Byli postrachem pro ustupující německou armádu, ale v daných oblastech někdy i pro obyvatele protektorátu. Nízko létající a útočící stíhači (hloubkaři) sice mířili zejména na vojenské a z vojenského pohledu strategické cíle, ale například při útoku na lokomotivu vlaku nešlo vždy zabránit civilním obětem. I když se o to piloti snažili.
Vychází unikátní průvodce po méně známých kapitolách z konce druhé světové války. Kniha Pod palbou hloubkařů podrobně mapuje 951 útoků takzvaných hloubkařů na našem území mezi květnem 1944 a květnem 1945. Tři sta osmdesát dalších událostí, které by mohly být spojeny s náletem hloubkařů, ale zatím se je nepodařilo doložit domácími zdroji, zpracoval autor Filip Vojtášek do přehledného seznamu.
Kniha je rozdělena podle současných krajů a dále abecedně podle obcí. Pohodlně si tak můžete ověřit, zda lokální vyprávěnka o sestřeleném německém letounu v místním rybníku je pravdivá, nebo spíš ne.
Proč na nás stříleli?
„Lidé mi občas posílají fotografie, na kterých je jejich dům se stopami po střelách. Ptají se, proč se tehdy hloubkař zaměřil právě na něj, když železnice je od něj vzdálená třeba celých pět set metrů. Neuvědomují si, že při rychlosti letadla kolem šesti set kilometrů za hodinu byla střelba ze šesti až osmi kulometů kadencí sedm set ran za minutu relativně nepřesná,“ nastiňuje jeden z nejčastějších dotazů na hloubkaře autor knihy Filip Vojtášek.
Typický útok hloubkařů nebyl dopředu připraven. Na cíl formaci naváděl její velitel až ze vzduchu. K omylům pochopitelně docházelo. Jsou známé i případy, kdy letec například nabyl dojmu, že po něm ze země někdo střílí. Koncem prosince 1944 si jeden pilot z doprovodu amerických bombardérů všiml záblesků, které nejprve považoval za nepřátelskou střelbu. Až o chvíli později mu došlo, že světla, která viděl, byly střely dopadající na zem a vagony od jeho kolegy.
Pilotům se také těžko rozeznávaly uniformy. „Četník, hasič nebo voják? To v té rychlosti šlo při útoku rozlišit jen velmi těžko,“ vysvětluje Vojtášek. „Nejvíce ztrát mezi civilním obyvatelstvem za sebou nechali hloubkaři ve vlacích a také při útocích na zemědělské povozy. Ty totiž Němci často zneužívali pro uschování střeliva,“ dodává autor knihy.
Právě vlaky, respektive jejich lokomotivy byly častým cílem hloubkařů. Znemožnění přesunu vojenského materiálu po železnici byl jeden z jejich hlavních úkolů. Podle tohoto cíle také získali své druhé jméno – kotláři, protože mířili na kotel parní lokomotivy. A i když zpravidla dali strojvedoucímu, topiči a cestujícím šanci na útěk tím, že vlak nejprve přeletěli a útočili až při následném obratu, ke ztrátám na životech pochopitelně docházelo.
Záleželo také na doprovodu vlaku, zda včas upozornil cestující, kteří se mohli rozprchnout po okolí. Roli hrála i okolní krajina. Podle ní a překážek v okolí cíle musel pilot vybrat směr, ze kterého bude nalétávat. Pokud byl nucen kvůli přírodním překážkám útočit v ose vlaku, řada střel dopadla i na samotné vagony. Byl-li vlak nákladní nebo na první pohled vezl vojenský materiál, útočili hloubkaři bez varování rovnou.
Naopak nejvíce obětí mezi hloubkaři měla na svědomí protiletadlová obrana. Menší část stíhačů totiž měla za úkol blokovat letiště, ze kterých ještě mohla startovat nacistická trysková letadla. Taktika to byla úspěšná, protože při startu je letoun nejzranitelnější. Nicméně kvůli silné obraně letišť byly vysoké ztráty i mezi hloubkaři.
Šipka označuje průsek v lese, který vytvořilo při havárii letadlo nadporučíka Virgila P. Kirkhama. Ten se rozhodl zaútočit na vojenská auta v aleji u trhanovského zámku. Nalétl si však tak nízko, že zavadil o špičky stromů a zřítil se do svahu Zadní hory.
Osudné se pro letce stávaly i pilotní chyby v kombinaci s přírodními přkážkami. V minimální výšce nad zemí totiž nebýval čas na opravu. Poslední dubnový den v roce 1945 se nadporučík Virgil P. Kirkham rozhodl zaútočit na vojenská auta v aleji u trhanovského zámku. Velitel trojčlenného Modrého roje si však nalétl tak nízko, že podle své dvojky zavadil o špičky stromů a zřítil se do svahu Zadní hory. Průsek v lese, který letadlo vytvořilo, byl patrný ještě dlouho po válce.
Američtí hloubkaři nebyli nijak zvlášť cvičeni ani neměli k dispozici speciálně upravená letadla. Zatímco většinou stíhací piloti z 8. a 15. letecké armády, tedy amerického strategického letectva v Evropě, například doprovázeli spojenecké bombardéry a byli zvyklí na boj s nepřítelem ve vzduchu, na konci války museli operovat ve velmi nízkých letových hladinách a útočit na pozemní cíle. Taktické letectvo, konkrétně 9. letecká armáda, naopak mělo takové útoky v „popisu práce“.
Nebyli to černoši a vlakovou dopravu neochromili
Nad územím protektorátu operovali hloubkaři v letounech P-47 Thunderbolt, P-51 Mustang a P-38 Lightning. Posledně jmenovaný stroj pak v některých oblastech zakořenil dodnes živou domněnku, že všichni hloubkaři používali zvláštní dvoutrupé letouny, jako je právě P-38 Lighting.
Letoun P-38 Ligthning ze sestavy 14. stíhací skupiny
Letouny typu P-51 Mustang z 31. stíhací skupiny
Letoun P-47 Thunderbolt z 371. stíhací skupiny, která v dubnu 1945 operovala také v Čechách.
Ještě rozšířenější je pak mýtus o tom, že hloubkaři byli většinou černoši. Jak vznikl, si můžete přečíst v tomto článku.
Dalším zažitým mýtem je tvrzení, že hloubkaři na našem území koncem války zcela ochromili osobní železniční dopravu. Není to úplně pravda. Jízdní řády postupně řídly už během války ve prospěch nákladní dopravy pro okupační armádu. Navíc v českých zemích, v hlubokém týlu nepřítele, železniční infrastrukra fungovala bez omezení až do dubna 1945. Hloubkaři pak svými útoky sice zásadně znepříjemňovali Němcům život, ale civilní vlaky jezdily až do konce války.
První útok provedli hloubkaři na území protektorátu už v roce 1944. Bylo to v srpnu 1944, když nadporučík (1st Lt.) Charles E. McGee svedl vítězný souboj s německým letounem Focke-Wulf Fw 190. Chtěl přitáhnout řídicí páku, aby opět vystoupal, ale přitom si všiml lokomotivy, která táhla dlouhou šňůru nákladních vagonů. Využil příležitosti, stiskl spoušť a zapsal se tak do dějin.
Důsledkem útoků byla sice i zpoždění vlaků, ale zdaleka ne tak velká a častá, jak by se mohlo z dnešního pohledu zdát. „Železniční dílny sice postupem času v protektorátu fungovaly se stále většími obtížemi, ale pořád bylo možné škody na lokomotivách opravovat. Některé tak byly zasaženy hloubkaři dokonce i dvakrát a například ve výtopně v Rakovníku neměli počátkem května 1945 prakticky jedinou provozu schopnou lokomotivu,“ dodává Vojtášek.
Úspěch i dojetí. Ale záhady zůstávají...
Některé události musel autor pracně dohledávat v archivech a dochované fotografie a filmy porovnávat s realitou, než se dopátral místa, kde se útok hloubkařů odehrál. Pokud totiž záběry z fotokulometu nejsou doplněny o datum a čas, je velmi obtížné místo najít. Dalším nelehkým krokem ve Vojtáškově badatelské práci bylo dosazení útočící jednotky. Nakonec se mu to nepodařilo jen v patnácti procentech případů.
Takto lidé mohli spatřit pilota – v tmavé kukle a brýlích.
„Vůbec nejtěžší se ukázalo být pátrání po místu jednoho útoku v okolí Kadaně. Existuje neobyčejně ostrý snímek z fotokulometu s připojenou poznámkou „P-47 Thunderbolt z XIX. taktického leteckého velitelství útočí na německé vlaky v okolí Kadaně“. To byla důležitá indicie, protože součástí XIX. taktického leteckého velitelství byly čtyři jednotky vyzbrojené typem P-47, ale chyběly mi domácí prameny,“ popisuje Vojtášek typickou situaci u případů, které se odehrály v tehdy odtrženém pohraničí.
„Hlášení amerických stíhacích skupin, které by přicházely v úvahu, tentokrát posun ve skládání této mozaiky nepřinesla. Nakonec se ukázalo, že muselo jít o 368. stíhací skupinu, která 17. dubna 1945 dopoledne útočila na železniční dopravu v okolí Chomutova. Pomohli mi až znalci železniční historie, kteří poznali trať i motorový vůz odstavený kvůli nedostatku nafty. Užitečné byly také poválečné ortofotomapy, ještě z doby, kdy železniční stanice a obec Kralupy u Chomutova existovaly, než musely ustoupit povrchové těžbě hnědého uhlí,“ popisuje Vojtášek průběh úspěšného pátrání, který v knize také najdete.
Fotografie z fotokulometu, která dlouho zůstávala záhadou. Až díky pomoci znalců železniční historie se podařilo zjistit, že šlo s největší pravděpodobností o stanici Kralupy u Chomutova a dokonce i typ motorového vozu odstaveného kvůli nedostatku nafty. Vlevo a vpravo vidíte kouřící parní lokomotivy, které zřejmě byly cílem náletu.
Někdy měla pátrání po akcích hloubkařů doslova dojemný konec. Na okraji pražského Chodova, tam kde dnes stojí paneláky, se za války rozkládala pole a zahrady. Šestnáctého dubna 1945 na nich nouzově přistál 22letý Benjamin Griffin. Byl zasažen nad letištěm ve Kbelích, na které s kolegy útočil. Se štěstím se vyhnul blízkým domkům i elektrickému vedení.
„U základní školy v Donovalské ulici, kde tehdy měl zahradnictví pan Vavroch, se nečekaně spojily dva příběhy, které sedmdesát let dělil oceán. Příběh, který vyprávěl svému synovi pilot, a příběh chlapce, který se s pilotem setkal krátce poté, co se potlučen vysoukal z kabiny. Syn a pamětník se právě zde setkali a byl to pro oba velmi dojemný zážitek,“ vypráví Vojtášek jeden z nezapomenutelných příběhů.
Kniha Pod palbou hloubkařů právě vychází
Některé příběhy však na své rozluštění stále čekají. Velkou záhadou zůstává útok na pochod smrti židovských žen z pobočky koncentračního tábora Flossenbürg v Helmbrechtsu v Bavorsku, ke kterému došlo u Volar čtvrtého května 1945. Známe sice přesné místo (u dnes již zaniklé osady Můstek, něm. Bierbruck) a máme výpovědi několika přeživších i po válce souzených strážných z řad SS, ale jediná americká stíhací skupina, která operovala v inkriminovanou dobu v této oblasti, útok na kolonu (jakoukoliv) nepotvrdila.
„Lze spekulovat, že si piloti svůj omyl následně uvědomili, a přestože jejich střely žádnou z vězeňkyň ani nezranily, nic neohlásili,“ vysvětluje Vojtášek a dodává: „Podobné případy, ovšem s tragičtějšími následky, se na našem území odehrály ještě nejméně dva: u Pístova a Poběžovic. Také o nich záznam na straně amerického letectva chybí.“
