttrup, u von Brauna odpovědný za řídící systémy rakety. Američané o něj neprojevili zájem a v době, kdy většina Němců žila v troskách a o hladu, byl za nabídku Sovětů vděčný. Stejným způsobem se spasilo na dvě stovky dalších německých inženýrů a techniků.

 
Von Braun v americkém zajetí (1945)

Von Braun v americkém zajetí (1945)

Speciální oddíly Rudé armády vedené odborníky pátraly po raketách nejen v Německu, ale i v Polsku a Československu. Na Moravě dokonce našly železniční vagon, který vezl část dokumentace A-4/V-2.
Během inspekce v Německu v květnu 1946 se rozhodl ministr vojenského průmyslu Dmitrij Ustinov, který patřil mezi Stalinovy oblíbence, že Koroljova, nyní už plukovníka, jmenuje hlavním konstruktérem továrny, kde se budou rakety vyvíjet. I když ho někteří lidé upozorňovali, že na něho nemůže být spolehnutí, vždyť „seděl“ za „protisovětskou činnost“.

„Z trosek a agregátů nalezených ve skladech různých firem v Německu, Československu a Polsku se podařilo dát dohromady 29 kusů rakety A-4, úplně obnovit konstrukční dokumentaci a instrukce, rovněž tak zkompletovat detaily a agregáty pro sestavení ještě deseti raket v Sovětském svazu,“ uvedli autoři publikace o historii podniku Energija, která se stala pokračovatelem ústavu, kde nakonec pracoval Koroljov.

Stalin zakázal zkoušet rakety v Německu. Pouze na sovětském území! Rusové odvezli do Moskvy a do dalších míst všech 234 německých specialistů, kteří pro ně pracovali. Přijeli pro ně znenadání v noci, aby nemohli utíkat. Na druhé straně jim dovolili, aby si s sebou vzali všechen nábytek a dokonce i krávy, které si drželi na mléko pro děti. Koroljov a jeho nejbližší spolupracovníci se vrátili do Moskvy v únoru 1947.

Stále v podezření

Němcům přidělili kvalitní byty a dali jim vysoké platy – ale k hlavní linii prací je nepustili. Hosté mohli Rusy naučit stavět a obsluhovat V-2, měli navrhovat různé nové projekty a řešit dílčí technické problémy. Nic víc.
Jednotlivým týmům sovětských inženýrů přidělili různé továrny v Moskvě a jejím okolí. Koroljova začlenili do výzkumného ústavu NII 88, vedl v něm jedno oddělení. Toto pracoviště vytvořili z dělostřelecké fabriky v Podlipkách-Kaliningradu na jižním okraji Moskvy.
Hned na první poradě se svými inženýry v březnu 1947 hlavní konstruktér oznámil, že V-2 je pouze začátkem. Naším cílem je raketa s větším doletem i užitečným zatížením!

Ke zkouškám jim vojáci přidělili nově vybudovanou střelnici ve stepích východně od Stalingradu, poblíž vesničky Kapustin Jar. Avšak hned první pokus o vypuštění V-2 se 17. září 1947 nezdařil – střela dopadla asi 30 kilometrů od cíle.

Generál tajné služby Ivan Serov, který na tyto práce dohlížel, chtěl vědět: „Čí je to vina?“ Ve své tuposti si nedovedl představit, že se složitou technikou se musí umět lidé naučit zacházet, a než to zvládnou, ledacos se nepovede. Tahle nedůvěra Koroljova a jeho kolegy dost trápila – bývalí vězňové cítili, že jsou pořád podezřelí. I při druhém pokusu střela vybuchla.
Měsíc po zahájení těchto experimentů – 18. října – letěla raketa přesně podle plánu. V cíli vzdáleném 274 kilometrů vyhloubila obrovský kráter.

První sovětskou kopii německé střely, kterou nazvali R-1, úspěšně odzkoušeli až 17. září 1948. Potom ji mohli zařadit do výroby a začaly vznikat i první baterie vojenské obsluhy.

S obavami ke Stalinovi

Němci pracovali v okolí Moskvy i na ostrově Gorodomlja na jezeře Seliger mezi metropolí a Leningradem. Navrhli několik balistických raket i křižujících střel, ale nebyli schopni je dopracovat do konce. Byli příliš úzce zaměření, chyběl mezi nimi koncepčně myslící konstruktér, jakým byl von Braun. Nicméně vyvinuli a postavili řadu důležitých přístrojů, pustili se i do počítačů.
V letech 1951–1953 je Sověti už nepotřebovali, takže se vrátili do východního Německa. Někteří hned přešli do západních okupačních zón. Hned se o ně zajímali Američané, ale oni jim nemohli o stavu a zaměření sovětského raketové programu vůbec nic prozradit – nic nevěděli.

Zato Koroljovův tým ve vývoji nových dálkových raket poměrně úspěšně pokračoval. Po typu R-1 vyvinul vlastní R-2, který měl dolet dvojnásobný. Potom se pustil do R-5, který měl nosit jedenapůltunovou nálož na vzdálenost 1200 kilometrů.

Se Stalinem se Koroljov poprvé setkal 9. března 1948. Věděl, že ho poradci o jeho „nepřátelské činnosti“ před válkou a o uvěznění informovali, měl proto trochu obavy, jak se k němu bude chovat. Spolu s dalšími inženýry mu musel vysvětlit představy o dalším vývoji vojenské raketové techniky. Stalin nedal nijak najevo, že zná životopisy svých návštěvníků a nezlehčoval jejich autoritu. O svých plánech na vypouštění vědeckých družic Koroljov nemluvil – takovými „podivnými věcmi“ nebylo záhodno velkého vůdce dráždit. I v této poměrně milostivé době tajná policie občas zatýkala odborníky včetně raketových – stačila nepatrná záminka.
V létě 1950 bylo Koroljovo oddělení přeměněno na Zvláštní konstrukční kancelář číslo 1 (OKB-1) a on se stal jejím náčelníkem.

A v prosinci začal na žádost Kremlu, inspirovanou fyziky, koncipovat mohutný mezikontinentální nosič R-7. Vojáci potřebovali raketu, která by vozila pětitunovou atomovou bombu přes oceán na americké území. Letadla tam totiž nedolétla.

V létě 1952 požádal Koroljov o přijetí do komunistické strany – byla to nezbytná úlitba k tomu, aby mohl pokračovat ve své profesionální kariéře. Avšak někteří členové výboru strany v OKB-1 v něm pořád viděli „nepřítele lidu“ a hlasovali proti němu – prošel o jediný hlas.

V březnu 1953 Stalin zemřel. Krátce nato Nikita Chruščov nechal zatknout obávaného šéfa tajné policie NKVD Lavrentije Beriju. Raketoví konstruktéři si oddechli. Už je nikdo nebude strašit tím, že po sérií havárií, za něž nemohou, budou zatčeni a posláni na Sibiř.
Koroljov mohl postupovat i po odborném žebříčku – v říjnu byl zvolen členem-korespondentem Akademie věd.

Základy načrtl Tichonravov

Hodně času trávili odborníci na raketové základně v Kapustin Jaru. Zkoušeli tam nové rakety a ty, které se už osvědčily, nakonec používali i k výzkumu vrchních částí atmosféry a k vynášení pokusných psů do velkých výšek. Geofyzikální výzkumy jsou důležité pro zjištění podmínek letu dálkových raket, chování experimentálních zvířat v extrémních podmínkách pro letce.

Občas debatovali i o tom, že v budoucnosti by pomocí raket vypouštěli umělé družice okolo Země. Zatím však tuhle ideu neprosazovali, vojáci od nich požadovali bojové rakety k obraně země – ty měly přednost.
Náměstek ředitele vojenského výzkumného ústavu NII-4 v Bolševu u Moskvy byl odvážnější. Už začátkem zimy 1947 nadchl skupinu svých mladých inženýrů natolik, že se domluvili a po večerech a nedělích přemýšleli o řešení různých otázek spjatých s vypouštěním družic do kosmu. Nakonec je teoreticky rozpracovali. Hlavní závěr zněl: Bude k tomu zapotřebí mnohastupňová raketa. V červnu o tom Tichonravov referoval na semináři ústavu. Některé generály tím nadchl, jiní to považovali za zbytečnost.
Ovšem hlavního konstruktéra raket Tichonravovův nápad zaujal. Dosáhl toho, aby jeho přítel mohl pro něho v NII-4 takový nosič koncipovat – samozřejmě pro vojenské účely.

Profesor Michail Tichonravov

Tichonravov navrhl postavit raketu, k jejímuž jádru se po stranách přimontují bloky prvního stupně. A to byl základ pro mezikontinentální raketu R-7.
Inženýři a vojáci si uvědomovali, že k pokusům s takovým nosičem už nebude Kapustin Jar stačit. Potřebují novou střelnici. Maršál dělostřelectva Mitrofan Nedělin rozhodl, že ji postaví v Kazachstánu, východně od Aralského jezera. Je to místo dost vzdálené od státní hranice a taky dost pusté, než aby tam cizinci zavítali. Pravda, v zimě jsou tam velké mrazy a v létě vedra, nic tam není, všechno se musí dovézt, ale vede tam železnice. V lednu 1955 tam přijeli první ženisté a pustili se do stavby základny.

Americká výzva zapůsobila

Po družici toužili i američtí vědci, stejně jako von Braun, který se usadil v USA. Nakonec prezident Dwight Eisenhower souhlasil s vypuštěním takového tělesa v rámci velké vědecké akce nazvané Mezinárodní geofyzikální rok, která začne v červenci 1957. Američané ji tím slavnostně zahájí.

Američtí inženýři se svým projektem družice Vanguard nijak netajili. V srpnu 1955 ho představili na zasedání Mezinárodní astronautické federace v Kodani. Když její plány přivezla sovětská delegace do Moskvy, Koroljov a jeho kolegové byli udiveni: „Tak malá!“ Sami totiž počítali s tělesem mnohem větším, měla je totiž vynášet raketa R-7.

Iniciativa Američanů totiž přivedla sovětské odborníky k tomu, aby i oni začali družici prosazovat. Pro tuto myšlenku získal Koroljov i viceprezidenta Akademie věd Mstislava Keldyše. Tento matematik nabyl v Kremlu vliv tím, že dělal výpočty pro tvůrce jaderných zbraní a nakonec i pro rakety. A aby ho ještě více k sobě připoutal, navrhl hlavní konstruktér Keldyše za předsedu komise pro první družici.

Pesimisty zůstávali generálové. Nic takového nepotřebujeme! Koroljov je lákal: „Postavím vám družici s kamerami, které vám ukáží, co dělají Američané.“ To začalo zabírat.

Koncem ledna 1956 schválila projekt družice i sovětská vláda.

Avšak všechna tato jednání a přípravy probíhaly – na rozdíl od Američanů – v tajnosti. Byly spjaty s raketovými zbraněmi, jejichž existenci se snažili Sověti utajit.

Dokázat, že TO létá!

První družice zvaná objekt D bude obrovská skříň plná vědeckých přístrojů, která bude vážit 1,4 tuny. Její základní charakteristiky už dřív navrhl opět teoretik Tichonravov. Nicméně šéfkonstruktérem byl jmenován Michail Chomjakov, jeho zástupcem Oleg Ivanovskij. Se startem se počítalo na sklonku léta 1957, po odzkoušení rakety R-7 pro vojáky.

„V září 1956 se konala kontrolní porada zástupců ústavů Akademie věd s naší konstrukční kanceláří o plnění harmonogramu dodávek pro těleso D,“ vyprávěl mi v roce 1989 inženýr Ivanovskij. „Bohužel tyhle ústavy nebyly připraveny na nějakou praktickou spolupráci. To narušovalo plán příprav, žádný předpokládaný termín se už nedal stihnout. Keldyš však autoritativně rozhodl, že nejpozději v listopadu dodají naší firmě všechny makety.“
Mnohé ústavy však tento příkaz nesplnily. Příští rok těleso D nepoletí. Co teď?

Tichonravov dostal nápad: „Co kdybychom vypustili jenom jednoduché těleso vážící okolo stovky kilogramů? Abychom dokázali, že TO létá.“

Koroljov se toho chytil, ostatně nic jiného mu nezbývalo. Jeho inženýři se pustili do rýsování nového tělesa – rozhodli se pro kouli vybavenou několika prutovitými anténami. A Keldyšovi raději nic neřekl, aby ústavy Akademie věd ještě víc nezpomalily své tempo, družici D vypustí koncem příštího roku.

Poprvé zasáhl do příprav sovětský vůdce Nikita Chruščov: „Chtěl bych, abyste družici vypustili před Prvním májem. Jako dárek pracujícím na celém světě.“
Koroljov mu musel vysvětlit, že do té doby nevyzkouší ani raketu.

Raději o dva dny dřív

Raketu R-7 začali v Kazachstánu zkoušet 15. května 1957. Když ji postavili na rampu, vypadala majestátně – vysoká skoro 30 metrů a s bočními stupni široká přes 10 metrů.

Avšak po půldruhé minutě letu vybuchla. Podruhé selhala 12. července.

Maršál Nedělin zuřil. Koroljov odlétl do Moskvy, aby uklidnil Chruščova: „Takové havárie se stávají. Ale létat bude!“

Až 21. srpna odstartovala úspěšně – pouze maketa hlavice vodíkové bomby se rozpadla nad cílovou oblastí na Kamčatce. Konstruktéři podcenili problémy návratu těles do atmosféry. Pak si  to R-7 zopakovala 7. září.
Teď můžeme vypustit družici! Speciálně upravená balistická raketa dorazila na střelnici maskovaným vlakem 22. září a státní komise stanovila start na neděli 6. října.

Večer poslouchali všichni inženýři Hlas Ameriky v ruštině. USA měly zpoždění – Vanguard poletí až v březnu 1958. Ale na kongresu v Barceloně budou o něm Američané 6. října mluvit. Co kdyby oni tajně práce uspíšili a chtěli tam oznámit úspěch? Koroljov kvůli  tomu dokonce volal do moskevské centrály tajné služby KGB. Tam nic nevěděli. Přesto nařídil, že musí odstartovat o dva dny dřív – 4. října.

V pátek časně ráno vyvezli raketu z montážní haly na rampu vzdálenou dva kilometry. Začali testovat její aparatury a nádrže plnit pohonnými látkami.
Přípravy probíhaly bez větších zdržení. Zdá se, že žádný okamžik startu nebyl předem určen, aspoň Ivanovskij si na to nevzpomněl: „Nikdo neohlásil hodinu a minutu startu. Je možné, že byly někde zapsané, ale nám je neřekli. Dokončili jsme všechny zkoušky a začalo odpočítávání.“

Bylo skoro půl jedné v noci místního času, když se raketa odpoutala od země. V Moskvě měli ještě 22 hodin 22 minut 34 sekund pátek 4. října 1957. Ve střední Evropě bylo ještě o dvě hodiny méně.
Podaří se dostat družici do vesmíru? A na vypočítanou oběžnou dráhu? Neshoří při průchodu atmosférou antény vysílačky?

Necelých pět minut trvalo druhému stupni dosáhnout oběžné dráhy. Pak ještě dvacet vteřin napnutého ticha, než se družice oddělila od nosiče.
Teprve teď uslyšeli operátoři u přijímače R-250 signál. Píp – píp – píp…

Hurá! Postupně všech třináct sledovacích stanic na sovětském území potvrzuje příjem. Ale dokud neuslyšíme ten signál i z druhé, po prvním obletu, nemáme jistotu, že se Sputnik opravdu dostal do vesmíru.

Když po půldruhé hodině zaslechli opět vysílání družice, oddechli si. Opravdu létá. Ale až po druhém obletu nechal předseda státní komise Vasilij Rjabikov ohlásit úspěch.

Životy hlavních postav

Sergej Pavlovič KOROLJOV (12. 1. 1907 v Žitomiru na Ukrajině – 14. 1. 1966 v Moskvě) – sovětský letecký a raketový inženýr.

Stavěl kluzáky a motorová letadla. V roce 1931 založil raketovou skupinu GIRD v Moskvě. V roce 1934 se stal náměstkem ředitele nového Raketového výzkumného ústavu RNII, ale pro neshody s vedením z funkce brzy odešel. Stavěl okřídlené rakety. Během Stalinova „velkého teroru“ byl v roce 1938 zatčen a po vykonstruovaném procesu odsouzen na 10 let na nucené práce. Nejdřív na poloostrově Kolym dobýval zlato. Po půl roce ho odvezli do Moskvy, kde mu trest snížili o dva roky. Byl zařazen do speciálního vězení pro odborníky – „šarašky“. Nejprve pracoval v konstrukční kanceláři CKB-29 v Moskvě, kde se pod vedením Andreje Tupoleva stavěl bombardér Tu-2. V roce 1942 ho na jeho žádost převezli do Kazaně do OKB-16, kde Valentin Gluško vyvíjel malé raketové motory jako urychlovače pro bombardéry a stíhačky. Koroljov vedl jejich letové zkoušky. Třebaže byl v létě 1944, stejně jako všichni ostatní uvěznění inženýři, podmínečně propuštěn, zůstal tam ještě rok. V září 1945 ho poslali v uniformě podplukovníka do východního Německa, aby tam zkoumal rakety A-4/V-2, postavené von Braunem.

Do Moskvy se vrátil v únoru 1947 jako hlavní inženýr dálkových raket. Po vyzkoušení A-4/V-2 postavil řadu vlastních bojových raket, byť zpočátku ovlivněných německými konstrukcemi. V létě 1957 vyzkoušel první mezikontinentální raketu světa R-7, která v říjnu vynesla i první družici. Pod jeho vedením byly zkonstruovány první sovětské automatické sondy k Měsíci a k planetám, další umělé družice a kosmické lodi Vostok. Dne 12. dubna 1961 řídil let Jurije Gagarina, prvního kosmonauta světa. Vedl i vypouštění dalších kosmonautů. Hodně času musel věnovat vývoji bojových raket. Zkoncipoval sovětský projekt vyslání člověka na Měsíc, který se nakonec neuskutečnil. Zemřel při nezdařené operaci rakoviny v moskevské nemocnici pro prominenty. Teprve po jeho smrti byl tento hlavní konstruktér – v podstatě zakladatel praktické kosmonautiky – odtajněn.

Michail Klavdijevič TICHONRAVOV (16. 7. 1900 Vladimir – 4. 3. 1974 Moskva)– sovětský letecký a raketový inženýr. V roce 1931 spoluzakládal skupinu GIRD v Moskvě. V roce 1933 postavil a odzkoušel první sovětskou hybridní raketu GIRD-09. Od roku 1934 v Raketovém výzkumném ústavu RNII. Účastnil se vývoje gardových minometů („kaťuše“). Pracoval v různých ústavech, nakonec zakotvil v OKB-1 u Koroljova. Vytvořil teorii letů družic do vesmíru, navrhl první vícestupňovou raketu, vedl řadu perspektivních projektů. Dostal mnoho řádů a vyznamenání.

Helmuth GRÖTTRUP (12. 2. 1916 Kolín – 5. 7. 1981 Mnichov) – německý inženýr.
Za druhé světové války pracoval ve výzkumné stanici Peenemünde, kde odpovídal za vývoj řídícího systému rakety A-4/V-2. Od září 1945 pracoval pro Sověty, v říjnu 1946 byl s celou rodinou odvezen do SSSR. V listopadu 1955 se mohl vrátit do NDR, vzápětí přešel do Spolkové republiky. Pracoval v elektrárenské společnosti. Byl vyslýchán důstojníky CIA. O svých zážitcích z práce v SSSR napsal knihu.

Technické údaje

Raketa R-7
Nosič Sputniku 1 byl dvoustupňový (někdy se také říká jedenapůlstupňový). Ke druhému stupni (délka 28 metrů, průměr 3 metry) byly připevněny čtyři bloky prvního stupně (délka 19,2 metru, maximální průměr 2,7 metru). Byl vysoký 29,17 metru, u základny měl průměr 10,30 metru. Prázdný vážil 27 tun, po natankování takřka 273 tun. Každý blok prvního stupně měl čtyři motory RD-107, druhý stupeň byl osazen motorem RD-108. Všechny byly poháněny kapalným kyslíkem a kerosinem.

Sputnik 1 - 1957α2
Oficiální název Prostejšij sputnik (Nejjednodušší družice). Koule o hmotnosti 83,6 kg a o průměru 58 centimetrů vybavená čtyřmi prutovými anténami, dvě dlouhé 2,4 metru, dvě 2,9 metru. Uvnitř dva radiomajáky. Družice se dostala na dráhu ve výšce 228–947 kilometrů se sklonem 65,6 stupně k rovníku. Zanikla v atmosféře 3. 1. 1958, po 90 dnech letu.
více zde

Kosmodrom Bajkonur
Raketová základna vznikla ve stepích Kazachstánu mezi městy Džusaly a Kazalinsk vedle železniční stanice Tjuratam. Stejně jako město v její blízkosti, měla několik označení. Dnes se nazývá 5. státní výzkumný kosmodrom. Město má oficiální název Bajkonur, byť stejnojmenná vesnice leží 320 kilometrů na severovýchod. Na kosmodromu, který zaujímá 6717 kilometrů čtverečních, je 15 ramp pro vypouštění kosmických nosičů a 4 rampy pro vojenské rakety. V roce 2002 žilo ve městě Bajkonur 70 tisíc lidí. Po rozpadu Sovětského svazu leží na území Kazašské republiky, které platí Rusko za její pronájem.
více zde


Prameny

Autoři seriálu

Ing. Karel Pacner (*1936): redaktor Mladé fronty a MF Dnes pro vědu, v listopadu a prosinci 1989 jeden ze tří volených zástupců šéfredaktora MF. Napsal přes 25 knih věnovaných kosmonautice, nejnověji moderní historii a špionáži. Poslední knihy: Atomoví vyzvědači (2007), Kolumbové vesmíru, 1. díl Souboj o Měsíc (2006), 2. díl Souboj o stanice (2007).

Mgr. Antonín Vítek, CSc. (*1940): do roku 1985 vědecký pracovník ČSAV, poté v Základní knihovně ČSAV (nyní Knihovna AV ČR). Účastnil se vývoje krystalizátoru ČSK-1 pro družicové stanice Saljut a Mir. Autor článků o kosmonautice v časopisech Vesmír a Letectví+kosmonautika. Spoluautor Malé encyklopedie kosmonautiky (1982). Autor internetové encyklopedie SPACE-40.

  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 19 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Načapali jsme otesánka, který se velkého sousta nezalekne. Boeing 747-400F

v diskusi je 8 příspěvků

21. března 2024

Poté, co na Letiště Václava Havla Praha přestaly v barvách Qatar Airways létat nákladní Boeingy...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 20 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 19 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Úspěšný let prototypu XB-1 vrací do hry cestování nadzvukovou rychlostí

v diskusi je 33 příspěvků

27. března 2024  17:17

Po více než dvaceti letech, od ukončení provozu letounu Concorde, se možná opět dočkáme nadzvukové...

Jarní bouře ničila před 100 lety Prahu. Napáchala obří škody

v diskusi je 10 příspěvků

27. března 2024

Prahou prošla před 100 lety, 27. března 1924, neobvykle silná jarní bouřka. V části hlavního města...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...