„Si to neumíš vygooglovat?“ Podobnou odpověď dostanete, kdykoli se zeptáte na jednoduchou otázku. Tedy na takovou, na kterou už se dnes nikdo normální neptá. Rozhodně ne živého člověka. Ne v době, kdy máme každý v kapse miniaturní počítač s permanentním napojením na „centrální mozek lidstva“. Ale nebylo tomu tak dávno, kdy vyhledávání na internetu byla věc prakticky nemožná.
Google slaví 20 let (Doodle pro 27. září 2018):
„Google efekt“Kognitivní jev popisující neochotu našeho mozku ukládat si některé informace do dlouhodobé paměti. Víme totiž podvědomě, že si je kdykoli můžeme snadno vygooglovat. |
Dnes je vyhledávání na webu tak běžnou částí našeho života, že si náš mozek odmítá ukládat nové informace. Proč by to také dělal, když si můžeme cokoli za pár sekund najít? Psychologové tomuto jevu říkají „Google efekt“, a to proto, že název firmy se stal prakticky po celém světě synonymem pro vyhledávání. Stejně, jako kdysi zobecnělo „luxovat“, nyní všichni „googlujeme“.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé slyšeli slovo Google? A jak vypadala webová stránka google.com, když jste ji viděli poprvé? Zapátrejte v paměti.
A když už budete u toho vzpomínání, rovnou si zkuste vybavit, jak tehdy vypadal internet, co se na něm dalo (a hlavně nedalo) najít. Protože právě z tato vzpomínka bude klíčová k pochopení toho, jak dokázal Google proměnit celý internet. A jak imigrant ze Sovětského svazu dokázal s americkým kolegou vybudovat jednu z nejmocnějších firem současnosti.
Kdy jste Google použili poprvé?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 středa 3. října 2018. Anketa je uzavřena.
Webový pravěk Džungle, kterou jste se museli proklestit
Vraťme se do devadesátých let. O internetu se v televizních zprávách mluví spíše jako o podivném projektu nějakých šprtů (což vlastně nebylo daleko od pravdy) a jako o neprostupné džungli plné hackerů, nadšenců a snílků.
Na tuto džungli mají všichni pamětníci své vzpomínky. Na to, jak nažhavili dial-up modem, zadali adresu opsanou z časopisu nebo knihy (ano, existovaly knihy, jejichž jediným cílem bylo dát čtenáři seznam adres webů) a pak klikali z odkazu na odkaz a hledali, co se na webu objevilo nového.
Před příchodem Googlu dominovaly internetovému vyhledávání stránku Yahoo, AltaVista, WebCrawler a Lycos. Měly ručně spravovaný adresář s kategoriemi stránek a také základní možnost textového vyhledávání.
Jak se hledalo? V předpotopních dobách internetových, kdy americkému webu vládla Altavista a v Česku se rozkoukával Atlas.cz spolu se Seznamem, bylo vyhledávání v internetových stránkách velmi přímočaré. Chtěli jste najít nejbližší knihovnu? Stačilo jít na katalogový seznam stránek, kliknout na „Vzdělání“, pak na „Knihovny“, následně najít své město a ze seznamu vybrat tu knihovnu, kterou máte nejblíže.
Líbí se vám naše dlouhé články na Technet.cz?Dejte nám hlas v anketě Křišťálová lupa Hlasování vám zabere jen 17 sekund (pokud nebudete věnovat pozornost ostatním kategoriím...) Díky! |
Katalogy fungovaly v době, kdy bylo na webu relativně malé množství stránek. Jenže webů masivně přibývalo a začaly jich být ne stovky, ale tisíce a statisíce, později dokonce miliony. Proklikávat se katalogem přestávalo být únosné. A tak přišlo fulltextové vyhledávání.
Bylo to kouzlo - napsali jste „knihovna České Budějovice“ a vyhledávač našel stránku, na které se slova „knihovna“, „Ćeské“ a „Budějovice“ vyskytovala nejčastěji. Pokud jste měli štěstí, našli jste to, co jste hledali. Pokud ne, museli jste se zkusit zeptat znovu.
Tehdy byla optimalizace pro vyhledávače (SEO, tedy Search Engine Optimization) žalostně primitivní. Stačilo zajistit, abyste na svých stránkách opakovali požadované slovo, a lidé si vás podle toho slova našli. Čím víc opakování, tím výše jste byli. Asi už vidíte, kde byl problém. Provozovatelé stránek si velmi rychle osvojili tuto „optimalizaci“ a začali stránky plnit balastem, opakovat slova, psát dlouhé názvy stránek, kupovat dlouhé domény.
Brzy prakticky nebylo možné najít fulltextem užitečnou stránku, zvláště pokud jste hledali nějakou oblíbenou frázi. Zdálo se, že pozice katalogů je neotřesitelná. Kdo jiný může lidem nabídnout kvalitní, prověřené vyhledávání, než pečlivě spravovaný katalog?
Drzý nápad Stáhneme celý web k sobě na počítač
Když se v roce 1995 potkali na kampusu prestižní Stanfordovy univerzity Larry a Sergey, okamžitě si padli do noty. Sergey Brin byl o něco mladší než Larry Page, ale přesto to byl on, který ukazoval novým studentům univerzitní kampus.
Sergey Brin se narodil v roce 1973 v Sovětském svazu, když mu bylo šest let, emigroval s rodiči do USA. Brin šel ve šlépějích svého otce a dědečka, vybral si dráhu matematika a v matematice exceloval. Již v devatenácti dokončil bakalářské studium a na Stanfordu pokračoval magisterským a doktorandským studiem.
Zakladatelé Google: Sergej Brin vlevo a Larry Page vpravo (fotografie z roku 2004)
Jako doktorand se seznámil s Larry Pagem, rovněž doktorandem. Během prvního společného roku se - zpočátku prý skrze intelektuální debaty - stali nerozlučnými přáteli. Možná i proto, že měli oba hodně společného. „Především to oba byli uživatelé počítače druhé generace,“ všímá si David Vise, autor knihy The Google Story. „Oba vyrostli v domácnostech akademiků, kde se používaly počítače. Oba měli otce profesory a matky obou dělaly v technických oborech. V obou domácnostech bylo vzdělání vysoce ceněno. To, že oba zvolili dráhu postgraduálních studií, se zdálo nevyhnutelné.“ Nicméně přišlo něco, co jim tuto dráhu překazilo.
Sergey Brin dlouho nevěděl, jaké téma si pro svou práci vybrat. Zabýval se řadou projektů, včetně automatické detekce chráněného obsahu nebo služby, která by nabízela personalizované doporučení filmů na základě dříve hodnocených filmů. „Vyzkoušel jsem toho opravdu hodně,“ vzpomíná zpětně Brin. „A čím více toho vyzkoušíte, tím větší je šance, že narazíte na něco cenného.“
Naopak při hledání na tehdejších webových vyhledávačích byla šance, že najdete něco užitečného, velmi malá. Brin spolu se svým vedoucím Rajeevem Motwanim pracovali na tom, jak zpracovávat velké množství neuspořádaných dat. A chaotické, živelně se rozvíjející webové stránky druhé poloviny 90. let byly ideálním teritoriem pro výzkum. Jak však prohledávat data, která nejsou na našem počítači?
1996 - První server, na kterém Page provozoval svoje úložiště, je sestavený z lega
Larry Page navrhl na první pohled šílené řešení: napíšeme program, který k nám na počítač stáhne celý internet. Program (tzv. crawler nebo spider) se chová tak trochu jako nenasytný čtenář. Když najde stránku, uloží si její text a pak se podívá na všechny odkazy, které na ní jsou. Tyto odkazy „rozklikne“ a dostane se na další stránku. A tak pořád dokola, respektive hlouběji a hlouběji, skrz pavučinu stránek. Stačí, aby na stránku vedl jen jeden odkaz z jiné „propojené“ stránky, a dříve či později stránka skončila na počítači Larryho Page.
Algoritmus místo lidí Použijte informace, které už máte
Použijte informace, které už máte, jen o nich nevíte. Použijte informace, které jsou skryté v datech. Naučte se je v těch datech najít. Nebo - a to je samozřejmě mnohem lepší, protože je to škálovatelné - vytrénujte počítač, aby se naučil najít to, co je důležité. Tak by mohla znít zkondenzovaná moudrost otců zakladatelů.
„To, co Brina a Page skutečně oddělilo od ostatních, bylo, že pochopili jednoduchý princip,“ vzpomíná Terry Winograd, profesor informatiky ze Stanfordovy univerzity. „Na to, abyste posoudili, jak je nějaká stránka relevantní, se nestačí podívat jen na to, co je na té stránce. Musíte hledat doklady o tom, že si ostatní lidé myslí, že je ta stránka užitečná.“
Zatímco ostatní vyhledávače té doby zaměstnávaly ohromné týmy lidí, které měly odlišit zrno od plev, důležité stránky od nedůležitých a relevantní od zbytečných, Larry Page navrhl využít něco, co jako doktorand z vědeckých studií dobře znal. Citace. Tedy v případě webových stránek odkazy.
„Jak Larry, tak Sergej byli dětmi z akademických rodin a sami studovali na vysoké škole. Velmi dobře znali princip vědeckých citací: já napíšu studii, a když si někdo myslí, že je ta studie dobrá nebo užitečná, dá na mou studii odkaz do poznámky ve své studii,“ popisuje Winograd. „A to samé můžete použít i u webových stránek - čím více odkazů z důležitých stránek na nějakou stránku vede, tím je tato stránka důležitější.“
Původně se vyhledávač jmenoval Backrub (“masáž zad“), ale v roce 1997 jej Brin a Page přejmenovali na Google, podle názvu čísla s jedničkou a stovkou nul (není jisté, že jde o skutečně první logo).
Pokud tedy na vaši stránku vede hodně odkazů s textem „nejlepší recept na pizzu“, je velká šance, že skutečně váš recept stojí za to. Zvláště pokud tyto odkazy pocházejí od „důvěryhodných“ stránek, tedy takových, na které zase odkazuje řady jiných důvěryhodných webů.
Zní to hodně neurčitě, ale matematici si s takovými součty a koeficienty hrají celkem rádi. Page i Brin brzy přišli s takovým algoritmem, který začal dávat až překvapivě dobré výsledky. Vyhledávač zprovoznili pro studenty Stanfordovy univerzity a brzy jej otevřeli veřejnosti, aby jej mohli nadále vyladit.
První kapitál Nejlépe investovaných 100 tisíc dolarů
„Pamatuji si, že když jsem poprvé vyzkoušel hledání na jejich vyhledávači, tak to bylo výrazně lepší než cokoli, co jsem do té doby zkoušel,“ vybavuje si David Cheriton, další profesor informatiky ze Stanfordu. Ale to samo o sobě nestačilo.
Larry Page a Sergey Brin nyní významně zatěžovali síťový provoz Stanfordovy univerzity neustálým prohledávání a indexováním webu. Jak však na „vyhledávátku“ vydělat? Na webu se tehdy vydělávalo bannerovými reklamami, případně prodejem zboží. Ani jedno z toho jim nepřišlo jako elegantní řešení.
Pokoušeli se tedy místo toho svůj algoritmus prodat nebo licencovat některým z existujících vyhledávačů. Ale setkali se s překvapivě odmítavou reakcí. „Ostatní webové vyhledávače fungovaly tehdy tak, že vyhledávání byla jen jedna z funkcí jejich portálu. Portál měla být ta destinace, na kterou návštěvníci jdou a zůstanou tam,“ připomíná spisovatel Steven Levy. Podle něj byl nový vyhledávač příliš dobrý a efektivní. „Lidé by z našich stránek brzy odešli a nepodívali by se na další věci, které na portálu máme. Nechceme vyhledávač, který dá lidem to, co hledají, tak rychle.“
To se ostatně ukázalo i během prvních uživatelských testů. Lidé dostali za úkol pomocí vyhledávače něco vyhledat. Ale místo toho jen koukali na obrazovku. Čekali totiž, až se načte celá stránka. Narozdíl od všech tehdejších vyhledávačů, plných odkazů, zpráv, obrázků a sekcí, byl Google se svým jedním textovým políčkem a dvěma tlačítky příliš přehledný... a lidé tak čekali, až se načte zbytek. Aby tomuto omylu předešli, dali vývojáři na spodní část stránky „Copyright“, aby tak lidem ukázali, že už je to opravdu všechno.
Žádný kupec nebo zájemce o pronájem algoritmu tedy nebyl na obzoru. Page a Brin se proto rozhodli, že zkusí založit firmu a vyhledávač rozvíjet a prosadit na vlastní pěst. Jejich profesor David Cheriton jim zařídil schůzku s jedním z investorů, Andy Bechtolsheimem.
Garáž, ve které Larry Page a Sergej Brin rozjeli své podnikání
„Chtěli se mnou probrat, co to znamená založit společnost ještě jako studenti na Stanfordu. Potkali jsme se u společného známého v domě v Palo Alto. Bylo asi osm hodin ráno a já měl od devíti schůzku ve firmě Cisco, takže jsem neměl moc času,“ vypráví Bechtolsheim. Page a Brin si zase vybavují, jak vyskočil ze svého Porsche a chtěl, aby mu vyhledávač předvedli. Na to byli připraveni, měli s sebou notebook připojený k internetu a na verandě investora nechali, aby si na webu našel, co chce.
Vyhledávač byl dlouho bez reklam. Teprve v roce 2000 spustil Google experiment s názvem AdWords, který se rozvinul ve finančně nejúspěšnější reklamní systém v historii. Inzerenti objednávají inzeráty ke konkrétním klíčovým slovům, nabízejí maximální cenu za proklik a systém zobrazuje ty, kteří zaplatili nejvíce. Z vyhledávání dnes pochází 84 % zisku Alphabet, firmy zastřešující Google.
„Fungovalo to překvapivě dobře. Bylo mi jasné, že to bude fungovat. Ale nabízela se otázka, jak s tímto produktem můžou vydělat peníze. Jak to monetizovat? A oni říkali, že by mohli ukazovat reklamy, které se liší podle toho, co lidé zrovna hledají,“ popisuje Bechtolsheim princip kontextových reklam. „Třeba když někdo hledá tenisové rakety, tak se mu zobrazí reklamy od prodejců tenisových raket. A pokud na reklamu klikne, zaplatí inzerent pár centů za klik.“
„To je nejlepší nápad, jaký jsem v posledních letech slyšel,“ neudržel se investor. V hlavě si prý počítal: „Dobře, když na tu reklamu klikne denně milion lidí, od každého dostanou pět centů, tak to rozhodně nezkrachují. Bylo mi jasné, že to je stroj na peníze.“ A tak jim rovnou dal nějaké do začátku.
„Šel do auta, vytáhl šekovou knížku a vystavil nám šek na 100 tisíc dolarů,“ směje se Sergey Brin. Na šek napsal jméno, které si zakladatelé vybrali: Google, Inc.. Ale trvalo ještě dva týdny, než si mohli zakladatelé šek vložit do banky. Napřed museli založit firmu s tímto jménem.
Tak učinili 4. září 1998. Proč tedy slaví narozeniny každý rok 27. září. Na to nám v Google nedokázal nikdo odpovědět. Zřejmě jde o vtípek, vztahující se k datu první oslavy narozenin doodlem v roce 2002. Lze tedy říci, že dnešní datum není výročím založení Google, ale výročím oslavy založení Google.
Googleplex se v kalifornském Mountain View stále rozrůstá
Podobnými vtípky je historie dnes nejvýznamnější firmy plná. Název Google třeba vychází z málo známého matematického pojmu googol, kterým se označuje číslo se stovkou nul. Slovo googleplex, kterým dnes firma označuje komplex svých budov v Silicon Valley, pak znamená číslo, kde po jedničce následuje googol nul. Ambiciózní škálování má Google zkrátka zakódováno už ve svém jménu.
Nejnovější projekt Google: Umělá inteligence, která za vás bude telefonovat
Aktualizace: Článek jsme rozšířili a doplnili jsme videa.
