Děrovač – stroj na ruční zadávání dat na děrné štítky. Děrný štítek je předchůdce dnešních SSD disků - ve své době to byl pokrokový způsob zápisu. Využíval ho i StB. | foto: Creative commons

Tajný kód v dokladech i program na výběr ideálního agenta. Co chystala StB

  • 48
I všemocná komunistická Státní bezpečnost se potýkala s problémem obrovského množství informací a nemožnosti je efektivně třídit a prohledávat. Proto už v roce 1948 začíná plánovat systém pro evidenci nepřátelských osob. První počítačové programy vznikly v sedmdesátých letech, většina se však nedostala do ostrého provozu.

„V den pohřbu exprezidenta dr. Edvarda Beneše se přihodila opět kartová kalamita. Po příkazu, aby byl vybrán určitý počet osob k zatčení, nebyla naše kartotéka s to splnit daný úkol a opět se zatýkalo jen namátkově bez organizovaného a předem připraveného plánu.“ Tak začíná zlepšovací návrh pro evidenci nepřátelských osob na velitelství StB z desátého září 1948.

Neexistovala hodná StB

Nový seriál na Technet.cz k příležitosti 30. výročí svobody v naší zemi

Ačkoli se o to někteří politici a bývalí agenti StB snaží, je potřeba nezapomínat. Nezapomínat například na to, že nic takového jako hodná StB nebo KSČ neexistovalo. A to ani v v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy už byl totalitní komunistický režim vyčerpaný.

Komunistická strana s pomocí StB stále důkladně ničila životy všem, kdo jí byli nepohodlní. Někdy to byly jen zdánlivě banální zásahy do soukromí, jindy provokace, na jejichž základě šli lidé do vězení. 

Proč vám nepřišla odpověď na žádost o autogram od vašeho oblíbeného herce z Ameriky? K čemu StB potřebovala kuchyň jedné důchodkyně? I to se dozvíte v novém seriálu na Technet.cz.

Problém dostat informace kam je třeba nebo nedělat dvakrát stejnou práci řešila i Státní bezpečnost zjevně od počátku své existence. Až do konce šedesátých let provozovala StB své evidence tradičním kartotéčním manuálním systémem, byť se postupně hodně zdokonalil a „kartové kalamity“ se nestávaly. Nicméně, vše se vypisovalo a aktualizovalo ručně na kartičkách. 

V roce 1970 proto vedení bezpečnosti přikročilo k vytvoření prvního programu s tematikou StB. Jedna fáze počítačového zpracování svazků StB spočívala jen ve statistickém vyhodnocování. Na děrnoštítkovou techniku se statistické soubory údajů o operativních svazcích tajných spolupracovníků i rozpracovávaných objektů a osob začaly převádět asi v roce 1973. Ovšem ještě v roce 1975 se také vypisovaly údaje ručně do tabulek, do takzvané plachty.

Již v sedmdesátých letech se také začaly budovat počítačové databáze údajů o osobách takzvaně v zájmu StB. Jediným místem vstupu na počítač a výstupu z něho byl Statisticko-evidenční odbor FMV (Federální ministerstvo vnitra), jakási informační centrála StB. 

V této první fázi využívání počítačové techniky se dotazy na počítačové pracoviště a odpovědi zpět útvarům StB zasílaly kurýrem, bylo to těžkopádné, zdlouhavé a často zbytečné. Také proces vkládání údajů byl příliš náročný. Přepis informací k jedné „nepřátelské osobě“ tvral v počátcích systému nejméně třicet minut. Převedení souborů zpravodajského rozpracování, tajných spolupracovníků a celostátní evidence by tak znamenalo plné vytížení třiceti pracovníků po dobu pěti let.

Databáze na všechno a na každého

V takzvaném podsystému StB, což byla v podstatě autonomní součást počítačového systému Federálního ministerstva vnitra, se na centrálních úložištích sálových počítačů provozovaly různé dílčí evidence.

Jednou z nich byla evidence poznatků k vízovým cizincům (BA). V provozu byla v letech 1970 až 1982 a za tu dobu se v ní shromáždilo cca 70 000 poznatků k činnosti cizinců z takzvaných nesocialistických států, nepřátelských rozvědek, diplomatů apod. Po ukončení byl systém propojen prostřednictvím evidovaných osob s Centrálním poznatkovým fondem (CPF).

Co byla výjezdní doložka

Výjezdní doložka. Dokument, bez kterého se člověk za komunistické diktatury za hranice socialistického bloku nepodíval. Znal a toužil po něm každý, ale z dnešního pohledu jen hrstce lidí se jej podařilo nakonec získat. 

Například rok před sametovou revolucí vycestovalo z Československa 7,3 milionu občanů. Pouze 687 tisíc z nich mohlo navštívit nesocialistické státy. „Tuto výsadu tak měl zhruba jeden z dvaceti obyvatel tehdejšího patnáctimilionového státu,“ připomíná na svých stránkách měsíčník Českého statistického úřadu. Pro srovnání také uvádí současný stav. Například jen loni se na delší cestu do Itálie vydalo 607 000 Čechů, do Chorvatska vycestovalo 813 000 a do Egypta 265 000

Výjezdní doložka byla jedním z mnoha nástrojů, jak komunistická moc omezovala ústavou daná občanská práva nepohodlných obyvatel ČSSR. Doložku potřebovali i režimem privilegovaní lidé, jakými byli například pracovníci zahraničního obchodu a agenti Stb, Agenti ji museli mít už jen proto, aby se nedekonspirovali. Pracovníci zahraničního obchodu dostávali na své služební cesty doložky jiné než běžní občané a nežádali si o ně u StB sami, ale obstaral to jejich zaměstnavatel (stejně jako u jiných zaměstnanců jedoucích na služební cestu). Možná proto si někteří z nich dnes ani nepamatují, že něco takového existovalo.

Bez výjezdní doložky nebylo možné směrem na západ překročit československé státní hranice. A to ani s platným cestovním pasem. Bez tohoto speciálního povolení se dalo jezdit pouze do zemí takzvaného východního bloku. 

O výjezdní doložku bylo nutné zažádat a buď ji komunistická vláda občanovi pro danou cestu vydala, nebo ne. Schválení doložky muselo projít celou řadou „úřadů“. Od výboru komunistické strany na pracovišti žadatele nebo ředitele školy až po uliční výbor KSČ.

Co bylo obsahem směrnice o výjezdních doložkách, se můžete podívat zde.

Soudruzi zde měli od roku 1971 i evidenci výjezdů československých občanů do nesocialistických zemí (BB). Vstupní data byla pořizována z třídílné výjezdní doložky československých občanů do nesocialistického zahraničí.

Další položkou byla od roku 1971 evidence vízových cizinců (BC). Vstupní data se do této části vypisovala z formuláře „Žádost o čs. vízum“.

Evidence styků s diplomaty a akreditovanými osobami (BS) se provozovala v letech 1973 až 1982. Za tu dobu v ní bylo shromážděno přibližně 60 000 poznatků o stycích československých občanů s diplomaty kapitalistických států, ale i s ostatními akreditovanými cizinci. Po ukončení provozu se nové poznatky v této problematice zpracovávaly v CPF.

Databáze informací o pohybu vozidel pracovníků vybraných zastupitelských úřadů (BD) byla v provozu od roku 1983. Systém se zpracovával pro potřeby II. správy SNB (Hlavní správa kontrarozvědky StB) na podnět IV. správy SNB (Správa sledování StB).

Evidence vyšetřovaných osob po linii StB (SVIS) byla v provozu od roku 1973. Dále existovala statistická evidence Statisticko-evidenčního odboru StB (TSES) či statistická evidence Statisticko-evidenčního útvaru III. správy SNB (TSEV), na Hlavní správě vojenské kontrarozvědky StB. 

Existovala i evidence výjezdů příslušníků Československé lidové armády, občanských pracovníků vojenské správy a jejich rodinných příslušníků (TEVPA). Sledovala se rizika výjezdu osob majících znalost (nebo možnou znalost) nebo přístup k utajovaným skutečnostem do nesocialistického zahraničí. Také se vedla automatická evidence neoprávněných přechodů československých státních hranic (TNP).

Centrální poznatkový fond (CPF) evidoval bohaté poznatky získané Státní bezpečností k „nepřátelské činnosti diplomatů, cizinců, československých občanů a jevům mající státobezpečnostní charakter“. 

Soustřeďoval rozptýlené státobezpečnostní informace a umožňoval jejich vyhledávání i podle neúplných údajů a odhaloval různé vztahy a vazby mezi osobami a jevy. 

Byl schopen plnit funkce automatické blokace a signalizace, a tak poskytovat nová zjištění pro operativní pracoviště a řídící činnost služebních funkcionářů. V letech 1981–1984 bylo „vloženo do datové banky počítače 4 370 informací“.

Jednotný poznatkový fond byl obdobou CPF v podmínkách krajských správ SNB Brno, Plzeň a Hradec Králové. Jako typový projekt začal být na některých správách provozován již v sedmdesátých letech a poznatkový fond správ StB byl obdobou CPF v podmínkách krajských správ SNB Ostrava a Banská Bystrica (SYAZ). Jen krajskou byla i evidence státních příslušníků Socialistické federativní republiky Jugoslávie SFRJ (JUGO) se vztahem do ČSSR a československých občanů se vztahy do SFRJ u Krajské správy SNB Brno.

Zeptejte se počítače, zda na osobu máme složku

Reálným se vytvoření skutečně efektivního systému stalo až ve druhé polovině osmdesátých let díky technickému rozvoji. Úvodní projekt počítačového systému Evidence zájmových osob (EZO) byl schválen až v roce 1986 v souvislosti s budováním Uceleného informačního systému (UIS). Tak se měla převézt do počítačové podoby i operativní evidence československé kontrarozvědky. Evidence svazků kladla na rozdíl od statistiky daleko větší nároky na bezchybnost, konspirativnost, možnost aktualizace a rychlost odezvy.

Tajný kód na výjezdní doložce

Pašuje zboží nebo zakázanou literaturu?

Výjezdní doložky se vydávaly i pro služební cesty. Žádosti o ně podávaly příslušné centrální orgány a vrcholné orgány společenských organizací u Správy pasu a víz SNB (šlo o součást Státní bezpečnosti). Podobně tomu bylo u ministerstva zahraničních věcí. 

Cestující s doložkou ale netušil, že šestimístné číslo na doložce v rubrice STATISTIKA je ve skutečnosti kód, který upozorňuje příslušníky oddělení pasové kontroly na hraničním přechodu, že osoba může převážet například zbraně, závadný listinný materiál nebo literaturu, pašovat zboží, drogy či naopak na ní má StB zájem a osobu je třeba bezcelně odbavit.  

Konec komunistického režimu však přišel dříve, než mohla být databáze EZO dokončena. Celý systém byl v počátcích. Rozvíjela jej Správa vývoje automatizace SNB – útvar SNB složky Státní bezpečnosti. Funkční EZO po roce 1989 převzal Odbor archivní a spisové služby MV ČR a po něm i Archiv bezpečnostních složek.

Evidence zájmových osob propojovala počítačovými terminály centrální a krajské správy StB i okresní oddělení StB se Statisticko-evidenčním odborem Vnitřní organizační správy FMV, Zpravodajskou správou generálního štábu ČSLA (vojenská rozvědka), I. správou SNB (rozvědka) a Správou vývoje automatizace SNB. 

V systému se vedla evidence všech osob v zájmu Státní bezpečnosti se jménem, příjmením, datem narození, státní příslušností, útvarem StB, který na osobu založil svazek či spis, i to v jaké problematice a kdy. Uváděla se i talzvaná blokace (zadržování údajů některým operativním pracovníkem StB). Systém EZO umožňoval lustrovat (tedy zjistit, zda a kde v rámci StB či vojenské rozvědky na osobu existuje svazek či spis) a pořizovat z údajů statistické přehledy. Pro centrální útvary StB měl být v provozu již 1. ledna 1989 a od 1. prosince 1990 pro kraje. Do konce komunistického režimu však funkční nebyl.

Děrný štítek Remington Rand

Program, který najde ideálního agenta pro danou akci

Další propojené evidence byly v ještě nižším stupni výstavby. Evidence vízových cizinců (EVIC) měla obsahovat evidenci cizinců z tzv. nesocialistických zemí v ČSSR, čs. občanů a občanů jiných tzv. socialistických zemí trvale žijících v nesocialistickém zahraničí. Centrální část EVIC měla být v provozu od 1. ledna 1991. 

Schema databázového systému EZO

Evidence výjezdů československých občanů do nesocialistických zemí (EVCO) měla v databázi aktuální i archivní informace o cestách do nesocialistických zemí a Jugoslávie i k legálně vystěhovalým občanům. Do provozu se měla dostat 1. ledna 1992. Systém „emigranti a navrátilci“ (EMAN) sjednocoval poznatky k emigrantům, legálním vystěhovalcům, navrátilcům, pro operativní sledování jejich styků a činnosti k ČSSR. Trvalý provoz byl plánován od 1. ledna 1990. 

Systém Evidence pobytu cizinců žijících na území ČSSR (EPOS-2) byla centrální počítačovou evidencí o pobytech cizinců všech kategorií (TUC – trvale usedlí cizinci, DUC – dočasně usedlí cizinci, ZP – zahraniční pracovníci) na území ČSSR a měla nahradit od 1. července 1992 manuální evidence vedené na Správě pasů a víz SNB.

Mimořádně zajímavý byl Informační systém PAS (práce s aparátem spolupracovníků československé kontrarozvědky). Propojoval operativní útvary StB a jejím příslušníkům měl poskytovat údaje o konkrétních spolupracovnících StB. Například by umožňoval na základě vybraných parametrů najít spolupracovníka, který parametrům odpovídá a lze jej proto vyslat do nějaké akce doma i v zahraničí. Provoz měl začít pro kraje od 1. ledna 1991 a pro centrální správy StB od 1. ledna 1992. V případě úniku dat by se však jednalo o mimořádně velkou újmu v činnosti StB.

Jak vznikly Cibulkovy seznamy ...

... a počítač, který se nikdy nesměl vypnout.

Původní počítačové databázi svazků StB „Evidence zájmových osob“ byla po roce 1990 v archivním odboru Federálního ministerstva vnitra ČSFR podřazena tzv. poslanecká databáze. Tato databáze je přepisem jen některých údajů z registrů svazků (jméno, příjmení, datum narození, registrační číslo svazku, krycí jméno a součást StB, která svazek vedla). 

Přepis byl pořízen v roce 1990 personálem Parlamentní komise pro prošetření událostí 17. listopadu. Proto se jí říká „poslanecká“. Důvodem pořízení přepisu bylo splnění úkolu lustrace poslanců parlamentu ČSFR. Digitální přepis pořízený pro Komisi byl pak jistým Davidem Elederem (jak se uvádí) předán Petru Cibulkovi, který jej publikoval. Takto vznikly „Cibulkovy seznamy“.

Autor tohoto článku se fyzicky setkal s EZO na Odboru archiv MV ČR ještě v roce 2007. Na badatelně byla jednu dobu umístěna klávesnice a stařičký monitor, připojený několika dráty kamsi mimo místnost. EZO byl provozován v prostředí vycházejícím z databázového programovacího prostředí Visual FoxPro. 

Údajně se tento počítač vůbec nevypínal, protože nebylo jisté, zda se stařičký systém ještě rozběhne. V jednoduchém programu se dalo vyhledávat a potom objevy prostudovat přímo ve svazcích v archivu. Zlaté časy!