Přestože rozhraní FireWire není zrovna nejmladší, udrželo si své pevné místo i mezi takovými konkurenty jakými jsou PCI či USB. Skoro se mi chce říct, že jeho význam, sice pomalu, ale jistě roste. Jednoznačným důkazem toho je i skutečnost, že se začíná objevovat i v noteboocích (u "Maců" již delší dobu!) - a to už něco znamená. Na následujících stránkách vás s tímto rozhraním proto seznámíme podrobněji. Začneme trochou historie, ale především se podíváme na jeho možnosti a způsob využití.
Jak to všechno začalo?
Není to tak dávno, co byly digitální fotoaparáty opravdovou raritou, digitální videokamery používaly pouze profesionálové v televizních studiích a zařízení na zpracování digitálního obrazu stála neuvěřitelné peníze. I proto přijali videoamatéři nástup digitálního videa na světové komerční trhy s velkým očekáváním. Z mnoha stran se tehdy ozývalo:"Konečně bude možno primární nahrávky zpracovávat na profesionální technologické úrovni, tedy naprosto přesně a bez kvalitativních ztrát!"
Za vzor "profesionální úrovně" byl v takových prohlášeních většinou považován lineární střih analogového formátu BetacamSP. Profesionální zpracování sice mezitím směřuje k nelineárnímu střihu digitálních signálů, ale budiž, vezměme pro začátek za vzor zmíněný BetacamSP a vysvětleme si při tom některé pojmy. Způsob jeho střihu, který vyšel z předchozího systému U-matic, totiž ve svém oboru dosáhl dokonalosti: při synchronním předjezdu (anglicky nazývaném Preroll) je chod přehrávacího a záznamového stroje uveden do naprostého souladu. Toho se dociluje pomocí zpětného synchronizačního propojení, a proto je také přehrávací stroj v odborné terminologii nazýván Slave (závislý nebo také otrok) a záznamový stroj Master (nadřazený, pán). V požadovaném okamžiku, přesně definovaném časovým kódem, pán dá synchronizovanému otrokovi příkaz a ten mu začne dodávat po signálové lince přísně synchronní materiál pro záznam.
Tomuto scénáři se amatérské střihové sestavy snažily s různou úspěšností, ale v podstatě vždy marně, přiblížit. Řídicí obvody spotřebních videí jsou i u pokročilejších formátů jako Hi8 a S-VHS řešeny úsporně, tudíž jednodušeji a neumožňují zpětnou synchronizaci. Korektory časové základny jsou i přes obrovský pokrok v jejich obvodovém řešení vybaveny jen nejdražší amatérská zařízení.
Tomu většinou také odpovídá sestříhaný výsledek, který často navíc končí na obyčejné kazetě historicky prastarého, stále však nejrozšířenějšího formátu VHS. Na tomto místě připomeňme, že se zrodil v roce 1976 a jeho název znamená Video Home System - tedy videosystém pro domácí použití - a jakýkoliv způsob jeho zpracování, snažící se přiblížit profesionální práci, bude vždy jenom "jako".
Digitální formát DV sliboval zmíněná omezení překonat: analogový signál, na který se nakonec v televizi díváme, je při přehrávání rekonstruován na digitálně generovanou časovou základnu z digitálně zaznamenaných informací. Záznam na DV dosahuje při svém horizontálním rozlišení 500čar kvalit analogového Betacamu, což potvrdila mnohá měření provedená v profesionálních střižnách. Zapojíme-li digitální zdroj signálu do jakékoliv amatérské střihové sestavy, bude výsledek vždy lepší než při použití kteréhokoliv analogového předchůdce.
Až potud ve svých úvahách stále srovnávám spotřební digitální záznam s profesionálním analogovým, který byl dosud měřítkem kvality. Pro plné využití jeho kvalit a výhod je však nutné, aby digitálně zaznamenaný signál byl též digitálně zpracováván a upravený zaznamenáván opět digitálně. Jak toho však docílit? Po nezbytném vysvětlujícím úvodu se tím konečně dostáváme k pojmu, kterému se chceme věnovat, totiž "hořící drát".
Hoří nebo nehoří?
Anglický výraz Fire Wire je obchodní název pro přenos zaznamenaných dat, který se velmi rychle stal standardem u spotřebního digitálního videa. Tam je nyní jeho hlavním propagátorem firma Sony, která jej však pouze převzala z počítačové branže. Původcem tohoto obousměrného sériového rozhraní je americká firma Apple, která jej navrhla v roce 1986 původně pro systémové vnitřní i vnější propojení jednotlivých komponentů svých počítačů Macintosh. Zpočátku bylo označováno jako "sériové SCSI" (používající paralelní přenos). Hlavními požadavky při jeho vývoji byla obousměrná přenosová rychlost až 400MB/s a možnost připojení Hot Plug - tedy bez nutnosti přístroje před spojením vypínat. Periferie se po připojení do systému samy identifikují a jejich počet může být až 63. Fire Wire, používající šest vodičů se společným stíněním, je zakončen malým kompaktním konektorem, vypůjčeným z - a teď se podržte - prastaré jednoduché herní konzole Nintendo Gameboy. Zjednodušená čtyřpólová varianta (bez napájecích vodičů) používá pro obousměrný přenos ještě menších konektorů.
Konstruktéři Apple dali novému rozhraní do vínku číselné označení 1394, po jeho schválení Instututem elektrického a elektronického inženýrství byla tomuto čtyřčíslí předřazena zkratka IEEE (Instutute of Electrical and Electronic Engineers). O jeho masovém rozšíření v největší míře rozhodlo zřejmě uzavření licenční smlouvy mezi Apple a firmou Adaptec, největším americkým výrobcem počítačových periferií, koncem dubna 1995. Pár týdnů poté zveřejnil gigant spotřební elektroniky Sony, že čtyřpólovou variantu Fire Wire použije na digitálních kamerách formátu DV. K tomuto prohlášení se postupně připojila většina výrobců digitálních kamer a to byl důvod, proč se na scénu vložili i výrobci počítačů.
V příští části si povíme o dalších možnostech rozhraní FireWire. Jako vše, totiž ani hořící drát není bez chybičky...
