Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


To nic není, to už tu bylo. Proč před 15 lety zemřela posádka Columbie

aktualizováno 
Před patnácti lety se nad Texasem rozpadl raketoplán Columbia se sedmičlennou posádkou. Po havárii Challengeru z ledna 1986 šlo o další tragédii raketoplánu.

Od konce roku 2002 panují na Kennedyho kosmické základně mimořádná bezpečnostní opatření. Policisté prohledávají všechna místa, kde by se mohly skrývat narafičené pekelné stroje. NASA, ministerstvo zahraničí a tajné služby důkladně prověřovaly každého novináře, který požádal o akreditaci na startu. Zatímco dřív stáli strážci bezpečnosti jenom u vchodů, ten den jsou všude. Navíc před vypuštěním raketoplánu Columbia, let STS-107, zahájily hlídkování nad severovýchodní částí Floridy stíhačky amerického letectva.

Od 11. září 2001, kdy islámští teroristé zaútočili unesenými dopravními letadly na New York a Washington, občas varují americké úřady před novým možným útokem. Tentokrát však žádný poplach nevyhlásily. Přesto nebezpečí existuje. Členem posádky 113. expedice raketoplánů je totiž devětačtyřicetiletý Ilan Ramon – kosmonaut z Izraele.

Ostatně přítomnost prvního Izraelce zastiňuje stále víc značný vědecký význam STS-107. Není divu. Je to akt navýsost politický. Stát Izrael, v němž našli útočiště Židé z celého světa, je od svého vzniku po druhé světové válce v trvalém konfliktu s Palestinci a s mnoha arabskými zeměmi. Jedině Spojené státy ho takřka bezvýhradně podporují. A teď se má vyslanec tohoto bojujícího státu – syn matky, která přežila nacistický vyhlazovací tábor v Osvětimi, a pilot, který se účastnil několika válečných střetnutí s arabskými sousedy – vypravit do vesmíru.

Aby tragický osud Židů za nacistů ještě zdůraznil, ponese s sebou dvě památné věci. Obrázek představující pohled z Měsíce na Zemi od čtrnáctiletého Petra Ginze, talentovaného českého chlapce židovského původu, jehož život skončil v osvětimské plynové komoře. A tóru, židovský náboženský text na pergamenových svitcích, který prošel německým koncentrákem.

Všechny obavy jsou naštěstí zbytečné. STS-107 opouští Kennedyho kosmodrom ve čtvrtek dopoledne 16. ledna 2003 naprosto hladce. I když se zpožděním půldruhého roku. Velitel Richard Douglas Husband letí do vesmíru už potřetí, pilot William Cameron „Willie“ McCool je nováčkem. Kosmické zkušenosti za sebou mají letoví specialisté Kalpana Chawlaová, původem z indického státu Paňdžáb, a Michael Philips Anderson. Ostatní poletí poprvé: letoví specialisté David McDowell Brown, Laurel Blair Clarková a Izraelec Ilan Ramon.

Odklady - tak jak to bývá

Původně se měla Columbia vypravit do vesmíru v červenci 2001. To se dověděli členové její posádky na podzim 2000 při svém jmenování. Jenže smůla. Právě v té době odvezli toto plavidlo na důkladnou kontrolou v továrně v Palmdale. Vyžádaly si to závady během expedice v létě 1999. Tehdy zkratoval jeden ze tří rozvodů energie na palubě, naštěstí zbývající dva pracovaly bezvadně. Také se poškodil jeden ze tří hlavních motorů SSME. Jak ukázalo vyšetřování po návratu, hrozilo riziko havárie stroje krátce po startu, posádka se mohla v nouzi zachránit na padácích. Navíc na kabelech rozvádějících energii našli technici spoustu závad, a proto všechny tři sítě kontrolovali a vadné části opravovali. Na podzim musel raketoplán absolvovat ještě plánovanou revizi a modernizaci, při níž například dostal novou pilotní desku.

Zdržení pokračovalo. V létě 2002 objevili mechanici při běžné kontrole vlasové trhliny na lopatkách turbočerpadel motorů SSME Discovery. Opět závada hrozící katastrofou. Nejsou takové mikroskopické trhliny i na dalších strojích? Starty všech raketoplánů okamžitě zastavili a začali je a prověřovat.

Potom dostaly přednost dvě výpravy k rozestavěné Mezinárodní kosmické stanici (ISS). Columbia počká, je to přece ryze vědecká expedice. Poletí koncem roku 2002. Nakonec se ani tento termín nepodařilo dodržet a start se musel přesunout na následující leden.

Nespokojení američtí vědci však stále vehementněji poukazovali na to, že NASA slibovaný výzkum na raketoplánech zanedbává. Přednost totiž dostalo zásobování ISS a doprava nových dílů pro její rozšiřování. Kosmická agentura proto rozhodla, že tuto výtku smaže Columbia. Předurčil ji k tomu její stav. Je nejstarší a ze všech čtyř raketoplánů nejtěžší, proto uveze do vesmíru nejmenší množství užitečného nákladu.

Klidný let, s „malým“ otazníkem

Let probíhá bez větších obtíží. Posádka zjišťuje chování řady biologických objektů, ryb, jejich jiker a embryí, dále krys, kostních buněk a rostlin ve stavu beztíže. V beztíži testují prototyp hasicího zařízení s vodní mlhou, zkoumají vlastnosti látek na rozhraní kapalina-kapalina, tvorbu sazí, průběh hoření, zrnité materiály, výrobu mikrokapslí s léčivy a podobně. Studují vliv kosmického záření na gumu, křídu, železo, magnety, náplň do kuličkového pera, působení extrémního prostředí vesmíru na semena vybraných květin i na účinnost antibiotik.

Ramon sleduje, fotografuje a natáčí na film stopy částic prachu zanesených při bouřích a různých atmosférických jevech do nejvyšších vrstev atmosféry nad Středozemním mořem, zvláště pak nad jeho východní částí.

Druhý den po vypuštění si technici z Marshallova střediska v Huntsvillu a potom i na Kennedyho kosmodromu všímají na jednom videozáběru, že v průběhu startu náhodou upadl asi půlmetrový kus pěnové izolace hlavní nádrže. Odhadují, že vážil skoro dva kilogramy. Nespadl jako dřív bočně na křídlo, po němž by sklouzl, aniž by nadělal nějakou škodu, nýbrž přímo na náběžnou hranu křídla. To nevypadá dobře! Bylo to 81 vteřin po startu, musel tedy udeřit poměrně vysokou rychlostí. Neohrozí tím expedici Columbie? Další dva padající kousky, které kamery zachytily, mnohem menší, obavy nevzbuzují.

Z Huntsvillu rozesílají tento záběr i dalším střediskům a rovněž dodavatelům. Mají však k dispozici pouze nepříliš ostrý záznam z jedné kamery. Škrty v rozpočtu NASA postihly také obrazovou dokumentaci.

Šéfové NASA na nižší a střední úrovni debatují o závažnosti tohoto pádu. Většinu z nich příliš nevzrušuje: „Takových drobných patálií už jsme zažili!“ Přesto se někteří snaží, aby si možné důsledky racionálně ověřili. Bob Page, který vede skupinu fotografické analýzy v Huntsvillu, telefonuje Wayneovi Haleovi, jednomu z manažerů Kennedyho střediska: „Požádej vojáky, jestli by jejich špionážní družice nevyfotografovaly Columbii. Ať víme, jak vypadá na dráze! Jsi přece prověřen pro práci s tajnými materiály.“

Hale, který sloužil mnoho let jako směnový ředitel v houstonském řídicím středisku, volá důstojníkům ministerstva obrany přiděleným na Kennedyho základnu, aby ověřili, jaké jsou možnosti. Tuto službu jim přece už několikrát udělali.

Odborníci firmy Boeing z houstonské filiálky se pouštějí do studia důsledků dopadu izolace na křídlo. Bez ohledu na víkend. Používají matematický model zvaný Crater. Před dvaceti lety ho vytvořili k předpovídání následků nárazů malých kousků izolace a ledu, nikoli velkých kusů. K analýze stávající situace se tento model příliš nehodí. Bohužel jiný nemají, času je málo, musí proto extrapolovat. Výsledky nejsou moc spolehlivé. Přesto ukazují, že ten velký kus izolace letící rychlostí asi 800 kilometrů za hodinu mohl prorazit destičky až na hliníkovou kostru křídla.

Manažeři NASA nechtějí o závěrech Boeingu ani slyšet. Argumentují: Když jste nám v minulosti předkládali analýzy možných dopadů různých nárazů z Crateru, skoro nikdy jste se netrefili! Vaše předpovědi byly vždycky horší, než se ukázalo po přistání raketoplánů! Navíc podobné pády jsme pozorovali už dřív, naposled u STS-87, STS-113 a STS-112, a nikdy se nic nestalo.

Nicméně o tom, nakolik je plášť Columbie poškozen, pracovníci kosmické agentury na nejrůznějších úrovních dál diskutují. Na ničem se však ne a ne shodnout, každý má jiný názor.

Zamítnuté fotografování

Podruhé uvažují o vyfotografování raketoplánu špionážními družicemi pracovníci Johnsonova střediska a Boeingu nad závěry z Crateru v úterý 21. ledna. Alan Rocha o tom informuje elektronickou poštou nadřízené.

Následující den o tom hovoří Bob White z United Space Alliance a Lambert Austin z Johnsonova střediska. Takové záběry by nám pověděly víc! Austin zjišťuje možnosti u podplukovníka Timothyho Leeho. Potom o tom debatuje s dalšími manažery NASA včetně šéfky týmů, které řídí let v Houstonu, Lindy Hamové. Expert na žáruvzdornou ochranu Calvin Schomburg protestuje: „Je to zbytečné! Žádné nebezpečí na levém křídle nehrozí!“ Hamová se přidává: „Raketoplán by se musel podle pokynů řídicího střediska špionážních expedic natáčet tak, aby mohla družice snímkovat určená místa. Posádka by musela přerušit program výzkumů. Je to zbytečné! Nedělejte paniku!“

Nezávisle na tomto jednání urguje ve stejnou dobu Wayne Hale u vojáků na kosmodromu odpověď na svůj dotaz z pátku. Důstojníci z Floridy telefonují na velitelství strategických sil v Coloradu. Odpověď zní: „Ano, jestliže dostaneme oficiální žádost NASA, mohou naše družice Columbii vyfotografovat.“ Hale tedy volá Hamovou. Avšak ředitelka letu STS-107 smetla tuto žádost ze stolu už chvíli předtím. A po ní další šéfové.

Ve středu 22. ledna v 22:37 podepisují tři manažeři – Loren Shriver z United Space Alliance, Linda Hamová za Johnsonovo středisko a Ralph Roe za inženýrské oddělení raketoplánů NASA – své rozhodnutí, podle něhož „není třeba žádat vojenské letectvo, aby se podívalo na stroj“. Jejich podřízení však zastávají opačný názor. Jakmile se o tomto memorandu dozvídají, okamžitě protestují. Zbytečně.

Tím návrhy na objektivní zjištění stavu tepelného štítu Columbie končí. Podněty specialistů jsou diskutabilní, neurčité, možná dokonce mylné. Žádný z vedoucích skupin a oddělení se za ně oficiálně nestaví a nechce jim dodat úřední formu. Nechtějí se blamovat. Ani šéfové na střední úrovni, kteří rozhodují. Co kdyby se ukázalo, že je všechno v pořádku? Potom nám ředitel Sean O’Keefe a jeho náměstci budou vyčítat, že jsme s takovou neodůvodněnou komplikací obtěžovali letectvo. Nikdy předtím se nic takového nestalo!

Ke konci ledna se dovídá o úvahách s fotografováním Columbie letectvem náměstek generálního ředitele NASA pro kosmické lety William Francis Readdy. Neměli bychom to přece jenom zkusit? Jeho podřízení ho ubezpečují, že je to zbytečné. Nic se nemůže stát.

Přesto někteří specialisté NASA a dodavatelských firem dál zkoumají možné důsledky pádu. Bohužel scénáře, které při tomto matematickém modelování vytvářejí, neladí dohromady a oni se nemohou dobrat k jednoznačnému závěru. Pochybnosti zůstávají.

Vedoucí pracovníci letového velitelství se domlouvají, že o drobném narušení tepelného štítu informují kosmonauty. Ať o tom vědí, kdyby se jich zeptali všeteční novináři. Ředitel směny v řídicím sálu Steve Stich proto posílá ve čtvrtek dopoledne Husbandovi a McCoolovi zprávu elektronickou poštou a přikládá i video dopadu kusu izolace na křídlo. „Známe to z jiných letů a nemá to absolutně žádný vliv na přistání,“ uzavírá. Posádka bere sdělení na vědomí – zřejmě nic vážného.

Palubní tiskové konference jsou v plném proudu. V pondělí 20. ledna odpovídal na otázky svých krajanů Ilan Ramon. Do debaty se vmísil i izraelský premiér Ariel Šaron a další členové vlády, kteří byli v Jeruzalémě. V dalších dnech hovoří s novináři i ostatní kosmonauti. Až těsně před návratem, 29. ledna, pořádá posádka hlavní tiskovou konferenci, na níž hodnotí výsledky expedice.

„Pokusy, které tady děláme, jsou skvělé a fantastické,“ chlubí se Michael Anderson, odpovědný za palubní výzkumy. „Jsou na špičce pokroku. Myslím, že až budeme mít sedmičlennou posádku na ISS, získáme ještě lepší výsledky. Mnoho experimentů, které jsme udělali, bylo zatím jenom vyvinuto a vyzkoušeno. Až na palubě kosmické stanice je její obyvatelé dovedou k opravdové dokonalosti. Tyto pokusy se připravovaly roky – a my jim teď můžeme věnovat pouze málo času.“

Ještě v pátek před návratem přesvědčuje šéf startovacího a přistávacího týmu v Houstonu LeRoy Cain novináře: „Žádné obavy! Columbia přistane jako obyčejně.“

Konec

V sobotu 1. února ráno let Columbie končí. Všichni kosmonauti se těší domů. Jsou oblečeni v záchranných skafandrech, které nosí při důležitých operacích – to je jeden ze závěrů vyšetřování havárie Challengeru. Obsáhlý výzkumný program zvládli s dvoudenním předstihem.

Návrat raketoplánu je rutinou, při něm nikdo žádné nebezpečí nečeká. Přistání řídí automat, velitel Husband, pilot McCool a palubní inženýrka Chawlaová ho jenom kontrolují. Teprve asi 17 kilometrů od přistávací dráhy autopilota vypnou a řízení převezme Husband. Na rozdíl od sovětského Buranu nebyly americké raketoplány koncipovány pro automatizované řízení.

Columbia letí pozpátku, aby mohla využít k zabrzdění dvou manévrovacích motorů raketoplánu. V 7:15:30 centrálního amerického času, který platí v Houstonu, je autopilot na 158 sekund zapíná. Jakmile se stroj dostává na správnou dráhu, opět se otáčí nosem kupředu. Míří pod úhlem 40 stupňů nad horizont.

Po půl osmé se plavidlo setkává s prvními stopami atmosféry. V 7.44, kdy je od místa přistání vzdáleno 8 228 kilometrů, do ní oficiálně plně vstupuje rychlostí 7,5 kilometru za sekundu.

Severně od San Franciska přelétává západní pobřeží a potom se stáčí napravo – to je první ze čtyř zatáček sloužících k brzdění. Letí ve výšce 75,6 kilometru rychlostí 7,33 kilometru za sekundu. Právě v té době, v 7:52:17, signalizují detektory hydrauliky brzd levého podvozku nárůst teploty. V houstonském řídicím sálu tomu nikdo nevěnuje pozornost – to se občas stává. Později vyšlo najevo, že to bylo už třináctkrát.

Přelet Columbie nad Lickovou astronomickou observatoři na Mt. Hamiltonu zachycuje na video R. Baldridge. Při pozdějším rozboru tohoto záznamu se ukazuje, že v 7:53:44 se od kosmického stroje oddělil první žhnoucí úlomek. Nejspíš se rozpadal tepelný štít raketoplánu. O dvě sekundy později se utrhl druhý kus. A v 7:53:54 třetí přímo nad Sacramentem. Vzápětí následují další, některé září nad celým západem Spojených států.

Operátor v hlavním sálu řízení letu v Houstonu Jeff Kling upozorňuje v 7:54:24: „Letový! Právě jsem ztratil čtyři teplotní čidla na levé části stroje.“

Letového ředitele Caina to překvapuje, ale příliš nevzrušuje: „Všechno ostatní je v normálu? Mám dojem, žes říkal, že ti odešly ve stejný okamžik...“

„Ne, to ne. Odcházely postupně přibližně po čtyřech pěti sekundách.“

„OK. A co ostatní? Můžeš určit místa těch ztracených?“

Dochovaná část rozpadlého levého křídla s tepelnou ochrannou a krytem podvozku

Dochovaná část rozpadlého levého křídla s tepelnou ochrannou a krytem podvozku

Závada dál nikoho nevzrušuje. Z těch 4 000 detektorů, které monitorují stav jednotlivých systémů a přístrojů, jich pokaždé pár selže. Jenže další čidla nezvyklý růst teploty signalizují. To už vypadá hrozivěji.

V 7:54:20 se zvyšuje aerodynamický odpor levého křídla. Palubní počítač, který řídí návrat, se ho zatím úspěšně snaží vykompenzovat nastavováním křidélek. Columbii obklopuje plazma rozžhavené na 1 700 °C.

Zadní manévrovací motorky, které dosud pomáhaly řídit klopení stroje v řídké atmosféře, se v 7:56:02 podle plánu vypojují. Začíná aerodynamické brzdění. Další čidla na levém křídle vypovídají službu.

Ve 7:56:30 přechází Columbie ve výšce 67 kilometrů do levé zatáčky. I další snímače vypovídají činnost. Optická sledovací stanice na Kirtlandově letecké základně sleduje od 7:57:19 po deset sekund velký žhavý úlomek, který se od stroje oddělil. Přesto dostává Houston z raketoplánu telemetrické údaje, které závažné potíže nesignalizují.

Levé křídlo tlačí plavidlo stále víc doleva, brzdicí klapky čili elevony nestačí tuto sílu vyrovnávat. V 7:58:03 přestává být stroj aerodynamicky stabilní.

Poplach na palubě! V 7:58:39 zjišťují piloti, že jim přestaly docházet údaje o levém podvozku. Nemůžeme bezpečně přistát! 

Raketoplán se stále drží plánované dráhy. Situace přestává být jasná. Zatímco jeden snímač signalizuje vysunutí levého podvozku, další dva hlásí opačnou situaci. V 7:59:31 se automaticky zapínají manévrovací motorky, které se snaží vyrovnat asymetrický tah raketoplánu letícího se výšce přes 60 kilometrů.

I Houston registruje velkou závadu. Nemáme informace o stavu obou pneumatik na levém podvozku! Kosmonaut Charles Hobaugh, který má službu u vysílačky v Houstonu, na to upozorňuje posádku.

„Rozumím, uh…,“ potvrzuje nevzrušeně velitel Husband. V tomto okamžiku – v 7:59:32 houstonského času čili ve 14:59:32 času středoevropského – se komunikace mezi posádkou a velitelstvím přetrhává. Raketoplán letí ve výšce 63 135 metrů rychlostí okolo 20 000 kilometrů za hodinu. Tepelné a aerodynamické namáhání dosahuje vrcholu.

Houston tedy dostal poslední blok kompletních údajů. Třebaže příjem telemetrie pokračuje, obsahuje mnoho šumu. V 7:59:54 zachycují pozemní stanice přes družici poslední signál z kosmického plavidla.

V 8:00:27 Kling oznamuje, že nedostává žádné údaje. Jeho slova postupně potvrzují další kontroloři v řídicím sálu houstonského střediska.

„Kdys ho viděl na dráze?“ ptá se Cain v 8:05 specialisty na letovou dynamiku Richarda Jonese, který má na starosti radarová pozorování raketoplánu.

„Před minutou.“ Jinými slovy: před minutou zmizel z obrazovek radarů. Přesto spojař Hobaugh stále vyzývá posádku, aby se ozvala. Nikdo neodpovídá. Hlasatel ze sálu James Hartsfield oznamuje, že pozemní středisko se pokouší opět navázat spojení s kosmonauty.

Krátce po osmé hodině ráno pozorují obyvatelé Texasu na obloze hrůzné divadlo. Od klesajícího raketoplánu odpadají žhavé kusy. Potom levé křídlo. A najednou slyší silnou ránu. „Vypadalo to, jako když nabourá auto do domu anebo jako výbuch,“ hledal přirovnání šedesátiletý John Ferolita z Carroltonu severně od Dallasu.

Okolo 8:30 zachycuje stanice pro registraci infrazvukových vln ležící poblíž Lajitas v Texasu sedm až dvanáct nezvyklých záchvěvů. Zřejmě projev destrukce kosmického plavidla. Výpočty ukazují, že tyto signály letěly od místa havárie k detektorům asi 30 minut.

Obsluhy radarů vidí, že Columbia se řítí k Zemi mnohem příkřeji než obvykle. A v 8:15 hlásí: „Raketoplán se rozpadl! Ztratil se z obrazovky!“ Meteorologický radar v oblasti Houstonu určuje oblast, do které dopadly jeho trosky. Je to elipsa o rozměrech přibližně 500 x 100 kilometrů jihovýchodně od Dallasu.

Phil Engelauf, zastupující ředitelství Johnsonova střediska v hlavním sálu řízení letu, který sedí za šéfem směny LeRoyem Cainem, najednou slyší z televizní stanice Dallas, že lidé mluví o žhavých kusech padajících od raketoplánu. Upozorňuje na to Ellen Ochoaovou v křesle napravo. „Och, můj Bože! To ne, to ne!“ vzlyká kosmonautka.

V 8:12:40 se Engelauf naklání ke Cainovi. Ředitel směny bledne, udeří do konzole před sebou, ale vzápětí se snaží své emoce utlumit. Vyptává se svých specialistů na raketoplán – žádné informace od něho nepřicházejí.

Cain vydává první rozkaz: „Všechny dveře zavřete, nikdo nesmí odejít ani přijít!“ Okamžik přemýšlí a pokračuje: „Hned uložte a zálohujte všechna data z Columbie!“ Potom nařizuje, aby si vzali manuál pro havarijní situace a začali podle něho postupovat.

Vybavuje si další pokyny pro havarijní situaci: „A teď, mládenci, zakazuji veškeré telefonování ven i mezi vámi! Všechny naše diskuse se zapisují do digitálního komunikačního systému.“

Lidé v řídicím sálu sedí ve svých křeslech bez hlesu, jako zasaženi bleskem. Na velké obrazovce v průčelí trčí bod ukazující kosmické plavidlo na místě, odkud přišly údaje naposled.

„V té chvíli jsme neměli žádné podrobnosti o rozpadu,“ vzpomínal Cain po dvou týdnech. „Nevěděli jsme žádné podrobnosti o situaci ani o tom, co se vlastně stalo. Ale všichni jsme věděli, že máme vážný případ možné katastrofy.“

Nález helmy jednoho z členů posádky Columbie

Nález helmy jednoho z členů posádky Columbie

Marné čekání

Na letišti na Floridě na raketoplán stále čekají. Měl přistát v 8:16 houstonského času, tedy o hodinu později času místního. Neobjevuje se. Jakmile se pracovníci Kennedyho základny dovídají o havárii, diskrétně odvádějí rodinné příslušníky kosmonautů z tribuny do ústraní. Po neblahé zkušenosti z Challengeru, kdy příbuzní seděli na jedné tribuně s novináři, jsou od nich odděleni, aby nikdo nemohl fotografovat a filmovat jejich smutek.

O čtvrt hodiny později se rozbíhá hledání trosek raketoplánu. Piloti dvou stíhaček F-15 Národní gardy, kteří jsou na běžném hlídkovém letu, dostávají rozkaz: „Podívejte se k New Orleansu! Hledejte trosky raketoplánu Columbia, který havaroval, případně členy jeho posádky.“ Později se k nim připojují další letadla včetně létajícího tankeru KC-135, který jim doplňuje palivo za letu.

Na zajišťování trosek určuje vedení NASA kosmonauta a kapitána námořního letectva Jamese Donalda Wetherbeeho, který má stanoviště na základně ve Shreveportu v Lousianě. Všechny nalezené se uloží v jednom hangáru na Kennedyho základně. Pozůstatky zahynulých bude shromažďovat jeho kolega plukovník letectva Jerry Lynn Ross.

Záchranné práce probíhají podle předem připraveného scénáře. Centrála NASA vyhlašuje stav nouze. Za koordinaci prací odpovídá Federální úřad pro mimořádné události.

Hodinu nato odjíždí ředitel NASA Sean O’Keefe do Bílého domu. Musí oznámit Georgi W. Bushovi mladšímu tragédii Columbie. Prezident nabízí kosmické agentuře všestrannou pomoc. Potom telefonicky kondoluje rodinným příslušníkům zahynulých kosmonautů. Odpoledne je speciál NASA odváží zpátky do Houstonu. Bush telefonuje i izraelskému premiéru Arielu Šaronovi.

Zachránil se někdo z posádky? Nejspíš nikdo. Federální úřady vyhlašují v oblasti Texasu a Lousiany, kam trosky dopadly, výjimečný stav.

Tisíce policistů, vojáků a dobrovolníků se pouštějí do pátrání. Mezi civilisty jsou rovněž chamtivci, kteří chtějí nalezené trosky zpeněžit. Za několik hodin se objevují na internetu inzeráty s nabídkami kousků raketoplánu ke koupi. Úřady okamžitě připomínají, že všechno, co se najde, je federálním majetkem a jeho zcizení je trestné. Hned v prvních dnech zatkla policie dva zloděje a soud je poslal do vězení – pro výstrahu ostatním.

Úřady varují veřejnost: Některé úlomky mohou být životu nebezpečné. Obsahují výbušniny a jiné zase toxické chemické látky. Není to lež, která má zabránit soukromníkům v hledání. Tři desítky lidí, kteří se dotkli doutnajících trosek, musí vyhledat lékařské ošetření.

V sobotu večer vystupuje prezident Bush v televizi: „Ztratili jsme Columbii. Nikdo nepřežil.“ Hned dodává: „Naše cesta do vesmíru bude pokračovat.“ Nicméně raketoplán Atlantis, který měl odstartovat k návštěvě ISS 1. března, zatím nepoletí. Stejně jako další dva stroje. Dokud neskončí vyšetřování, zůstanou tato plavidla uzemněna.

Konec I. dílu.

Text je převzatý z knihy Karla Pacner Kolumbové vesmíru - Souboj o stanice. Byl redakčně upraven.

Autor:



Nejčtenější

„Neříkej, že už to děláme!“ Tahák šéfa Facebooku ukazuje, čeho se bál

Mark Zuckerberg vypovídá před americkým Kongresem. Jeho poznámky unikly na...

Mark Zuckerberg, zakladatel a šéf sociální sítě Facebook, vypovídal dlouhé hodiny před americkými kongresmany v...

Napište BFF, abyste ukázali, jak jste důvěřiví. Po Facebooku se šíří hoax

Zkratka BFF na Facebooku sice zezelená, ale žádné zabezpečení tím neověříte,...

Po Facebooku se šíří další hoax. Tentokrát slibuje rychlé ověření zabezpečení účtu. Nabádá uživatele, aby pod příspěvek...



Sklep v Říčanech vydává 600 let starou záhadu. Poklad ukrytý před Žižkou

Pražské groše z říčanského pokladu

Do toho hrnečku se vešly veškeré rodinné úspory. Proč je majitel do svého sklepa ukryl, nevíme jistě. Jisté ovšem je,...

Druhý den grilování: „EU změní Facebook po celém světě,“ říká Zuckerberg

Mark Zuckerberg vypovídá před sněmovním výborem (11. dubna)

Mark Zuckerberg i ve středu odpovídal na otázky amerických zákonodárců. Zopakoval, že přijímá svou osobní zodpovědnost...

Voda na Marsu je. Chová se však zvláštně a může i levitovat

Na povrchu Marsu můžeme spatřit nejenom doklady o proudění kapalné vody v...

Dva experimenty ukázaly, že na povrchu Marsu se voda chová výrazně jinak, než jsme zvyklí. Například místní „bahno“...

Další z rubriky

Vědci pozorovali doposud nejvzdálenější hvězdu. Pomohla gravitační čočka

Icarus, oficiálně označovaný jako MACS J1149 + 2223 Lensed Star 1. Na složeném...

Američtí vědci ohlásili objev dosud nejvzdálenější pozorované hvězdy, kterou je modrý veleobr vzdálený 9,3 miliardy...

Od poštolky k větším dravcům. S jakými motory létá firma SpaceX

Motor Merlin 1D ve výrobním závodě firmy SpaceX v kalifornském Hawthornu

Firma SpaceX, dnes nejznámější zástupce „nové vlny“ vesmírných dopravců za 15 let své existence vyvinula řadu různých...

Vesmírný hotel Aurora má otevřít v roce 2021. Za noc chce 16,5 milionu

Vizualizace plnánovaného vesmírného hotelu Aurora

Společnost Orion Span představila své plány na vybudování vesmírného hotelu, ale odvážný plán zůstane jen na papíře.

Najdete na iDNES.cz