V lidské DNA je deset genů pro vnímání hořké chutě, ale jen TAS2R38 umožňuje...

V lidské DNA je deset genů pro vnímání hořké chutě, ale jen TAS2R38 umožňuje vnímání hořkosti fenylthiokarbamidu a dalších podobných látek. | foto: Marek Janáč

Někteří lidé mají život méně hořký. Vyzkoušejte si, zda k nim patříte

  • 36
Část z nás kvůli poškozenému genu nedokáže vnímat některé hořké chutě. Čeští výzkumníci nabízí možnost, abyste si porovnali, ke které skupině patříte a jak se Češi poměřují se zbytkem světa.

V roce 1931 americký chemik Arthur L. Fox v laboratoři přesypával fenylthiokarbamid (PTC) do menších nádobek, když si mu kolega začal stěžovat na silnou hořkost, kterou cítí na jazyku. Fox však kupodivu nic takového nepociťoval. Po otestování dalších kolegů zjistili, že schopnost vnímat hořkou chuť této látky mají jen někteří lidé. Teprve 72 let po Foxově objevu se roku 2003 podařilo najít i gen TAS2R38, který je za tyto rozdíly zodpovědný. Nalézá se na chromozomu č. 7 a je jedním z více než 10 genů pro receptory hořké chuti.

O autorech

RNDr. Pavel Lízal, Ph.D. (*1973) působí jako lektor na oddělení genetiky a molekulární biologie Ústavu experimentální biologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Jedním z jeho zájmů je populační genetika, o které také přednáší v rámci předmětů populační genetika a paleogenetika člověka.

Lucie Ráčková (*1996) je studentka prvního ročníku speciální biologie a antropologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Vedle svého studia pomáhá s realizací populačního výzkumu pod vedením Pavla Lízala.

Postupně se rozběhlo testování různých populací na zastoupení „chutnačů“ cítících hořkou chuť PTC a „nechutnačů“ s pozoruhodným výsledkem: mezi populacemi jsou v této schopnosti značné rozdíly. V některých populacích se nechutnači téměř nevyskytují (např. u jihoamerických indiánů nebo indiánů Tohono O’odham), u jiných se četnost nechutnačů pohybuje mezi 10 až 40 procenty a v některých populacích je dokonce nechutnačů převaha (například v některých indických populacích).

Jak jsou na tom Češi, by teď rád zjistil i s pomocí našich čtenářů genetik Pavel Lízal z Masarykovy univerzity v Brně. Chce porovnat obyvatele České a Slovenské republiky podle tří jednoduchých znaků, mezi nimiž jsou kromě již zmíněné citlivosti na některé hořké chutě i obratnost vašeho jazyku a barvu očí - a to nejen tu vaši.

Začněme ale u hořké pilulky. S přírodní obdobou PTC se můžeme setkat například v brokolici nebo růžičkové kapustě a podle toho, jakou variantu genu TAS2R38 máme, nám pak tato zelenina chutná, nebo nechutná hořce. Stejný znak se vyskytuje také u šimpanzů. Ti, kteří hořkost nevnímají, mají na příslušném genu mutaci způsobující nefunkčnost příslušných receptorů. Takoví šimpanzi proto nemají schopnost rozeznávat hořkou chuť. Naopak u člověka, který hořkou chuť PTC necítí, mutace pouze pozměnila receptor hořké chuti tak, že necítíme hořkost PTC, ale k jiným hořkým látkám zůstáváme vnímaví.

Orientační odhad geografické distribuce alely genu TAS2R38 pro nechutnačství (barevná škála), doplněný přesným stanovením zastoupení nechutnačů v některých zkoumaných populacích (hodnoty v terčích), které se mohou mezi sebou v dané oblasti i významně odlišovat. Výzkumy, podobné tomu českému představu distribuce alely postupně zpřesňují.

Tento znak se vyskytoval už u našeho předchůdce neandertálce. U něho však byla zastoupena jak šimpanzí, tak i lidská mutace, proto bychom mohli spekulovat, zda jsme ji od neandertálských příbuzných nezdědili jako následek křížení, které mezi neandertálci a moderními lidmi probíhalo před 50 až 60 tisíci let.

Nezodpovězenou otázkou zatím zůstává, k čemu nám v minulosti byl tento znak užitečný a zda pro nás má význam i v současnosti. Jedna z hypotéz tvrdí, že v době, kdy jsme se živili jako lovci a sběrači, jsme díky získané schopnosti vnímat hořkost dokázali lépe odlišit jedovaté od bezpečně poživatelného. V současné zemědělské společnosti by nám to zase mohlo umožnit poznat potraviny napadené kupříkladu plísní apod. Nicméně jsou to jen spekulace a domněnky.

Existuje však řada studií, které odhalily dopad tohoto genu na naše stravovací návyky. Některé z nich například dokládají odlišnosti ve složení a množství přijímané zeleniny, sladkostí nebo masa podle toho, jakou variantu genu máme. Jiná pozorování poukazují na sklon k přejídání, obezitě nebo potížím se štítnou žlázou. Problém těchto studií však je, že výsledky pro různé populace se velmi často liší a odvození jasného vlivu je velmi obtížné.

Ženy chutnačky

Naše první předběžné výsledky získané na populaci Jihomoravského kraje ukazují, že v české populaci jsou téměř ze tří čtvrtin zastoupeni chutnači, nechutnači jsou tedy u nás vzácnější. Slovenská populace (konkrétně v Trenčínském kraji) je odlišná ve vyšším zastoupení chutnačů, kterých je tam kolem 81 procent. Překvapivé také je, že v jihomoravské populaci je chutnačství častější u žen než u mužů, naproti tomu v Trenčínském kraji tak velký rozdíl nepozorujeme. Doufáme, že tyto předběžné výsledky nám pomůže zpřesnit pokračující výzkum, do kterého chceme zapojit všechny kraje České republiky. Velké naděje vkládáme také do údajů od čtenářů, kteří vyplní elektronický dotazník po otestování PTC papírkem (k dispozici na vybraných místech a v letním dvojčísle časopisu Vesmír, více viz boxík o několik odstavců níže).

Průběžný stav výsledků z celé České republiky si můžete sledovat na následujících grafech: První mapa ukazuje rozložení aktuálního počtu účastníků studie podle místa jejich původu:

Rozložení aktuálního počtu účastníků studie podle místa jejich původu. Grafika: Pavel Lízal

Zastoupení chutnačů a nechutnačů mezi jejími účastníky je pak na tomto grafu. Evidentně zatím výrazně převažují lidé se zcela funkční podobou genu TAS2R38

Zastoupení chutnačů a nechutnačů mezi účastníky studie. Grafika: Pavel Lízal

Jazyk do ruličky

Druhým znakem, který nám v populačním výzkumu poslouží k popisu a vzájemnému srovnání české a slovenské populace, je schopnost prohnout jazyk do korýtka. Tento znak byl zkoumán v několika populacích, které se liší zastoupením těch, kdo jazyk srolovat umějí, a těch, kdo to nedokážou. V roce 1980 bylo v barcelonské populaci sledováno 63,7 procenta „rolujících“ mužů a 66,84 procenta „rolujících“ žen. Podobné zastoupení rolujících jedinců bylo stanoveno také v roce 2008 v populaci nigerijských vysokoškoláků.

Naopak v některých indických populacích bylo rolujících jedinců nalezeno pouze kolem 30 procent, v jiných jich bylo až 98 procent. Průběžné výsledky pro jihomoravskou populaci odhalují, že rolujících jedinců je 72 procent, tedy více než např. v barcelonské populaci, ale taktéž s větším zastoupením u žen. Opět jsme zvědaví, jaké budou výsledky v dalších krajích republiky a také jaké výsledky poskytne sběr dotazníků od čtenářů. Průběžné výsledky můžete najít na stránkách časopisu Vesmír.

Výběr partnera podle barvy očí

Třetím znakem, který nás zajímá, je barva očí. Zde chceme získat jednak údaje o zastoupení barvy očí vzhledem k tomu, jak tuto barvu vnímáme u partnera či partnerky, a dále na základě údajů zjistit, zda vzhledem k tomuto znaku neprobíhá tzv. výběrové oplození, tedy zda si partnera nebo partnerku volíme například i podle barvy očí.

Do pokusu se můžeme zapojit i vyzvednutím testovacího proužku na jednom z osmi následujících míst v České republice (všechna jsou na této mapě)

  • Knihkupectví a antikvariát Fryč
    Pražská 137/14, 460 01, Liberec
  • Knihkupectví Academia
    Na Florenci 3, 110 00, Praha 1
  • Knihkupectví Fraus
    Goethova 294/8, 301 31, Plzeň
  • Muzeum východních Čech v Hradci Králové
    Eliščino nábřeží 465, 500 01, Hradec Králové
  • UPoint – informační centrum a obchod UP
    Dům U Černého psa, Horní náměstí 205/12, 779 00, Olomouc
  • Knihkupectví Academia
    nám. Svobody 13, 602 00, Brno
  • Kulturně-literární centrum Academia
    Zámecká 41/2, 702 00, Ostrava

Návod, jak proužek přesně použít a kam zaslat odpovědi, najdete na konci článku.

Inspirací nám byla studie v norské populaci, ve které B. Laeng s kolegy v roce 2007 popsal, že norští muži si významně častěji vybírají partnerky se stejnou barvou očí, než by odpovídalo náhodě, tedy realizují pozitivní výběr (volí stejný znak, jaký mají sami). Nejsilnější pozitivní výběr přitom činili modroocí muži, kteří významně častěji dávali přednost modrookým ženám (podobný výběr byl i ze strany žen). Významně častěji si partnera či partnerku se stejnou barvou očí volili také hnědoocí i zelenoocí jedinci.

Zajímá nás, zda tento pozitivní výběr není ovlivněn tím, že modrookých jedinců je v norské populaci výrazná převaha (více než 70 procent). Rozhodli jsme se proto ověřit tuto možnost na české a slovenské populaci, která je četností výskytu modrookosti někde mezi populacemi severskými a jihoevropskými.

Abychom byli schopni studii v tomto ohledu vyhodnotit, potřebujeme znát barvu očí právě takovou, jakou ji vidíte sami na sobě, neboť stejně vnímáte barvu očí svého partnera. Proto vás v dotazníku prosíme, abyste vyplnili nejen barvu svých očí, ale také barvu očí partnera nebo partnerky. Pro vyhodnocení potřebujeme dostatečně velký počet partnerských svazků, proto bude tato část výzkumu vyhodnocována primárně pro celou českou nebo slovenskou populaci, krajově spíše výjimečně.

Předběžné výsledky jsou velmi překvapivé a naznačují, že pozitivní výběr jako v norské populaci činí v české populaci pouze zelenoocí jedinci (muži i ženy), zatímco modrooké ženy a hnědoocí jedinci dělají výběr negativní (modrooké ženy častěji volí hnědooké muže a naopak, vybírají tedy jinak, než by odpovídalo náhodě). Zatím se zdá, že pouze modroocí muži nečiní ani pozitivní, ani negativní výběr, jejich svazky odpovídají náhodě.

Stejně jako v ostatních případech můžete vývoj výsledků sledovat na této stránce. Napjatě očekáváme, jaké výsledky budeme pozorovat poté, co nám pomůžete získat další data.

Článek vyšel v letním dvojčísle časopisu Vesmír s hlavním tématem „Jídlo“, ve kterém také najdete testovací proužek. Text byl redakčně upraven.

Co musí vědět olizovači

Nejméně 30 minut před testováním nekuřte a vyvarujte se konzumace ostře kořeněných jídel, kávy, mentolových bonbonů a žvýkaček. Těsně před otestováním je vhodné se napít čisté vody. Testovací papírek si následně celý vložte na jazyk a po dobu 5 až 10 sekund promněte, jako když cucáte bonbon. Poté byste měli ucítit hořkou chuť (někdo velmi intenzivní a někdo jen velmi slabou). V takovém případě jste „chutnač“ / „chutnačka“. Pokud žádnou hořkost ani po 10 sekundách necítíte (cítíte jen papír), pak jste „nechutnač“ / „nechutnačka“. V případě, že je vám hořká chuť nepříjemná, zbavíte se jí douškem čisté vody.

Po experimentu

Součástí experimentu je i krátký elektronický dotazník, o jehož vyplnění vás po experimentu prosíme. Odkaz na něj získáte při vyzvednutí testovacího proužku na místech uvedených v boxu po levé straně o několik odstavců výše. Je pro úspěch studie velmi důležitý, a jeho přečtení a vyplnění vám zabere přibližně 5 minut. Průběžné výsledky najdete od druhé poloviny července na adrese: http://vesmir.cz/2016/07/14/nekdo-rad-horke-prubezne-vysledky/ (výsledky budou aktualizovány v týdenních cyklech).

Výzkum se koná se souhlasem Etické komise Masarykovy univerzity v Brně.