V brýlích čadského vojáka se odráží jeho konvoj. Bojují za prezidenta...

V brýlích čadského vojáka se odráží jeho konvoj. Bojují za prezidenta Středoafrické republiky Françoise Bozizého. Vojsko se stahuje do Damary, města vzdáleného 70 kilometrů od metropole Bangui. Koalice tří ozbrojených skupin, která si říká Séléka, požaduje sesazení prezidenta. Viní ho z toho, že nedodržuje mírovou dohodu z roku 2007. Vládní síly prohlásily, že jestliže rebelové zaútočí na Damaru, budou to považovat za vyhlášení války. | foto: Ben CurtisAP

OSN volá české vojáky do Afriky. Ale jsou "modré přilby" k něčemu?

  • 64
I Češi by mohli přispět svými vojáky do mírové mise OSN ve Středoafrické republice. V takové situaci se samozřejmě nabízí otázka, zda jsou podobné zásahy užitečné.

Minulý týden šéf Organizace spojených národů v Praze, požádal Českou republiku o účast našich vojáků na mírové misi ve Středoafrické republice (zpráva zde). V ní řádí organizované křesťanské milice, které se údajně mstí za předchozí příkoří ze strany muslimských rebelů proti vládě. V lepším případě vyhání, v horším vraždí místní muslimy. Jak to v podobných případech etnického násilí bývá, jde v podstatě o jednostrannou agresi. Její obětí se staly za poslední měsíce řádově zřejmě tisíce lidí, včetně žen a dětí.

Na místě je zhruba osm tisíc vojáků mírových sborů, další tisíc je přislíbený, ale je to podle všech zpráv stále málo. OSN má mandát na nasazení 12 tisíc vojáků a policistů a chce ho využít. Pokud mají část rozdílu pokrýt čeští vojáci, je asi na místě otázka: "Jsou modré přilby účinné? Budou čeští vojáci případně vůbec k něčemu?"

Francouzský voják hlídkuje v ulicích středoafrického Bangui (5. prosince 2013)

Odpověď bude samozřejmě záviset ve velké míře na tom, co přesně se ve Středoafrické republice stane. A to dopředu vědět nelze. Lepší tedy je ohlédnout se do minulosti, jak si mírové síly OSN vedly doposud. Není to dlouhá historie. Nárůst počtu "modrých přileb" a misí se datuje až od 90. let. Od chvíle, kdy OSN přestal paralyzovat neustálý spor dvou světových velmocí.

Titulky a statistika: dvě různé disciplíny

Při pohledu do zpráv by se mohlo zdát, že éře nasazování "modrých přileb" dominují především mise neúspěšné. Například genocida ve Rwandě, odkud se belgičtí a francouzští vojáci stáhli po ztrátě několika životů. Nechvalně známý je odchod jednotek OSN z "bezpečné zóny" ve Srebrenici a následný masakr bosenských civilistů. Objevila se i kritika působení mezinárodní mise v Kongu, kam se přelil konflikt z Rwandy. Tam se modré přilby dostaly i do podezření, že se v jejich řadách organizovali pedofilové.

Ale pohled do statistik místo do titulků, už tak špatně nevypadá. Konec rozděleného světa s sebou v 90. letech přinesl napětí v nových částech světa, třeba v bývalých státech SSSR. Kupodivu nevedl ke zvýšení počtu ozbrojených konfliktů, ale právě naopak. Týkalo se to hlavně konfliktů občanských, protože válek mezi státy je v posledních 70 letech naštěstí skutečně neobyčejně málo. Z tohoto hlediska žijeme téměř určitě v bezkonkurenčně nejklidnějším půlstoletí lidské historie.

Během let studené války byly v kurzu spíše války občanské. Podle databáze PRIO (Peace Research Institute Oslo), která zdaleka není dokonalá, ale je jednou z těch kompletnějších, začínalo v desetiletích po II. světové válce v průměru ročně 2,2 nových občanských konfliktů. Ale končilo jich pouze 1,8 (dostupná zde).

Počet obětí ozbrojených konfliktů ve světě po II. světové válce podle databáze PRIO.Z grafu je patrné, že i když mezistátních konfliktů je nepoměrně méně než občanských válek, bývají často o mnoho ničivější. Výjimečný vrchol v levé části grafu představuje čínská občanská válka v letech 1946-50 v kategorii občanských konfliktů a poté korejská válka mezi "regulérními" válkami.

Obvykle se jednalo o konflikty, které po svém propuknutí dlouhá období doutnaly pod povrchem, aby čas od času zase vyšlehly. Až do 90. let se tedy ve světě občanské války spíše hromadily než naopak. Na konci tisíciletí platilo, že průměrná občanská válka trvala celých 15 let.

Po roce 1990 se ale situace začala měnit. V 90. letech už více válek končilo, než začínalo a tento trend od té doby víceméně trvá. Právě v době, kdy OSN získalo silnější mandát a vytyčilo si cíl chránit lidské životy kdekoliv, došlo k utvoření politiky velkých mírových misí.

Není to ale klam? Nejsou ve hře ještě jiné vlivy, které mají silnější dopad než mise OSN? Na tuto otázku se dá při pouhém pohledu na graf odpovědět jen těžko. Podrobnější analýze se nevěnovalo příliš mnoho odborníků, ale pár přece jen ano.

Počty personálu v mírových silách OSN v letech 1948 až 2006, který zachycuje i...
Počet ozbrojených konfliktů ve světě po II. světové válce podle databáze PRIO....

Počet personálu mírových misí (vlevo) a počet občanských válek ve světě

Asi nejznámější analýzu působení "mírotvorců" udělala politoložka Virginia Fortnaová, dnes působící na Kolumbijské univerzitě. Její práce z roku 2004 (dostupná zde) byla dlouhou dobu nejcitovanější a asi nejlépe známou analýzou působení "modrých přileb" a dalších mírových sil. Na základě dostupných statistik tehdy dospěla k závěru, že v posledním půlstoletí byla přítomnost mírových sil obvykle prospěšná.

Týkalo se to právě především období po konci studené války. Od 90. let tak platilo, že přítomnost cizích vojáků zhruba o 70 procent snižuje pravděpodobnost dalšího propuknutí bojů. Jde o aritmetický průměr bez ohledu na typ mise. Vliv má i pouhá přítomnost neozbrojených pozorovatelů. Avšak čím lépe vybavené tyto síly jsou, tím lépe. (Proto také ve statistice si OSN vedlo v průměru hůře než mírové síly jednotlivých států, které byly obvykle připravené na použití vojenských prostředků.)

Podle jiné analýzy trojčlenného finsko-amerického týmu Hultmanová, Kathman, Shannonová (PDF je dostupné odsud) jsou intervence dobrým způsobem, jak chránit životy civilistů. Zvláště v situaci, kdy vojáky doprovází policisté. Zatímco ti první dohlíží na možné bojové zóny a drží od sebe znesvářené strany, policisté se starají o zázemí a dohlížejí na bezpečí civilistů. (Tento model by měl být použit i ve Středoafrické republice.) Ještě důležitější ovšem je, aby vojáků byl dostatek, domnívá se trio vědců. Obvykle by se počet nasazených mužů měl pohybovat řádově zhruba v počtu několika tisíců vojáků a stovek policistů. 

Studií, které mají dokládat prospěšnost mírových misí, v posledních letech přibývá, ale ne všechny lze brát okamžitě za bernou minci. Jak to ve vědecké literatuře bývá, tvrzení si musela projít ohněm kritiky a ne všechna vyšla nepoškozena. Statistika je ošemetná věda, a některé závěry o prospěšnosti intervencí byly podle všeho nepřesné. 

V současné době zdá se převládá názor, že mise jsou v průměru prospěšné, ale úspěch nepřichází vždy. Statistika ukazuje, že OSN opravdu neumí vést "horké války" a mnohem lépe si vede pouze při dohledu na příměří. Platí i to, že síly musí být dost silné a mít dostatečně široký mandát. Také se ve statistikách ukazuje, že modré přilby (a OSN obecně) nedokáží zabránit novým válkám, jen je rychleji ukončovat.

Boj nechte třeba Britům

Když dojde na boj, lépe si vedou jednotlivé státy. Oblíbeným modelem je úspěšný zásah v Sierra Leone v roce 2000. Tehdy britská armáda nehrála roli rozhodčího, ale zaútočila na síly Revoluční spojené fronty (RSP), která dlouhodobě kazila jednání o příměří. Po potření rebelů Britové navíc slíbili, že pokud se RSP chopí znovu zbraní, jejich armáda se do 72 hodin do země vrátí. To byl konec občanské války, kterou síly OSN nedokázaly za předchozí desetiletí zastavit. Početně na to asi byly silné dost, ale jejich nasazení nebylo dost rozhodné.

Počty vojáků ve mírových misích v prvním desetiletí 21. století. Většinu vojáků nasazených silami NATO tvoří vojáci USA.

Ne vždy je ale takový postup nutný. Někdy funguje především diplomacie. Když v Mozambiku podepsaly milice známé jako RENAMO mírovou dohodu s vládou, velkou roli v tom sehrál podle zahraničních diplomatů i fakt, že jejich vůdce Afonso Dhlakama se cítil zřejmě polichocený zájmem OSN. Pro Dhlakamu bylo důležité, že ho berou vážně, že může chodit na večírky a být na nich váženým hostem. Díky OSN vláda přestala o RENAMO mluvit jako "ozbrojených banditech". Zájem mu dělal dobře.

Psycholog a spisovatel Pinker vysvětluje vliv malých misí i jinak. Přítomnost třetí strany dodává míru na váze, protože ani jedna ze stran konfliktu obvykle nevidí mírové síly ráda. Svolení s misí je stojí jisté přemáhání. Když s jejich přítomností souhlasí, má i protivník (který měl s jejich přijetím obvykle podobné problémy) pocit, že to s příměřím opravdu myslí poměrně vážně.

Mohou plnit i roli klíčového svědka. Pokud po uzavření příměří dojde k nějakému drobnému konfliktu, mohou mírové síly být zdrojem relativně nezávislých informací o tom, co se vlastně stalo. Třeba určit, zda nešlo o nedorozumění nebo provokaci extrémistů z jednoho či druhého tábora.

Poskytují také oběma stranám možnost zachovat si tvář při vyjednávání. Když se znepřátelené frakce sejdou bez zprostředkovatele, nechtějí ustupovat, aby se nezdály slabé. To platí vždy, ale zvláště v situacích typu občanské války, kdy se nikdo nedočká zastání či ochrany. V tu chvíli vláda, která je obvykle ve fungujících státech poskytuje, už pořádek zajistit nedokáže.

Jakou roli sehraje OSN v případě Středoafrické republiky, kde by naši vojáci mohli působit, je otázkou otevřenou spekulacím. Středoafrická republika jako stát prakticky nefunguje a na pomoc ze strany jeho administrativy se tedy nedá spoléhat. Na druhou stranu vojenská síla křesťanských milic se zdá být zanedbatelná. V podstatě jde o bandy (převážně mladých) mužů ozbrojených mačetami, případně ručními palnými zbraněmi.

Nevýhodou je, že v konfliktu jde v podstatě o pomstu ve jménu náboženství. A v takových sporech se dělají ústupky spíše hůře. Jde koneckonců o absolutno a na jeho dělbě se dá dohodnout těžko.