náhledy
Za první světové války, která probíhala před sto lety, se začaly používat nové druhy zbraní, které posunuly lidstvo v oboru zabíjení zase o krok vpřed. Dokonce jedna z těch zbraní měla částečný punc jakési romantiky a rytířskosti: stíhací letectvo, jehož počátek můžeme datovat k 1. dubnu 1915. Tehdy došlo vůbec k prvnímu sestřelu klasickým stíhacím útokem. Tím prvním stíhačem byl Rolland Garros, který si před kokpit na hornoplošník Morane-Saulnier L namontoval kulomet. Vrtuli opatřil ocelovými deflektory, aby si ji nerozstřílel.
Autor: Koláž na autochromu Julese Gervais-Courtellemonta, Technet.cz
Ocelové deflektory byly sice za daných podmínek krokem vpřed, měly však řadu nevýhod. Vrtule měla nižší účinnost jak kvůli zeslabení, tak kvůli "tomu kovovému šelmostroji". Velmi také trpěl motor mechanickými rázy přenášenými od do deflektorů bubnujících střel. A v neposlední řadě byly odkloněné střely nehospodárně vyhozené.
Autor: archiv, Technet.cz
Ocelové deflektory se nejčastěji montovaly na středoplošníky Morane-Saulnier N. Všimněte si nábojového pásu trčícího z kulometu, byl na 24 nábojů. Po jeho vystřílení musel pilot do zbraně opět nastrčit nový. I tak musíme opakovat, že celý systém střelby okruhem vrtule byl krokem vpřed. Německým letcům nastalo krušné období.
Autor: archiv, Technet.cz
Německá odpověď však na sebe nenechala dlouho čekat. Jako prvním se jim podařilo vybavit sériová letadla synchronizačním zařízením, které přerušovalo střelbu v okamžiku, kdy by projektil zasáhl list vrtule. Těmi letouny byly Fokkery Eindecker a první sestřel takovým letadlem byl zaznamenán 1. 7. 1915. Karta se rázem obrátila a spojeneckým letcům začalo doslova peklo na nebi.
Autor: archiv, Technet.cz
Fokker Eindecker byl, jak název napovídá, jednoplošník. Vyráběl se postupně ve čtyřech modernizovaných verzích E.I až E.IV. Z hlediska konstrukčního a výkonového nebyl v té době žádnou hvězdou, hrozivou zbraň z něj udělalo právě použití synchronizace střelby. Také ohebné nábojové pásy měly několikanásobně větší kapacitu než ty tuhé u moranů typu G. Eindeckery se staly postrachem spojeneckých (tedy dohodových) letců, létaly na nich i legendy německého letectva Max Immelmann (foto) a Oswald Boelcke.
Autor: archiv, Technet.cz
Fokkerům byly podobné i německé jednoplošníky Pfalz E.I až E.VI, které byly poprvé nasazeny o chvíli později. Sloužily v menších počtech, ale dosahovaly vyšších výkonů. Ještě více však byly podobné francouzským Morane-Saulnier H, z jejichž předválečné licence vycházely.
Autor: archiv, Technet.cz
Momentka z německého letiště. Vepředu je Fokker E.II, vzadu Pfalz E.II a uprostřed Pfalz E.I. Psal se rok 1915 a počty stíhaček dosahovaly u jednotlivých vojenských letectev zlomkových stavů oproti rokům následujícím, mnohdy ani nebyly v dostatečných počtech koncentrovány ve větších jednotkách. Postupně přicházely stále nové a výkonnější letouny a na konci války bojovaly nad západní frontou početné stíhací eskadry.
Autor: archiv, Technet.cz
Synchronizované kulomety eindeckerů poslaly dohodové stíhačky s deflektory na smetiště válečných dějin. Francouzi a Britové vynakládali velké úsilí na vývoj prostředků, které by vyrovnaly německou technologickou převahu. Francouzský Nieuport 11 Bébé dostal kulomet nad horní křídlo, trajektorie střel tak procházela nad okruhem vrtule. Nieuport byl výkonově lepší než eindeckery, nevýhodou byly artistické cviky pilota při výměně zásobníku (kulomet se sice dal částečně sklopit dozadu, ale ani tak to nebylo nic jednoduchého).
Autor: archiv, Technet.cz
Jinou cestu přímé střelby mimo okruh vrtule ukazuje britské Airco DH.2. Stroj měl rámový trup, čímž se vytvořil volný prostor pro umístění motoru s tlačnou vrtulí. Výkony sice Fokkerovy eindeckery převyšoval, koncepce rámového trupu a tlačné vrtule však byla krokem zpět a neměla potenciál k dalšímu vývoji. Zanedlouho nasazeným novým německým stíhačkám klasické koncepce, jako byly například Albatrosy, se již nemohl rovnat.
Autor: archiv, Technet.cz
Nasazením prvních Albatrosů D.I ve druhé polovině roku 1916 se dostali Němci zase o krok napřed. Albatrosy se vyznačovaly elegantním trupem oválného průřezu s hladkým překližkovým potahem. Obecně pak trpěly menší pevností nosných ploch, která činila problémy během extrémních letových režimů, zejména při střemhlavém letu. Na fotce je Albatros D.III.
Autor: archiv, Technet.cz
Albatrosy patřící Jasta 30 (Jasta = Jagdstaffel = stíhací letka). Výzbroj stíhacích letadel, tvořená v období 1915/16 zpravidla jedním kulometem, se postupně zesiluje na kulomety dva. Na německé straně opět dříve. Například u již zmiňovaných albatrosů, předtím například i u Fokkerů E.IV (ty měly dokonce 2 až 3 kulomety).
Autor: archiv, Technet.cz
Albatros D.V byl posledním v řadě sériově vyráběných dvojplošných stíhacích albatrosů. Pár slov ke značení německých letadel té doby: za písmenem značícím kategorii/konfiguraci letadla následovala pořadová římská číslice, která se však nepřidělovala unikátně a každý výrobce si tak jel ve své řadě. Vedle Albatrosu D.V tak známe třeba i Halberstadt D.V a takových případů jsou mraky.
Autor: archiv, Technet.cz
Ruské letectvo nebylo během Velké války zdaleka tak početné jako letectva Francie, Velké Británie či Německa (tedy s výjimkou úvodního období, kdy bylo naopak nejpočetnější). Stíhací letouny byly především původu francouzského. Na fotografii je Morane-Saulnier I, což byl v podstatě upravený typ N s vyššími výkony. Stroj je už vybaven synchronizací kulometu.
Autor: archiv, Technet.cz
Protivníky albatrosů byly často lehké nieuporty. Dlouhá řada vycházející z Nieuportu 11 zahrnovala několik typových čísel, které si byly podobné jako vejce vejci. Stíhačky to byly lehké a živé, klasifikované jako jedenapůlplošník, tzn. spodní křídlo mělo velmi malou hloubku, což zlepšovalo výhled pilota směrem dolů. Nejznámější je asi Nieuport 17, mnohé z nich už měly synchronizovaný kulomet. Na obrázku je Nieuport 23.
Autor: archiv, Technet.cz
Proti pozorovacím balónům Francouzi úspěšně používali neřízené zápalné rakety Le Prieur, pojmenované po svém vynálezci. Rakety se nosily na mezikřídelních vzpěrách, nejčastěji na malých nieuportech.
Autor: archiv, Technet.cz
Britským příspěvkem pro boj s novými německými stíhačkami byl Sopwith Pup. Oproti následně nasazeným albatrosům měl výrazně menší hmotnost, výkon motoru a také poloviční výzbroj. Letovými výkony jim však byl rovnocenným soupeřem a v obratnosti je překonával.
Autor: archiv, Technet.cz
V první polovině roku 1916 se objevil legendární francouzský SPAD S.VII, zatím s jedním kulometem. Za rok jej následoval vylepšený SPAD S.XIII, který měl mimo jiné i rozšířenou výzbroj na 2 kulomety. Vedle nich existoval SPAD S.XII vyzbrojený kulometem a jednoranným kanonem ráže 37 mm.
Autor: archiv, Technet.cz
SPADy S.VII a S.XIII se řadí mezi nejlepší stíhačky Velké války. Štědří Francouzi je neváhaly prodávat svým spojencům, kteří po nich dychtivě natahovali ruce. Létalo na nich také mnoho leteckých es, například nejlepší italský stíhač Francesco Baracca. Barraca měl na trupu (letadla) namalován svůj osobní znak v podobě vzepjatého koně. Ano, je to ten kůň, který se později dostal na logo Ferrari.
Autor: archiv, Technet.cz
Na spadech létali také američtí piloti, dostavivší se na západní frontu zachraňovat Evropu. Nějaký čas létalo na spadu také nejlepší americké eso, Eddie Rickenbacker (26 sestřelů, z toho 20 na spadu), viz. foto.
Autor: archiv, Technet.cz
Legendární německý trojplošník Fokker zná snad každý, Britové však zařadili do výzbroje svůj Sopwith Triplane jako první. Sice nebyl tak úspěšný, přesto bychom na něj neměli zapomenout.
Autor: archiv, Technet.cz
Fokker Dr. I se vyznačoval velkou obratností. Nebyl nejlepší německou stíhačkou. I tak si své věrné uživatele díky specifickým letovým vlastnostem, které mu byly dány do vínku kombinací malého rozpětí křídel a rotačního motoru, našel. Ostatně tehdejší stíhačky, poháněné hvězdicovým motorem, měly zpravidla tento motor rotační, tzn. pevnou hřídel a rotující motor s vrtulí. A právě reakční moment velkých rotujících hmot využívali šikovní piloti při bojových obratech.
Autor: archiv, Technet.cz
Na Fokkeru Dr.I nějaký čas bojoval, a také zakončil přispěním nepřítele svoji kariéru, Manfred von Richthofen, stíhač s největším počtem sestřelů během Velké války. Na fotografii jsou dva dreideckery a za nimi se schovává Fokker D.VII, nejlepší německá stíhačka té doby.
Autor: archiv, Technet.cz
Na širokém vrcholu potravního řetězce číhal i britský Sopwith Camel, který své jméno získal díky nápadnému „hrbu“ za motorem. Camel sám o sobě příliš dobrým strojem nebyl, v rukou zkušených pilotů se však stal smrtící zbraní. Mnohá dobrodružství si s ním užil i známý literární hrdina Biggles.
Autor: archiv, Technet.cz
Bezpochyby výtečným strojem byl britský S.E.5a. Ten, ač zařazen do výzbroje v roce 1917, měl vedle jednoho synchronizovaného kulometu umístěn druhý nad horním křídlem. Mělo to třeba tu výhodu, že při útocích na bombardéry mohl stíhač při jeho vyklopení vzhůru útočit paralelním letem v mrtvém úhlu obranného střelce.
Autor: archiv, Technet.cz
Za vůbec nejlepší stíhací letoun WWI bývá často udáván dvoujplošník s řadovým motorem Fokker D.VII.
Autor: archiv, Technet.cz
Němečtí piloti si své stroje často pomalovali výraznými barvami, mnohdy i ve výrazných vzorech. Dokonce první sestavená stíhací eskadra Jagdgeschwader 1 (složená z jednotek Jasta 4, 6, 10 a 11) dostala kvůli tomu, a snad také kvůli rychlým přesunům včetně celého pozemního zabezpečení eskadry na momentálně nejohroženější úseky fronty, přízvisko létající cirkus.
Autor: archiv, Technet.cz
V závěrečných měsících války vyráběli u Fokkera zajímavý samonosný hornoplošník. Dobře navrženému stroji však vmetla klacek pod nohy nedodržená technologie stavby. Nakonec přišla náprava, ale to už bylo stejně pozdě. Jídelní vůz 2419D netrpělivě čekal na svou první historickou příležitost.
Autor: archiv, Technet.cz
Na závěr této galerie nezbývá než konstatovat, že v její omezené kapacitě nebylo možné postihnout všechny aspekty historie prvoválečného leteckého stíhání, též fotografie celé řady strojů se jí vyhnuly velikým obloukem. Byla to jen taková parciální sonda...
Autor: archiv, Technet.cz