„Ať žijí legionáři!“ zvolal 24. června 1942 u popravčího kůlu František Sýkora, jenž byl toho večera zastřelen spolu s dalšími obyvateli Ležáků. Jako první odvedli na popravu ženy. Nejmladší bylo patnáct let.
V pražském Národním divadle se 24. června 1942 v šest hodin večer rozezněly tóny předehry z Wagnerova Lohengrina. Ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec přítomným umělcům mimo jiné sdělil, že „kdyby nebylo národa německého, nebylo by také národa českého,“ a dále pokračoval: „Je pravda, že historie zaznamenala mezi oběma národy léta bojů a přechodných nedorozumění, ale vedle toho jsou tu celá staletí plodné spolupráce a velikých společných historických i uměleckých výkonů. Červen roku 1942, jak už se to dnes jeví, bude představovat veliký mezník v českém životě, mezník české sebezáchovy, sebezpytování a sebepoznání…“
O hodinu později rozhlas odvysílal zprávu o likvidaci Ležáků. Ve čtvrtek 25. června 1942 otiskly noviny následující zprávu: „Dne 24. června byla osada Ležáky u Louky (okres Chrudim) srovnána se zemí. Dospělí obyvatelé byli podle stanného práva zastřeleni. Obyvatelstvo přechovávalo české parašutistické agenty, kteří měli vedoucí účast na přípravách k atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha, a pokoušelo se je zachránit před policejním zakročením. Člen sboru protektorátního četnictva, příslušný pro osadu, který se provinil jako napomahač, spáchal před svým zatčením sebevraždu.“
Vypálené Ležáky | foto: VHÚ
Josef Goebbels si týž den zapsal do deníku: „V protektorátu byla vypálena zase jedna vesnice, která poskytovala atentátníkům na Heydricha útočiště, všichni obyvatelé byli zastřeleni.“ V pátek si zaznamenal svůj rozhovor s K. H. Frankem. Některé formulace ve zprávách o zničení Ležáků říšský ministr propagandy označil za nešikovné a propříště tomu chtěl předejít: „Frank mi bude zasílat komuniké včas, před uveřejněním, abych mohl provést korektury. Vnitropolitické zájmy v protektorátu nemůžeme v žádném případě nadřazovat našim zahraničně-politickým zájmům. Jestliže například byly při posledním trestném opatření v jedné vesnici zastřeleny také ženy, bylo to zřejmě z hlediska vnitropolitického nezbytné; navenek to však může mít katastrofální účinky.“
Opatření proti Čechům
Velitel německé Bezpečnostní služby v protektorátu ve své zprávě z 26. června 1942 o dopadech odvetných opatření proti osadě Ležáky na politickou náladu obyvatelstva uvádí: „Oznámení o zničení Ležáků vyvolalo u německého obyvatelstva v Čechách a na Moravě zadostiučinění. Uvítali zejména uveřejněné tiskové prohlášení, že byli zastřeleni všichni dospělí, tedy i ženy. Poukazují na to, že české ženy zaujímají šovinističtější postoje než muži. Protože se říká, že Češi, s výjimkou části dělníků, svůj názor nezměnili, většina Němců očekává dalších represivní opatření…
Němci v Plzni s uspokojením konstatovali, že tentokrát byla akce provedena s větším zápalem než při předchozích podobných příležitostech. Litují však, že jeden z nejlepších německých představitelů musel padnout, aby byla proti Čechům vydána taková opatření.
Popravení obyvatelé Ležáků (vlevo) a děti, odvlečené Němci (vpravo) | foto: VHÚ
Mezi českým obyvatelstvem vyvolala zpráva o odvetné akci proti Ležákům zděšení a strach. Skutečnost, že byli zastřeleni všichni dospělí, vzbudila mezi Čechy úžas. Hovoří o brutalitě Němců, jelikož tentokrát byly postříleny i ženy. Toto zostření trestu podle nich ukazuje, že Češi tvrdošíjně vytrvávají v odboji a nepřátelském chování vůči Němcům.“
Ležácký mlýn
V osadě Ležáky se v červnu 1942 nacházelo devět budov – osm domů a mlýn. Žilo zde 54 obyvatel. Mlynářský rod Šťulíků koupil mlýn v Ležákách na začátku dvacátého století. V roce 1937 se mlynářská dcera Františka Šťulíková provdala za Jindřicha Švandu. Její mladší bratr Josef Šťulík se o dva roky později oženil s Marií Pelikánovou z nedalekého Včelákova. V listopadu 1939 se manželům Šťulíkovým narodila Jarmila, v dubnu 1941 přišla na svět Marie. Josef Štulík si na pozemku, který patřil k mlýnu, otevřel kamenolom.
 |
Švagři – mlynář Jindřich Švanda a kameník Josef Šťulík – se už na začátku okupace zapojili do odbojové organizace, kterou založil jejich ležácký soused, autodopravce Čeněk Bureš. V odboji byl také vrchní strážmistr z Vrbatova Kostelce Karel Kněz, správce lomu Hluboká u Dachova Jindřich Vaško se svým bratrem Františkem, starosta Miřetic Karel Blatník a další spolehliví lidé. Shromažďovali zbraně, pomáhali rodinám zatčených, šířili ilegální tiskoviny. Na začátku roku 1942 skupina Čenda začala spolupracovat s výsadkem SILVER A.
Prostý pomníček na místech, kde v Ležákách stával mlýn. | foto: VHÚ
Vysílačku Libuši umístili bratři Vaškové ve strojovně lomu Hluboká, odkud radiotelegrafista Jiří Potůček v lednu úspěšně poslal do Londýna první zprávu. Na jaře 1942 se Jiří Potůček přesunul do ležáckého mlýna. Sedmnáctého června přijel za Švandou Luděk Matura a varoval ho, že se o ležáckém mlýnu začíná mluvit na pardubickém gestapu… Jindřich Vaško odvezl Potůčka téhož dne do Pardubic, odkud radiotelegrafista odeslal po půlnoci 18. června 1942 patnáct depeší do Londýna. Nemohl tušit, že jeho sedmi spolubojovníkům, kteří se ukrývali v pražském chrámu svatých Cyrila a Metoděje, zbývá už jen několik hodin života
Svou poslední depeši odvysílal Jiří Potůček ze školy v Bohdašíně 26. června 1942: „26. června, Libuše O626O/42. Ležáky u Vrbatova Kostelce, kde jsem byl se svou stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří nám pomáhali, byli zatčeni. Jen s jejich pomocí jsem mohl zachránit stanici a sebe. … Zůstal jsem nyní sám. Lidé se bojí a jsou nedůvěřiví. …“
Nacisté věděli, že stopa je falešná. Přesto Lidice vyhladili |
Zatýkání
Na úřadovnu gestapa v Petschkově paláci dorazil Karel Čurda 16. června 1942 kolem poledne. Byl nervózní, třásl se strachy. Nechal se ujistit, že když sdělí, co ví o atentátu na zastupujícího říšského protektora, budou on i jeho rodina ušetřeni. O vysílačce v ležáckém mlýně nic nevěděl, zato si vzpomněl i na to, co měl u Krupkových v Pardubicích k večeři, když u nich o dva měsíce dříve přespal. Uvedl i další kontaktní adresy. To, že se v ležáckém mlýně scházejí podezřelí lidé, nahlásil v červnu 1942 také horlivý udavač Karel Andrák.
Dvacátého června zadrželo gestapo bratry Vaškovy. Mlynáře Jindřicha Švandu zatkli v neděli 21. června v půl páté odpoledne. Cestou domů Františka Švandová zahlédla svého manžela v projíždějícím voze gestapa. Děti dala do opatrování k prarodičům, rodinné cennosti odnesla k příbuzným a spálila letáky. Gestapo se pro mlynářku o půlnoci vrátilo. Spoutané Františce Švandové gestapáci slibovali, že když řekne, co je jí známo, zachrání svou rodinu. Dvaatřicetiletá žena prohlásila, že se nemá k čemu přiznávat.
Četník Karel Kněz ve službě, na snímku vpravo | foto: Repro MF DNES
Četnický strážmistr z Vrbatova Kostelce Karel Kněz si v noci vzal život, aby uchránil svoji rodinu a spolupracovníky z odboje.
Četník Karel Kněz s rodinou. Zleva starší syn Karel a manželka Anna, vpravo mladší syn Jaroslav, kterému je dnes 83 let. | foto: Repro MF DNES
Josef Šťulík se dozvěděl o švagrově zatčení a ukryl se v lese nedaleko hřbitova. Gestapo, jež ho marně hledalo, jeho ženě Marii oznámilo, že pokud se její muž do odpoledne nepřihlásí, budou vesnice v okruhu pěti kilometrů vypáleny. Těhotnou Marii Šťulíkovou, její rodiče i čtrnáctiletého bratra zatklo gestapo 22. června odpoledne. Svoje dcerky – Jarmilku a Marušku – směla dát přes ulici k sousedům Louvarovým.
Marie Šťulíková zemřela v lednu 1943 v Osvětimi, Josefa Štulíka, který se kvůli vyděračskému ultimátu přihlásil na četnickou stanici ve Vrbatově Kostelci, zastřelili 2. července 1942 u Zámečku v Pardubicích. Na popravišti toho dne zemřelo třicet mužů a deset žen z Pardubicka, kteří pomáhali parašutistům z výsadku Silver A. Byli mezi nimi i manželé Švandovi z ležáckého mlýna a bratři Vaškovi. Týž den dopoledne četník Karel Půlpán zastřelil u Rosic Jiřího Potůčka.
Trest smrti
Ve středu 24. června 1942 si zaměstnanci gestapa k Louvarovým dojeli pro Jarmilu a Marii Štulíkovy. Plačícím holčičkám tvrdili, že pojedou za maminkou. Když je odváželi, byly už Ležáky obklíčené. Gestapo vyzvedlo také ležácké děti ze škol ve Včelákově a Skutči.
Nejmladší obyvatel Ležáků, Pavel Sýkora, měl 24. června 1942 oslavit svoje první narozeniny. Vojáci ještě před obědem jeho rodinu spolu s dalšími lidmi z Ležáků nahnali do lomu, kde se netěžilo. Kolem třetí odpoledne byli Ležáčtí odvezeni do sklepní místnosti Zámečku v Pardubičkách. Muži museli stát čelem ke zdi, ženy a děti se k sobě choulily na lavičce z prkna. V šest večer děti dostaly na krk cedulku se jménem a od matek je oddělili. V té době už Ležáky hořely. Hasičské sbory z okolních obcí vyhlásily poplach. Hasiče, kteří se vydali do Ležáků, zastavil na silnici německý voják.
Krematorium v Pardubicích bylo už ve tři hodiny odpoledne upozorněno, ať je v pohotovosti a připraví se na „větší várku“. Třiatřicet ležáckých obyvatel bylo stanným soudem v Praze v nepřítomnosti odsouzeno k trestu smrti. V devět večer je vyvedli ze sklepa na dvůr a postupně odváděli do lesíka k popravčím kůlům.
Nejdříve byly zastřeleny ženy. Heleně Skalické bylo patnáct let, Květoslavě Tuskové a Růženě Tomkové bylo osmnáct. Marii Boháčové bylo sedmdesát. Čtyřiadvacetiletá Květoslava Boháčová byla v devátém měsíci. Také Františka Burešová, manželka odbojáře Čeňka Bureše, čekala dítě.
Nadporučík Preuss Ochranné policie podal o exekuci hlášení: „Odsouzenci byli střílení postupně ve trojicích. Poprava proběhla bez jakýchkoliv nepředložeností. Všichni odsouzení byli vzpřímení, pokojní a klidní. Osoby uvedené pod čísly 1 až 30 během popravy nemluvily. Osoby uvedené pod čísly 31 až 33 volaly v českém jazyce: Ať žijí legionáři!“ Popel třiatřiceti obyvatel Ležáků, které zastřelili 24. června 1942, byl vysypán do Labe.
Jarmila Šťulíková se sestrou a strýcem Václavem Pelikánem | foto: archiv Jarmily Doležalové
K poněmčení byly vybrány pouze Jarmila a Marie Šťulíkovy. Ostatní ležácké děti byly na začátku července odvezeny do Lodže a zavražděny v Chełmnu. Martě Čechové bylo čtrnáct let, Jaromíru Mrkvičkovi a Pavlu Sýkorovi byl rok, Jiřímu Sýkorovi a Oldřichu Duškovi bylo devět, Emilce Švandové a Miladě Sýkorové byly tři roky, Břetislavu Tomkovi a Stanislavu Klapkovi bylo třináct, Marii Hrdé dvanáct a Bohumile Švandové byly dva roky.
Dodnes nevím, proč si mě vybrali, říká poslední přeživší z Ležáků |
Jarmilu Šťulíkovou adoptoval zemědělský rada Rudolf Paetel s manželkou Hannah, kteří měli už pětiletou Angeliku a několikaměsíční Beatrix. Bylo jim řečeno, že jde o dítě prostitutky a muže, jenž byl popraven za činnost proti Říši. Marie Šťulíková se dostala do rodiny župního inspektora Kurta Alschera. Obě dívenky byly repatriovány v roce 1946.
Jarmila Šťulíková jako poslední přeživší vypálené osady Ležáky besedovala se studenty gymnázia Mozartova v Pardubicích.
Článek je převzatý z webu Vojenského historického ústavu a byl redakčně upraven.
