Během pokusu musel dobrovolník klást dotazy pokusné osobě, která byla ve vedlejší místnosti. Za špatnou nebo žádnou odpověď ji potrestal elektrickým šokem. Pokaždé trochu vyšším. Po překročení napětí 100 voltů se už ozývaly jen bolestivé výkřiky, volání o pomoc nebo ticho...
Výsledky opakovaných experimentů jsou děsivé. Při prvním z těchto experimentů se pouze jeden člověk ze čtyřiceti autoritě vzepřel. Jinými slovy, "nepotrestal" by špatnou odpověď smrtelnou dávkou proudu.
Milgramův experiment z roku 1961 (publikován byl o dva roky později) patří k nejkontroverznějším. Metodikou i výsledky. Testovaní byli vystaveni velkým traumatům, z etických důvodů byl proto experiment zakázán. Teprve loni ho zopakoval Jerry Burger z univerzity v Santa Claře.
Americká televize ABC odvysílala příslušný dokument loni a v lednu 2009 vyšla závěrečná studie v časopise American Psychologist. Výsledky jsou prakticky identické s těmi z roku 1979, kdy se pokus opakoval. Stejně přesvědčivé a hrozivé - 80 procent lidí je ochotno zabít neznámého člověka. Nenutí je k tomu nic kromě povzbuzování vědce, který experiment vede.
Průběh kontroverzního experimentu
Představte si, že se účastníte psychologického experimentu na renomované univerzitě. Čekáte s ostatními a s vidinou padesáti snadno vydělaných dolarů (které dostanete, i když experiment nedokončíte) přemýšlíte, co asi znamená "výzkum paměťových schopností".
Přijde pro vás asistent v bílém plášti a pozve vás spolu s dalším čekajícím dál. Hned na úvod si rozlosujete role: vy jste si vytáhli papírek s nápisem "učitel". Brzy za to poděkujete: asistent vás oba uvede do místnosti, kde přihlížíte, jak "žáka" poutají k elektrické židli.
"Možná bych měl zmínit, že mám menší srdeční vadu," osměluje se připoutaný k námitce, ale profesor ho (i vás) uklidňuje: "Nemusíte se bát. Elektrické šoky sice mohou být bolestivé, ale rozhodně nejsou zdraví nebezpečné."
Experiment vyžaduje, abyste pokračoval
A vy už tušíte, co bude následovat. Ve vedlejší místnosti na vás čeká učitelské stanoviště: papíry se správnými odpověďmi, světelná signalizace se žákovými odpověďmi, mikrofon a reproduktory a dlouhá řada spínačů - od 5 V až po 450 V. Poslední je označený varovným nápisem.
"Posaďte se, prosím. Experiment vyžaduje, abyste každou špatnou odpověď potrestal elektrickým šokem, přičemž každá další chyba znamená stupňující se intenzitu šoku. Začneme," vybízí hlas nikterak odlišný od hlasu třeba vašeho lékaře. A vy jenom doufáte, že špatných odpovědi bude co nejméně.
Jenže student se po dobrých začátcích začne plést stále častěji. Napětí stoupá a při každém dalším šoku raději zavíráte oči - protože zacpat si uši před děsivými výkřiky nemůžete. Pohledem hledáte pomoc u asistenta, který sedí nezúčastněně za vámi, ale ten vás vaší povinnosti nehodlá zbavit: "Vše je pod kontrolou. Experiment vyžaduje, abyste pokračoval."
U šoku nad sto voltů zažívá "žák" nesnesitelná muka. "Dost. Končím. S ničím takovým jsem nesouhlasil. Říkal jsem vám, že mám slabé srdce. Okamžitě s tím přestaňte, já končím!" Polknete a oddechnete si. Ale pohled na asistenta vás vrátí na zem: "Vše je pod kontrolou. Experiment vyžaduje, abyste pokračoval. Nemáte na výběr."
Jak byste se zachovali? Přerušili byste experiment, kterým přímo ohrožujete zdraví, nebo dokonce život druhého člověka, a odešli domů? Nebo byste napřed, navzdory úpěnlivým prosbám z vedlejší místnosti, pokračovali ve své "povinnosti", uložené neznámým asistentem?
Výsledek? Jen jeden člověk ze 40 se vzepřel včas
Připadá vám odpověď jasná? Kolegům profesora Stanleyho Milgrama ano: jejich průměrný odhad byl, že pouze mizivé procento lidí by bylo ochotno uštědřit osobě smrtelně nebezpečné šoky. Výsledná čísla jsou ohromující.
Milgramovy závěry šokovaly akademickou obec i veřejnost. Opakovaně potvrdil, že většina lidí pokračovala v experimentu, přestože byli přesvědčeni, že ohrožují na životě jiného člověka.
Pečlivý scénář zoufalých výkřiků
My samozřejmě víme, že žádné ohrožení nehrozilo. "Žák" připoutaný ve vedlejší místnosti byl do experimentu zasvěcen a žádné šoky nedostával. Losování bylo falešné, stejně jako byly hrané i srdceryvné výkřiky, nadávky a prosby, které testovaný "učitel" slyšel u přístrojové desky.
Kontrolní otázky ovšem ukázaly, že naprostá většina testovaných neměla o fingování ani ponětí. Byli přesvědčeni, že spínáním tlačítek způsobují skutečnou bolest a skutečné ohrožení skutečnému člověku.
Šokující čísla
Už při průběhu experimentu byli asistenti často sami šokováni, jaké množství lidí bylo ochotno stisknout i spínač s šokem 450 V. První experiment ukázal, že do 300 voltů pokračovalo celých 39 ze 40 účastníků. Do trojnásobného udělení šoku 450 V pak pokračovalo 65 procent "učitelů", ačkoli většina z nich prokazovala výrazné známky neklidu: nervózní smích, otáčení se na asistenta...
Nové výsledky z loňského opakování Jerryho Burgera jsou "statisticky totožné" s původními výsledky. Plných 80 procent testovaných došlo až k šoku 150 V, ignorovali tedy na pokyn autority stížnosti "žáka" na prudkou bolest a srdeční problémy. Do 450 V už tentokrát experimentátoři nikoho nenutili, aby nevystavovali osoby zbytečnému stresu. Burger porovnával nová čísla se srovnatelnými čísly z originálních experimentů z Yale.
Tabulka s výsledky Burgerova experimentu
Milgram samotný byl přesvědčivými výsledky pokusu zaskočen. Jeho výsledky mnohokrát ověřil, přičemž vždy některé parametry pozměnil, aby zajistil validitu (tedy aby experiment měřil to, co měřit má).
V dalších téměř dvaceti variantách postupně vyzkoušel různé modifikace původního experimentu. V některých nebyl asistent v místnosti přítomen a komunikoval s "učitelem" po telefonu. Jindy se testu účastnily pouze ženy. V zajímavé variantě se experimentu účastnilo více "učitelů" (fingovaných) a jeden z nich se vzbouřil, nebo naopak náruživě v experimentu pokračoval - testoval se tak i vliv konformity.
V jiné variantě zase Milgram pokus přesunul z univerzitní půdy do neznámé, pochybně vyhlížející laboratoře na předměstí. V této variantě klesla poslušnost mírně pod 50 %, stále ale byla mnohem vyšší, než se předpokládalo.
Ačkoli drobné odchylky byly zaznamenány (například nepřítomnost asistenta v místnosti zvýšila počet "učitelů", kteří experiment předčasně ukončili), původní výsledky se opakovaně potvrdily.
"Jen jsem plnil svoji povinnost"
Vědce teď čekala možná ještě obtížnější část - pokusit se vysvětlit, proč tomu tak je. Částečnou roli zde pravděpodobně hraje výchova. Jsme nabádáni k tomu, abychom poslouchali autority, i když jejich doporučení jdou proti našim instinktům. Vždyť jinak bychom si nenechali ani píchnout injekci u doktora. Roli jistě hrálo také ubezpečení, že účastníci experimentu nebudou zodpovědní za to, co se v jeho průběhu stalo.
Zajímavý postřeh přinesl psycholog Phillip Zimbardo (autor známého Stanfordského vězeňského experimentu, ve kterém si studenti zahráli na vězně a bachaře a který se hrozivě zvrhl). Všiml si, že nikdo z účastníků experimentu, dokonce ani ti, kteří experiment přerušili, se nepokusil zjistit, jak na tom člověk v druhé místnosti je.
A jak vzpomínají účastníci Burgerova opakování Milgramova experimentu na chvíle v učitelské židli?
"Nechápu, proč jsem ještě pokračoval. Proč jsem asistenta poslouchal."
"Dělal jsem jen svoji práci. Dělal jsem to, co jsem měl dělat."
Burger poznamenává, že bylo nemožné dopředu odhadnout, kdo bude v experimentu pokračovat a kdo jej přeruší. "Zkoušel jsem je odhadnout podle zevnějšku, řeči těla... Nešlo to. Myslím, že ta schopnost (slepě poslouchat autoritu) je v každém z nás..."
Milgram mluví o "agentickém stavu", kdy sami na sebe nahlížíme jako na nástroje, nikoli jako na lidi vybavené vůlí a možností něco změnit. Tato skepse a odevzdanost vede k tomu, že se dopouštíme skutků, které jdou proti našemu svědomí nebo přesvědčení.
Dalším pojmem, který se při pokusech o vysvětlení vyskytuje, je "naučená bezmoc". Lidé jsou zvyklí, že ať protestují nebo ne, nemá to vliv na výsledek, což je časem vede k tomu, že protesty stejně nemají význam, což spolu s konformismem vede k následování davu/autority.
Osmdesát čtyři procent účastníků původního Milgramova experimentu později vypovědělo, že přes veškerý stres, kterému byli vystaveni, byli nakonec rádi, že se experimentu zúčastnili. "Málokdo si uvědomuje, kdy jedná na základě své vůle a kdy jen poddajně poslouchá autoritu," uvedl jeden z "učitelů".
Upozornění redakce Tento článek slouží pouze k přiblížení Milgramova experimentu. Popis experimentu je pro zjednodušení sestaven z více variant experimentu, které probíhaly. Pro přesné údaje silně doporučuji vycházet přímo z uvedených zdrojů. |
Zdroje a další odkazy:
-
Milgramův experiment na Wikipedii (anglicky, česky)
- Jsme stále tak poslušní? (anglicky)
-
Jerry M. Burger a jeho opakování Milgramova experimentu (PDF, anglicky)
-
Video z nového Milgramova experimentu (anglicky, česky), Derren Brown a jeho "experiment" (anglicky)
-
Původní Milgramův článek: Behavioral Study of Obedience (PDF, anglicky)
-
Shrnutí původního Milgramova experimentu (anglicky)
