Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Kdo je kosmonaut a kdo astronaut. A v čem byl vlastně John Glenn první

aktualizováno 
Na konci roku 2016 všechny příznivce kosmonautiky zarmoutila zpráva, že ve věku 95 let zemřel John Glenn. V souvislosti s tím bylo možné narazit na jednu zvláštnost. Glen byl obvykle označován za prvního amerického astronauta, někde se však psalo, že tím je Alan Shepard. Jak je to možné?

John Glenn v roce 1962 během projektu Mercury | foto: NASA

Problém je v tom, že ač to zní podivně, definice pojmů „kosmonaut“ a „astronaut“ není příliš jednoznačná. On není dokonce ani přesně definován rozdíl mezi těmito dvěma slovy. Někde můžeme najít, že jsou to jen dva zaměnitelné názvy pro stejnou profesi, jinde se píše, že každé má poněkud jiný význam. Jedno rozdělení uvádí, že kosmonaut absolvoval výcvik v Rusku, případně Sovětském svazu, kdežto astronaut v USA.

Další tvrdí, že záleží na druhu kosmického dopravního prostředku, který dotyčný člověk použil. Ti, kteří se do kosmického prostoru vydali americkým strojem (například kosmickou lodí Gemini, Apollo nebo raketoplánem) jsou nazýváni astronauty, pasažéři ruských a sovětských lodí (například Vostok či Sojuz) by měli být kosmonauty. Jistě existují i další možnosti dělení, ale my budeme v tomto článku považovat oba názvy za vzájemně zaměnitelné a přejdeme k dalším definicím.

Kdo je to vlastně kosmonaut? Opět je možné narazit na několik rozdílných možností, co přesně toto slovo ukrývá. Pro zjednodušení vybereme pouze dvě. První tvrdí, že kosmonautem se stane člověk, který prošel patřičným odborným výcvikem a absolvoval let, při kterém překonal výšku 100 kilometrů nad zemským povrchem. Druhá také trvá na speciálním výcviku a navíc požaduje, aby dotyčný alespoň jednou obletěl Zemi, případně se pohyboval minimálně 90 minut ve výšce vyšší než 100 kilometrů nad zemí, tj. v kosmickém prostoru. A zde narážíme na jádro problému.

Sovětský svaz vyslal hned prvního člověka na oběžnou dráhu, v USA měli slabší nosné rakety, takže museli jít trochu jinou cestou. Při prvních dvou pilotovaných letech se kosmické lodě pohybovaly po suborbitální dráze a teprve poté následoval let po oběžné dráze. Pojďme se nyní společně vrátit do USA v období konce 50. a začátku 60. let 20. století a podíváme se podrobněji, jak zde probíhaly začátky kosmonautiky.

První skoky

První americký kosmický program, jehož cílem bylo dopravit na oběžnou dráhu člověka, se jmenoval Mercury. Nesl jméno římského boha obchodu a cestování, který je také považován za symbol rychlosti. V úplných počátcích program spravoval Národní poradní výbor pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautics - NACA). Ten se na konci roku 1958 změnil na známější Národní úřad pro letectví a kosmický prostor (National Aeronautics and Space Administration - NASA).

Podle původního plánu se měl první testovací let uskutečnit v říjnu 1958 pomocí balistické rakety středního doletu PGM-19 Jupiter. Nakonec však byl kvůli omezení rozpočtu zrušen. Zmíněná raketa se sice na suborbitální dráhu později vydala a uskutečnila několik biologických testovacích letů, nikoli však v rámci programu Mercury. Například již 13. prosince 1958 vynesla do výšky 555 kilometrů malou opičku, pojmenovanou Gordo. Díky tomu se opička mohla pohybovat asi osm minut v prostředí mikrogravitace (nepřesně „stavu beztíže“). Bohužel, tento let měl tragický konec. Při návratu se neotevřel brzdicí padák, špička rakety dopadla do moře vysokou rychlostí a Gordo zahynul. Úspěšnější byl let z 28. května 1959, kdy nesla špička rakety dokonce dvě opice. Jednou byla jihoamerická opička saimiri Baker, druhou makak rhesus Able. Dosáhly výšky 579 kilometrů a pocit mikrogravitace zažily asi po dobu devíti minut. Tentokrát obě zvířata let včetně přistání zvládla bez větších problémů a opička Baker dokonce žila ještě dalších 25 let.

Průběh zkoušky první záchranné raketové věžičky určené pro kosmické lodi...

Průběh zkoušky první záchranné raketové věžičky určené pro kosmické lodi Mercury, která se uskutečnila 9. 5. 1960 na základně Wallops Island. Kabina byla vynesena do výšky 750 m nejvyšší rychlostí 1 571 km/h a po minutě a 16 sekundách přistála na padáku ve vzdálenosti kolem 1 km od místa zahájení zkoušky.

Vraťme se ale zpět k programu Mercury. První test byl naplánován na 21. srpna 1959 a dostal název Little Joe 1 podle rakety, která k němu byla použita. Měl se při něm prověřit únikový systém. Jeho průběh byl ale naprosto neočekávaný. Asi půl hodiny před tím, než měl test začít, se ozvala exploze a odpalovací rampa zmizela v kouři. Poté, co se dým rozptýlil, bylo vidět, že maketa modulu Mercury zmizela. Následující vyšetřování ukázalo, že únikový systém se spustil předčasně a vynesl kabinu do výšky kolem 600 metrů. Ta pak dopadla po 20 sekundách letu do moře, asi tři kilometry daleko. Vše způsobila závada na jednom z elektronických obvodů. Po jejím odhalení ji technici opravili, aby se již situace neopakovala.

Druhý test byl pojmenován Big Joe 1 a testoval se při něm hlavně tepelný štít kabiny Mercury. K tomu bylo nutné s maketou uskutečnit suborbitální let. Raketa Atlas-D úspěšně vynesla maketu do výše 153 kilometru a celý let trval 13 minut. Sice se objevily nějaké komplikace, ale štít fungoval a kabina celý let absolvovala ve velmi dobrém stavu.

Poté se znovu zkoušel únikový systém, konkrétně při testech Little Joe 6 a Little Joe 1A. Teprve po nich se přistoupilo k prvnímu letu s živým tvorem na palubě. Ten proběhl 4. prosince 1959, nesl označení Little Joe 2 a trval 11 minut, 6 sekund. V modulu byl makak rhesus Sam, který se dostal do maximální výšky 88 kilometrů a nakonec bez problémů přistál v Atlantském oceánu. Při dalším letu, který se uskutečnil 21. ledna 1960, byla na palubě samice stejného druhu, které se říkalo Miss Sam. Test byl označen jako Little Joe 1B, trval 8 minut 35 sekund a maketa kosmické lodi při něm dosáhla maximální výšky 15 kilometrů. I Miss Sam přečkala let bez potíží.

Při dalších testech únikového systému a suborbitálních letech se objevila řada různých problémů i havárií. Další let se zvířetem na palubě se uskutečnil až 31. ledna 1961. Při tomto letu, označeném Mercury-Redstone 2, byl zvířecím astronautem šimpanz se jménem Ham. Během letu, jehož nejvyšší bod byl ve výšce 253 kilometrů, zakusil mikrogravitaci po dobu necelých sedmi minut. Tentokrát se ale let neobešel bez značného množství potíží. V jednu chvíli například přetížení dosáhlo hodnoty až 14,7 g a po přistání v oceánu se do kabiny dokonce dostala voda. Ham to vše zvládl a žil pak ještě dalších 20 let. Let však ukázal, že sestava nosné rakety Redstone a kabiny Mercury není v takovém stavu, aby byla použitelná pro let s člověkem. Proto se pokračovalo v úpravách a dalším testování, tentokrát bez živých tvorů na palubě. Zjištěné nedostatky byly samozřejmě průběžně odstraňovány.

Poprvé s lidmi

První let programu Mercury s člověkem proběhl 5. května 1961 a měl označení Mercury-Redstone 3. Z toho se dá jednoduše zjistit, že raketa, která loď vynášela, byla typu Redstone. Na palubě byl námořní důstojník a letec Alan Bartlett Shepard mladší, kterému bylo v té době 37 let a kosmická loď měla volací znak Freedom 7. Tento let však byl jen suborbitální, což znamená, že kabina s astronautem nedosáhla oběžné dráhy. Během startu působilo na loď přetížení až 6,3 g. Motory nosné rakety pracovaly 2 minuty 22 sekund a udělily kabině rychlost 2,3 km/s. O deset sekund později došlo k odhození věže záchranného systému, který by v případě nouze oddělil loď s astronautem od rakety. Shepard pak pobýval zhruba pět minut v prostředí mikrogravitace, během kterých testoval manuální ovládání kosmické lodi.

Návrat k zemskému povrchu byl poněkud prudší, než se čekalo, a maximální přetížení dosáhlo značné hodnoty: 11,6 g. Stabilizační padák o průměru 1,8 metru se uvolnil ve výšce 6,4 kilometru, hlavní padák o průměru 20 metrů jej následoval ve výšce tři kilometry nad hladinou moře. Maximální dosažená výška nad zemským povrchem byla 187,5 kilometru, doba letu 15 minut, 22 sekund a astronaut s kabinou urazil dráhu 488 kilometrů. Přistání se uskutečnilo v Atlantském oceánu, odkud byl astronaut i kabina vyloveni vrtulníkem a dopraveni na letadlovou loď USS Lake Champlain. Celá akce byla mimořádně rychlá - mezi přistáním a dobou, než se astronaut dostal na letadlovou loď, uplynulo pouhých jedenáct minut.

Podruhé se kosmická loď Mercury s člověkem vydala na suborbitální let 21. července 1961. Mercury měl označení Mercury-Redstone 4 a volací znak kabiny byl Liberty Bell 7. Astronaut Virgil Ivan Grissom absolvoval let s podobnými parametry jako jeho předchůdce. Za dobu 15 minut a 37 sekund urazil s lodí 486 kilometrů a dostal se až do výšky 190,4 kilometru.

Následující dva lety byly bez posádky. Prvním z nich byl Mercury-Atlas 4 a jednalo se o první orbitální let programu Mercury. Další mise, pojmenovaná Mercury-Scout 1, skončila neúspěšně. První stupeň nosné rakety selhal nedlouho po startu a z bezpečnostních důvodů musela být celá sestava zničena po necelé minutě letu.

Prvním živým tvorem, kterého na oběžnou dráhu Země vynesla americká raketa, byl šimpanz Enos. Jednalo se o misi Mercury-Atlas 5, která proběhla 29. listopadu 1961. Počítalo se s tím, že uskuteční tři oblety Země, ale kvůli nečekaným problémům byl let zkrácen na dva. Celková doba letu byla 3 hodiny, 20 minut, 59 sekund, kabina s Enosem obíhala kolem Země ve výšce mezi 160,1 a 237,2 kilometry a celkem urazila vzdálenost 81 902 kilometrů. Protože Enos celý let zvládl bez problémů, mohla být loď označena jako bezpečná a použitelná i pro let s člověkem.

Nyní již tedy mohli Američané vyslat na oběžnou dráhu člověka. Stalo se tak 20. února 1962 při misi Mercury-Atlas 6. V kabině s volacím znakem Friendship 7 byl astronaut John Herschel Glenn mladší. Jeho let trval 4 hodiny, 55 minut a 23 sekund, za tu dobu obkroužil Zemi třikrát a celkově urazil vzdálenost 121 794 kilometrů. Po oběžné dráze se pohyboval ve výšce mezi 159 a 265 kilometry a dosáhl maximální rychlosti 7,8 km/s.

Další lety programu Mercury měly čísla 7, 8 a 9 a během nich se na oběžnou dráhu vydali Malcolm Carpenter, Walter Schirra a Gordon Cooper. Poslední zmíněný let proběhl 16. května 1963 a kosmická loď při něm obletěla Zemi 22x. Touto misí byly lety programu Mercury ukončeny. Nějakou dobu se uvažovalo ještě o trojici dalších letů, které by se jmenovaly Mercury-Atlas 10 až 12, ale ty již neproběhly.

V Sovětském svazu se v té době k letům do kosmického prostoru používaly lodě Vostok, které byly ve srovnání s americkými stroji spolehlivější a dosahovaly minimálně zpočátku lepších výsledků. Přesto se postupně podařilo Američanům nalezené problémy odstraňovat a nakonec dostat člověka jak do kosmického prostoru, tak i na oběžnou dráhu. Během programu Mercury proběhlo testování tří nosných raket (Little Joe, Redstone a Atlas) a deset letů s „posádkou“.

Uvozovky jsou zde na místě, protože v tomto čísle jsou započítány i čtyři lety se zvířaty. Byli jimi makakové Sam a Miss Sam, šimpanzi Ham a Enos. Při zbývajících šesti letech již byl na palubě kosmické lodi člověk. Oběžné dráhy však bylo dosaženo jen ve čtyřech případech. První dva lety byly suborbitální, takže „jen“ překročily hranici kosmického prostoru ležící ve výšce 100 kilometrů nad zemským povrchem. Přes některé problémy se dají všechny lety programu Mercury s živými tvory označit za úspěšné. Minimálně v tom, že nedošlo k žádnému zranění nebo dokonce smrti.

Nahoru se podívali všichni

Na této fotografii je Johnu Glennovi 77 let a chystá se na svůj druhý start do...

Na této fotografii je Johnu Glennovi 77 let a chystá se na svůj druhý start do vesmíru v rámci mise raketoplánu Discovery's STS-95.

Určitou zajímavostí programu Mercury je to, že všech sedm astronautů z prvního oddílu, nazvaného Mercury Seven, se nakonec dostalo minimálně na oběžnou dráhu Země. To není zas tak úplně obvyklé. Šest astronautů vzlétlo do kosmického prostoru již začátkem 60. let při programu Mercury, jen ten poslední to měl mnohem složitější. Byl jím Donald Kent Slayton, u kterého byla roku 1962 zjištěna srdeční arytmie. To znamenalo, že nemohl vzlétnout a místo toho musel začít s léčbou. Že je schopen uskutečnit kosmický let, bylo uznáno až o deset let později a na oběžnou dráhu se dostal při misi Sojuz-Apollo v červenci 1975.

Ale vraťme se konečně k úvodní otázce: který Američan byl prvním astronautem? Jestliže použijeme definici, podle které stačí k získání označení astronaut (kosmonaut) překonat výšku 100 kilometrů nad zemským povrchem, stal se jím Alan Shepard, kterému se to podařilo 5. května 1961, tj. necelý měsíc po Gagarinovi. Když však budeme požadovat, že musí uskutečnit alespoň jeden oběh Země, byl prvním americkým astronautem až John Glenn, jehož let proběhl 20. února 1962.

Ještě vás možná napadne, zda je možné první dva Američany, kteří uskutečnili suborbitální let, považovat za „plnohodnotné“ astronauty. Určitě ano, protože se později dostali i na oběžnou dráhu nebo i dále. Alan Shepard se zúčastnil na přelomu ledna a února 1971 letu Apollo 14 a jako pátý člověk stanul na povrchu Měsíce. Virgil Ivan Grissom spolu s Johnem Youngem obkroužil Zemi třikrát 23. března 1965 při letu Gemini 3. I on se měl časem vydat k Měsíci, ale nebylo mu to dopřáno. Během pozemních testů kabiny Apollo na startovací rampě vznikl 27. ledna 1967 na palubě požár, při kterém Grissom i další dva astronauti zahynuli.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Snímek takzvané trpasličí planety Pluto pořízený z výšky 768 tisíc kilometrů od...
Unikátní přelet nad Plutem. Podobné video hned tak nevznikne

Americká Národní agentura pro letectví a vesmír (NASA) zveřejnila záběry povrchu trpasličí planety Pluto. Video bylo vytvořeno na základě záběrů sondy New...  celý článek

Závěrečná exploze po dopadu prvního stupně rakety Falcon 9 na palubu přistávací...
Tak takhle ne! Musk ukázal havárie raket SpaceX v působivém videu

Není obvyklé, že by se jakákoliv společnost chlubila svými neúspěchy. SpaceX Elona Muska si to však může dovolit. V jejím případě totiž přehled havárií pouze...  celý článek

Dalekohled se nachází se v Ondřejově u Prahy v areálu observatoře...
Hvězdárna v Ondřejově zve na lov „vesmírných geokeší“

Česká astronomická společnost chce v sobotu oslavit 100 let od svého založení lovem speciálních geokeší na hvězdárně v Ondřejově.   celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.