Historie plamenometu: Nádrž po zásahu nevybuchne, ale cíl je to oblíbený

Plamenomety si po první světové válce našly své místo ve většině armád světa. Ty, které ho neměly, doháněly zpoždění ve druhé světové válce.

Plamenomet LPO-50 v akci | foto: archiv autora

Pláž v Normandii. Z vyloďovacích člunů vybíhají spojenečtí vojáci. Německá kulometná palba kosí některé dřív, než vykročí z člunu do vody. Ti šťastnější se brodí vodou ke břehu a snaží se ukrýt za terénními překážkami nebo za zničenou technikou.

První díl

o plamenometu

naleznete ZDE.

Ale ze strany se ke kulometnému hnízdu blíží dvojice vojáků. Jeden nese na zádech objemné nádoby. Plamenometčík s pomocníkem. Musejí se dostat co nejblíže. Najednou se ozve kovový zvuk dopadající střely a obě postavy zachvátí vysoko šlehající plameny.

Tak tohle je spíš výmysl filmařů, než realita.

Vzhůru k masové výrobě

Druhá světová válka názorně ukázala, že moderní válku nevyhrává jen vybroušená taktika nebo nejmodernější technologie, pokud nejsou podpořené výkonným průmyslem a surovinovou základnou. Zbraně nemusely být špičkové, stačilo, když byly kvalitní, bylo jich dost a jejich obsluhu zvládl voják po krátkém výcviku. Zatímco některé prodělaly od minulé války překotný vývoj (tanky, letadla) na některých nebylo příliš co vylepšovat.

Konstrukce plamenometu

Konstrukce plamenometu je v principu jednoduchá, složitější je najít vyvážený poměr mezi jednotlivými parametry, aby nevzniklo nepohyblivé monstrum.

Plamenomet je tvořen tlakovou nádobou (nebo několika) se zásobou hořlaviny. K nádobě patří zdroj hnacího média, většinou plynu, který hořlavinu vytlačí hadicí k plamenometnému nástavci (šlehovce) s ovládacím ventilem. Hnací plyn se většinou plnil kompresorem nebo z externího zásobníku. Někdy se jevilo praktičtější použít jako zdroj snadno vyměnitelnou pyropatronu, která potřebné množství plynu vyvinula po odpálení. Pro zapalování se postupně přestal používat stálý otevřený plamen a přešlo se na zápalné nábojky.

Z hlediska konstrukce byl zásadní nevýhodou plamenometu jeho dosah, který u přenosných verzí zpravidla nepřesahoval tři desítky metrů, při pracovním tlaku 25-30 atmosfér. Další zvyšování dosahu by si vynutilo použití silnějšího a těžšího pláště tlakové nádoby (dosah klesá s druhou mocninou úsťové rychlosti). Druhou nevýhodou zmíněnou již v prvním díle je omezený počet zášlehů. Zde je matematika jednoduchá. Každý litr kapaliny je necelý kilogram hmotnosti navíc. Krátký, asi sekundový zášleh lehkého plamenometu spálil kolem 0,5 až 1 litru zápalné látky. Akceptovatelná hmotnost zařízení přenášeného jedním mužem na krátkou vzdálenost je zhruba 30 - 35 kg.

Na rozdíl od střelných zbraní je u plamenometů obtížné "nabíjení". Vyžaduje manipulaci s těžkými kanystry nebo sudy plnými hořlavých látek, což je v první linii obtížné a nebezpečné. Použití klasických plamenometů má tedy své limity. Proto byly postupně nahrazeny reaktivními typy.

Do druhé skupiny patřily plamenomety. U vítězů konfliktu došlo k unifikaci a zavedení několika páteřních typů vyráběných ve velkém. Rozsah nasazení plamenometů byl ještě větší než za první světové války. Používaly se především přenosné typy, těžké většinou jen v obraně. Samostatnou kapitolou pak byly plamenometné tanky nebo obrněné transportéry.

Namíchat palivo je alchymie

Na zápalnou směs plamenometů jsou kladeny značně protichůdné požadavky.

Musí být možné ji zapálit otevřeným plamenem, ale musí hořet pomalu, aby většina neshořela dřív, než dopadne na cíl.

Musí být dostatečně hustá, aby z povrchu cíle nestékala, ale nesmí "ucpávat" přívodní hadici a trysku. Navíc se nesmí příliš rychle odpařovat.

Musí mít kvůli dosahu dostatečnou měrnou hmotnost, což na druhou stranu zvyšuje hmotnost celého plamenometu.

Jako paliva se používají rostlinné oleje (slunečnicový nebo řepkový) nebo těžké ropné produkty (topný olej, mazut), smíchané s benzínem, kerosinem nebo naftou, případně napalm. Teplota hoření směsi je kolem 700 - 900 oC. Někdy se pro zvýšení teploty přidávaly další látky, například hořčíkový prášek.

V Německu opět v čele

Před vypuknutím druhého světového konfliktu se do čela v rozvoji plamenometných jednotek dostali opět Němci. Ostatně značná část důstojníků vznikajícího Wehrmachtu bojovala za první světové války, takže měla celkem jasnou představu, čeho se vyvarovat a co naopak využít. Plamenomety patřily ke zbraním, které se považovaly za levné a účinné.

Plamenomety Fm.W.41 a Fm.W.42 byly konstrukčně prakticky identické, lišily se šlehovkami (Fm.W.42 je bližší).

V době vypuknutí druhé světové války jich měl Wehrmacht ve výzbroji kolem 1 200 kusů. Většinou šlo o plamenomet FmW.34 (Flammenwerfer 34), jak označení napovídá, vyvinutý v roce 1934. Plamenomet tvořila jednoduchá válcová nádoba, plněná směsí označenou Flammöl 19, a menší nádoba naplněná dusíkem, který zajišťoval její vytlačení. Zásoba paliva stačila na jeden zášleh o délce 45 sekund, nebo 36 krátkých. Nevýhodou plamenometu FmW.34 byla hmotnost. V naplněném stavu vážil 36 kilogramů. Přesto vydržel ve výzbroji až do konce války.

Kromě toho byl v roce 1935 zaveden do výzbroje typ označovaný jako Kleine Flammenwerfer 35 (Kl.Fm.W.35), který jako by z oka vypadl svému téměř jmenovci z první světové války. Často bývá zaměňován s Fm.W.34, ale ten má plošší dna tlakové nádoby. Tento plamenomet byl v roce 1939 modernizován, ale úderné jednotky přesto požadovaly lehčí a pohyblivější zbraň. Nebylo nic jednoduššího, než oprášit plány plamenometu Wechs, udělat drobné změny a pohotové řešení pod označením Flammenwerfer 40 bylo na světě.

Nicméně skutečným řešením problému byl lehký Flammenwerfer 41 (Fm.W.41), tvořený dvojicí tlakových nádob, umístěných horizontálně na nosné konstrukci podobné krosně. Zmenšením rozměrů se podařilo kromě hmotnosti snížit také výšku siluety přikrčeného plamenometčíka. Celková hmotnost plamenometu, naplněného 7 litry Flammöl 19 byla necelých 22 kilogramů. Jako hnací plyn sloužil opět dusík z horní, menší nádrže.

Vojáci vyzbrojení plamenometem Fm.W.42 během bojů ve městě

Lehký plamenomet Flamenwerfer 41 vyřešil problémy s hmotností zbraně.

Flammenwerfer 41 byl v průběhu roku upraven tak, že původní šlehovka, kde byla směs zapalovaná otevřeným plamenem, byla nahrazena novou jednodušší, která směs zapalovala pomocí speciálních "slepých" nábojek. Tento plamenomet, označovaný zpočátku jako Flammenwerfer mit Strahpatrone 41 (Fm.W.S.41), později jako Flammenwerfer 42, byl považovaný za nejlepší německý plamenomet druhé světové války. Hmotnost se podařilo snížit na necelých 20 kilogramů a objem nádrže stačil na 8 až 10 zášlehů s dosahem 30 metrů.

Kompletní obsluhu lehkého plamenometu tvořili ve Wehrmachtu čtyři vojáci. Velitel vyhledával cíle a dva střelci vyzbrojení karabinami K98 kryli palbou plamenometčíka. Ten byl kromě plamenometu ozbrojen ještě i pistolí pro osobní obranu.

Vedle lehkých plamenometů používala německá pěchota střední typ Mitteler Flammenwerfer 41 (M.Fl.W. 41), který vypadal jako tlaková láhev z autogenu upevněná na dvoukolovém podvozku. Láhev obsahovala 30 litrů zápalné směsi a ve druhé bylo 10 litrů dusíku pod tlakem 30 atmosfér. Zásoba stačila na 50 sekundových zášlehů nebo jeden v trvání 25 sekund.

Vzhledem k celkové hmotnosti soupravy, která v naplněném stavu přesahovala 100 kg se plamenomet používal hlavně v obraně, v předem vybudovaných pozicích a pro přehrazování směrů postupu.

Speciálně pro výsadkové jednotky byl vyvinutý jednorázový plamenomet Einstossflammenwerfer 44/46 (E.Fm.W 44/46), tvořený tlakovou nádobou s průměrem 7 cm a délkou 60 cm (tedy asi jako hasicí přístroj do auta). Při celkové hmotnosti 3,6 kg umožňoval jeden půlsekundový zášleh na vzdálenost 30 m. Kromě výsadkářů používaly E.Fm.W 46 i úderné jednotky.

Jednorázový plamenomet Einstossflammenwerfer 44/46

Poslední specialitou, která předznamenala další poválečný vývoj byl jednorázový plamenomet Einstossflammenwerfer 44, který však byl zásadně odlišné konstrukce. V principu šlo o Panzerfaust , kde kumulativní hlavici nahradila tenkostěnná nádoba se zápalnou směsí a nárazovým zapalovačem.

Výhodou zbraně byla větší přesnost, menší hmotnost, možnost dosáhnout postupně většího dostřelu. Největší předností této koncepce však bylo, že na cíl dopravila větší množství zápalné směsi, protože odpadly ztráty způsobené tím, že při klasickém zášlehu shořela část paliva "cestou".

Ohnivý meč sovětské pěchoty

Sověti měli zkušenosti z války ve Španělsku, kde se velmi osvědčily jednoduché zápalné láhve, zvané "Molotovův koktejl". Oheň byl považován za účinný bojový prostředek s mimořádným psychologickým účinkem. Proto byla vývoji a výrobě plamenometů věnován náležitá pozornost. Před napadením SSSR jich měla Rudá armáda ve výzbroji zhruba dvakrát víc, než Wehrmacht.

Prvním sériově vyráběným typem byl ROKS-1 (Rancevoj Ogněmjot Kljujeva i Sergejeva), který byl záhy upraven do podoby mnohem rozšířenějšího typu ROKS-2. Šlehovka byla namontovaná místo hlavně a závěru na standardní pušce. Plamenomet s celkovou hmotností 23 kg byl naplněn 9 litry zápalné směsi, což stačilo na 8 krátkých zášlehů.

Sovětský plamenomet ROKS-2

Sovětský plamenomet ROKS-3

Na základě připomínek od útvarů byl ROKS-2 v roce 1942 modernizován na ROKS-3, který měl pro lepší manipulaci kratší šlehovku, upravený zapalovač a podařilo se odstranit problémy s netěsností ovládacího ventilu. Jako hnací médium používaly všechny verze stlačený vzduch z menší tlakové nádoby.

K prvnímu nasazení plamenometů Rudé armády došlo během zimní války, ale zpočátku nebylo příliš úspěšné. Potíže s taktikou nasazení se objevovaly i v počátcích Velké vlastenecké války. K masovému rozšíření došlo až od roku 1942, kdy začaly na úrovni pluků vznikat samostatné plamenometné roty, každá vyzbrojena 120 plamenomety. Jednotlivá družstva nebo čety byly přidělované podle potřeby pěším jednotkám.

Později byly vytvářeny plamenometné prapory s dvěma plamenometnými a jednou automobilní rotou, aby byla lépe zajištěna obměna prázdných plamenometů v první linii. Prapor zřizoval bod pro výměnu plamenometů asi 700 metrů od čáry dotyku, kde se prázdné plamenomety doplňovaly směsí a stlačeným vzduchem.

K prvnímu skutečně intenzivnímu nasazení plamenometných jednotek došlo ve Stalingradu. Během bojů se podařilo vypilovat taktiku nasazení ve městě a na jejím základě byla zpracována nová metodika, která vydržela prakticky do konce války. Při nasazení 3 - 6 plamenometů proti jednomu tanku byly použitelné i jako protitanková zbraň, ale jejich hlavní síla byla jinde.

Sovětská pěchota s plamenometem ROKS-2, všimněte si hrudního pancíře používaného údernými jednotkami.

Sovětské prameny uvádějí, že plamenometné jednotky mají na kontě přibližně 34 tisíc nepřátelských vojáků, 3 tisíce zodolněných opěrných bodů, 145 automobilů a 120 tanků, což dává dobrou představu o primárních cílech plamenometčíků. Jedním z posledních válečných nasazení byla účast 10. plamenometného praporu při dobývání Reichstagu.

Britská zdrženlivost

Britové stejně jako za první světové války přenosným plamenometům příliš pozornosti nevěnovali. Prakticky jediným v širší míře používaným plamenometem byl lehký Portable No.2, známější (kvůli svému tvaru) pod přezdívkou Lifebuoy nebo Sombrero. Vyráběl se ve dvou provedeních. Mk.I se používal k výcviku a "bojová verze" nesla označení Mk.II. V zásadě nešlo o nic jiného než mírně upravený německý plamenomet Wechs z první světové války.

Britský voják při výcviku s plamenometem Portable No.2

Naplněný plamenomet měl hmotnost 29 kilogramů a umožňoval 10 zášlehů. Tolik bylo i zápalných korditových nábojek rozmístěných kolem ústí plamenometné hlavice. Kromě toho bylo možné "pokropit cíl" jen samotnou kapalinou a na závěr ho zášlehem zapálit, aby se zvýšilo množství hořlaviny dopravené beze ztrát na cíl. Celkem bylo vyrobeno asi 7 000 kusů.

Nováčci v branži

Když v roce 1939 začala druhá světová války Spojené státy žádný plamenomet nevyvíjely ani nevyráběly. Měly jen několik ukořistěných kusů z období Velké války, značně opotřebovaných při různých testech. Američané začali plamenomety pro svou armádu vyvíjet až v červenci 1940 (podle jiných údajů až v roce 1941). Prototypy nesly označení E1, resp. E1R1. Do výzbroje byly zařazeny v srpnu 1942 jako plamenomet M1.

Plamenomet M1 s typickým válcovým zásobníkem na vodík

Plamenomet tvořily dvě tlakové nádoby s objemem po dvou galonech (1 galon = 3,8 l) na zápalnou směs tvořenou napalmem. Mezi nimi byla umístěna třetí na hnací plyn, dusík. Pod šlehovkou byl trubicový zásobník na stlačený vodík, který se zapaloval piezo-elektricky. Vodíkový hořák potom zapaloval směs. Celé zařízení nefungovalo příliš spolehlivě a vojáci s sebou nosili pro jistotu fosforové granáty, aby mohli v případě selhání cíl skropený zápalnou směsí nouzově zapálit.

Plamenomety M1 byly záhy nahrazeny verzí M1A1, kde bylo spolehlivější bateriové zapalování. Obsluha se ustálila na dvou mužích, kde jeden nesl plamenomet a pro osobní ochranu byl vyzbrojen pistolí. Pomocník nesl náhradní plné nádrže a byl vyzbrojen karabinou M1. Palebné krytí poskytovalo střelecké družstvo (četa), kterému byl plamenomet přidělen jako podpůrný prostředek. Plamenomet M1(A1) měl hmotnost lehce přes 30 kilogramů a maximální dosah kolem 40 metrů. Za účinnou však byla považovaná poloviční vzdálenost.

Navzdory úpravě zapalování nevykazovaly ani plamenomety M1A1 v polních podmínkách dostatečnou spolehlivost. Navíc si obsluhy stěžovaly na značný zpětný ráz a nevhodně tvarovanou šlehovku. Proto začal pod označením E3 vývoj upravené verze, která by nedostatky odstranila. Do výzbroje se dostala pod označením M2.

Plamenomet M2 se lišil šlehovkou s dvojicí rukojetí

Kromě celkového odlehčení se změny týkaly hlavně plamenometného nástavce, který dostal dvě pistolové rukojeti, přední vybavenou spouští. K zapálení směsi sloužilo šest nábojek umístěných v bubínku kolem ústí. Plamenomety M2 nahrazovaly od roku 1943 starší verze, které se používaly k výcviku. Přezbrojovalo se vždy po celých jednotkách.

Američané používali plamenomety velmi intenzivně během bojů v Pacifiku. Bojovým křtem byl Gudalcanal. Často byly s jediným prostředkem, jak dostat fanaticky bojující Japonce z podzemních bunkrů a chodeb, kterými provrtali tichomořské ostrovy. V Evropě byly nasazeny jen omezeně, během invaze a při ztečích linií se stálým opevněním. Celkem bylo vyrobeno kolem 27 tisíc plamenometů M1 a M2.

Plamenomety používaly i další armády, japonská, polská, italská nebo finská, ale konstrukčně se zásadně nelišily od výše uvedených, pokud nebyly přímo jejich kopiemi.

Poválečné cesty

Po skončení druhé světové války Američané nadále používali plamenomety M2 v upravených verzích A2 – A7. Po demobilizaci svých divizí značnou část dodali spojencům a armádám po celém světě. US Army používala plamenomety M2 a odlehčenou verzi M9 ještě během války ve Vietnamu, kde se boje v mnohém podobaly Tichomoří. To však bylo specifické bojiště. Pro případný konflikt v Evropě byly klasické plamenomety považované za zastaralé.

Obrázek z manulálu raketometu M202 věnovaný přípravě ke střelbě.

Specialitou výsadkových jednotek byl plamenomet M8, který vypadal jako malý hasicí přístroj zavěšený na řemenu a nesený pod paží. Vpředu byla pistolová šlehovka umožňující jeden 4sekundový zášleh na 70 m. Celková hmotnost M8 byla 12 kg.

Náhradou klasických plamenometů byly čtyřhlavňové reaktivní raketomety M202 FLASH (FLame Assault SHoulder Weapon) ráže 66 mm se zápalnými raketami M74. Zbraň měla účinný dostřel 200 až 700 m, podle toho, zda obsluha střílela na bodový nebo plošný cíl. To znamenalo řádový posun proti klasickým plamenometům. Raketomet M202 bylo možné přebít další sadou raket.

Sověti po válce vyvinuli novou verzi lehkého plamenometu LPO-50 (Legkij Pjechotnyj Ogněmjot), který používal k vytlačení zápalné směsi prachovou pyropatronu. Zapalování bylo elektrické. Kromě sovětské armády jej používaly i další armády východního bloku, včetně ČSLA a armády arabských zemí. Z Libye se potom LPO-50 dostaly do rukou Irské republikánské armády. Nejznámějším incidentem s použitím LPO-50 byl útok na check-point britské armády v Derryardu v prosinci 1989. Kdo by si chtěl LPO-50 prohlédnout zblízka má možnost například v muzeu v Piešťanech.

Obrázek z manuálu LPO-50, kterým byla vyzbrojená i ČSLA.

Do výzbroje byl zaveden také těžký plamenomet TPO-50 (Tjažolyj PO), ale z hlediska použití se jednalo spíše o fugas (nástražný plamenomet).

Také Sověti vyvinuli po válce reaktivní plamenomety. První označený Rys, představoval prakticky tarasnici nabíjenou zápalými (Rys-Z) nebo kouřovými (Rys-D) granáty. Zbraň byla vyvinutá s použitím dílů RPG-16 koncem šedesátých let. Granát obsahoval 4 litry zápané směsi. Rys však nebyl příliš úspěšný, kvůli nemotornému, téměř dvoumetrovému odpalovacímu zařízení.

Proto byl postupně nahrazen reaktivním plamenometem RPO, který byl od roku 1982 stále častěji používán v Afghánistánu. Posledním plamenometem zavedeným do výzbroje Sovětské armády v polovině 80tých let byl jednorázový RPO-A Šmel. Dodával se jako jedno nebo dvouhlavňový. Jeden kontejner (hlaveň) vážil 11 kg a dokázal odpálit střelu s 2,1 litru zápalné směsi až na vzdálenost 1000 m. Při střelbě na bodové cíle byl účinný dostřel 200 m. Kontejnery se po použití zahazovaly.

Z poválečných konstrukcí stojí za zmínku ještě DM34 Handflammpatrone z výzbroje Bundeswehru. Trubice se sklápěcí pistolovou rukojetí vystřelovala náboj plněný červeným fosforem až na vzdálenost 90 m. Zbraň byla lehká (necelý kilogram) a poměrně účinná. Fosfor s teplotou hoření 1200 oC pokryl plochu zhruba 15x50 m. DM34 byly v roce 2001 vyřazeny z výzbroje.

Reaktivní plamenomet RPO A Šmel se střelou

Jednorázový DM34 Handflammpatrone

Nebezpečná práce

Práce plamenometčíků byla nebezpečná. Nikoli však kvůli tomu, že plamenomet mohla zasáhnout nepřátelská palba. K plamenometu LPO-50 existoval výukový film natočený sovětskými vojenskými filmaři, kde se podobná situace demonstrovala na figuríně. Při střelbě zpředu byl problém plamenomet zasáhnout přes postavu plamenometčíka. Ostatně většina obránců by se o to ani nepokoušela. Tělo plamenometčíka je mnohem snazší cíl a výsledek jistější.

Nesporné však je, že obsluha plamenometu byla identifikovatelná z dálky a spolu s veliteli patřila mezi primární cíle, keré je potřeba eliminovat co nejdříve. Mnohem větším nebezpečím než střelba, bylo to, že se obsluha plamenometu musela přiblížit zhruba na 20 – 30 metrů k cíli, což je vzdálenost na kterou se hází útočný granát, o účincích obranného ani nemluvě.

Ani zásah samotného plamenometu nebyl tak hrůzný, jak malují filmaři ve snaze udělat své dílko atraktivní pro diváky. Při zásahu natlakované nádoby by reakční moment unikajícího plynu nebo kapaliny srazil stojící obsluhu na zem, ale normální munice na zapálení poměrně stabilní směsi nestačí.

Větší nebezpečí představovaly silné poryvy větru, které mohly vrátit zapálenou kapalinu proti obsluze. Proto se věnovala pozornost vývoji ochranných pomůcek, které od minulé války dostaly podobu pogumovaných, později azbestových rukavic, pokrývek hlavy a případně kompletního oděvu. Na druhou stranu byly jasným vodítkem pro nepřátelské střelce, proto se obsluhy jejich nošení spíše vyhýbaly.

  • Nejčtenější

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

v diskusi je 125 příspěvků

26. března 2024

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo...

Z jaderné triády zbyly Britům už jen ponorky. A ty musejí posílit

v diskusi je 76 příspěvků

27. března 2024

Jadernou triádu tvoří strategické bombardéry s jadernými zbraněmi, mezikontinentální balistické...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rusko zastavilo odlet na ISS s první Běloruskou, letět měla i Američanka

v diskusi je 50 příspěvků

21. března 2024  10:23,  aktualizováno  14:26

Ve čtvrtek 21. března se necelých deset minut před půl třetí odpoledne měla vydat na Mezinárodní...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 19 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Načapali jsme otesánka, který se velkého sousta nezalekne. Boeing 747-400F

v diskusi je 8 příspěvků

21. března 2024

Poté, co na Letiště Václava Havla Praha přestaly v barvách Qatar Airways létat nákladní Boeingy...

Američané odepsali modul, který je vrátil po půl století na Měsíc

v diskusi je 18 příspěvků

28. března 2024,  aktualizováno  11:41

Od začátku letošního roku je na Měsíci a kolem něj poměrně rušno. Vedle řady sond, které zamířily...

Hlučínsko patří nám. Před 100 lety byl podepsán definitivní protokol o hranici

v diskusi je 19 příspěvků

28. března 2024

Před 100 lety definitivně skončily tahanice o československo-německé hranice. 28. března 1924 byl...

Úspěšný let prototypu XB-1 vrací do hry cestování nadzvukovou rychlostí

v diskusi je 33 příspěvků

27. března 2024  17:17

Po více než dvaceti letech, od ukončení provozu letounu Concorde, se možná opět dočkáme nadzvukové...

Jarní bouře ničila před 100 lety Prahu. Napáchala obří škody

v diskusi je 10 příspěvků

27. března 2024

Prahou prošla před 100 lety, 27. března 1924, neobvykle silná jarní bouřka. V části hlavního města...

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...