Lidské sexuální chování je složité a těžko pochopitelné – na tom se asi shodneme všichni. A takto by se dal nejspíše shrnout výsledek zatím největší studie genetický podkladů homosexuálního chování.
Autoři byli z několika velkých, primárně amerických institucí a v podstatě jde o samá dobře známá jména v oboru. S necelým půl milionem účastníků je studie také zatím jednoznačně největší svého druhu, a zřejmě i proto vyšla ve špičkovém časopise Science. Největší část údajů pocházela z velké britské databáze UK Biobank, část z dat zákazníků firmy 23andMe, která zájemcům provádí genetické testování.
Předem je nutné říci, že studie sledovala právě a pouze chování, ne sexuální orientaci či identitu. Klíčová otázka byla: „Měl jste někdy sexuální vztah s člověkem stejného pohlaví?“ Podle ní vědci rozdělili účastníky do dvou skupin, které pak poměřovali proti sobě. (Pro úplnost dodejme, že ze studie byli vyřazeni lidé, kteří se neidentifikují se svým biologickým pohlavím.)
Výsledky v podstatě potvrzují, co naznačovaly předchozí menší studie například na dvojčatech: sexuální chování je částečně dané geneticky, ale geny rozhodně nepředstavují jediný vliv. Navíc je vliv genů složitý a v důležitých detailech nejasný. Shrnuto a podtrženo, z DNA tedy nedokážeme sexuální chování předpovědět.
Srovnání DNA všech účastníků studie naznačilo, že genetický vliv není rozhodující. Podle výsledku vysvětluje maximálně třetinu rozdílu v chování účastníků studie (tedy alespoň co se týče sexuálního chování ke stejnému pohlaví). Lidé, kteří měli homosexuálního partnera či partnery, měli tedy poměrně často podobné rysy v DNA, ale zdaleka ne vždy. Vliv genetiky je tedy celkem nepochybný, ovšem zároveň ho ještě nedokážeme ani zdaleka přesně dešifrovat.
Ve studii se totiž znovu jasně potvrdilo, že rozhodně neexistuje žádný „gen homosexuality“. To je mimochodem představa, kterou přiživily další výzkumy (včetně velké studie, o které píšeme) z 90. let. Podle nich se u homosexuálních mužů vyskytuje relativně charakteristický úsek DNA (vyšel shodou okolností také v Science). Jak se ovšem ukazuje, roli hrají stovky či spíše tisíce „drobností“ rozsetých po různých částech DNA.
Téměř u žádné z nich stále není jasné, co vlastně ovlivňuje a proč by měla mít vliv na sexuální chování. Nová studie alespoň poprvé vystopovala v pěti případech tyto rozdíly až na úroveň jednotlivých „písmen“ v našem genetickém kódu.
Jeden z nich ovlivňuje čich, což je pro sexuální přitažlivost důležitý smysl. Další je spojován s plešatěním u mužů, které zase souvisí s hladinou pohlavních hormonů. Ovšem vliv těchto několika detailů je prakticky zanedbatelný; dohromady vysvětlují jen zlomek z naměřeného rozdílu, pouze necelé procento.
Některé objevené detaily budou mít alespoň bezprostřednější vědecký dopad. Výsledky například naznačují, že sexuální chování se nepohybuje na jedné škále od ryze homosexuálního po ryze heterosexuální. Ti, kdo měli podle dotazníků jen několik homosexuálních partnerů, mají jiný genetický profil než lidé, kteří jich mají hodně. Není to jen „silnější“ stejný vliv, je to jiný vliv. To může přispět ke změnám hodnocení chování, třeba k úpravě známé Kinseyho škály.
Výsledky také rozšiřují zatím poměrně kusé vědomosti o ženské homosexualitě a obecně o rozdílech mezi pohlavími v této souvislosti. Obě výše zmíněné konkrétní malé změny v DNA, tedy v genu pro čich i pohlavní hormony, se vyskytují pouze u mužů. Naopak se našla jedna konkrétní změna v jediném písmenu DNA, která se vyskytuje pouze u žen a u mužů nikoliv. Sex tak evidentně není nic jednoduchého, ani když se soustředíme jen na jeho čistě biologickou stránku.
Roky růstuStudie také nepřímo, ale poměrně jasně potvrzuje důležitost společenských okolností pro sexuální chování. Ve vzorku britských účastníků studie (tedy v datech z UK Biobank) je zcela jasně vidět, že počet lidí, kteří za život měli nějakého homosexuálního partnera (či partnery), souvisí zřejmě mnohem silněji s postojem k homosexualitě ve společnosti než s geny. Celkově přiznalo alespoň jednoho partnera 4,1 % mužů a 2,8 % žen, ale mezi jednotlivými populačními ročníky byly ohromné rozdíly, jak můžete vidět na následujícím grafu.  V databázi jsou lidé spíše starší, z nichž velká část se narodila v době, kdy byl mužský homosexuální akt ve Velké Británii trestným činem. A většinu života prožila v době, kdy homosexualita byla označována za psychickou poruchu (Světová zdravotnická organizace ji z Mezinárodního seznamu duševních chorob vyškrtla v roce 1990). Asi tak není překvapivé, že lidé s datem narození kolem roku 1940 se chovali jinak než ti, kdo se narodili o 30 let později. |
