Raketa proti první sestřelené družici vyslána.

Raketa proti první sestřelené družici vyslána.

Grün: Jak odstřelit družici, lidstvo řeší již téměř 50 let

  • 26
Před měsícem úspěšně provedený přesný zásah družice USA-193 právem oživil zájem veřejnosti o technické prostředky, kterými lze družici zničit. Okolnostmi kolem strategie jejich vývoje se nedávno poutavě zabýval Karel Pacner. Pro hlubší zájemce bych rád doplnil pár upřesňujících, spíše technických údajů.

První byl Bold Orion

Na přelomu let 1957–58 zahájilo letectvo USA vývoj balistické rakety, startující proti pozemním cílům z bombardovacích letounů (ALBM, tj. Air-Launched Ballistic Missile).

Byl to logický důsledek předchozí strategie USA vsadit proti případnému protivníkovi především na strategické letectvo.Primárním úkolem bylo vyzbrojit nový bombardér B-52 Stratofortress novými zbraněmi, schopnými nést jaderné bomby.

V rámci přísně utajovaného projektu WS-199 (WS – Weapons Systems) byly postupně vyvinuty a vyzkoušeny rakety tří tehdy samostatných firem: Martin Co. z Baltimore (WS-199B Bold Orion), Lockheed (WS-199C High Virgo) a McDonnell (WS-199D Alpha Draco).

Závěry, k nimž experimenty vedly, ovlivnily na dlouhou dobu dopředu americkou strategii dalšího vývoje. A raketa proti družicím se při tom zrodila jen jako svého druhu "vedlejší produkt". Ze všech typů lze za nejúspěšnější považovat Bold Orion.

001 ws-199b

Od 26. května 1958 do 13. října 1959 bylo nad Atlantským oceánem poblíž floridského pobřeží provedeno 12 odpálení z bombardéru B-47 Stratojet. Každá raketa byla trochu jiná, technici je z časových důvodů stavěli z částí raket v té době již vyvíjených pro jiné účely.

První část testů s modifikovanou jednostupňovou raketou Sergeant (MGM-29, dolet max. 150 km) nebyla příliš úspěšná. Obrat nastal, když k Sergeantu byl připojen upravený třetí stupeň Altair nosné rakety Vanguard. Výsledek byl překvapující: dvoustupňová raketa na pevné pohonné látky, dlouhá přes 11 metrů měla dolet kolem 1700 km. Úspěšně startovala celkem čtyřikrát (8. a 16.12.1958, 19. 4.1959 a 13.10.1959).

Poslední pokus byl zvlášť pozoruhodný. Raketa se od bombardéru B-47 oddělila ve výšce 10,7 km a byla navedena na balistickou dráhu s cílem asi 1600 km vzdáleným poblíž Wallops Island ve Virginii.

002 WS-199b Bold Orion

Právě v té době však nad Floridou prolétala družice Explorer 6 s perigeem své dráhy ve výšce 251 km a raketa, která byla kontinuálně sledována radarem, pomocí radiomajáku i vizuálně podle občasných pyrotechnických záblesků prolétla v těsné blízkosti pouhých 6 km před družicí! Na svou dobu to byl nepochybně skvělý výsledek.

Později bylo oficiálně oznámeno, že s družicí byl ztracen kontakt přesně týden předtím, když vlivem degradace fotovoltaických článků pokleslo napájení pod potřebnou mez. Bold Orion tak nejen poprvé prokázal realizovatelnost zbraní ALBM, ale rovněž poprvé ukázal, že přepadení družice balistickou raketou je možné. Později se výsledky staly základem projektu WS-138A.

Další pokusy pro budoucnost

V červnu 1958 vybralo letectvo pro další zkoušky s bombardovacím letounem B-58 Hustler jako projekt WS-199C návrh firem Convair a Lockheed na jednostupňovou raketu High Virgo – opět s již vyvíjenými prvky, mj. z ponorkové rakety Polaris a rakety Sergeant.

Střelu o délce 9,2 m poháněl motor Thiokol TX-20 a plánovaný dolet byl kolem 300 km. První let 5.9.1958 skončil neúspěšně, avšak 19.12.1958 už bylo dosaženo výšky přes 76 km, rychlosti asi 6 Mach a doletu kolem 300 km. 4.6.1959 byl poprvé úspěšně vyzkoušen inerciální řídicí systém a při posledním startu 22.9.1959 bylo cílem vyzkoušet přepadení a inspekci družice Discoverer 5.

004 ws-199c high virgo

V rámci programu Snap Shot byla hlavice rakety prodloužena a vybavena 13 fotografickými kamerami – bohužel 30 sekund po oddělení od letounu bylo přerušeno spojení a hlavici se později nepodařilo najít, takže se už nikdy nedozvíme, zda se raketa k cíli vůbec přiblížila...

Neméně zajímavý pokus se skrýval pod označením projekt WS-199D firmy McDonnell Aircraft, který probíhal v letech 1957 až 1959. Byl to model bezmotorového aerodynamického návratového kluzáku Alpha Draco, vynášený dvoustupňovou raketou o délce 14 metrů, která měla v 1. stupni raketu Sergeant s motorem Thiokol TX-20 (tah 222 kN po 32 s) a v druhém motor TX-30 o tahu 55 kN po 37 s, obojí na pevné pohonné látky.

Uskutečnily se pouze tři starty z mobilní rampy pro rakety Honest John na komplexu LC-10 na Cape Canaveral (16. 2, 16.3. a 27.4.1959), z nichž dva byly úspěšné. První stupeň dosahoval výšky 12,8 km, druhý 28 km a návratový kluzák dosáhl rychlosti přes 5 Mach při doletu téměř 400 km.

007 ws-199d start

Celý projekt WS-199 byl od počátku zamýšlen jako demonstrační a až na základě jeho pozitivních výsledků byl hned koncem 50. let zahájen vývoj letecké balistické rakety pro operační použití (Projekt WS-138A); o sestřelování družic nešlo...

Výsledkem byla střela Douglas GAM-87 (později AGM-48) Skybolt, která však nebyla nikdy nasazená do výzbroje. Při tom ji měl čekat skvělý osud – Britové měli problémy s raketou Blue Streak a Američani jim slíbili dodat 144 Skyboltů pro letoun Vulcan B.2.

Dvoustupňový Skybolt s motory Aerojet General na pevné pohonné látky měl délku 11,7 m, průměr 0,9 m, hmotnost 5000 kg; dosahoval rychlosti 4,25 km/s a termonukleární hlavici o síle 1,2 TNT dopravil do vzdálenosti 1850 km. Tedy: měl dopravit.

009 skybolt alias XAGM-48a

Vývoj začal v květnu 1959, motorové letové zkoušky však od dubna 1962 doprovázela smůla a prvních pět skončilo fiaskem – teprve 19.12.1962 byl let plně úspěšný. Ironií osudu právě toho dne byl projekt zrušen z ekonomických i politických důvodů...

Následovalo sice ještě několik experimentálních startů (celkem byla vyrobena necelá stovka střel), ale Američani i Britové se raději soustředili na balistickou raketu Polaris, startující z atomových ponorek.

Mezi tím North Američan urychleně vyvinul v rámci projektu WS-131B jako provizorium první operační řízenou střelu ve výzbroji amerického letectva (od prosince 1959) XGAM-77 Hound Dog – použito bylo vesměs technologií již vyvinutých mj. pro projekt XSM-64 Navaho; nebyla to ovšem raketa, protože pohonným systémem byl proudový motor.

Měla dolet asi 1100 km při rychlosti přes 2,1 Mach. Právě ji měl Skybolt nahradit, ale vše nakonec dopadlo jinak. Z výzbroje byla stažena až v polovině 70. let po zavedení rakety AGN-69 SRAM (Short-Range Attack Missile) typu vzduch-země s nukleární hlavicí, dosahující rychlosti 3,5 Mach a doletu do 170 km (podle verse).

015 AGM

Další vývoj vedl k subsonickým leteckým střelám s plochou dráhou letu AGM-86 v různých modifikacích s doletem až 2400 km, která byla nosným pilířem výzbroje do konce 80. let.

V současnosti je USAF vyzbrojeno křižující střelou s plochou dráhou letu AGM-129, vybavenou nukleárními hlavicemi. Má rychlost kolem 800 km/h, dolet 3700 km a je poháněna dvouproudovým (neboli turbodmychadlovým) motorem. To jsme však už trochu moc odbočili od letů do vesmíru.

První vojenská obrana proti družicím

Víceméně teoretickými úvahami o prostředcích ničení nepřátelských družic tehdy dostupnými prostředky se ve Spojených státech zabývaly projekty SAINT (Satelite INTerceptor) v letech 1959 až 1962 a „Early Spring", uvažující počátkem 60. let o využívání ponorkových raket Polaris s hlavicemi s kovovými šrapnely pro zasažení družic, přelétajících nad nimi…

První fungující protidružicový systém vznikl v rámci  „Programu 505", zahájeného z příkazu ministra obrany McNamary na přelomu dubna a května 1962 pod krycím označením „Mudflap". Raketa Nike Zeus, určená pro ničení nepřátelských balistických raket byla modifikována a třístupňová varianta DM-15S s prodlouženým doletem měla být schopná likvidovat družice na oběžné dráze do výšky asi 550 km.

Ještě téhož roku 17.12. byl prototyp úspěšně vyzkoušen na střelnici White Sands v New Mexiko navedením proti určenému bodu ve vesmíru. Po několika dalších testech (mj. v květnu 1963 údajné zničení stupně Agena D na oběžné dráze) byly rakety v srpnu 1963 zařazeny do výzbroje a jednotka na havajském atolu Kwajalein sloužila nepřetržité ochraně před družicemi do výšky 550 km pomocí exploze jaderné hlavice v blízkosti cíle až do konce dubna 1966, kdy byl celý program prohlášen „za redundantní vzhledem k programu 437 (o němž se zmíníme vzápětí)".

Při operačních testech se mj. 6. ledna 1964 uskutečnil zásah simulované družice ve výšce 160 km. Tady je na místě připomenout, že tehdy stačilo přiblížit se k cíli na vzdálenost několika desítek kilometrů a jaderná exploze by vykonala své ...

Jak si Američani sami ověřili při několika experimentech (např. rakety Thor vynesly jaderné nálože do výšky až 400 km nad Pacifikem), důsledkem jaderného výbuchu v kosmickém prostoru je především silný elektromagnetický impuls.

011 Thor

Například v červenci 1962 vynesla raketa Thor jadernou nálož v rámci testu Starfish Prime – a následky byly varovné i na Zemi, kde na mnoha havajských ostrovech došlo k poškození elektroniky, natož ve vesmíru: do sta kilometrů by energetické částice elektroniku každé družice bezpečně zničily.

Skutečně, tři družice (Ariel, Transit-4B a Traac) které tudy později postupně prolétaly, byly skutečně zničeny; nejméně další tři satelity (včetně legendárního Telstaru) byly těžce poškozeny a stopy exploze zmizely až po několika rocích… Naštěstí se bez jaderných náloží dovede civilizace zatím obejít: od roku 1967 jsou nukleární zbraně ve vesmíru mezinárodně zakázány.

Na čas „zvítězil" víceméně souběžný „Program 437", který psal závěrečnou kapitolu vojenské kariéry balistické rakety středního doletu Thor se standardním doletem 2400 km. Měl tedy výrazně větší dolet a dostup, ovšem přípravy ke startu trvaly řadu dní.

012 Thor

Thor byl jako první svého druhu zařazen do operačního využití USA od roku 1958 do počátku 1963. Po stažení z výzbroje byla raketa od února do srpna 1964 testována k novému úkolu a od září téhož roku byly v pohotovosti nestále nejméně dvě tyto rakety na Johnston Island v Tichém oceánu: jejich  malé nukleární hlavice Mk 49 mohly zničit družice do výšky téměř 700 km s přiblížením do vzdálenosti 8 km.

Při zkoušce 5. dubna 1965 údajně prolétla cvičná hlavice pouhých 1,6 km od vysloužilé družice Transit 2A; rovněž další cvičné testy proti fiktivním cílům byly označeny na úspěšné. V druhé polovině 60. let se v rámci podprogramu 922 zkoušely i hlavice s nenukleární, leč vysoce explozivní náloží, naváděné infračervenými čidly.

Avšak v květnu 1972 byla podepsána dohoda SALT-1 a v srpnu téhož roku byla startovní zařízení a řídicí počítače raket těžce poškozena hurikánem Celeste – poté Pentagon rozhodl, že opravy by byly příliš nákladné a v prosinci 1972 byla jednotka zrušena.

USAF se při dalším vývoji protidružicových zbraní soustředil na flexibilnější systémy s pevnými pohonnými látkami, startující z letadel. Studie SPIKE z počátku 70. let se sice nikdy nerealizovala, avšak měla významný podíl na vyjasnění celé škály problémů s tím spojených.

Letoun Convair F-106 Delta Dart měl vynášet dvoustupňovou raketu na bázi letecké střely Standard AGM-78 pro ničení radarových cílů, doplněnou druhým stupněm a samonaváděcí hlavicí, stabilizovanou rotací a vybavenou počítačem, sadou čidel a sadou raketových motorků pro závěrečnou úpravu dráhy. Ke zničení nepřátelských družic mělo dojít explozí konvenční nálože. Tehdy se zdál být návrh příliš nákladný...

Americký ASAT

Avšak v polovině 70. let Američani pod hrozbou ruské převahy museli o speciální raketě ASAT (Anti-Satellite Missile) proti družicím začít uvažovat vážně. Letectvo vypsalo na základě studijního programu SPIKE konkurs roku 1977 a o dva roky později jeho vítěz – Ling-Temco-Vought Aerospace – začal s vývojem řízené rakety s krycím označením ALMV (Air-Launched Miniature Vehicle), která by startovala z modifikovaného letounu F-15A Eagle (pozdější označení ASM-135A).

017 AGM

Raketa byla konstruována jako dvoustupňová na pevné pohonné látky o celkové délce 5,4 m, průměru 0,5 m a hmotnosti 1180 kg. První stupeň firmy Boeing byl upravenou střelou AGM-69 SRAM s motorem Lockheed SR75-LP-1 o tahu 44 kN, druhý byl odvozen od 4. stupně Altair 3A (Star-20B) firmy Vought, užívaného v raketě LTV Scout-B s motorem Thiokol FW-4S TE-M-640 o tahu 27,4 kN po 27 s.

Pod aerodynamickým krytem, který se oddělil krátce po odpojení rakety od letadla byla hlavice o průměru 0,35 m, délce 0,4 m a hmotnosti 16 kg se systémem MHV (Miniature Homing Vehicle), jejímž vývojovým předchůdcem byla protitanková hlavice firmy Vought.

Obsahovala naváděcí soustavu s osmi infračervenými teleskopy a chladicím kapalným heliem v malých Dewarových nádobách, řídící počítač s pamětí 24 kB a 64 raketových motorků na hydrazin (každý s dobou chodu 0,1 s), které sloužily k manévrování v konečné fázi letu.

Zařízení MHV bylo stabilizováno rotací rychlostí 20 otáček za sekundu; polohovou přesnost zajišťoval laserový gyroskop. Nebyla však použita žádná bojová hlavice, protože bylo zřejmé, že při vzájemné rychlosti MHV a družice přes 24 000 km/h  bude ke zničení cíle dostačovat kinetická energie nárazu.

019 F15 asat

Velmi důmyslný byl řídicí systém. Před nebo nejpozději při startu F-15 byly do palubního počítače vloženy údaje o dráze cílového tělesa a počítač vyhodnotil prostorové souřadnice a čas, v němž měla být raketa zažehnuta. Mezi tím letadlo dosáhlo nadzvukové rychlosti a vystoupalo do potřebné výšky 15 až 25 km;  uvolnění rakety se provádělo automaticky.

V první části samostatného letu rakety se řídila inerciálně do určeného bodu v prostoru. Po zážehu druhého stupně se zapojil infračervený senzor hlavice chlazený kapalným héliem, který registroval tepelnou stopu družice. V poslední fázi letu pokračoval MHV setrvačností a korekce dráhy se prováděly hydrazinovými motorky.

Zkoušky rakety ASM-135A začaly roku 1982 na letecké základně Edwards v Kalifornii na dvou upravených letounech F-15A s modifikovaným softwarem palubního počítače, novými bloky elektroniky a upravenými kokpity; raketu nesl speciální pylon pod střední částí trupu, vybavený mj. mikroprocesorovou jednotkou a systémem přenosu dat.

018 AGM

Při nejméně 15 letech se testovaly aerodynamické vlastnosti letadla s připojenou raketou. Pro vývojové problémy s infračervenými čidly došlo k prvnímu prvnímu odpálení rakety  se zpožděním půldruhého roku až 21. 1. 1984 a to ještě bez kompletního řídicího systému a bez hlavice.

Při druhém letu 13.11.1984 měla být raketa naváděna na vybranou hvězdu, simulující cíl – avšak pro závadu na chlazení čidla byl pokus jen částečně úspěšný. Potěšitelným zjištěním bylo, že raketa je schopná dosáhnout téměř dvakrát větší výšky, než činil požadovaný dostup 550 km.

První sestřel v historii

Třetí letový pokus měl směřovat k reálné družici na oběžné dráze. Tou se měla stát nafukovací balonová družice firmy Asco ITV (Instrumented Target Vehicle) o průměru necelé dva metry, vynesená za tímto účelem raketou Scout.

Protože přípravy se neúnosně protahovaly, rozhodlo se letectvo tajně zvolit jako cíl svou umělou družici P78-1 o hmotnosti 845 kg, vypuštěnou 24.2.1979.

Satelit Solwind

Vědci ji znali pod názvem Solwind a měli ji v oblibě pro její cenná měření částic slunečního větru, vysílaná už šestým rokem, dávno po ukončení plánované životnosti…

Pro USAF už nebyla zajímavá a splňovala požadavky na ideální cvičný terč: pohybovala se po téměř kruhové, mírně retrográdní dráze ve výšce 550 km, měla průměr dva metry a dosud vysílala.

016 AGM

Den 13. 9. 1985 se zapsal do historie. Z vojenské letecké základny Edwards v Kalifornii se ve 12:34 místního času vznesl stíhací letoun F-15A Eagle (č. 77-0084) s raketou ASM-135A, jehož pilotem byl velitel zkušební letky major Wilbert D. „Doug" Pearson.

Vystoupal do výšky necelých 12 km, kde se pohyboval rychlostí Mach 0,85 horizontálním směrem do vzdálenosti asi 320 km západně od základny Vandenberg AFB. Poté počítač vydal pokyn k sestupu do výšky asi 9 km, kde rychlost dosáhla 1,22 Mach.

Vzápětí pilot provedl ostrý obrat vzhůru (přetížení téměř 4 G) a začal stoupat v úhlu 60 až 65 stupňů. Raketa ASM-135A odstartovala automaticky ve výšce 24,4 km při rychlosti letounu Mach 0,94 a naváděcí systém ji navedl na satelit, který se v té době pohyboval nad Tichým oceánem ve vzdálenosti asi 9000 km.

Hlavice MHV se do družice strefila ve 20:43 UT s přesností asi 15 cm vzájemnou kolizní rychlostí přes 7 km/s a ta se účinkem kinetické energie rozpadla. Úspěšný zásah byl indikován přerušením vysílání telemetrie jak hlavice, tak dosud fungující družice ve stejný okamžik.

002 ws-199b Bold Orion

Během několika dalších dní zaznamenaly radiolokátory na dráze přes 300 úlomků, z nichž 284 bylo katalogizováno – 20.7.1992 zanikl největší a 9. 5. 2004 poslední registrovaný fragment. Major Pearson se stal prvním pilotem v dějinách, který zničil cíl ve vesmíru.

Po dalších dvou úspěšných letových pokusech (22.8. a 30. 9. 1986) proti fiktivním cílům se zdálo, že operační zavedení do výzbroje již nemůže nic ohrozit. Celkem se mělo vyrobit 112 sériových raket a pro jejich použití mělo být upraveno 20 letounů F-15A a F-15B, dislokovaných na základnách Langley AFB ve Virginii (48th Tactical Fighter Squadron) a McChord AFB ve Washingtonu (318th Tactical Fighter Squadron) – prvních sedm už bylo dodáno na místo určení.

Avšak rozhodnutí Kongresu i Senátu USA vedla nakonec k tomu, že Pentagon roku 1988 celý program definitivně zastavil. Zákonodárci totiž dospěli k závěru, že raketa ASM-135A by mohla být chápána jako porušení dohod o omezení militarizace vesmíru.

Letectvo sice argumentovalo, že SSSR vlastní daleko více nebezpečných zbraní (a to dokonce přímo ve vesmíru), ale bez úspěchu. Program ASAT navíc výrazně překročil plánovaný rozpočet. Náklady na vývoj byly původně odhadovány na 500 milionů dolarů, ale v roce 1986 už přesáhly 700 milionů.

Vybavení dvou eskader by stálo 675 milionů a deset let jejich operačního působení by amerického daňového poplatníka přišlo na dalších 500 milionů dolarů. To rozhodlo. Celkem bylo vyrobeno 15 kompletních střel a z toho pět bylo letově testováno (úspěšnost 80 %) a jedna je nyní vystavena v museální expozici.

Cesta nekončí

V následujících letech se odborníci soustředili především na další technický vývoj systémů, označovaných KEAsat (Kinetic Energy AntiSATellite) s možností využití různými nosiči. V posledních rocích se hlavní pozornost soustředila spíše na likvidaci nepřátelských raket středního doletu a možnosti obrany proti mezikontinentálním raketám.

V USA krátce (od října 1975 do počátku 1976) fungoval fragment systému Safeguard, dokončený pouze v Nekoma, Severní Dakota a chránící podzemní sila mezikontinentálních raket Minuteman. Spoléhal na soustavu 30 raket LIM-49A Spartan (odvozených z Nike–Zeus) s doletem 750 km a dostupem 560 km a 16 raket Sprint.

021 LIM-49A_Spartan

Od roku 1971 do konce 90. let fungoval obdobný obranný systém, chránící Moskvu – nyní je v operačním provozu jeho modifikace A-135, využívající raket SH-11 alias Gorgon (dva komplexy po osmi raketách většího doletu pro zadržení nepřátelských raket ve střední části letové dráhy mimo atmosféru) a 68 střel Gazelle (pro zadržení nepřátelských raket v závěrečné fázi letu), všechny výhradně s konvenčními hlavicemi.

Američani nyní vyvíjejí globálně účinný integrovaný systém proti mezikontinentálním raketám, v němž jsou využívány moderní kontaktní samonaváděcí hlavice bez nálože, využívající jen kinetické energie srážky při zásahu ve fázi letu mimo atmosféru.

V současnosti mají USA v operačním nasazení dva systémy taktických raket: armádní Patriot (fungující i v desítce dalších států) a námořní Standard SM-3. Procházejí kontinuálně zdokonalováním a modifikacemi, které výrazně zlepšují celkové parametry.

027 SM-3 startuje k satelitu

Jde jak o lokalizaci nepřátelského tělesa, tak o navigaci a navádění na cíl. Systém THAAD (Terminal High Altitude Area Defense), který by mohl být upraven i pro zachycování mezikontinentálních raket, zůstává stále ještě ve stadiu testů.

Jak víme, při experimentálním nasazení proti družici USA-193 se vyznamenal modifikovaný námořní systém Aegis/Standard  SM-3, o němž všechna základní data byla uvedena koncem února. Američtí představitelé sice neustále ujišťovali, že šlo o mimořádnou situaci a že s touto zbraní proti družicím nepočítají, nicméně šlo zcela jistě o technicky i organizačně skvělý test.

Ruský ASAT

I když víme, že tehdejší Sovětský svaz po analýze problémů v letech 1961-63 začal rozvíjet poněkud odlišný systém ničení nepohodlných družic (totiž stíhacími družicemi IS = Istrebitel Sputnikov s aktivním pohonem), v 80. letech zřejmě pracovali jeho odborníci i na vývoji podobného systému, jako byla letecké protidružicová raketa ASM-135A.

Raketu (RVV-1) vyvíjela konstrukční kancelář OKB Vympel pro modernizované stíhací letouny MiG-31M. K zážehu raketového motoru mělo dojít ve výšce okolo 25 000 m při rychlosti asi 2300 km/h, přičemž raketa měla mít dostup téměř 500 km.

030 MIG31d

Do prostoru vypuštění byla stíhačka navedena pozemním stanovištěm, po odpálení se raketa naváděla inerciálně do určeného místa v prostoru a závěrečné navedení na cíl bylo svěřeno aktivní radiolokaci.

Projekt, o němž dodnes téměř nic nevíme, se dostal pouze do fáze zkoušek letových prototypů. K testům sloužily od ledna 1987 dva speciálně modifikované jednomístné letouny MiG-31D (tovární kód Izdělije 07), u nichž byla odstraněna obvyklá výzbroj včetně závěsů pro rakety R-33 a protidružicová raketa byla zavěšena uprostřed spodní části trupu.

V době rozpadu SSSR počátkem 90. let byl projekt zrušen: vývoj rakety zřejmě nebyl dokončen a k ostrým střelbám nikdy nedošlo. Letouny později sloužily v Kazachstánu jako nadzvukové létající laboratoře GLL-31.

031 MIG31d

Zkušeností z konce 80. let zamýšlela OKB Vympel o desetiletí později využít pro vynášení malých družic o hmotnosti několika desítek kilogramů na nízkou oběžnou dráhu blíže nespecifikovanou raketou RN-S, která měla startovat ve výšce kolem 17 km z letadla MiG-31D.

K realizaci sice nedošlo, avšak v březnu 2005 se ministerští předsedové Ruska a Kazachstánu dohodli na společném programu s podobným cílem. Staré stíhačky 07/1 a 07/2 byly znovu upraveny a pod novým označením MiG-31I může každá nést jednu raketu Išim, vyvíjenou v Moskvě.

029 Mig 31 D - 072

Ta se má aktivovat při rychlosti asi 2200 km/h ve výšce 18 až 20 km a dopravit na oběžnou dráhu ve výšce kolem 300 km družici o hmotnosti až 150 kg. Navedení bude zajišťovat  letoun Il-76MD (typu AWACS).

Třístupňová raketa Išim na pevné pohonné látky má průměr 0,94 m a hlavici o délce 1,4 m – víc o ní nevíme. Prototyp byl snad roku 2006 již postaven, avšak v květnu 2007 předseda národní komické agentury Kazachstánu oznámil, že „vzhledem k dosavadní neexistenci mezivládní dohody s Ruskem byla realizace projektu dočasně pozastavena".

ing. Marcel GrünO autorovi:

Ing. Marcel Grün

Narodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou.
Astronomií a kosmonautikou se zabývá téměř celý život; od 15 let byl demonstrátorem Štefánikovy hvězdárny. Od roku 1967 pracuje v Planetáriu Praha, nyní je ředitelem Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy.

Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a  předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál.