náhledy
Před 50 lety, 10. června 1967, vzlétl prototyp sovětské stíhačky MiG-23. Byť třiadvacítka není v povědomí široké veřejnosti tak pevně zakotvena jako legendární Migy-15 a 21, je její historie neméně zajímavá a konstrukční řešení ještě zajímavější. Připomeňme si dnes tedy MiG-23 prostřednictvím zajímavých fotografií.
Autor: United States Department of Defense
MiG-23 byl projektován jako nástupce MiGu-21, a protože šel vývoj vojenského letectví kupředu, musel toho nový typ umět daleko více. K tomu potřeboval silnější radar, účinnější výzbroj a například pro zvětšení doletu více paliva. Letoun tak měl oproti předchůdci větší rozměry a více než dvojnásobnou vzletovou hmotnost. Především se však vyznačoval křídlem s měnitelnou geometrií, kdy na pevný centroplán navazovaly pohyblivé vnější části. Ty mohl pilot nastavit do tří poloh s těmito úhly šípu náběžné hrany: 16° pro vzlet, přistání a obecně pro lety relativně malými rychlostmi, 45° pro manévrování při vyšších podzvukových rychlostech a 72° pro nadzvukový let.
Autor: United States Department of Defense
MiG-23 dostal kódové jméno NATO Flogger a vyráběl se v mnoha verzích, podle toho se mírně lišily jeho výkony. Verze ML, která byla i ve výzbroji našeho letectva, měla maximální vzletovou hmotnost 17 800 kg, dostup 18 600 m, maximální dolet bez přídavných nádrží 1 450 km a dosahovala maximální rychlosti 2 500 km/h. K tomu jí dopomáhal motor Chačaturov R-35-300 o tahu 84 kN, s přídavným spalováním 130 kN. Integrovanou hlavňovou výzbroj tvořil dvouhlavňový kanon ráže 23 mm, závěsníky pod křídlem a trupem pobraly podle verze dvě či tři tuny výzbroje rozmanitého druhu, včetně případných nádrží.
Autor: Vladimir Dolgov, CC BY-SA 3.0
Vedle stíhacích verzí existovaly i verze stíhací-bombardovací, u tohoto typu někdy také uváděné jako bitevní. Na první pohled je pozorovatel rozeznal podle zploštělého tvaru přídě, kde chyběl radiolokátor Safir-23 pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. (foto: MiG-23BN východoněmeckého letectva, srpen 1990)
MiG-23UB byla dvoumístná cvičná verze, s určitým omezením samozřejmě použitelná i k boji. Nákladní automobil je Ural-4320. Ještě dodejme, že obecně se pro dvoumístné cvičné varianty původních jednomístných strojů používá slangový výraz spárka.
Brzdicí padák zkracoval dojezd po přistání. (foto: MiG-23MF polského letectva, 1995)
Polský MiG-23MF pojíždí před vzletem, vzadu na stojánce vidíme dva MiGy-21. Tato fotografie je z roku 1998, vraťme se však do dob tehdejší Varšavské smlouvy. Vedle SSSR používaly třiadvacítky různých verzí všechny členské státy tohoto uskupení: Bulharsko 90, Československo 70, Maďarsko 25, Východní Německo 65, Polsko 42 a Rumunsko 46 (počty bez záruky, zdroje nejsou jednotné).
Třiadvacítky sloužily i v československém a později českém letectvu. V letech 1978 až 1983 jsme si jich pořídili 70 kusů, z toho bylo 30 stíhacích MiG-23MF a MiG-23ML, 32 stíhacích-bombardovacích MiG-23BN a 8 cvičných MiG-23UB (počty průběžně snižovaly havárie). Naši piloti a technici jim říkali bedny, podle tvaru nasávacích otvorů vzduchu k motoru. (Foto: MiG-23ML, AČR, 1997)
Při řízeném rozpadu ČSFR se bojová technika dělila v poměru 2:1 (to korespondovalo s poměrem obyvatel, ale v uvažovaných variantách z naší strany se kalkulovalo i s hodnotou 3:1). Dodržení poměru platilo globálně, separátně u jednotlivých typů tomu tak nebylo. Například MiGů-29 dostala každá strana deset. MiGy-23 pak zůstaly všechny u nás, protože Slovensko o ně nemělo zájem. Jednak platily třiadvacítky v tehdejším našem letectvu za nejméně spolehlivý typ a sekundárně si tímto rozhodnutím slovenské letectvo snížilo zbytečně bohaté typové portfolio přinášející vždy problémy s logistikou (že potom došlo v obou státech k razantní redukci armády, je už jiný příběh).
Všechny naše stíhací-bombardovací MiGy-23BN a čtyři cvičné měl ve výzbroji 28. stíhací bombardovací letecký pluk "Těšínský" v Čáslavi (čestné jméno odkazovalo na bojové úspěchy 3. čs. bitevního leteckého pluku při Ostravské operaci na jaře 1945). První migy dostal 28. sbolp v únoru 1978 a nový typ zde začal postupně nahrazovat starší Suchoje Su-7. Jednotka přežila rozpad Československa o pouhé dva roky, k 31. 12. 1994 byla zrušena. (Foto: MiG-23BN)
Stíhací třiadvacítky u nás sloužily u jednotek PVOS (protivzdušné obrany státu), ve výzbroji je měly souběžně s jinými typy tyto jednotky: 1. stíhací letecký pluk "Zvolenský" v Českých Budějovicích (čestné jméno odkazovalo na bojové úspěchy 1. čs. samostatného stíhacího pluku v SNP) a v časově i početně omezenějším zastoupení 11. stíhací letecký pluk v Žatci. Po reorganizaci letectva AČR dosloužily u 41. stíhací letky v Čáslavi, poslední byly vyřazeny v roce 1998. Nástupcem této jednotky se v roce 2003 stala 211. taktická letka, která od roku 2005 létá na typu JAS-39 Gripen. (Foto: MiG-23ML, AČR, 1994)
Jedním z největších zahraničních uživatelů MiGů-23 byla Libye. Dva libyjské MiGy-23MF se střetly 4. ledna 1989 s dvojicí F-14 amerického námořnictva nad zálivem Velká Syrta. Výsledek boje: každá F-14 sestřelila po jednom migu, jedna střelou středního dosahu Sparrow s poloaktivním radiolokačním naváděním, druhá střelou krátkého dosahu Sidewinder s infračerveným naváděním.
Autor: U.S. Navy
Při jiném pohledu na libyjský MiG-23 si řekněme o dalších arabských státech, které tato letadla v různých verzích používaly. Do dnešních dnů jimi ve větším počtu disponuje Sýrie, v menším množství pak Jemen. Bývalým uživatelem je Irák, který jich měl před Válkou v zálivu více než stovku.
Autor: United States Department of Defense
S tímto MiGem-23 dezertoval z Kuby do USA v roce 1991 major Orestes Lorenzo, který byl znechucen tamním režimem a navíc bojovým nasazením v Angole. Po necelých dvou letech si "soukromě" zalétl Cessnou 310 na otočku na Kubu a dostal tak do Států i manželku a děti, protože Castro je nechtěl za ním pustit dobrovolně. Ostatně to, aby Lorenzo tenkrát ulétl, byl nápad jeho ženy.
Autor: State Archives of Florida / Dale M. McDonald
Kubánský pilot Orestes Lorenzo přistál po svém úletu s MiGem-23 v roce 1991 na americké základně námořního letectva Key West.
Autor: State Archives of Florida / Dale M. McDonald
Mezi významné uživatele MiGů-23 patřila i Severní Korea. Ve výzbroji má tyto stroje stále, jejich současné počty však uvádějí různé zdroje různě. Setkáme se tak s hodnotami 56, ale i 105 kusů. Navíc otázkou zůstává, kolik jich je skutečně provozuschopných. Na obrázku je pohled na část letecké základny Pukchang se zřetelně zachycenými MiGy-23 na stojánce.
Autor: Google Earth, Technet.cz
S tímto MiGem-23 ulétl v roce 1989 do Izraele syrský pilot. Letoun byl v Izraeli testován a pro tu příležitost dostal izraelské výsostné znaky. Dnes je vystaven v Muzeu izraelského vojenského letectva na základně Hatzerim.
Autor: Oren Rozen, CC BY-SA 3.0