Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Proč jsou některé země věčně chudé? Možná proto, že zemědělci leží

  8:50aktualizováno  8:50
Při boji s extrémní chudobou by měly mít prioritu investice do zdravotnictví. Velká část nejchudších na světě je zjednodušeně řečeno tak nemocná, že se z bídy nikdy nemůže sama dostat, naznačuje matematický model.

Sklizeň fazolí v Etiopii. | foto: USAID Africa Bureau (volné dílo)

Extrémně chudých lidí sice v posledních desetiletích velmi rychle ubývá (jak s překvapením zjistila i řada našich čtenářů), přesto necelá desetina musí vyžít s příjmy pod dva dolary za den. Většina z nich žije v subsaharské Africe. A tam se také najde nejvíce zemí, které v posledních desetiletích zaznamenaly jen malý či vůbec žádný hospodářský růst.

Nabízí se otázka, proč právě tyto země neuspěly a zda se to někdy může změnit. Z možných odpovědí si můžete vybírat podle libosti, my se dnes budeme věnovat jedné hypotéze, jejíž pravděpodobnost dnešní Středoevropané naštěstí nemohou vyzkoušet na vlastní kůži.

Extrémně chudí jsou naší terminologií řečeno většinou zemědělští podnikatelé“. Tvoří je venkované, kteří se živí tradičním zemědělstvím; uživí v podstatě jen sami sebe a případně svou rodinu. V subsaharské Africe do této skupiny patří podle odhadů zhruba 70 procent extrémně chudých. Ekonomické teorie velmi zjednodušeně řečeno říkají, že tito lidé nemohou zbohatnout, protože nevytvářejí žádné nové bohatství. Pokud jim nezbývá nic, co by mohli investovat do dalšího rozvoje, jsou odsouzeni k věčné chudobě.

Odtud také pramení představa, že ekonomiky těchto zemí by mohl rozhýbat příliv nového kapitálu zvenčí, ať už v podobě rozvojové pomoci, daru či třeba komerčních investic. Navýšení kapitálu přece musí vést ke zvýšení výnosů... V praxi to takto jednoduše vždy nefunguje. Minimálně v některých případech i proto, že ekonomové přehlížejí život kolem nás.

Nemoci si pomáhají

Úspěch podnikání tradičních zemědělců bezesporu závisí především na „živém kapitálu“ - rostlinách, zvířatech a samozřejmě i na pracovních schopnostech jich samotných a také jejich rodiny. Největším nebezpečím pro tento druh „kapitálu“ jsou zdravotní hrozby: nemoci a paraziti. Netýká se to jen úrody či domácího zvířectva, ale také samotných zemědělců; úroda na poli je k ničemu, když ji nemá kdo sklidit. O těchto velmi důležitých zvláštnostech „biologického kapitálu“ čistě ekonomické modely ovšem ve valně většině případů mlčí. Přesněji je zanedbávají.

V případě trvalé chudoby to možná je zcela zásadní omyl, upozorňují někteří. Například matematik Calistus Ngonghala, původem Kamerunec, který nakonec zakotvil na Floridské univerzitě, se snaží přesvědčit kolegy o tom, že vliv nemocí a parazitů na ekonomický růst se dá poměrně přesně „spočítat“ a že v řadě případů je dokonce důležitější než vše ostatní (viz tato práce z letošního července).

Ngonghala vytvořil v podstatě relativně snadno pochopitelnou kombinaci uznávaných modelů ekonomického růstu a z ekologie převzatých modelů vlivu patogenů na zdraví nějaké populace. Ještě jinak řečeno na běžný model ekonomické růstu postupně nabaloval další vrstvy, které každá stále podrobněji popisují vliv okolní prostředí na hospodářský vývoj.

Třeba pro podmínky současné Evropy takový model nedává vůbec žádný smysl - naší největší „metlou“ je s mírnou nadsázkou řečeno příliš mnoho jídla. Za jiných podmínek může být právě ekologická část modelu podstatně důležitější. Podle Ngonghalova modelu je dokonce velmi snadno mohou vznikat systémy, kde růst je nemožný. Jinak řečeno: teoreticky je velmi snadno představitelné, že přírodní podmínky bohatnutí zemědělců prostě nepřejí a neumožňují ho. Ekonomicko-ekologický systém se ustálí v rovnovážném stavu, kdy lidé jsou neproduktivní, protože jim a jejich „živému kapitálu“ se zdravotně nedaří. A to vede k tomu, že žijí v chudobě, často podvyživení a jsou tedy pro nemoci či patogeny o to snadnější kořist. Život jde dál, ale ekonomický růst se nekoná.

Komár Anopheles stephensi se krmí krví lidského hostitele. Ze zadečku už...

Komár Anopheles stephensi se krmí krví lidského hostitele. Ze zadečku už vylučuje část vysáté krve.

Proč by to tak mělo být, je poměrně jednoduché. Některé nemoci, či paraziti mají doslova ničivé účinky na místní populaci. Dobře to dokládají historické příklady marných evropských snah o kolonizaci některých tropických oblastí. Navíci si patogeny navzájem „pomáhají“. Čím více jich v prostředí je, tím silnější jsou; a tím slabší jsou jejich hostitelé.

Chce to ještě podrobněji

Tohle je ovšem jen výsledek teoretického modelu: práce neříká, že ve skutečnosti je to právě takhle a ne jinak. Realita je podstatně méně přehledná než čísla „na papíře“. Model není tak podrobný, aby podrobně popisoval situaci třeba ve Rwandě, kterou autoři připomínají jako model státu, který v posledních letech (po známé občanské válce a genocidě) investoval do vytvoření většině obyvatel dostupného zdravotnictví. A který v posledních letech zažil období poměrně silného ekonomického růstu.

Autoři před sebou mají poměrně jasně vytyčenou další práci: musí se vytvořit podrobnější modely, tedy hlavně sebrat hodně podrobné údaje z reálných podmínek, na kterých se pak ukáže přesněji, jak dobře model odpovídá skutečnosti (alespoň tedy skutečnosti v daném místě). To není práce, která by se dala udělat od stolu - tak podrobné a spolehlivé statistiky nejsou jen tak k dispozici.

Ngonghala nabízí svou odpověď a argumenty, které jsou sice platné jen za určitých podmínek, ale dají se ověřovat a časem třeba upřesnit či zcela zamítnout. Bude to chtít ovšem ještě práci, protože v této podobě stále dosti jednoduchý model poskytuje jen velmi jednoduché odpovědi. Jinak řečeno nedává tak přesné předpovědi pro konkrétní případy; místo toho pouze mapuje obecné zákonitosti, které může přebít nějaký silnější, místní vliv (občanská válka růstu moc nepomůže...).

Pokud má ovšem pravdu, v řadě případů může být jednorázová pomoc v podstatě zbytečná. Pokud se nezmění základní podmínky, vše se časem zase vrátí do stadia věčné chudoby. Ngonghala s kolegy proto navrhují, aby se za prioritu považovaly v podobných případech investice do dostatečně efektivního a cenově dostupného zdravotnického systému. Ty podle něj mohou nejspíše změnit výchozí „parametry“ natolik, aby lidé mohli sami postupně zbohatnout.

Samozřejmě model použitý v práci popisuje v nejlepším případě jen „výsek“ z reality (v nejhorším je prostě špatný). Chudobě se věnovala celá řada dalších prací a odborníků, jejichž práci je těžké shrnout do pár vět. Ngonghala se ovšem nejen v této konkrétní práci inspiruje „ekologickým“ pohledem a přímo si půjčuje postupy a přístupy z ekologie. Populárně podanou a přitom ne zjednodušenou představu o tomto pohledu na vývoj společnosti si můžete udělat třeba spíše z knih známého amerického antropologa Jareda Diamonda.

Není to samozřejmě přístup jediný a jiní odborníci zdůrazňují roli jiných faktorů v přetrvávání chudoby, například vyspělost a stabilitu institucí. Řada z nich má nejspíše pravdu, protože větší či menší roli nepochybně bude hrát celá řada faktorů (řadu z nich shrnuje na relativně malém rozsahu ekonom Charles Jones ve svém PDF). Pro samotné chudé státy a případné dárce je ovšem důležité identifikovat ty faktory, které lze nejlépe a nejefektivněji ovlivnit.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Jak vzniká život? Otázka dosud nevyřešená.
Jsme kousek od vzniku života v laboratoři, hlásí čeští chemici

Kdy přesně vznikl život a jak jej vlastně definovat? Vědci ohraničili období pouhých 200 milionů let, kdy na zemi vznikl základ života - kyselina RNA. V...  celý článek

Rekonstrukce hrobky Bj 581 v době archeologických vykopávek na konci 19....
DNA ukázala, že vikingský „válečník“ byl ve skutečnosti žena

Ve slavném vikingském hrobě neležel muž, ale žena, tvrdí závěry provokativní studie. Podle některých je čas přehodnotit představy o roli žen ve vikingské...  celý článek

Konspirační teorie kolem 11. září
Nečekané důsledky 11. září: více nehod, šmírování a on-line zprávy

Teroristické útoky 11. září šokovaly celý svět. Zabily přes tři tisíce lidí. Měly ale také řadu dopadů, které pociťují lidé i dnes po šestnácti letech. A ne...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.