Když na začátku války 1939-1945 přišel Frank Peřina do mé letky, vřele jsme ho přivítali, tím spíš, že jsme věděli, jak jsou čeští piloti udatní. Navíc nám přinášel svou velkou zkušenost stíhače a záruku vzácného mistrovství, protože se zúčastnil, tak jako já, mezinárodního leteckého dne v roce 1937: zvláštní shoda okolností, mám stále amatérskou fotografii jeho stroje, na níž je samozřejmě on. Ano, hodně jsme se poznali na zemi, ale také během dlouhých letů ve velkých výškách v zimě, kdy jsme museli zachytávat bez navádění průzkumná letadla Dornier 17, stejně tak rychlá jako naše Curtissy H 75, bylo je možné zjistit jen podle bílých stop, které zanechávaly. Peřinu jsem ale mohl skutečně ocenit 10. května 1940. Na úsvitu tohoto prvního dne bitvy o Francii jsme oba odstartovali, vyburcováni množstvím vrčících motorů. Letěli jsme směrem na východ a potkali skupinu asi třiceti těžkých stíhacích letounů, mohutně vyzbrojených, byly to dvoumotorové Messerschmitty 110. I když jsme byli početně mnohem slabší, rozhodl jsem se, že na ně zaútočíme, a Peřina se mnou, s obdivuhodnou rozhodností. Také nezapomenu na to, že byl po mém boku během mého posledního boje roku 1940, když mě zasáhla kulka do hlavy a když se mi jako zázrakem podařilo seskočit padákem. Byl zraněn 3. června, hospitalizován, podařilo se mu unikat německému postupu, projít celou Francií, najít na letecké základně v Istres částečně použitelného curtisse a poté, co sestřelil svého dvanáctého protivníka, přeletět Středozemní moře bez mapy, bez padáku, bez záchranné vesty a bez potíží přistát na jih od Alžíru: to byl jeho poslední hrdinský čin ve francouzském vojenském letectvu, než úspěšně pokračoval v bojích v RAF. Takový muž se mohl oženit jen s velkou vlastenkou, která si za svou výjimečnou odvahu zaslouží obdiv všech. Nechť jejich příkladu následují mladá pokolení, to je přání, které vyslovuji z hloubi duše: jsou hodni své statečné země. Generál letectva J. Accart Předmluva napsaná francouzským velitelem Františka Peřiny do knihy Generál nebe od Františka Fajtla. |
Od kolébky k letectvu
Když se před 105 lety, 8. dubna 1911, narodil v jihomoravských Morkůvkách malorolníkům Josefu a Kateřině Peřinovým malý František, nikdo této šťastné události, tedy až na rodiče, nepřikládal větší význam. Dětství prožil chlapec podobně jako většina jeho generačních souputníků časově situovaných svým příchodem na svět krátce před Velkou válku. Otcové byli vesměs odvedeni na frontu bojovat za císaře pána a jeho rodinu, zatímco starost o vlastní rodiny zůstala na matkách a starších dětech. František měl to štěstí, že se otec z války vrátil, navíc zdráv.
Po obecné a měšťanské škole se vyučil v Brně soustružníkem a jako strojař v Brně i krátce pracoval. Vše ale změnila návštěva leteckého dne v červnu 1929. Akrobatické vystoupení vojenské stíhačky ho uchvátilo natolik, že se rozhodl přihlásit k výcviku v leteckém učilišti v Prostějově.
Po absolvování učiliště zahájil kariéru vojenského pilota dvoumístných pozorovacích dvouplošníků Aero A.11 u 5. pozorovací letky Leteckého pluku 2. Decentní pilotáž, jaká byla nutná u pozorovacích strojů, aby si pozorovatel nepozvracel mapu, však Františka Peřinu příliš neuspokojovala. A tak na vlastní žádost prošel v roce 1932 stíhacím výcvikem v Pilotní škole stíhací v Chebu.
Na dvojplošnících proti messerschmittům v Alpách
Jako stíhač sloužil od roku 1932 do roku 1939 ve stíhacích letkách (34., 36. a 52.), stále u Leteckého pluku 2. Stihl si ještě zalétat na v té době již notně zastaralém Letovu Š.20, chvíli létal na mezi piloty oblíbené Avii Ba.33, než konečně přišly k jeho jednotce relativně moderní Avie B.534.
Mistrovského umu stíhače Peřiny si všimli i nadřízení, a tak byl vybrán spolu se S. Englerem, J. Hlaďem a J. Šnoblem (všichni tři z Leteckého pluku 4) k účasti na IV. mezinárodním leteckém mítinku ve švýcarském Curychu v roce 1937. Na soutěži létali na upravených Aviích B.534 čtvrté a zároveň nejlepší verze, kterým byly pro snížení hmotnosti například demontovány zbraně a odstraněny hasící přístroje.
Část československé výpravy na mezinárodním leteckém mítinku v Curychu 1937. Zcela vpravo je František Peřina.
Smůla postihla Englera, který během okružního alpského letu ztratil orientaci a při nouzovém přistání svou avii poškodil. Zbývající tři piloti pětistovek, jak byly Avie B.534 našimi letci přezdívány, však dosáhli vynikajících výsledků ve všech třech disciplínách, jichž se zúčastnili, tj. v okružním alpském letu, v okružním alpském letu družstev a ve stoupání do výšky 3000 metrů následovaném střemhlavým letem. Umístili se vždy za německými reprezentanty, tedy favority soutěže, a zástupce ostatních zemí včetně tradičních leteckých velmocí, jako byla Francie či Itálie, nechali s přehledem za sebou. S ještě lepšími výsledky se mohla pochlubit výprava našich akrobatů soutěžících v sedmičlenné formaci na akrobatických speciálech Avia Ba.122. Ti dali při soutěži v letecké akrobacii na frak všem.
Umístění našich stíhaček na mítinku v Curychu bylo pěkné a posílilo morálku obyvatel. Velení armády si však bylo vědomo, že na scénu vstupují rychlé jednoplošníky a náš letecký vývoj se dostává do skluzu. Přesto na podzim 1938 naši letci zamaskovali odhodlaně své stroje na polních letištích a čekali na rozkaz ke vzletu proti nepříteli. Marně. Přišel Mnichov.
Vrátili se na své domovské základny s vědomím, že případná obrana vzniklého rezidua je zcela nemožná. Nakonec zde stejně vznikly plány na rozprodání části výzbroje, tedy části té zastaralé výzbroje (Aero Ab.101, Aero MB.200, Avia B.534), do zahraničí. S realizací těchto plánů se však už vinou rychlého sledu událostí, kdy 15. března 1939 obsadily německé jednotky okleštěnou část země České a Moravské, ani nezapočalo.
František Peřina odešel 25. června ilegálně do Polska, podobně jako to udělala v prvních měsících okupace řada našich letců. Den předtím se ještě stihl plánovaně, ale narychlo oženit s Annou Klimešovou. Anna před uzavřením manželství samozřejmě věděla o chystaném odchodu Františka do odboje, sama se doma později zapojila do ilegálního převádění Židů na Slovensko, byla zatčena gestapem a jen zázrakem přežila útrapy koncentráku.
První československé stíhací eso
Již po měsíci se František Peřina se skupinou dalších Čechoslováků přemístil na palubě polského osobního luxusního parníku Chrobry do Francie (jednalo se o první plavbu této nové lodě). Bylo to v době, kdy polská strana ještě nejevila o naše letce zájem. Ti, co odcházeli do Francie, však museli podepsat závazek vstoupit do cizinecké legie, byť s dodatkem, že v případě vypuknutí války budou převeleni k leteckým jednotkám bojujícím proti Němcům.
František Peřina měl relativně štěstí, už v prosinci 1939 nastoupil ke slavné Groupe de Chasse (stíhací skupině) I/5 "Les Cigognes“ (Čápi). Zde létal na amerických Curtissech Hawk 75A jako číslo velitele 1. letky Jeana Accarta.
Americké stíhačky Curtiss Hawk 75A ve francouzských barvách. Na stejném typu létal ve Francii František Peřina u jednotky GC I/5.
Accart našeho Peřinu dobře znal už z leteckého mítinku v Curychu 1937 a jeho nástupem k jednotce byl vyloženě nadšen. Když se 10. června 1940 jako mávnutím zlého kouzelného proutku změnila podivná válka ne zcela normální, začal ten pravý cirkus.
Hned prvního dne sestřelil Peřina ve spolupráci s Accartem čtyři létající tužky Dornier Do 17. Následujícího dne, 11. června, přidal Heinkela He 111, opět se o něj podělil s Accartem. Sám pak 12. června poslal k zemi čtyři střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87, z toho dva mu byly uznány jako jisté a dva jako pravděpodobné. Za celou bitvu o Francii má pak připsáno 11 sestřelů jistých (z toho 2 samostatné a 9 ve spolupráci) a dva sestřely pravděpodobné.
Zde musíme zmínit rozdíl v tehdejším započítávání sestřelů pilotům u l’Armée de l’air a u Royal Air Force. Francouzi připisovali celý sestřel každému na něm se podílejícímu stíhači, takže se jim tam ty sestřely hromadily jako Cimrmanovi horníci bez toho, aniž by Němcům adekvátně ubývala letadla. Na druhou stranu Britové vždy každému stíhači na jeho konto připsali výsledný podíl na sestřelu, takže v případě 2 spolupracujících vítězů si mohl každý připsat 0,5 sestřelu, v případě tří měl každý 0,33 sestřelu, atd.
Vidíme tedy, že britský způsob byl spravedlivější. Ale buď jak buď, František Peřina se stal historicky prvním československým stíhacím esem, tedy stíhačem, který dosáhl pěti sestřelů nepřátelských letadel.
K francouzské anabázi můžeme také zmínit, že František Peřina zde vystupoval pod „bojovým pseudonymem“ François Rinope. Tuto elegantní přesmyčku zvolil, aby chránil své příbuzné v protektorátu před perzekucí ze strany Němců.
V RAF
S pádem Francie následovala dobrodružná cesta do Velké Británie. Předtím, 3. června, byl totiž během masivního náletu Luftwaffe na Paříž vážně zraněn, když se svým curtissem sám zaútočil na formaci šedesáti těžkých doprovodných Messerschmittů Bf 110. Nedoléčen uprchl po čtyřech dnech z nemocnice, protože do oblasti postupovaly jednotky wehrmachtu.
Vydal se na jih hledat svoji jednotku Čápů. S kamarády se setkal těsně před francouzskou kapitulací, chystali se na přelet do severní Afriky. Naštěstí vzápětí našel na jednom letišti opuštěného curtisse, a tak mohl v ústupu následovat své spolubojovníky.
Z Afriky se lodí Royal Scotsman dostal do Gibraltaru a na palubě lodi David Livingstone pokračoval do Velké Británie. Zde byl zařazen do 312. československé stíhací perutě RAF. Ta se bitvy o Británii účastnila pouze okrajově, mnohem větší vytížení čekalo příslušníky perutě později při výpadech nad okupovanou Francii.
3. černa 1942 vybojoval svá poslední vítězství, když na Spitfiru Mk.Vb sestřelil obávaného Focke-Wulfa Fw 190A a další stroj stejného typu mu byl připsán jako pravděpodobný sestřel. Po odlétání předepsaného turnusu u 312. perutě se stal střeleckým instruktorem a zajišťoval střelecký výcvik stíhačů na jednotlivých letištích přiděleného sektoru. V tomto oboru to dotáhl v RAF až na velitele střeleckého výcviku sektoru. Válku skončil ve funkci styčného důstojníka na Inspektorátu československého letectva.
Domů
Po válce se vrátil do vlasti dopravní dakotou 16. července 1945. Zanedlouho se zapojil do obnovy československého letectva, učil nové adepty v olomoucké pilotní škole spadající pod Letecké učiliště Prostějov. Ale již v té době i na vlastní kůži pocítil nový trend, kdy někteří ortodoxní členové KSČ hlásali příchod zcela nových pořádků a další ho už připravovali. Kdy největší zásluhy na vítězství si přisvojovali ti, o kterých nikdo do té doby ani neslyšel, a pokud ano, tak spíše ve smyslu negativním. A v neposlední řadě, kdy se příslušníkům západního odboje házely klacky pod nohy, což se v jeho případě projevilo například při přidělování služebního bytu. A to zbývaly do Února 48 ještě více než dva roky.
Mnoha novým funkcionářům začínal být trnem v oku. K tomu přispívala i jeho akrobatická vystoupení na cvičném dvouplošníku C-4 (Bücker Bü 131D Jungmann) při poválečných leteckých dnech, protože se stával miláčkem publika. Od dubna 1947 působil na Slovensku jako velitel letecké střelnice Malacky. Díky velitelské funkci, podpořené velkou přirozenou autoritou, dokázal vzdorovat nastupujícímu režimu. A pak přišel únor 1948 následovaný čistkami v armádě. Počátkem roku 1949 se stal obětí jedné takové čistky i František Peřina, armáda se s ním bez vlídného slova rozloučila.
Podruhé v RAF
Rodná půda pod nohama „zápaďáků“ začala být příliš horká. Jediné možné řešení byla emigrace. Spolu se svou manželkou Annou a přítelem Karlem Radou, také pilotem, uletěli na sportovním letadle M-1 Sokol do americké okupační zóny v Německu.
Rada byl v té době civilní aeroklubový pilot s tak trochu hereckými sklony. Hrál nejen v ochotnickém souboru, ale i na leteckých dnech. Tam hrával k pobavení návštěvníků jednoduššího venkovana, potácel se kolem letadel, pak se do nějakého vyškrábal, předvedl neumělý start a ve vzduchu dělal se strojem různé skopičiny, aby to vypadalo, že si stroj „vypůjčil“ skutečně nějaký divák.
Teď to však bylo více než vážné. Využil příležitosti, že měl mezi dvěma letišti přelétnout jednoho Sokola, navrhl tedy Peřinovi úlet a šlo to ráz na ráz.
Ještě v Německu František Peřina podepsal nový závazek na pětiletou službu v RAF. Létat na nastupujících proudových stíhačkách však už pro svůj věk nesměl, a tak zastával štábní funkce.
V roce 1959 se Peřinovi přestěhovali do USA, tam František až do odchodu do penze pracoval na vedoucí pozici ve firmě vyrábějící komponenty pro velká dopravní letadla.
Potřetí doma
V březnu 1993 se vrátili manželé Peřinovi natrvalo do České republiky. Rehabilitovaný hrdina byl opět činný v oblasti letectví, stál například u založení Historické letky republiky Československé a ve školách vyprávěl dětem o našem zahraničním odboji během druhé světové války.
Jedna škola v pražských Řepích, kam chodil nejčastěji, nese od roku 2002 čestný název Základní škola genpor. Františka Peřiny. Anna Peřinová zemřela 16. dubna 2006 a František Peřina 6. května stejného roku.
Zdroje a doporučená literatura:
|
