Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Grün: K planetám jiných sluncí poletíme až za stovky let

  1:29aktualizováno  1:29
Mezihvězdné vesmírné lety jsou zatím pouze doménou autorů sci-fi příběhů. Zvládne vůbec někdy lidstvo doletět k jiné planetě? A jak jsme na tom dnes?

Fantasie pro 22. století - warpový pohon ze Star Treku

V souvislosti s výzkumem planet u jiných hvězd se v diskuzích objevily i úvahy o případné dosažitelnosti nových světů. Ředitel Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy Marcel Grün doporučuje: Zůstaňme realisty – v několika nejbližších stoletích se k exoplanetám lidé ještě nevydají.

První zprávy z okraje sluneční soustavy

V tomto století máme před sebou především obnovení pilotovaných výprav na Měsíc, které (doufejme) vyvrcholí vybudováním stálé výzkumné stanice na povrchu nejbližšího kosmického souseda. Rovněž by nás měly čekat první cesty k sousední planetě Marsu – mluví se o tom dlouho, ale to nijak nesnížilo těžkosti s tím spojené. Slibné je i praktické využívání orbitálních stanic na dráze kolem Země... V naší sluneční soustavě je ještě spousta zajímavých míst, lákajících lidskou zvídavost, avšak v jejich případě budou občasné lety nesporně svěřovány mnohem levnějším a přitom stále dokonalejším bezpilotním výzkumným prostředkům s prvky umělé inteligence.

Výzkum exoplanet, zejména těch, které budou připomínat Zemi, je jistě také lákavou výzvou, ale až vzdálenější budoucnosti. Stojíme teprve na počátku cesty. Ještě dlouhé desítky let nás budou novými poznatky překvapovat moderní aparatury, umístěné na povrchu Země a nebo v blízkém kosmickém prostoru. I když při tomto dálkovém průzkumu bude nutné řešit spoustu nových technických úkolů, půjde jen o aplikaci toho, co principiálně už dovedeme a na co stačíme. Technicky, ekonomicky, vědeckou kapacitou...

Zvolna si však zvykáme na to, že úvahy v kategorii „meziplanetární“ rozšiřujeme na „mezihvězdné“. Čtyři kosmické sondy se už pohybují vnějšími částmi sluneční soustavy, ovšem výzkum tamního prostoru je jen jakýmsi bonusem k předchozímu výzkumu planet.

Sonda Pioneer

Sondy Pioneer 10 a 11, jejichž vysílače se už dávno odmlčely, prolétávají nyní ve vzdálenosti 93,254 a 73,827 astronomických jednotek (AU) od Slunce (připomínám, že 1 AU je zhruba vzdálenost Země od Slunce, 149,6 milionů kilometrů). Dvojice sond Voyager dosud v omezeném režimu vysílají ze vzdálenosti 82,836 a 102,84 AU a doufejme, že to vydrží ještě dalších deset let.

Sonda Voyger 2 Sonda New Horizons v Kuiperově pásu

Sonda New Horizons, nejrychlejší těleso lidmi vyrobené (po startu 16,21 km/s vzhledem k Zemi), se nyní vzdaluje od Slunce rychlostí přes 21 km/s. Dne 14.7.2015 v 11h 59 min UT proletí těsně kolem Pluta a poté se jako první zaměří na studium vnitřní části Kuiperova pásu. Program má plánovaný do roku 2022, ale je předpoklad, že bude vysílat déle. Vzdálenosti 100 AU dosáhne v prosinci 2038, kdy jeho heliocentrická rychlost poklesne na 13 km/s.

Sonda k novým obzorům

Sonda New Horizons nese sedm vědeckých experimentů o hmotnosti 30 kg, primárně zaměřených na výzkum Pluta, ale využitelných i v Kuiperově pásu: spektrometr s vysokým rozlišením ALICE pro extrémní a vzdálenou ultrafialovou oblast (spektrální rozsah 50–180 nm), soupravu kamer RALPH pro viditelnou oblast, tvořenou třemi panchromatickými a čtyřmi barevnými kamerami (prostorové rozlišení 250 m na vzdálenost 10 000 km); infračervený zobrazující spektrometr LEISA pro mapování rozložení N2, CH4, CO, H2O a organických látek; analyzátor rádiového záření těles Sluneční soustavy; dlouhofokální kameru LORRI pro snímkování těles (prostorové rozlišení 50 m na vzdálenost 10 000 km); analyzátory plasmatu a nabitých částic SWAP; analyzátor energetických částic a studentský detektor kosmických prachových částic.

Řízení sondy zajišťuje procesor typu Mongoose V, vědecká a technická data jsou zaznamenávána do dvou polovodičových velkokapacitních pamětí s kapacitou 2×64 Gbit. Komunikační systém sondy se směrovanou anténou o průměru 2,1 m pracuje v pásmu 8 GHz přenosovou rychlostí od Pluta 800 bit/s; signál přitom poletí 4,3 hodiny. Pokud bude využito i záložního transpondéru pro současné vysílání jiného souboru dat, předpokládá se, že přenos veškerých informací z průletu kolem Pluta bude trvat téměř pět měsíců.

Mezihvězdné prostředí za humny

Odborníci doufají, že brzy získají prostředky na další sondy, které by nás ve 20. a 30. letech podrobněji informovaly o vlastnostech okolí naší sluneční soustavy a nejbližšího mezihvězdného prostředí. O koncepci předchůdců mezihvězdných výprav se nyní diskutuje.

Družice IBEX

První výsledky doplňující měření vzdálených sond Voyager by však měla získat malá levná družice IBEX (Interstellar Boundary Explorer), pracující na oběžné dráze kolem Země. Z výrazně eliptické dráhy ve výšce 7 tisíc až 220 tisíc kilometrů bude poprvé pořizovat globální snímky heliopauzy a astronomům pomůže pochopit vzájemné ovlivňování mezihvězdného a meziplanetárního prostředí.

První všestrannou analýzu sondy pro výzkum okolního mezihvězdného prostoru vypracovali v Jet Propulsion Laboratory (Pasadena, Kalifornie) pod vedením L. Jaffeho už roku 1977, v němž startovaly Voyagery. „Interstellar Precursor Mission“ měla být poháněna elektrickým pohonným systémem napájeným z malého nukleárního reaktoru; 20 let po startu měla dosáhnout vzdálenosti 370 AU a půl století po startu už měla být ve vzdálenosti přes 1000 AU. Hlavním cílem měl být výzkum slunečního větru a jeho interakce s mezihvězdným prostředím a výzkum Oortova oblaku.

Sonda TAU Sonda TAU - schéma

Koncem 80. let byl projekt specifikován pod názvem „TAU“ (Thousand Astronomical Unit mission). Prvních deset let měl energii dodávat jaderný reaktor o výkonu 1 MW (12,5 kg/kW), napájející především elektrické (iontové) motory s xenonem jako pracovní látkou. Po ukončení jejich činnosti se měl reaktor s pohonnou jednotkou oddělit a dalších čtyřicet let měl přístrojům a komunikačnímu systému sloužit radioizotopový generátor.

Interstellar Probe Interstellar Probe Mission

Avšak od roku 2000 „leží na stole“ jiný návrh JPL a Kalifornské technické univerzity: „Interstellar Probe Mission“. Počítá s tím, že by sonda o hmotnosti 200 kg poháněná sluneční plachetnicí překonala během 15 let vzdálenost 200 AU a při oddělení plachty by měla 5x větší rychlost než Voyagery (90 km/s) – a to „zadarmo“, tedy bez pohonných látek! Pak by začala její výzkumná mise, během níž by prozkoumala oblast od 200 do 400 AU a studovala Kuiperův pás, vrstvy vnější heliosféry a místní mezihvězdné prostředí... Původní návrh počítal se startem někdy kolem roku 2010 s plachtou o průměru asi 400 metrů, vyvíjenou nyní v Marshallově kosmickém středisku.

Zda a v jaké míře se plány podaří uskutečnit, nelze nyní odhadnout. Jak říkává jeden můj kamarád, mnoho slimáčků na jednom květáčku – a priority budou zřejmě ležet jinde...

Hvězdná měřítka

Kdy přijdou na řadu první skutečné mezihvězdné lety? Ač zapřísáhlý nadšenec do kosmonautiky, jsem v tomto bodě poněkud skeptický. Stačí si představit mezihvězdné vzdálenosti. Dobrým prostředkem k tomu jsou modely. Pokud zmenšíme Slunce na velikost tečky nad „i“ v tomto článku, pak Země bude mikroskopickým zrnkem asi 2 cm od této tečky, Neptun těžko viditelným zrnkem asi 60 cm odtud a nejbližší hvězda bude tečkou asi kilometr vzdálenou. Skutečnou vzdálenost mezi Sluncem a Proximou Centauri urazí světlo rychlostí téměř 300 tisíc km/s za 4,28 roků (v kilometrech je to zhruba 42 bilionů km).

galaktické okolí Slunce okolí slunce Nejbližší hvězdy (pc=3,26 sv.r.)

Voyager 1, který se nyní pohybuje nejdál od Slunce (signál od něj letí 14,14 h) urazí za rok 540 milionů km a k nejbližší hvězdě by dorazil za 75 tisíc let. To je samozřejmě nesmyslně dlouhá doba. Reálný smysl by měly pouze expedice, které by přinesly výsledky nejdéle během jedné lidské generace. Zkušenosti ukazují, že po několika desítkách let totiž požadované informace získáme budˇjinými metodami nebo o ně tak, jak byly formulovány, ztratíme zájem.

Rychlost dnešních kosmických sond je přinejlepším 0,01 % rychlosti světla, takže cesta k nejbližší hvězdě by trvala kolem 40 tisíc roků. Pokud bychom měli k dispozici pohon, dosahující asi 0,1 % rychlosti světla, trvala by výprava asi 4000 let, což je stále neúměrně dlouho. Takže bychom potřebovali rychlost ještě nejméně o řád větší...

Je zřejmé, že pro takové cesty je nevyhnutelné využít nových metod pohonů. Víme jakých? Máme o tom již své představy, avšak i po jejich ujasnění bude vývoj ještě „chvilku“ trvat. Pokud to dobře dopadne, mohli bychom k realizaci přistoupit někdy počátkem 22. století. Bude to ovšem stát nemalé prostředky, i když v delším časovém horizontu. Z hlediska ekonomického je to výhodné, z hlediska dnešních politiků, kteří peníze přidělují, nezajímavé. Smiřme se obecně s tím, že k nové technice budeme muset přidat ještě nový způsob myšlení...

Budoucnost zrozená ve snech

Spisovatelé sci-fi mají v zásobě nápadů mnoho, ale jen některé mohou být inspirací pro odborníky. Nejpopulárnější je asi tzv. fotonová raketa (obecněji kvantová, protože nemusí jít jen o světlo), v jejimž pracovním prostoru dochází ke slučování hmoty a antihmoty. Energeticky nesporně výhodný způsob pohonu – jestliže máme dostatečný zdroj antičástic. Jenže to právě nemáme a hlavně nemáme ani představu, jak jej efektivně získat. Nyní se v CERNu a Fermilabu dohromady „vyrobí“ nejvýše 10 nanogramů antiprotonů ročně...

Klasická fotonová raketa

Pokud bychom se ji vůbec naučili vyrábět a uchovávat (nejspíš v magnetických „pastích“) v dostatečném množství, budeme na to zřejmě muset vynaložit obrovské množství energie. Odhadem: jen výroba antihmoty k letům v nejbližším hvězdném okolí by spolykala veškerou energii, vyráběnou nyní v USA – ale ne za rok, nýbrž za několik desítek tisíc let! Takže z důvodu „energetické krize“ (nehledě na další problémy) odložme tento nápad do šuplíku. I když se tím několik týmů vážně zabývá a např. ve studii Pennsylvánské státní university pro NASA z konce 90. let se o anihilaci uvažuje pro zážehy termojaderných mikroexplozí v pohonném systému sondy AIMStar do mezihvězdného prostoru.

Představa kvantové rakety AIMStar - nejprve do Oortova oblaku

Skoky časoprostorem, warpový pohon, prolézání červích děr, telekineze a podobné evergreeny ponechme pro dnešek stranou se sebevědomou poznámkou, že vše, co je fyzikálně možné může být principiálně někdy v budoucnosti i technicky realizovatelné, pakliže to lidské společenství bude považovat za potřebné.

Revoluční myšlenky z 50. let

Zní to poněkud neuvěřitelně, avšak základní kamen pro nynější úvahy o pohonu mezihvězdných sond příštího století byl položen americkým matematikem (židovským emigrantem z Polska): Stanislaw Marcin Ulam (1909 – 1984) je považován spolu s Edwardem Tellerem (emigrant z Maďarska, 1908 – 2003) za tvůrce americké vodíkové bomby. Mimochodem, jeho bratrancem prý byl Stanislaw Lem. Na sklonku života se vyjádřil, že nukleární pulsní pohon bylo to nejlepší, co vytvořil.

Ve své době, v polovině 50. let, byla původní myšlenka přísně tajná: v prostoru za kosmickou lodí budou explodovat atomové bomby, jejichž energií se prudce odpaří pracovní látka. Ta se bude šířit všemi směry, avšak část se odrazí od kovového štítu za raketou, která se tak bude urychlovat... Návrh byl rozpracován pod vedením Theodora Taylora (1925 – 2004) a Freemana Dysona (1923 –) v rámci projektu Orion od roku 1957 do 1964, během nichž se z vojenského rozpočtu utratilo asi 11 milionů dolarů.

Orion - model při zkouškách

Návrhy byly neuvěřitelně ambiciózní a jejich vyvrcholením měla být mezihvězdná loď o hmotnosti 40 milionů tun, poháněná deseti miliony atomových bomb, explodujících ve vzdálenosti 60 až 100 m za odrazným štítem. Ovšem na stejném principu měly pracovat i meziplanetární lodi relativně blízké budoucnosti. Uvažovalo se mj. o jejich startech přímo ze Země – zpočátku by exploze bomb odpovídaly 0,1 kilotun TNT každou sekundu, nad atmosférou pak 20 kilotunám TNT každých 10 sekund.

Orion - grafika Orion opouští Zemi

Byla to skutečně revoluční myšlenka – až příliš. Raketa o startovní hmotnosti téměř 10 tisíc tun ve tvaru dělového náboje o výšce 16ti patrové budovy pro 150 člennou výpravu na Mars připomínala mnohem víc science fiction než skromné chemické rakety pro první kosmonauty...

Hvězdolet Super-Orion

Avšak výhledové studie ukázaly vysokou efektivnost, univerzálnost a především technickou realizovatelnost. Kromě teoretických rozvah bylo uskutečněno i několik modelových testů, při nichž se mj. prokázalo, že odrazný štít o průměru několika desítek metrů by při explozích byl vystaven jen velmi krátkodobému ohřevu a je konstrukčně reálný, podobně jako jeho odpružení tak, aby účinky rázových explozí byly časově rovnoměrněji rozloženy. Jeden z modelů zvaných „Put-Put“, poháněný šesti chemickými náložemi urazil v listopadu 1959 spolehlivě 100 metrů. V létě 1957 byly v rámci projektu Orion dokonce provedeny tři nukleární exploze se slibnými výsledky. Při jednom z nich snad dokonce konstrukce štítu vzletěla do atmosféry rychlostí šestkrát vyšší než je úniková...

Vývoj, který mohl změnit historii kosmonautiky, nakonec zapadl do bažiny administrativy. Nešlo o zbraň a armáda nemohla projekt sama financovat, kromě toho vojenské atomové exploze v atmosféře se staly od roku 1963 ilegální; na poslední chvíli se podařilo prosadit odtajnění a převedení do NASA s tím, že experimentální zařízení bude vyzkoušeno jako horní stupeň Saturnu 5.

Orion opouští Zemi Projekt Orion

V říjnu 1964 směl být návrh zveřejněn: stupeň měl mít hmotnost 90 tun se štítem o průměru 10 metrů; výkon hluboce pod možnostmi principu, avšak stále 5x vyšší než u štěpného jaderného raketového motoru Nerva. V případě úspěchu letového testu měla takto modifikovaná raketa Saturn 5 později vynést meziplanetární loď o hmotnosti 100 tun k Marsu, přičemž cesta osmi kosmonautům by netrvala déle než 125 dní...

Saturn 5 - Orion a hvězdolet Super Orion Orion nad Zemí

Projekt Orion měl sice v té době podporu von Brauna, avšak vedení NASA jej nepovažovalo za dostatečně perspektivní, včas nezařadilo pár dalších milionů dolarů do plánu na nadcházející fiskální rok a v lednu 1965 financování zrušilo s odůvodněním, že je nutno soustředit se na program Apollo. Souběžně s tím se veřejné mínění začalo odvracet od „všeho atomového“ a to byl definitivní konec.

Po létech jsme se dozvěděli, že počátkem roku 1961 prokazatelně pracoval na podobném projektu i tým Andreje Dmitrijeviče Sacharova (1921 – 1989) s tím, že prvních několik desítek kilometrů nad Zemí mělo být svěřeno kapalinovým chemickým motorům.

Termonukleární raketové motory

Nicméně na projekt Orion se nezapomnělo a vývojáři se jím inspirují podnes. Pro mezihvězdné bezpilotní lety upírají odborníci největší naděje k využití jaderné energie, ovšem termonukleární, tedy k jaderné fůzi. Rádi bychom se poučili u hvězd, v jejichž nitrech podobné procesy probíhají.

Komora Nova pro inertní termonukleární fúzi

Sto let poté, co Albert Einstein prokázal, že energie je ekvivalentní hmotě jsme (snad) konečně na správné cestě, jak získávat energii desetmilionkrát efektivněji než spalováním. Letos by ve francouzském Cadarache měla začít výstavba mezinárodního termonukleárního experimentálního reaktoru ITER (což je kromě anglického akronymu latinsky cesta), který by se měl stát předstupněm ke komerčnímu využívání termonukleární fůze v energetice.

Termonukleární reaktor ITER

Mimochodem, je to po Mezinárodní kosmické stanici ISS druhý nejdražší mezinárodní vědecký projekt v historii. Reaktor, který by měl být uveden do provozu za deset let je typu tokamak, kde se palivo udržuje magnetickým polem. Palivem je směs deuteria a tritia: produkují velmi málo radioaktivního odpadu a prakticky neznečišťují atmosféru.

Deuterium (označení 2H nebo D) je izotop vodíku, jehož jádro obsahuje jeden proton a jeden neutron (normální vodíkové jádro sestává pouze z jednoho protonu); od běžného vodíku se liší dvojnásobnou atomovou hmotností. Je stabilní a nepodléhá radioaktivní přeměně. V přírodě se běžně vyskytuje namísto lehkého vodíku – na každých sedm tisíc atomů normálního vodíku připadá jeden atom deuteria. Ve spojení s kyslíkem pak tvoří deuterium tzv. těžkou vodu, relativně ve velkém množství obsaženou v oceánech. Tato sloučenina má významné využití v jaderném průmyslu jako velmi účinný moderátor, tedy látka zpomalující rychlost neutronů.

Tritium je izotop vodíku (značení 3H nebo T), jehož jádro obsahuje jeden proton a dva neutrony, proti běžnému vodíku má trojnásobnou atomovou hmotnost. Za standardního tlaku a teploty je v plynné fázi. Ve sloučenině s kyslíkem tvoří tritiovou vodu T20, tzv. trojnásob těžká voda. Tritium lze uměle vyrábět bombardováním izotopu lithia neutrony přímo v reaktoru.

Výzkumné práce na ITERu by měly vést k vyřešení dosavadních praktických problémů jaderné fůze a někdy v polovině tohoto století umožnit výstavbu prvních termonukleárních elektráren. Nejdříve koncem 21. století, ale spíše o něco později tak můžeme začít vážně uvažovat o termojaderném raketovém pohonném systému. Relativně schůdné se zdá být využití druhé nadějné metody řízení termonukleární reakce, preferované zejména ve Spojených státech: inerciální udržování fůze silnými energetickými (například laserovými) pulsy.

Představa je asi taková: do pracovního prostoru („spalovací komory“), která musí odolávat teplotě několika milionů stupňů jsou vystřelovány miniaturní granule (tzv. pelety), z nichž každá má skořápku z ablátoru, naplněnou směsí například deuteria a tritia (1 miligram představuje asi 75 kg TNT); ablátor je látka, která při zahřátí sublimací prudce zvětší svůj objem. Na pelety jsou jako do ohniska zaměřeny paprsky protilehlých vysokoenergetických laserů tak, aby došlo k jejich vysokému zahřátí a současně prudké kompresi, kdy se obal granule prudce rozpíná směrem dovnitř. V podmínkách napodobujících nitro hvězdy se atomy deuteria a tritia přiblíží k sobě tak blízko, že se sloučí na helium při současném uvolnění energie. Vzniklá plazma je pomocí silných elektromagnetických polí směrována magnetickou tryskou do prostoru.

Daedalus příštích století

První konkrétně propracovanou koncepci mezihvězdné bezpilotní sondy vypracovali členové Britské meziplanetární společnosti. Není to poprvé, co tato zájmová organizace přišla s návrhem předstihujícím dobu - roku 1939 byla publikována studie letu člověka na Měsíc, jejíž po válce revidovaná verse má mnohé shodné znaky s programem Apollo, uskutečněným o čtvrt století později. Cílem projektu Daedalus, na němž bylo v letech 1973 až 1977 odpracováno přes 10 tisíc hodin bylo prokázat, že mezihvězdná cesta je možná již s dnešními znalostmi.

Daedalus - Přílet k Barnardově hvězdě

Mezihvězdná sonda měla zamířit k Barnardově hvězdě, u níž se nevylučovala existence planetárního systému. Světlo k ní dorazí za 5,9 roku – kdybychom naši sluneční soustavu zmenšili do rozměru korunové mince, byla by Barnardova hvězda na druhé straně fotbalového hřiště. Tým vycházel z toho, že cesta nesmí trvat déle než 50 let a je proto nutné vyvinout rychlost až 12 % rychlosti světla (36 000 km/s).

Daedalus schema Daedalus - odlet z Jupitera Daedalus - během letu

Jako pohonná látka řízené termonukleární fůze byla navržena směs deuterium/helium-3 v granulích, ohřívaných v pracovním prostoru výkonnými lasery nebo elektronovými děly. Navržená kombinace má nižší zápalnou teplotu pro nastartování jaderné fúze, než směs deuteria s tritiem. Helium-3 (He-3) zvané lehké helium je stabilní izotop hélia, v jehož jádru jsou dva protony a jeden neutron (proti normálnímu heliu, v jehož jádře je po dvou protonech a neutronech). V zemské atmosféře je obsažen pouze v nepatrném množství milionkrát menším, než obyčejného hélia. Na rozdíl od deuteria je tedy pro nás dražší než zlato a připravit ho potřebných 30 tisíc tun pro Daedalus by nikdy nebylo ekonomicky přijatelné.

Víme však, že desettisíckrát víc je ho v měsíčním regolitu, tj. povrchové vrstvě rozdrcených hornin o tlouštce kolem pěti metrů, kam se lehké helium po miliardy let ukládalo ze slunečního větru. Zatím bylo zajímavé především z vědeckých důvodů, ale předpokládáme, že by se mohlo stát neobyčejně cenným při získávání energie v souvislosti s dlouhodobým úsilím o zvládnutí řízených termonukleárních procesů. Ve zdůvodněních, proč létat na Měsíc slýcháme stále častěji, že mj. i kvůli těžbě lehkého hélia... Tvůrci projektu Daedalus navrhovali odebírat lehké helium přímo v atmosféře Jupiteru.

Obří bezpilotní loď o hmotnosti 54 000 tun a celkové délce 190 metrů by se sestavovala přímo na oběžné dráze kolem Země. Vezla by téměř 50 tisíc tun pohonných látek a 450 tun přístrojů.

Daedalus - 1.stupeň pracuje Daedalus - oddělení 1. stupně Daedalus - oddělení 2. stupně

Sestávala by ze dvou stupňů. Základnu prvního tvoří polokulová pracovní komora o průměru 100 metrů; fungovat by měl dva roky a dosáhnout rychlosti 7,1 % rychlosti světla. Poté dojde k jeho odpojení a druhý stupeň s komorou o průměru 40 metrů by během 1,8 roku zvýšil rychlost na 12 % rychlosti světla. Po skončení aktivní části letu by sloužil jako anténa pro spojení se Zemí. Další let by 46 roků probíhal setrvačností. Sonda kolem cíle jen proletí bez brždění, avšak již předem by vyslala robotické průzkumníky a získala tak spoustu poznatků, které by retranslovala směrem k Zemi, kde by šest let poté měli odborníci pravé žně...

Nyní, po více než třech desetiletích můžeme konstatovat, že projekt se stal inspirací pro dvě následující století. I když nebyl proveden žádný finanční odhad, je zřejmé, že postavení takového zařízení by bylo nad možnosti jednoho státu. Ovšem již dnes je jasné, že část tehdy plánovaných výzkumů můžeme směle vynechat – informace získáme v nejbližších desetiletích jednodušeji a levněji.

Výlet k „paničce Alfě Centauri“

Poté, co se ukázala Barnardova hvězda jako „neperspektivní“ z hlediska přítomnosti exoplanet, byl pro Daedalus navržen staronový cíl v podobě sousedního hvězdného systému Alfa Centauri, k němuž by cesta trvala jen 38 roků. Dvě hvězdy ve vzdálenosti 4,365 ± 0.007 světelného roku od nás obíhají kolem společného těžiště v průměrné vzdálenosti odpovídající vzdálenosti Uranu od Slunce; hlavní složka A má hmotnost 1,1x větší než Slunce, sekundární B hmotnost 0,91 hmotnosti Slunce. Ve vzdálenosti 13000 AU odtud se nachází ještě třetí složka - malý červený trpaslík o hmotnosti 0,1 hmotnosti Slunce. Pouhým okem ji nespatříme, ale je to Slunci nejbližší hvězda Proxima Centauri, od níž k nám světlo dorazí za 4,24 roku. Má to jedinou chybu: zatím jsme v tomto systému nenašli žádnou planetu...

Terestrická planeta u alfy Centauri B je jen snem Trojhvězda Alfa Centaury Alfa Centaury a Jižní kříž

Roku 1988 navrhli výzkumní pracovníci NASA a amerického námořnictva mezihvězdnou sondu Longshot, využívající výhradně již dnes rozpracovávaných postupů. Opět by šlo o pulsní termonukleární pohon: štěpným jaderným reaktorem o výkonu asi 300 kW by napájel několik výkonných laserů, které by udržovaly inerciální termonukleární fůzi, v níž se palivo udržuje „na místě“ vlastní setrvačností a ohřev se provádí pomocí laserů nebo svazku iontů. Celková startovní hmotnost by byla 396 tun při odletu z orbitální kosmické stanice, kde by se sonda zkompletovala; z toho 264 tun by tvořily pohonné látky v podobě granulí hélium-3/deuterium. Cesta k hvězdě Alfa Centauri by netrvala déle než 100 roků a poté by byla navedena na oběžnou dráhu kolem její složky B. Výsledky vědeckých měření by byly přenášeny na Zemi pomocí 250 kW laseru, v maximu až rychlostí 1 kbit/s. Za 4,39 roků by nám sonda odpověděla na Nerudův dávný vzkaz: „matička Slunce se dává ptát, máte-li dětičky také..“

Možná jsou všechny podobné návrhy jen slepou uličkou, ale odborníci nic lepšího a hlavně technicky reálnějšího prozatím nemají. Sympatická je návaznost úvah o mezihvězdných letech na celkový rozvoj civilizace, který musí zůstat prioritní, zejména řešení její energetické krize. Možná dojdeme k závěru, že vzdálenost od nejbližších „druhých Zemí“ je přeci jen příliš velká a spokojíme se s průzkumem na dálku, protože praktické ovládnutí prostoru sluneční soustavy je dostatečně velké sousto na mnoho generací a najdeme při něm účelnější využití skrovných prostředků, které máme k dispozici. Možná, že se rozvoj civilizace bude muset potýkat s jinými problémy, o nichž máme dosud jen mlhavé a nebo vůbec žádné představy... Technický vývoj nás sice udivuje svou rychlostí, avšak tak rychle, jak bychom si někdy přáli, to zas nejde. A nebo možná, že právě dnes nebo zítra přijdeme na úplně nové myšlenky. Teprve půl století poté, co se jim odborníci přestanou smát, budeme mít šanci začít je realizovat...

ing. Marcel GrünO autorovi:

Ing. Marcel Grün

Narodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou.
Astronomií a kosmonautikou se zabývá téměř celý život; od 15 let byl demonstrátorem Štefánikovy hvězdárny. Od roku 1967 pracuje v Planetáriu Praha, nyní je ředitelem Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy.

Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a  předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Velení na pozorovatelně, střelnice Kapustin Jar
Před Bajkonurem Sověti zkoušeli rakety v tajném Kapustině Jaru

Sovětský svaz se v padesátých letech snažil na základě výzkumu německé raketové techniky i vlastních zkušeností vytvořit dalekonosnou raketu pro vodíkovou...  celý článek

Sojuz T-13 na oběžné dráze Země letí vstříc nevyzpytatelné stanici Saljut-7....
Zabít je mohl každý krok. Měli se spojit s „mrtvou“ stanicí Saljut 7

Nikdo před nimi nic takového ve vesmíru nevyzkoušel. Dva ruští kosmonauti se musí spojit s neovladatelnou mlčící stanicí Saljut 7. Nikdo přesně neví, co se...  celý článek

Sputnik 1 byl do vesmíru vynesen raketou R-7 Semyorka z vojenské oblasti...
Zajali jsme špatné Němce! Co se stalo, když Sověti vypustili Sputnik

Závod o vypuštění první družice dospěl do finále. Sovětům se podařilo díky osekání programu připravit ke startu před Američany. Když přišel okamžik startu,...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.