Nemilosrdné smetiště technologií pohltilo nejeden zajímavý nápad. Některé v zárodku, jiné až po nějaké době komerčního úspěchu. O mnohých z nich jsme nikdy neslyšeli, přestože se částečně vracejí jako vynález zcela nový. Jedna z takových zcela zapomenutých uliček audiovizuálního bludiště vede ke kulaté černé placce s drážkami. Ne, nemáme na mysli gramofonovou desku se zvukovým záznamem, která v poslední době zažívá renesanci. Na této desce je totiž zaznamenán i obraz.
Přijďte se podívat na filmy z desekDíky sběrateli Miroslavu Wernerovi vám můžeme VCD a VHD přístroje ukázat naživo a dokonce i v činnosti. Přijďte na náš stánek na Týdnu vědy a uvidíte Čelisti 3 ve 3D nebo Star Trek přehrávané z desky. |
Přijde vám nápad zaznamenat jak zvukovou, tak především obrazovou informaci na plastový kotouč s drážkami a jeho čtení za pomoci hrotu jako naprostý nesmysl, či výmysl snílka? Pak vězte, že úplně jiného názoru byly tři světoznámé značky, neměcký Telefunken, americká RCA a japonský Victor (u nás známý spíše pod značkou JVC). Každý výrobce si prosadil mírně odlišný formát, všechny však měly společný základ, kterým je snímání záznamu v drážce pomocí diamantového hrotu s piezo-prvkem, či snímání proměnné kapacity mezi hrotem a deskou.
První byl Baird, ale...
Myšlenka záznamu obrazu na kulaté médium je však ještě starší, než by se mohlo zdát. Zcela prvním pokusem byl záznam v šelaku, který provedl již v roce 1920 britský televizní guru John Logie Baird (bez kterého by televize a televizní vysílání rozhodně nebyly tak daleko jako dnes). Ke koukatelnému obrazu to mělo daleko – šlo o pouhé 4 snímky za sekundu v rozlišení 30 řádků (odpovídající tehdejšímu TV vysílání) , ale obraz to přeci jen byl a vynález dostal název Phonovision. Není bez zajímavosti, že se dočkal i pokusu o 3D ve formě barevných, anaglyfických brýlí.
Vývoj "videogramodesky" pro moderní televizní formáty (s 525, resp 625 prokládanými řádky, dnes bychom řekli pro standardní rozlišení) začal již kolem roku 1964 právě v RCA, aby zde následně v roce 1972 dosáhl stádia prvního prototypu s přibližně 10 minutami barevného záznamu na jedné straně.
Zadní strana obalu TED disku
Detail TED disku
Na trh nakonec přišel jako první Telefunken, který v roce 1975 nabídl obdobnou kapacitu záznamu na měkkých ohebných deskách v papírové obálce (podobných osmipalcové disketě) a samozřejmě s prvním, ale zároveň víceméně posledním modelem přehrávače TP1005. Formát dostal název TED (Television Electronic Disc) a dosáhl nemalého úspěchu především v německy mluvících zemích, přestože japonské Sanyo zakoupilo licenci a začalo s vývojem NTSC verze určené pro zámoří.
Výhody, které nepomohlyZatímco formát TED (nejmenší měkká deska) používá ke snímání odezvu piezoelementu na snímacím hrotu vedeném drážkou, formát CED již používá pokročilejšího kapacitního snímání. Hrot je však stále veden v drážce. Nejvyspělejší formát VHD využívá typ desky, který je velmi blízký CED, lze ho však při troše nadsázky nazvat bezdrážkovým. Obrazové a zvukové informace, zaznamenané v FM modulaci, jsou čteny diamantovým hrotem, který je sice s deskou v kontaktu, avšak sledování stopy není čistě mechanické (vedením v drážce), využívá se okolních zaznamenaných informací o vedení stopy (tracking). Díky tomu mají VHD disky přeci jen vyšší odolnost než disky TED a CED a uvádí se dokonce životnost stovek přehrání (a tolikrát se na jeden film asi ani koukat nebudete). Hroty jsou výměnné a jsou vedeny (v případě všech tří jmenovaných formátů) přes desku lineárně, tedy kolmo k ose. Jestliže u klasické gramodesky snímací úhlová chyba relativně krátkého raménka nevadí, u videodesky s řádově jemnější strukturou drážek by již představovala vážný problém. Snímací hrot má tedy tangenciální umístění, obdobně jako u lineárních gramofonů. Specialitou videodesek je konstantní úhlová rychlost. To znamená, že deska se otáčí stále stejně rychle a jednotlivé videosnímky jsou zaznamenány na soustředných kružnicích. Díky tomu lze pouhým zastavením lineárního pohybu raménka se čtecím hrotem dosáhnout naprosto klidné obrazové pauzy (přítomny jsou navíc oba půlsnímky), případně využít "trikového" zrychlení či zpomalení reprodukce, a to oběma směry. To konvenční videorekordér bez výklopných hlav nedokáže a konkurenční laserdisk s konstantní obvodovou rychlostí bez digitální paměti také ne. |
TED na scestí
Limitující kapacita 10-12 minut na jedné straně nosiče předurčovala TED desky k distribuci krátkých animovaných pohádek, televizních skečů, videoklipů nebo dokumentů. Delší materiály byly vydávány na více deskách. Neustálé nucené vyměňování kotoučů pak vedlo i k vývoji jukeboxů (dnes bychom řekli měničů). Konkurence však nikdy nespí, a proto byl formát velmi brzy opuštěn.
Sám Telefunken přešel definitivně v roce 1978 k podpoře videokazet VHS, které měly oproti TED dvě jednoznačné výhody: možnost záznamu a daleko vyšší hrací dobu. Na světlo světa se ve stejné době s touhou po komerčním úspěchu navíc derou další formáty. Je to jednak poměrně dokonalý optický Laserdisk (více v příštím pokračování), ale také další varianty PVC videogramodesky.
Nastupují dlouhohrající videogramodesky CED
Po dlouhých letech vývoje přichází roku 1981 první skutečná dlouhohrající videogramodeska. Stojí za ní Radio Corporation of America a dostává název CED (Capacitance Electronic disc). Deska oproti TED narostla jak do kapacity (až hodina na jedné straně, což je délka záznamu plně srovnatelná se zmiňovaným laserdiskem), tak do velikosti. PVC nosič o velikosti klasické LP gramodesky dostává navíc tuhou schránku (cartridge) proti mechanickému poškození a prachu. Představeny jsou záhy po sobě jak zámořské desky a přehrávače ve formátu NTSC, tak evropské verze pro systém PAL.
Systém CED zažíval prvních několik let skutečný úspěch a vylisovány byly stovky různých titulů, filmových, hudebních i dokumentárních. Sběratelé se dodnes perou o některá konkrétní vydání a jejich přepis na moderní formáty typu DVD. Například Hvězdné války prý byly ve verzi pro CED jinak sestříhány a obsahují scény, které se v jiných vydáních neobjevily. Disk máme k dispozici, ale informaci nemůžeme potvrdit. Žádných přidaných scén jsme si nevšimli, ale možná jen nejsme ti správní fanoušci a odborníci.
CED posléze dostává i stereofonní zvuk, a stává se tak plnohodnotným formátem a přímou konkurencí pro laserdisk. Přehrávače dodává nejen RCA, ale i japonský koncern Hitachi a další výrobci (ti však používají víceméně kompletní funkční celky RCA a Hitachi, což je postup, který známe ve spotřební elektronice dnes více než kdy jindy).
Honba za Klenotem Nilu a konec
Co však krásně začíná, poměrně brzy nehezky končí. Pouhé tři roky po uvedení na trh přichází polibek smrti přímo od rodičovské továrny RCA. V roce 1987 opouštějí lisovnu poslední dva disky: komerčně dostupný titul "Honba za klenotem Nilu" a privátní RCA press "Memories of Videodisc", určený pro zaměstnance společnosti, kteří měli co do činění s vývojem či výrobou CED. Jaké jsou příčiny neúspěchu CED?
Videodeska CED
Jednak finančně náročná výroba (alespoň ve srovnání s levnějším laserdiskem a CD video), jednak nutnost nákupu nových hrotů, samozřejmá nevýhoda spočívající v nemožnosti pořídit si domácí nahrávku (společná nicméně s dalšími formáty té doby) a prý také nechuť RCA k vydávání erotiky a pornografie (faktem zůstává, že žádný takový titul nám není na CED znám). Zlé, nicméně možná dobře informované jazyky navíc tvrdí, že za koncem CED stál i pokus o spolupráci s japonskou Victor Company of Japan. Vzájemně poskytnutá dokumentace se totiž možná stala předlohou pro třetí, technologicky nejdokonalejší formát videogramodesky, kterým je VHD.
Filmové lahůdkyNěkteré tituly, vydané na VHD, se do Evropy či USA dostaly až významně později, přitom šlo v některých případech i o hudební ikony západní kultury. Například pořad "Abba v Japonsku", zhruba osmdesátiminutový sestřih rozhovorů a klipů (včetně speciálních verzí s japonskými tanečníky), byl určen výhradně pro japonské TV diváky, kteří se tak měli seznámit s populární evropskou hudbou. Na své vydání v neasijských regionech muselo čekat přibližně 25 let. Šťastlivci a příznivci švédské skupiny, kteří měli pořad nahraný, ho měli obvykle opatřený natvrdo kódovanými japonskými titulky (které jsou součástí i této VHD edice). Nezapomenutelná je Agnetha Faltskog, která klip "Summer Night City" uvádí větou, že se jedná o Stockholm, který je podle ní tím skutečným městem žhavých letních nocí." |
Pár kusů Victor (JVC) VHD přehrávačů, pod nálepkou Thorn EMI, upravených pro 240V napájení se dostalo i do Velké Británie, nebyly však určeny pro veřejnost a pro přehrávání filmových titulů. Byly dodávány do učeben a servisních středisek, a na discích byly interaktivní výukové programy a třeba katalogy součástek pro automobilocvý průmysl.
Třetí rozměr s LCD brýlemi. Jenže už před 30 lety
VHD (Video High Density) deska, umístěná ve srovnání s CED v menším a snad i pohlednějším a hlavně lehčím pouzdře, přichází na trh v roce 1983 s kvalitou obrazu plně srovnatelnou, či dokonce lepší než u první generace laserdisků a hlavně s technologickými vychytávkami, o kterých si konkurence mohla nechat zdát. Byl to například vícekanálový zvuk (se čtyřmi diskrétními kanály či dokonce s Dolby Surround), verze pro čistý vícekanálový audiozáznam s FM modulací, přímo konkurující CD Audio formátu a nazývaný AHD (Audio High Density).
Brýle 3-D scope sice působí masivním dojmem, ale jsou lehké a na hlavě překvapivě dobře sedí.
Některé přehrávače byly také opatřeny vícepólovým konektorem pro datovou komunikaci a měly se stát nosným datovým médiem například pro osmibitový systém MSX. Podle všeho se však vývoj nakonec tímto způsobem již neubíral a MSX brzy adoptoval kromě kompaktní kazety také klasické 3,5" diskety.
Naprosto výjimečným však činí systém VHD podpora stereoskopie, tedy 3D, a to od samotného počátku. A nejde přitom o pokusy s barevnými anaglyfickými brýlemi, z nichž člověka rozbolela hlava. VHD přehrávače jsou totiž opatřeny portem, ke kterému se připojují jednoduché, avšak plně závěrkové LCD brýle (jednotlivé LCD panely jsou ovládány přímo, bez další elektroniky, napětím na výstupu přehrávače). Závěrkové LCD brýle, které jsou zdánlivě fenoménem posledních několika let, zde byly již před dávnou dobou. Nicméně jen v zámoří, respektive především v Japonsku.
Nikdo nevěděl, že legendární Čelisti 3 vyšly ve 3DLCD závěrkové brýle v roce 1983? Ano, to je formát videogramodesky VHD (Video High Density) s jednou z mnoha vychytávek. Luxusnější modely Victor (JVC) a National (Matsushita/Panasonic) nesly i více jak jeden port pro ovládání LCD panelů, takže stereoskopický obraz mohla sledovat i více než jedna osoba. Pokud byste si chtěli 3D obraz z VHD přehrát dnes, potřebovali byste klasickou CRT televizi (se skleněnou obrazovkou) pracující pouze v režimu 50, resp. 60 snímků za sekundu, 100Hz a 120Hz špičkové modely jsou tedy předem vyloučeny, stejně jako moderní LCD a PDP.  Čelisti ve 3D pro formát VHD Obraz pro levé, resp. pravé oko je totiž uložen v lichém, resp. sudém půlsnímku. Dualscan 100Hz televizory vyrobí z takového zdroje signálu naprostou matlaninu. Na VHD discích vyšly stereoskopické tituly, o nichž Evropané, ale často ani Američané (které spojuje s Japonskem společná TV norma) netušili, že ve 3D vůbec existují. Jde např. o Pátek třináctého, Čelisti 3, nebo kultovní Hitchockův film Vražda na objednávku. Některé kopie 3D filmů, především lehké erotiky, se však mimo Japonsko přece jen dostaly. Díky principu střídání sudých a lichých snímků totiž nebyl problém zkopírovat takový film na VHS nebo Betamax. Brýle byly relativně levné, navíc v téměř slučitelné podobě později existovaly jako příslušenství k počítačovým 3D kartám. Nikdo z majitelů kopie filmu x-tého řádu na videokazetě však pravděpodobně netušil, že primárním médiem, ze kterého se k němu nahrávka typicky pirátským způsobem dostala, byl výjimečný nosič VHD. |
Co uvidíte na našem stánku? Nejlepší přístroje své doby
Jedny z posledních, velmi moderních a s ohledem na možnosti formátu dobře vybavených přehrávačů CED (JC Penney) a VHD (Victor) máme i na našem stánku na akci Týden vědy. Mají dokonce ukazatele pozice odehraných minut (CED na jednoduchém sedmisegmentovém LED displeji, VHD pak pomocí OSD menu na obrazovce).
Systém CED od RCA
První CED přehrávače buď neměly ukazatel času vůbec, nebo jej měly v podobě jednoduchého mechanického ukazatele na natištěné stupnici a ukazatel byl přímo připevněn k raménku snímače. Kazety s videodeskou se vkládají přímo do přístroje, ten sám desku z kazety vytáhne a prázdnou ji vrátí uživateli. Vyjmutím prázdné cartdridge se spustí reprodukce.
CED i VHD jsou oboustranné formáty, po přehrání první strany následuje pauza na otočení desky. Strany A/1 a B/2 jsou identifikovány LEDkou na přístroji. Ten konkrétní stranu detekuje pomocí identifikačních výlisků přední části cartridge, která v přístroji zůstává. Je proto nezbytné při zpětném natahování videogramodesky do obalu vložit do přístroje tento futrál ve správné orientaci.
Jak se stanete sběratelem audiovizuálních nesmyslů?
Sběratel obskurních audio a video formátů a autor předchozích řádků Mirek Werner o svém koníčků říká:
Na začátku všeho byl letmý pohled do vitríny, kde byl vystaven přehrávač tehdy perspektivního formátu Laserdisk. DVD v té době neexistovalo. Pro mě neznámý formát mně naprosto uchvátil kvalitou, která výrazně předčila páskové formáty S-VHS a Super Beta. Bohužel to bylo v době, kdy digitální disková média sice živořila na pokraji zájmu (v podobě Video CD s kodekem MPEG-1), ale nástup DVD se dal očekávat. Pro mne jako pro hračičku i geeka bylo logické, že se pokusím formát LD sbírat, chránit a propagovat.
Po deseti letech rozšiřování sbírky médií i přehrávačů jsem napsal popularizační článek o LD formátu pro server CDR.CZ, dnes DIIT.CZ, a díky němu se mi ozvali i další sběratelé. Jeden z nich pak vlastnil i přehrávač a médium (bohužel nefunkční) "videogramodeskového" formátu TED. Začal jsem se o věc zajímat více, a brzy zjistil, že existují i poměrně moderní varianty, CED a VHD. Díky známému, který vede v Japonsku second hand s herními konzolemi jsem získal poměrně slušný přístup k japonským on-line aukcím i kamenným bazarům. Individuálně (a pouze pro sebe) jsem tedy zkusil import těchto obskurních formátů.
Šíře neobvyklých formátů, způsobů kódování a hlavně ukládání obrazu se standardním i vysokým rozlišením je překvapující a má sbírka nyní čítá desítky kusů, reprezentujících většinu existujících a především dnes již neexistujících diskových optických i mechanických videodesek a jejich přehrávačů.
Co také uvidíte na Týdnu vědy na stánku Technet.czChcete si svoji hlavu odnést naskenovanou ve 3D? Chcete si zkusit opravdové 3D modelování? Chcete si vyzkoušet 3D propisku chrlící plast? Přijďte od pondělí 4.11. do pátku 8.11. od 9:00 do 18:00 do budovy Knihovny Akademie věd na Národní třídě 1 v Praze. Těšíme se na vás v prvním patře. |
