Vystavování pomocí elektromagnetu (tzv. kmitací cívkou)
Na konci ramene s hlavičkami je umístěna cívka, fungující jako elektromagnet. Uvnitř cívky je kovová tyčka. Prochází - li cívkou elektrický proud je v jejím okolí buzeno magnetické pole, které kovovou tyčku buď vtahuje nebo vysouvá z jádra cívky. Informace o tom, jak daleko má elektromagnet posunout hlavičky jsou uloženy přímo na disku. To má oproti krokovému motoru tu výhodu, že nemůže nikdy dojít k nastavení na špatnou stopu. Některé disky mají vyhrazeny dokonce celý jeden povrch, na kterém jsou pouze informace pro nastavování hlaviček. U jiných disků jsou tyto informace rozptýleny po celém disku. Těmto systémům říkáme, že jsou to uzavřené řídící systémy. Tyto systémy jsou samoopravné, protože hlava musí při svém pohybu pečlivě sledovat data na disku, aby přesně zjistila, kde se má zastavit. Naproti tomu systémy s krokovým motorem jsou tzv. otevřené řídící systémy.
Tím by byl vysvětlen pohyb, kterým se hlavičky nastavují na požadovanou stopu. Aby byla rovnice:"přístupová doba = doba vystavení na požadovaný cylindr + rotační doba čekání" kompletní, je třeba povědět si, co je to rotační doba čekání.
Je to doba, za kterou se pod čtecí hlavičku nastaví požadovaný sektor. Někdy to může být hned, jindy je třeba otočit diskem více. Proto se všechny disky po dobu celého provozu otáčejí. Průměrná rychlost otáčení je dnes mezi 5400 ot/min a 7200 ot/min. Zde je ovšem nutno zdůraznit, že vyšší rychlost otáčení disku ještě nemusí znamenat přínos. Mezi rychlostí otáčení a provozními podmínkami platí následující tvrzení: Čím více otáček, tím horší provozní podmínky. S rostoucím počtem otáček roste tvorba tepla uvnitř pouzdra disku, což zvyšuje nároky na ventilaci. Pokud tedy nemá takový disk dokonalou ventilaci, vede to k častějšímu výskytu chyb a potažmo ke snížení životnosti.
Nyní poněkud odbočím od tématiky nastavení čtecích hlaviček a podívám se na ně samotné. Vývoj, který se zde uskutečnil musel jít ruku v ruce s růstem datové hustoty na čtvereční palec. K čemu by totiž bylo, že umíme na čtvereční palec disku zaznamenat tisíce megabitů, kdybychom je neuměli přečíst. V tomto směru (ostatně asi jako v celé oblasti vývoje pevných disků) si své prvenství podržela firma IBM. Ta v roce 1994 přišla se zcela novou technologií čtení magnetického záznamu pomocí tzv. magnetorezistivních (MR) hlaviček. Tyto se od běžných hlaviček tvořených malou indukční cívkou liší tím, že jsou vyrobeny ze speciálního materiálu, ve kterém změny elektrického odporu budí magnetické pole. Malé množství tohoto magnetorezistivního materiálu je naneseno na hlavičce, která se pohybuje nad diskem a zaznamenává změny intenzity magnetického pole. Ty následně mění na elektrické impulsy - ostatně to už je stejný princip jaký byl popsán výše. Magnetorezistivní hlavy mohou být použity pouze pro čtení dat. V současné době je na trhu zdokonalená verze MR hlaviček zvaná GMR (Giant MR), která umožňuje číst ještě hustěji zaznamenaná data.
Pro dnešek by to myslím stačilo. Příště si povíme něco o rozhraních pevných disků, přenosových protokolech a podíváme se, co nás může na poli pevných disků potkat v nejbližších letech.
