Z mladší generace lidí už snad není nikdo, kdo by neznal počítačové hry. A ještě menší počet bude těch, kteří si alespoň jednou nezkusili nějakou počítačovou hru zahrát. Já tedy o nikom takovém nevím. Neznám nikoho, koho by tento fenomén moderní doby nezasáhl a nějakým způsobem neovlivnil. Mnohým odrostlejším se tato zábava zdá dětinská a tak dávají přednost jiné, „chlapské“ zábavě, jako jsou například ženy, pití alkoholu či užívání omamných a psychotropních látek, neboli drog. Jsou sice tací, kteří holdují všem těmto vymoženostem moderní doby najednou, ale těch je myslím menšina - protože dohromady se to zvládat asi nedá.
Avšak hraní her je velice náročné pro lidský mozek. Nevypadá to, ale je to tak. Hraní her má k relaxaci, například u televize, hodně daleko.
Pokud si uvedeme jako příklad moderní akční hru a budeme předpokládat, že hráč chce „vyhrát“, pak musíme počítat s tím, že taková hra je náročná na postřeh, přesnost, rychlé vyhodnocení informace a na rychlou aplikaci vyhodnoceného řešení do praxe. Akční hra zatěžuje i paměť, nervovou soustavu, zobrazovací, motorické centrum mozku a samozřejmě centrum zpracovávající zvuk.
Z moderních výzkumů víme, že je mozek rozdělen do určitých sekcí a že se každá konkrétní část lidského mozku stará o určité funkce. Proto každá hra funguje vlastně jako trénink, který může být pro lidský mozek velice prospěšný.
Bohužel, je to stejné jako s každým jiným, například fyzickým tréninkem. Někdo snese více, někdo méně - ne každá tréninková dávka je přiměřená, a tak jakákoliv jednostranná zátěž může skončit špatně.
A tady se pokusím opět přiblížit vlastní zážitek, osobní zkušenost.
Vlna chřipek běžná v listopadovém období na mne přichází pravidelně už na konci července. Mám asi smůlu, a tak, když mi bylo jednoho dne opravdu zle, sebral jsem se a navštívil ordinaci mého oblíbeného praktického lékaře.
Vzhledem k roční době, hromadným dovoleným a prázdninám v plném proudu a také faktu, že se v těchto dnech u lékařů objevuje minimum simulantů, jsem pro tentokrát seděl v ordinaci sám a čekal jen na to, až můj lékař dokončí polední občerstvovací procedúru, najde odvahu vypořádat se s hromadou nejrůznějších lejster, které se mu v průběhu roku nakupily na stole, a pozve do ordinace dalšího trpícího.
Po hodině čekání jsem se už nudil. Nahlédnout do časopisu pro pubertální dívenky, který ležel na stole, jsem se po dřívější zkušenosti neodvážil, neboť informaci „jak sbalit kluka“ ani při té nejlepší vůli nevyužiji, a tak jsem pouze z dlouhé chvíle do podlahy vydupával rytmus právě populární písně.
Mé rozjímání o nesmyslech a totální nudu přerušil až hluk z vestibulu. Někdo rozrazil vstupní dveře a posléze se do čekárny vřítila „mamina“, která za sebou doslova vlekla jakési nebohé, klopýtající děcko. V čekárně jsem náhle nebyl sám.
„Tady si sedni a seď !“ smýkla mamina bezvládným tělem svojí ratolesti na lavici a šla bušit na ordinaci dětské lékařky. Dítě mezitím bez hnutí sedělo na místě, kam bylo umístěno, a bylo na něm vidět, že mu jakékoliv rozkazy ze strany matky nedělají problémy.
(Tomu říkám výchova, to je paráda, bezproblémové děcko, pomyslel jsem si). Ale když jsem chlapce pozoroval o vteřinku déle, něco se mi na něm nezdálo. Uvědomil jsem si, že mu v daném okamžiku okolní svět nedělá problémy - ale vůbec. Zkroucené tělo, nepřítomný výraz, přiblblý úsměv ve tváři a navíc ta podivná kombinace oblečení mixovaná zbytky pruhovaného pyžama. Téměř přesná pozice a učebnicová ukázka trestance, kterému už je všechno jedno a jen u soudu na lavici obžalovaných s pohrdáním čeká na svůj desátý rozsudek.
Mamina se mezitím „dobušila“ na sestřičku. „Co se děje?“ otázala se sestra.
“Tak už zase, sestři!“ vyhrkla mamina.
„Aha, tak pojďte dál“, prohodila o poznání nedbale sestra a šla informovat lékařku. Z toho jsem vytušil, že onen výtečník tu není poprvé. Společným úsilím dovlekli samorosta do předsíňky ordinace a tam ho počali nutit ke komunikaci s okolím. Dítě unavené vlastní existencí se zmohlo na „brý den“ a to bylo asi tak vše, co se dá reprodukovat. (Aha, tak on je to malý feťáček a dokonce recidivista - v takto, poněkud pozměněném duchu, jsem pokračoval v úvahách).
Paní doktorka však byla jiného názoru a řešila celou situaci bravurně a s klidem. Bylo vidět, že s výskytem této nemoci už má „zkušenosti“ a že takových případů jako tento bude asi více.
Postupně vyšlo najevo, že onen feťáček vůbec nebyl feťáčkem, jak jsem se domníval. Že nebyl zdrogován, opit ani jinak omámen či nemocen, ale že se jednalo o takzvaného náruživého hráče, neboli „pařana“, tedy člověka, který tráví hraním her většinu volného (a připusťme, že i jiného) času.
Jistě nic závadného, ovšem onen chlapec přecenil své síly a jeho organismus po dni a půl nepřetržité „pařby“ vypověděl poslušnost.
Jsou ale i tací, kteří mají „natrénováno“ poněkud více. Podíváme-li se na autentické zápisy (logy) ze světových serverů, nebo se podíváme na český server Gamezone, pak asi není pro někoho problém strávit aktivním online hraním akční hry denně i 16 hodin, a to prosím nepřetržitě! a ještě to zopakovat sedm dní v týdnu.
Moderní výzkumy nám ale nejsou schopné odhalit, co se děje s psychikou člověka v průběhu té dlouhé doby, kdy hraje a zažívá střídavé úspěchy a neúspěchy, spojené s nervovým vypětím. Také se neví, co se stane s člověkem v momentě, kdy je například krůček od nějakého rekordu a „vytuhne“ mu počítač. Zatím se pouze ukázalo, že to jsou někteří odolní jedinci schopni přežít bez následků.
