náhledy
Vysvětlit práci laureátů Nobelovy ceny laikům často nebývá příliš jednoduché. Proto Nobelovo muzeum žádá oceněné vědce, aby se pokusili svou práci jednoduchou skicou. Fyzik David Wineland jednoduše zachytil ve skutečnosti hodně složitou optickou past, jakési kvantové vězení, do kterého lze zavírat částice jednu po druhé, a tak přesně kontrolovat, co se v jejím prostoru děje. Díky tomu mohli pozorovat částice při kvantovém chování - populární Schrödingerovu kočku by tak mohl pozorovat zároveň živou i mrtvou (ne přímo měřit, ale určit některé vlastnosti kočky jako „kvantového systému“).
Autor: Karin Higgins/UC Davis/Nobel Museum
Složitá kresba Roberta Laughlina (“nobelovka“ za fyziku v roce 1998) dělá čest předmětu oceněné práce. Laughlin totiž výrazně přispěl k teoretickému popsání tzv. Hallova kvantového jevu. Ten popisuje (velmi zjednodušujeme) chování elektronů v tak malých vodičích, že si nemají kam „uhnout“. Jevu se využívá třeba k velmi přesnému vážení, protože ho lze extrémně přesně měřit.
Autor: Karin Higgins/UC Davis/Nobel Museum
Brian P. Schmidt je astronom, který spolu s kolegy ukázal, že náš vesmír kupodivu stále roste a tempo růstu se dokonce zrychluje. Jeho práce tak naznačuje, že proti gravitaci musí působit jiná, zatím nepoznaná síla. Za svou práci získal v roce 2011 Nobelovu cenu za fyziku a řadu dalších ocenění. Přitom jde o poměrně chmurnou předpověď, protože díky tomu vesmír nakonec skončí špatně jako velmi chladné a velmi prázdné místo neschopné podporovat život.
Autor: Karin Higgins/UC Davis/Nobel Museum
V roce 2011 za chemii oceněný Daniel Šechtman je další z těch, kdo si s kresbou nedělali hlavu. Do vědecké literatury se zapsal pozorováním podivných látek zvaných kvazikrystaly. To jsou pevné látky, jejichž vnitřní struktura není přísně periodická, ale na větších měřítkách je v ní přesto možné odhalit jistou pravidelnost. Jejich stavební elementy nekopírují jednotvárně jen jeden vzor, ale ani nejsou náhodně rozmístěny. Předtím se věci domnívali, že existují buď jen látky amorfní, nebo pravidelné krystaly.
Autor: Karin Higgins/UC Davis/Nobel Museum
Briana Kobilka dostal cenu teprve nedávno. V roce 2012 byl spolu s kolegou ze stejné laboratoře Robertem Lefkowitzem oceněn za práci na přesném popisu „bran“ na povrchu našich buněk zvaných GPCR receptory. Ty tvoří univerzální poštovní schránku našich tělních buněk: díky nim buňky dokážou přijímat chemické zprávy o stavu těla a přímé povely k činnosti. Umožňují regulaci různých hormonálních pochodů, vnímání pachů (čich), ovlivňují buněčný růst a přenos nervových impulsů. A také jsou důležitým cílem pro řadu léků.
Autor: Karin Higgins/UC Davis/Nobel Museum
Steven Chu je nositel Nobelovy ceny za fyziku pro rok 1997 a také například první Obamův ministr energetiky. Cenu získal za práci (zjednodušeně řečeno) na udržení atomů v klidu. Vyvinul s kolegy systém, ve kterém síť laserových paprsků dokáže zpomalit atomy tak, aby je vědci mohli měřit a studovat. Proto na svou kresbu napsal „optická melasa“.
Autor: Karin Higgins/UC Davis/Nobel Museum
Elizabeth Blackburnová si do Stockholmu jela pro cenu v roce 2009. Dostala jí třetinu za podíl na objasnění funkce „ocásků“ na konci buněčné DNA, tzv. telomerů. Ty slouží jako jedna z ochran proti tomu, aby se buňka „neutrhla z řetězu“ a nezačala se nekontrolovatelně a do nekonečna dělit. Tato ochrana sice ne vždy funguje, ale práce Blackburnové a kolegů přispěla nejen k pochopení toho, jak buňky stárnou, ale také toho, proč některé nestárnou.
Autor: Karin Higgins/UC Davis/Nobel Museum
Bruce Beutler dostal svou „půlku Nobela“ v roce 2011 za objev bílkovin, které umí odhalit bakterie a další mikroorganismy v našem těle, což je první krok v obranné imunitní reakci našeho organismu. Tyto bílkoviny jsou základem tzv. vrozené imunity, která funguje i u primitivních organismů.
Autor: Karin Higgins/UC Davis/Nobel Museum
Fyzik Johannes Georg Bednorz si prý na své kresbě dal velmi záležet. Ve volném čase se věnuje umění (jeho specialitou jsou prý bronzové skulptury), Nobelovu cenu (rok 1987) si však zasloužil za objev supravodivých materiálů. Podílel se na nalezení nové skupiny materiálů, která byla supravodivá „už“ při -238 °C. Byl to posun jen pět stupňů proti předchozímu rekordu, ale pro vědce to byla velká změna: tyto materiály se už totiž nemusí chladit heliem, ale stačí mnohem levnější a dostupnější tekutý dusík.
Autor: Karin Higgins/UC Davis/Nobel Museum
Francoise Barré-Sinousiiová měla poměrně jednoduchý úkol: svou polovinu Nobelovy ceny za medicínu v roce 2008 získala za podíl na objevu viru HIV. Jako první objevila v buňkách napadaných pacientů stopy činnosti viru přepisujícího jejich genetickou informaci, a tak ověřila, že jsou napadeni tzv. retrovirem. Do té doby neznámý virus byl později nazván HIV.
Autor: Karin Higgins/UC Davis/Nobel Museum